Článek
Jestli vás více zajímá, proč docent Ševčík není žádný mučedník, čtěte dále.
Když začneme tím prvním, co jsem zmínila, tedy že jej z VŠE nikdo nevyhodil, ale pouze byl „vyhozen“ z děkanské sesle, tak se mu žádná křivda nestala. Jak už jsem několikrát psala, být děkanem nebo proděkanem není žádné „základní lidské právo“. Takže ano, kvůli tomu to, že „šel náhodou kolem“ (jak říká von) přišel o místo děkana, nikoliv ovšem o místo vyučujícího na VŠE. Ačkoliv tam studentům zcela vážně vykládá na přednáškách konspirační teorie o „Great Reset“.
Jak děsivou pavědu musí vysokoškolský pedagog na přednáškách hlásat, aby skutečně přišel o místo? 6000 let starou Zemi? Případně Zemi dutou či placatou? Obávám se, že veřejné popírání evoluční teorie nebo obecné relativity přímo na přednáškách příslušné fakulty by na některých vysokých školách (asi včetně „Ševčíkovy“ národohospodářské fakulty VŠE) vyvolalo maximálně udiveně povytažené obočí a nepokrytá víra v Aštara Šerana možná ani to ne - když bylo možné obhájit tuto diplomku. (O diplomových pracích zabývajících se jako reálnou „vědeckou“ hypotézou astrologií, homeopatií či akupunkturou raději ani nebudu mluvit - bohužel i toto se občas vyskytuje).
Takže ne, v naší zemi nikdo „neupaluje na hranici“, ba dokonce ani nevyhazuje z práce nejen Ševčíka, který své studenty učí pavědu, ale ani daleko horší jurodivce. Třeba takové, kteří své studenty ve výuce přesvědčují o smrtelné nebezpečnosti 5G vysílačů, antiperspirantů a kovových kostic v podprsence (mrk mrk, prof. Strunecká), případně jim zcela vážně tvrdí, že lidi či zvířata lze úspěšně léčit kousky cukru.
Mimochodem, o (nyní docentu) M. Ševčíkovi se Miloš Zeman ve své knize Jak jsem se mýlil v politice vyjádřil přesně takto: „Před rokem 1996 jsem se v televizních diskusích musel utkávat i s dosti podřadnými partnery. Jedním z nich byl jakýsi Ševčík, který je dnes ředitelem Liberálního institutu a ostře pravicovým ekonomickým ‚analytikem‘, zaplevelujícím televizní zpravodajství. Zdvořile jsem mu vytknul, že před sametovou revolucí učil dějiny ekonomických učení na Ústavu marxismu-leninismu Vysoké školy ekonomické a zkoušel své studenty mj. z děl Vladimíra Iljiče Lenina. Ševčík to rozhořčeně odmítl. Asi tak za měsíc jdu znovu do televize a redaktor Jan Martinek mi povídá: ‚Pane předsedo, po vaší diskusi se Ševčíkem jsem dostal několik set dopisů od jeho bývalých studentů, a několik dokonce poslalo fotokopie svých indexů na důkaz, že jste s tím Leninem měl pravdu.‘ A to jsem tehdy ještě netušil, že Ševčík byl delegátem mimořádného sjezdu Komunistické strany Československa v prosinci 1989.“
Snadno dohledatelným faktem také je, že doc. Ševčík začal na VŠE učit v roce 1979, tedy v éře té nejtužší normalizace. A jen tak na okraj, je mu už 65 let, takže i kdyby jej náhodou někdo „vyhodil z práce“ - jako že to rozhodně nehrozí, tak by si prostě mohl jít klidně užívat svého důchodu. Který předpokládám, že nebude až tak malý.
