Článek
Nevím, co přesně bylo záměrem pana Šimka, jestli se z jeho strany jedná o bezelstnou upřímnost, nebo naopak o vyslovenou „zlou vůli“ - pevně věřím, že o to první.
Ovšem ať už bylo skutečným záměrem cokoliv, výsledek je více než tristní. Jeho článek připomíná dort Pejska a Kočičky, do kterého bylo bez ladu a skladu naházeno vše možné od fyziky přes vznik života a evoluční teorii a konče přesvědčením, že ateismus je víra. Většina lidí - mou osobu nevyjímaje - má pak z podobného článku stejný bolebřich (možná tedy spíše bolehlav) jako ten veliký zlý pes, co Pejskovi a Kočičce ten dort sežral.
Dalším problémem je, že Pejsek a Kočička do svého dortu sice splácali všechno možné, ale měli aspoň snahu o to, aby jimi použité ingredience byly té co možná nejlepší kvality. To se o panu Šimkovi bohužel říci nedá. Ve svém článku žongluje s mnoha pojmy, aniž by pořádně věděl, co znamenají. Jeho „vědomosti“ jak o fyzice, tak o biologii jsou směsicí špatně pochopené učebnice prvouky (existuje ještě prvouka?) a několika citátů z kreacionistických a „záhadologických“ webů a publikací.
V podstatě o každém odstavci jeho článku by bylo možné napsat několikastránkový esej na téma, co je v tomto odstavci špatně - a proč.
Na to zde pochopitelně není ani čas ani místo, takže jen jedna taková velmi zásadní poznámka: evoluční teorie - a to jak ta původní Darwinova, tak i nejmodernější neodarwinistická syntéza - se vůbec netýká vzniku života, ale pouze jeho vývoje. Tedy toho, jak se život na této planetě vyvíjel od prvních organismů, po kterých jsme schopni najít nějaké fosilní stopy (doporučuji vyhledat si pojmy jako „stromatolity“ nebo „ediakarská fauna“) až po současnost.
(Jinak je problematika evoluční teorie a jejího vztahu k náboženství tématem na zcela samostatný článek, který zde také časem uveřejním.)
Ano, samozřejmě, existují i biologové, kteří se zabývají hypotézami možného vzniku života - jedním z nich je např. Jan Toman z katedry Filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (jedna z jeho popularizačních přednášek na toto téma např. zde, další zajímavá pak tady), ale velké množství evolučních biologů se vznikem života ve své vědecké práci vůbec nijak nezabývá - aniž by proto přestali být evolučními biology.
A stejně špatné znalosti, přesněji tedy neznalosti, jaké pan Šimek předvádí v přírodních vědách, má i ve věci ateismu. Dalo by se říci, že jeho představa o ateismu je na úrovni průměrně inteligentního žáčka nějaké křesťanské nedělní školy.
Prvním zásadním omylem je to, co uvádí už v samotném nadpisu svého článku, tedy že ateismus je nějaký „věroučný systém“.
Ne, není.
Ateista je zkrátka a dobře člověk, který „pouze“ nevěří v žádného boha či bohy.
Někdy je dokonce za ateistu považován ten, který nevěří právě v toho boha či bohy, ve které(ho) věří většina jej obklopující společnosti. Představy o tom, kdo je to vlastně ateista, se tedy dosti lišily v různých místech a časech.
Ve starověku tak byli často za ateisty považováni židé nebo křesťané - a to z toho důvodu, že nevěřili ve všechny ty Jupitery, Marty, Athény, Isidy a co já vím, koho ještě, odmítali se jim klanět a přinášet jim oběti, případně odmítali věřit v to, že jsou bohy třeba takový Gaius Iulius Caesar nebo Octavianus Augustus a jeho manželka Livia („babička Livia“ ze slavného románu i seriálu Já, Claudius).
Stejně tak později měli zase „pro změnu“ sami křesťané tendenci považovat za „nevěřící“, tedy vlastně za ateisty, všechny, kdo nevěřili v jejich Boha. Tedy např. muslimy, Aztéky, Inky, Číňany či Japonce, nemluvě už vůbec o obyvatelích Afriky, Asie, Austrálie a Oceánie, kteří věřili v různé duchy, posvátná zvířata a totemy.
Ba co víc, i samotní křesťané občas považovali za „nevěřící“ jiné křesťany, např. nejdřív to pro „nevíru“ schytali kataři a valdenští (a to včetně křížové výpravy), poté se za nevěřící považovali navzájem katolíci s husity (a taky to vyústilo v křížové výpravy), načež katolíci svorně s husity z nevíry obvinili české bratry, později zase lutheráni považovali za nevěřící jak katolíky tak kalvinisty a kalvinisté zase kohokoliv mimo sebe. A tak by se dalo pokračovat až do současnosti, kdy příslušníci mnoha náboženských vyznání (o příslušnících sekt raději ani nemluvě) považují za „nevěřícího psa“ každého, kdo není členem jejich církve či sekty.
V dnešní době však má většina rozumných lidí přece jen trochu jasněji.
Nejčastější definice ateisty se shodují v tom, že se jedná o člověka, kterého když se zeptáte: „Věříš v boha?“, tak odpoví: „Ne“.
Z toho pak vcelku logicky vyplývá, že ateisté jsou nesmírně různorodá skupina lidí, které nespojuje nic jiného než to, že nevěří v žádného boha ani bohy. Je to úplně to stejné, jako pokud byste chtěli nějak obecně definovat lidi, kteří nehrají fotbal, nemají psa nebo třeba, co já vím, nesbírají známky.