Další věcí pak je Ševčíkova docentura - je velmi snadno dohledatelné, kolik odborných článků v životě publikoval a jaký mají citační index (a že se mezi nejcitovanějšími českými ekonomy neobjevuje ani omylem si lze podrobně přečíst i zde) a vůbec celá jeho údajná vědecká erudice je více než sporná. Za normálních okolností by podobná „vědecká práce“ tedy na docenturu nestačila ani omylem.
Osobně tak úplně nesouhlasím s tímto názorem, protože docentura není podmínkou pro to, aby se někdo stal děkanem či proděkanem fakulty. Vím o případech velmi dobrých proděkanů, kteří byli „jenom“ PhD. - a možná sem tam existoval i nějaký ten děkan či dokonce rektor, který neměl profesuru ani docenturu (o nikom takovém sice nevím, ale tuto možnost nevylučuji). Ono to dává i určitý smysl - děkan i rektor (stejně jako proděkani a prorektoři) by měli být především schopní manageři a (pokud možno) i dobří pedagogové, přičemž každý nemá talent na vše. Dobrý pedagog nemusí být zároveň špičkový vědec - a stejně tak vynikající vědec má jen málokdy také managerský talent.
Takže to, že Ševčík jako vědec nestojí za nic, jej nemusí a priori diskvalifikovat v tom, aby mohl být dobrým vyučujícím nebo schopným managerem fakulty. Problémem ovšem je, že - jak už jsem popsala výše - coby hlasatel zcela pavědeckých blábolů jako vyučující nejspíš také za moc nestojí, nemluvě o jeho papalášských manýrech zneužívání majáčku (více k tomu zde a zde). Pokud jde o jeho managerské schopnosti, také k nim jsem dosti skeptická (a zjevně v tom nejsem sama), přičemž něco na toto téma se lze dočíst i zde. VŠE - včetně její národohospodářské fakulty - mají dlouhá léta pověst spíše mizernou. Cynické žertíčky o „nejtěžším gymplu v Praze“ kolují už minimálně 20 let.
Jenže žertíčky stranou - co takhle objektivní fakta? Ani ta nejsou moc „růžová“. VŠE se nedá dohledat nejen mezi 2000 nejlepšími univerzitami světa, (a to nejen letos nebo loni, ale za posledních minimálně 10 let - dál do minulosti jsem nehledala, ale bylo by zázrakem, kdyby tam někdy VŠE byla), ale dokonce ani v aktuálním žebříčku 500 nejlepších evropských vysokých škol, kde se z ČR vyskytuje celkem 15 vysokých škol.
Jako ta nejhorší z nich (na 464. místě) je Univerzita Pardubice a těsně před ní (na děleném 459. místě) Technická Univerzita v Liberci a Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích. Ze Slovenska se do tohoto žebříčku (na 466. místě) dostala i Univerzita v Žilině a mezi univerzitami, které nelze přesně zhodnotit, tedy se vyskytují na žebříčku někde mezi 501. a 688. místem, se ze Slovenska dostaly další čtyři vysoké školy.
VŠE v Praze byla založena v roce 1953 - a od počátku měla několik fakult. Po roce 1989 byla výrazně propagována a protežována za strany tehdejšího premiéra Klause, který na ní dokonce i učil - a dnes jí ne o několik, ale možná o stovky koňských délek utíkají univerzity v Žilině, Pardubicích nebo Českých Budějovicích? Tedy regionální univerzity, které vznikly z nějaké původní jedné dislokované fakulty a jako univerzity s více fakultami existují sotva 30 let. Ba dokonce ji předbíhají i (na můj vkus docela pofidérní) univerzity v Nitře, Prešově a Trnavě. Já být ve vedení fakulty podobné vysoké školy, stydím se až do morku kostí!
A s tímto vším, co jsem napsala v předchozích odstavcích, totiž do značné míry souvisí i ta „cinknutá“ Ševčíkova docentura. Ona totiž není problémem jenom VŠE, ale mnoha dalších škol - přesněji řečeno je problémem celého českého akademického světa, že pro získávání vyšších vědeckých hodností neexistují pravidla jednotná pro celý stát (ideálně zakotvená v zákoně), ale každá vysoká škola si stanovuje pravidla vlastní. Jsou potom vysoké školy, na kterých získat docenturu, profesuru a občas i PhD. je neporovnatelně snadnější než na jiné.