Lidé mohou mít desítky, možná i stovky důvodů pro to, proč je nebaví hraní fotbalu, sbírání známek či proč nechtějí mít doma psa. Neexistuje tedy žádná „jednotná věrouka“, kterou by se nějak řídili všichni nehrající fotbal, nesbírající známky nebo nevlastnící psa.
A to stejné platí i pro ateisty. Lidé mohou mít - a pochopitelně i mají - stovky různých důvodů pro to, že nevěří v žádného boha či bohy. Od lidí, které nikdy o podobných otázkách ani nenapadlo přemýšlet, přes takové, kteří dospěli k názoru, že víru v Boha (natož pak Boha jako takového) vůbec k ničemu v životě nepotřebují, až po ty, kteří mají ke své nevíře velmi komplikované filosofické důvody.
Je samozřejmě také otázkou, zda je opravdu zcela nezbytným definičním znakem ateismu nevíra v jakékoliv „nadpřirozeno“, nebo zda být ateistou znamená pouze to, že dotyčný nevěří v žádná božstva.
Na toto téma se neshodnou filosofové, sociologové, religionisté, ba dokonce ani sami ateisté.
A tak zde existují lidé, kteří sami sebe považují za ateisty nebo se dokonce ke svému ateismu hrdě hlásí, ale současně věří třeba v osud, karmu, reinkarnaci, v démony, anděly, duchy, v posmrtný život, v astrologii nebo numenorologii, v to, že osud je předurčen čárami na dlani, v provozování magie, v mimozemšťany, v draky, víly, jednorožce, vodníky, v existenci lochesky či yettiho, ve spiknutí iluminátů nebo v cokoliv jiného, u čehož zatím nemáme žádné jasné důkazy existence.
Pokud bychom definovali ateistu jako člověka, který odmítá uvěřit v cokoliv, co není „hmatatelné“ či vědecky prokázané, případně to ani není součástí žádné všeobecně uznávané vědecké hypotézy - jako např. struny nebo temná energie, tak bychom zjistili, že ateistů je mezi námi vlastně poměrně málo.
Mnozí, kteří vykřikují, že v žádného boha nevěří, případně prohlašují, že žádného boha ke svému životu nepotřebují, ovšem klidně věří v moc horoskopů a po nocích „volají věštce“, nebo jsou schopní „skočit na špek“ kdejakému podvodníkovi, který nabízí cukrové kuličky či plazmové koule jako zázračný všelék, případně vás budou přesvědčovat o tom, že Elvis Presley žije dodnes na odvrácené straně Měsíce (kde patrně hraje mariáš s princeznou Dianou a Marylin Monroe a vykopl odtamtud americké astronauty, protože mu do toho kibicovali).
Neexistuje všeobecná shoda v tom, jak přesně definovat ateistu (a taky jak definovat věřícího v Boha), a proto jsou všechny údaje o počtech věřících a ateistů u nás i v Evropě, které vyplývající ze sčítání lidu i ze všemožných průzkumů, jenom velmi přibližné (bližší podrobnosti k jednotlivým průzkumům zde, zde, zde, zde nebo zde).
Nemluvě už raději o dalších velmi těžko definovatelných kategoriích. Jedná se např. o agnostiky, kteří na otázku, zda věří v boha, odpovídají, že neví a asi nikdy nebudou schopní zjistit, zda nějaký bůh existuje či nikolivěk. Případně o apateisty, kterým je jakýkoliv bůh „ukradený o půlnoci“ a filosofování na téma možné existence libovolného božstva považují za pitomost a zbytečnou ztrátu času.
Podle některých názorů by agnostici i apateisté měli být počítáni mezi mezi ateisty, podle jiných jsou zcela samostatnými kategoriemi od ateistů značně odlišnými.
Podobně těžké je i definovat „věřící“.
Zda všichni ti, kteří tvrdí, že nevěří v boha (a zejména ne v toho abrahámovského či přímo křesťanského boha), ale uznávají, že existuje „něco vyššího nad námi“, případně „něco mezi nebem a zemí“, jsou či nejsou ateisté.
Dokonce ani ateistické a skeptické spolky jak u nás, tak v zahraničí, nemají žádnou „jednotnou metodiku“ na téma, koho považovat za ateistu a koho ne, ba co více, jejich členem se může stát kdokoliv, kdo souhlasí s činností příslušného spolku a chce ji podporovat.
A tudíž se členem spolku Ateisté ČR může klidně stát i hluboce věřící (neboť přesně tak hovoří jejich stanovy). Stejně tak je dobře známou věcí, že poměrně dost věřících najdeme mezi členy Českého klubu skeptiků Sisyfos, který je jinak velmi často obviňován z toho, že jsou to „samí fanatičtí materialisté“.
Zkrátka a dobře představa, že existuje nějaký jeden „centralizovaný“ ateismus, natož pak že se jedná o nějaký ucelený věroučný sytém, je naprosto „mimo“.
Stejně tak „mimo“ je i představa, že ateista pro to, aby mohl být ateistou, musí v něco věřit. Nejčastější mylnou představou pak obvykle je, že ateista musí věřit v to, že žádný bůh neexistuje.
Je to však přesně obráceně – ateista prostě nevěří v to, že nějaký bůh existuje.
Což je i vcelku logické. Nevěřit v existenci něčeho či někoho smysl dává, zatímco „věřit v neexistenci“ zní jako z nějaké dadaistické básnické hříčky nebo to připomíná jakýsi podivný absurdní humor.
Takže ne, pane Šimku, ateisté nemají žádnou věrouku a nevěří v neexistenci boha.
A pokud vás náhodou opravdu zajímá, jaké mají ateisté názory a co si myslí, místo dojmologie doporučuji raději tuto přednášku.