A nebavíme se teď rozhodně o tom, zda humanitní vědy jsou také vědy, ale hlavně o těch pravidlech platících pro humanitní vědce (nebo přírodovědce či technické vědce) na území naší republiky. Tedy že humanitní vědec na jedné vysoké škole musí mít počet publikací X a počet citací Y, aby mohl pomýšlet na docenturu, zatímco na jiné vysoké škole mu stačí počet publikací Q a počet citací Z - přičemž Q může být 10× nižší než X a Z 20× nižší než Y.
A to je podle mého názoru zatracený problém. A nejen podle mého názoru. Navíc si asi každý s funkčním mozkem v hlavě dokáže „spočítat“, jak to asi vypadá. Všichni „lovci titulů“ se o překot cpou na ty vysoké školy, na kterých docenturu či profesuru dostanou s minimální námahou. V akademickém světě se sice tak nějak ví, na kterých vysokých školách (a to nejen soukromých, ale i vcelku seriózních a dlouhá desetiletí existujících veřejných) se docentury a profesury získávají poměrně lacino - takže ti, co je snadno nezískali, tyto své „kolegy“ jako odborníky moc vážně neberou. Jenže běžná veřejnost nemá moc povědomost o tom, že po světě neběhají jenom „JUDři z Plzně“, ale také docenti a profesoři, jejichž vědecká odbornost je jen o málo vyšší, než ji má průměrný doktorand na Univerzitě Karlově, Masarykově Univerzitě, ČVUT nebo VUT Brno.
Nemluvě pak o tom, že na mnohých vysokých školách a fakultách nám zákonitě vznikají partičky kluků, co spolu mluví (a samozřejmě také takových „holek“, případně „smíšených družstev“). Tedy určité smečky „kamarádíčků“, kteří se poplácávají po ramenech, jací „geniální vědci“ jsou, a vzájemně si udělují tituly, které v reálu mají možná i nižší hodnotu než pouhá riga člověka, který na takovou vysokou školu přijde „zvenku“ a do žádné takové partičky nepatří.
Nemůžeme se proto divit, že české univerzity ve srovnání s mezinárodní konkurencí neuvěřitelně zaostávají. Samozřejmě existují různé žebříčky, asi nejvíce užívaný je tento - podle nějž se Karlova Univerzita několik posledních let pohybuje někde okolo 240. místa, Masarykova Univerzita v Brně kolem 560. místa a do první tisícovky se vejdou ještě Univerzita Palackého v Olomouci (kolem 630. místa) a ČVUT v Praze (kolem 680. místa). Další naše poměrně prestižní vysoké školy najdeme až za tou první tisícovkou, např. ČZU v Praze se pohybuje většinou do 1100. místa, JČU v Českých Budějovicích se letos vyšplahala na 1107. pozici, VŠCHT v Praze osciluje někde do 1200. pozice a zhruba podobně je na tom i VUT v Brně - ovšem v žebříčku nad nimi jsou třeba university v etiopské Adis Abebě, v uganském Makerere, v nigerijském Ibadánu nebo třeba Univerzita El Manar v Tunisu a Univerzita Mohameda V. v Maroku.
Ano, můžeme se „pošklebovat“, že nejlepší nejen polská, slovenská a maďarská, ale také irská nebo řecká univerzita jsou až za naší „Karlovkou“, ovšem za prvé ty athénská a dublinská jsou jen o pár příček níž, takže je zde riziko, že by nás mohly přeskočit. Za druhé nejlepší polská univerzita (Jagellonská Univerzita) je sice zhruba o 130 příček níže, jenže celkem je polských univerzit v první tisícovce každoročně 10 až 12. A za třetí mnohé státy, které považujeme za „rozvojové“, jsou na tom podstatně lépe - třeba takové Turecko má v první tisícovce 8 univerzit a Írán dokonce 11.
Ano, lze namítat, že Polsko, stejně jako Turecko nebo Írán, jsou daleko větší a mají několikanásobně více obyvatel - jenže aktuálně je i těch maďarských univerzit v první tisícovce o jednu více než našich, stejně jako irských. I pidistátečky jako Singapur nebo Tchaj-wan mívají v první tisícovce po třech univerzitách.
Ano, nemůžeme se srovnávat nejen s Francií nebo Japonskem (jejichž aspoň jedna univerzita se každoročně umísťuje v TOP 20), případně s Itálií a Španělskem, kdy Itálie má každoročně v první tisícovce kolem 45 univerzit a Španělsko kolem 35, ale nejspíš ani se světovými technologickými špičkami jako je Jižní Korea a Izreael - ačkoliv tyto dva jmenované státy nejsou zase oproti nám výrazně větší a/nebo lidnatější, ovšem oba mají své tři nejlepší univerzity zpravidla do 150. místa.
Ovšem téměř všechny s námi nejen velikostně a počtem obyvatelstva, ale také kulturně (protože jsou evropské) srovnatelné země jsou na tom zpravidla daleko lépe - do toho 250. místa má Belgie 4 univerzity, Dánsko 3 a Nizozemí dokonce 8! Přičemž nejlepší dánská (Univerzita v Kodani) osciluje kolem 40. místa na žebříčku, stejně jako nejlepší švédská (Karolinska Institute), zatímco nejlepší švýcarská (ETH Zurich) bývá dokonce o pár míst výše (letos je 32.). Nejlepší nizozemská univerzita se pohybuje kolem 70. místa - přičemž všechny tři nejlepší nizozemské univerzity se vejdou do 100. pozice (občas se do toho 100. místa vejde i více nizozemských univerzit), stejně jako se to obvykle povede nejlepším třem švýcarským univerzitám.
Nejlepší norská (Univerzita v Oslo) je na žebříčku kolem 80. místa, nejlepší belgická (KU Lovaň) kolem 100. místa a nejlepší finská (Univerzita v Helsinkách) kolem 125. místa. O zhruba 20 až 40 míst výše než Univerzita Karlova se pohybuje i Univerzita ve Vídni a Univerzita v Lisabonu - přičemž Rakousko má v první tisícovce 10 univerzit. Takže pouze to Portugalsko je na tom s námi dejmě tomu srovnatelně, resp. my jsme na tom oproti nim o maličko hůř, ale ne tak výrazně - Portugalsko má svou nejlepší univerzitu o trochu výše na žebříčku a mezi nejlepšími 2000 univerzitami jich mají 12, zatímco my o jednu méně. Jsme na tom tedy o něco lépe než Irsko, které má mezi 2000 nejlepšími univerzitami světa jenom 7 zástupců.
Pokud chceme vzít k ruce jinou metodiku - která se zaměřuje už výhradně na evropské země - rovněž si nestojíme nijak oslnivě, možná ve srovnání s jinými evropskými zeměmi dokonce hůře než v předchozím žebříčku. Mezi 500 nejlepšími evropskými univerzitami máme celkem 15 zástupců: Karlovu Univerzitu v Praze, Masarykovu Univerzitu v Brně, ČVUT v Praze, VUT v Brně, Univerzitu Palackého v Olomouci, ČZU v Praze, VŠCHT v Praze, Mendelovu Univerzitu v Brně, VŠB - Technickou Univerzitu v Ostravě, Univerzitu v Hradci Králové, Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, Univerzitu v Ostravě, Technickou Univerzitu v Liberci, JČU v Českých Budějovicích a Univerzitu Pardubice. Do první stovky se dostala pouze Univerzita Karlova - na 86. místě, a do první poloviny žebříčku (tedy do 250. místa) se vešly ještě Masarykova Univerzita v Brně (161.), ČVUT v Praze (182.), VUT Brno (216.), Univerzita Palackého v Olomouci (219.) a ČZU v Praze (249.).
A jak to vypadá ve srovnání se sousedy? Rakousko má v těchto evropských TOP 500 sice „jenom“ 8 univerzit, ovšem zase je má všechny v první třístovce, 7 z toho dokonce do 250. místa a ta nejlepší (Univerzita ve Vídni) je na 37. místě. Polsko je na tom podobně jako my, možná o malinko hůře, protože má svou nejlepší univerzitu o pár míst za námi (Univerzita ve Varšavě je 92.), celkem má v žebříčku stejně jako my 15 univerzit a v jeho první polovině má celkem čtyři univerzity. Slovensko je na tom oproti nám dost bídně - mezi 500 nejlepších se jim dostalo jenom šest univerzit a ani jejich „výkladní skříň“, tedy Univerzita Komenského v Bratislavě, není v jeho první polovině, ale těsně před třístou pozicí (298. místo). A pokud bychom brali jako téměř souseda i Maďarsko, tak to je na tom taky celkem blbě, má v žebříčku celkem 10 univerzit a nejlepší z nich je až na 208. pozici.
Ovšem co ty další počtem obyvatel s námi srovnatelné státy, které jsem už jednou zmiňovala? Vůbec to není veselé: Belgie - celkem 10, 8 z toho v první polovině žebříčku, nejlepší univerzita na 21. místě; Nizozemí - celkem 15 (jako my), ovšem 10 z toho v první stovce a nejlepší na 13. místě; Dánsko - celkem 6, ovšem 3 z toho v první stovce (nejlepší na 33. místě) a další dvě do 150. místa; Finsko - celkem 10, ovšem 2 z toho v první padesátce (ta lepší na 40. místě, ta druhá na 42 místě), dalších 5 mezi pozicí 120 a 200 a nejhorší univerzita zařazená v tomto žebříčku je na 317. příčce, Norsko - „jen“ 6, ale nejlepší na 63. místě (dále pozice 99., 106., 271., 311. a 421.); Švédsko - „pouze“ 10, ovšem dvě nejlepší na děleném 22. místě a další čtyři od 50. do 100. pozice; Irsko - celkem 8, ovšem první na 31. místě, ještě dvě v první stovce, další tři do děleného 152. místa, nejhorší v žebříčku zařazená na 311. místě; Portugalsko - celkem 9, nejlepší na 97. místě, tři do 150. místa, další dvě do 300. místa; Švýcarsko - celkem 11 univerzit, nejlepší z nich (ETH Zurich) na 2. místě (mezi Oxfordem a Cambridge), dále ještě jedna v první desítce a dalších 5 v první stovce.
Se Švýcarskem ani s Německem (celkem 49 univerzit v žebříčku, nejlepší z nich na 11. místě) se srovnávat asi nemůžeme, ale důvody ke klidu, natož pak spokojenosti nevidím ani omylem. Z našich sousedů pouze Slováci jsou na tom daleko hůř, v rámci Visegrádu výsledky horší než my mají též Maďaři a Poláci jsou na tom tak nějak plus mínus stejně (no, mírně hůř).
Zato Rakousko - menší a méně lidnaté než my - nám docela utíká. Výrazně napřed jsou proti nám všechny skandinávské státy, země Beneluxu, ba i Irsko.
„Ve stejné lize“ můžeme soupeřit mimo Polska asi jenom s Portugalskem.
Což je dosti tristní.
Kdyby byl největším problémem našeho vysokého školství „mučedník“ Ševčík, to bychom si ještě mohli radostně zpívat.
Články na podobné téma:
Hlavní zdroje statistik:
