Článek
Dnešního dne snad již po sté pomyslil jsem si, že cesta tato opravdu úmornou jest a jen sotva k vydržení. Celé tělo rozbolavělé měl jsem, veškeré oudy jako rozlámané a drkotání povozu po špatných cestách ze mne div duši nevytřáslo. Nebylo však jiného zbytí. Vše záleželo na tom, bych do Říma přibyl tajně sice, leč zároveň včas. Zpoždění možná byť jen o jediný den mohlo by zmařiti úsilí směřující k naplnění toho velkolepého plánu, za nějž nejen já jsem tolik již zaplatil.
V souvislosti té pak trocha nepohodlí mého ve voze směšnou jeví se, avšak k obavám vážnějším tu důvody jsou, neb čas naším nejkrutějším nepřítelem jest. Možno se ptáti, zda nebylo by rychlejším, a možná i pohodlnějším, cestovati koňmo. Vpravdě, že bylo, jen někomu zcela jinému, nežli mně. Sedě v sedle ostatní bych neporovnatelně více zdržoval.
Ku hanbě své přiznati totiž musím, že jezdcem nesmírně mizerným jsem. Na obhajobu svou mohu uvésti snad jen tolik, že není to zcela mou vinou. V mládí byl jsem příliš chud, a když postavení dosáhl jsem, kdy konečně koně dovoliti bych si mohl, v učení se umění jezdeckému zase mi značná tloušťka moje zabránila. Stydím se za to dnes velice, ale byl jsem tak tlust, že i vyjíti pěšmo na kopec se pro mne věcí neproveditelnou stávalo, a musel jsem na oslu jezditi nebo se v nosítkách nechat vynášeti.
V kobkách města Constantie, kde coby vězeň inkvizice pouze o suchém chlebu a čisté vodě jsem držen byl, zhubl jsem sice značně, a ani poté, kdy co napravený kacíř v takořka doživotním vězení o stravě skrovné řadu let jsem prožil, má postava již k otylosti původní nikdy se nevrátila.
Leč ve vězení těžko se cvičiti v jízdě. Sám císař Zikmund sice použil veškeré lstivosti své, které vpravdě má jak liška, k níž nejen pro vzhled svůj připodobňován bývá, aby vězení mé co nejsnesitelnější bylo, však ani moc jeho v tomto nekonečná není, a tudíž jen těžko v klášteře břevnovském pro mne snad utajenou jízdárnu zříditi mohl. Nadto jen sotva kdo býval by pomyslel, že pro zdárné naplnění plánů našich by pomocí vydatnou má zdatnost v sedle snad kdy býti mohla.
Neb věru věřím tomu, že kterémukoli z té hrstky mužů spolehlivých, do plánu zasvěcených, připadlo-li by na mysl, že naší věci lépe by napomohlo, bych v jízdě vycvičen byl, císař již by lest tomu napomáhající jistotně nastrojil. Jen jeho moci a zvláště pak jeho umu klamati a léčky důmyslné strojiti, kterého snad ještě více nežli důstojnosti panovnické má, totiž mohu děkovati za mnohé. Nejen, že vězněm nikoli v cizině nepřátelské, leč přímo ve vlasti své jsem byl, ale že i též všeho k mé práci potřebného v míře vrchovaté dostalo se mi. Pergamenu, inkoustu a brků, smolných loučí ku svícení, ba i přístupu tajného do knihovny klášterní, svým rozsahem v zemi jedné z největších.
Ba co více, příbytek ten těžko bylo lze vězením nazývati, cela byla to čistá, prostorná a světlá ve věži nejvyšší, kam okny velikými denní světlo vcházelo a výhled na matku měst z nich překrásný byl. Kdykoli mi libo bylo, popatřiti jsem mohl na katedrálu, jejíž stavbu již děd císařův započal, i dále přes řeku na Staroměstský rynek, kostely četné i samu Universitu, na níž léta svá nejkrásnější prožil jsem.
Jen jedinému krutému trápení mému laskavost císařova zabrániti nemohla. Bezesným nocím těm, kdy tisíckráte jsem se našeho Pána Ježíše Krista ptal, zda rozhodnutí mé správné bylo. Zda přípustno jest pro blaho národa svého i člověčenstva veškerého, ba dokonce snad i pro lepší poznání samé pravdy Boží, jednou jedinkrát v životě zalhati. Zda není hříchem, když člověk na štít svůj nejprve samu Pravdu vypíše si, pak na oko odvolá a křivě přísahá, by došlo k soudců oklamání a souzený novou příležitost ku hledání pravdy i šíření názorů svých tímto obmyslem lstivým dostal. Zda správné jest s lidmi špatnými bojovati zbraněmi jejich vlastními, šalbou, klamem a podvody, či zda naopak dílo sebelepší zkaženo jest nenávratně tehdy, když prostředky nečisté k prosazení jeho použity jsou.
Zda mámením ďábelským nebylo bývalo ohromen býti tím, že sám majestát císařský ochoten byl tolik se ponížiti. Na slámu shnilou vedle odsouzence na smrt usednouti a zapřísahati jej, by vzor ze svatého apoštola Petra sobě vzal, čest svou i samu pravdu Kristovu pro jednou zapřel a obětí touto národu svému i celé Evropě ku blahu dopomohl. Co svět světem stojí, nespatřil ještě scény takové. V kobce smrduté vladař v Evropě nejmocnější, panovník Svaté říše římské, ne žádá, ale prosí vězně ubohého, by součástí plánů jeho smělých se stal, odvolávaje se při tom na památku otce svého zvěčnělého, již zraditi nesmí, ba i na krev Přemysla Oráče mýtického a svatého Václava, vévody Země České, jež v žilách mu koluje a nutí jej nikoli toliko pro blaho a úspěchy své, ale lidu českého a křesťanstva všeho, tolik se pokořiti.
Jest císař osobou mocnou a veškeré úcty hodnou, není však Kristus mnohem větším? Je-li osobou důvěryhodnou mocný vladař, jenž zároveň jest krajanem rodilým a synem krále, jehož i lid nejsprostší ve své paměti co otce starostlivého chová, není o to více víry hodným náš Spasitel, syn Otce nebeského? A není snad hříchem nejtěžším na zločinu čarodějnictví se podíleti? Osobu magií černou se zabývající nejen jako přítel vyposlechnouti, leč i kejkle její podivné sledovati a obrazům živým, kouzly nečistými snad z pekel samých vyvolaným, víry přikládati?
Na straně druhé, mnozí světci, apoštolové ba i Ježíš sám zprvu též lidmi nevědomými zlými kouzelníky zváni byli, i zázraky jejich za čáry nečisté mnohými pokládány byly. Tak kdo věděti může, jakými cestami se vůli Boží ubírati zlíbí? A má snad nehodný služebník Boží právo hodnotiti, jakých osob si Otec náš nebeský za nástroj svůj zvolí?
Již tenkráte v Constantii noc celou na modlitbách dlel jsem a našeho Pána Krista Ježíše o odpověď žádal. Leč k prosbám mým ve snu kratičkém toliko zjevil mi, bych v srdci a svědomí svém sám odpovědi nalezl a dle nich pak jednal.
Obrazy kouzly vyvolané, jež budoucnost ukazovaly, vpravdě děsivé byly. Pohromy, jaké dle nich národ náš čekaly, nebudu-li s plánem císařovým souhlasiti, nad samy rány egyptské se jevily. Ba následkem nesprávného rozhodnutí mého i národy jiné trpěti by mohly. Co pak jest ve srovnání s tím jeden život lidský i jedna duše lidská? Raději duši svou hrozbě věčného zatracení vystaviti, než národy celé zkáze zůstaviti.
I stalo se, že druhého dne ráno před žalářníky svými, kteří však nikdy od Boha nedostali práva souditi mne, se srdcem krvácejícím, však tváře se co nejupřímněji schopen jsem byl viny své nikdy nejsoucí doznati, kacířství svého údajného jsem se byl odřekl a vlky ty v rouše beránčím, z úst jejichž Ďábel sám snad mluví, bratry svými zval a o slitování nad navrátivším se synem marnotratným pokorně prosil. Bůh sám komedií tou nechutnou zhnusen býti musel, leč nepotrestal v chvíli onu ani mne ani soudců mých.
Co s nimi všemi dále se dělo, známo není mi, já sám však ztrestán byl jsem krutě, neb stále v nitru svém pochyboval jsem a trápil se, zda rozhodnutí mé správné bylo. Však ze srdce celého věřím, že i pokud jsa v omyl uveden rozhodnutí špatné učinil jsem, Pán náš prohřešek tento odpustí mi, věda dobře, že úmysly nejčistší a láska k lidu mému vedly mne…
***
Zvolání „Prr!“ přerušilo nit myšlének mých.
Vykloniv se z vozu zvědavě pozoroval jsem, co přihodilo se.
„Vidíte přec, že řeka jest rozvodněna,“ slyšel jsem hlas jednoho ze členů doprovodu mého.
„Tudy neprojedeme, půda všude kolem jedna bažina jest,“ druhý přidal se.
„Co nyní? Není času navracet se zpět a jiné cesty hledati!“ oponoval jiný.
„Máme se zde snad jako myši utopiti?“ ozval se opět ten první.
Pohledy většiny z nich se upíraly na mne. Očekávali, že rozsoudím je a určím, co nyní udělat třeba.
„Musíme dále!“ vyslovil jsem hlasem pevným to jediné, co bylo lze vysloviti. Neměli jsme času nazbyt, a vraceti se zpět zdrželo by nás více, než dovoliti jsme si mohli. K tomu na hranice Království Charvátského, jež u samého moře leží a do Itálie se z přístavů jeho snadno přeplaviti lze, jen blízko, blizoučko již bylo. Pokud teď statečně vytrváme v pouti své, za několik málo dnů nás loď rychlá k Věčnému městu ponese. To před nedávnem poddalo se moci císařských vojsk, mým jmenovcem z rodu zemanů trocnovských vedeným. Zanedlouho proto zde koncil nový konati se bude, na kterém pravdu hájiti již svobodně a za podmínek spravedlivých budu moci.
„Chtějá když tám dál,“ ozval se špatnou češtinou Uher, který se k nám v Budě připojil jako průvodce jižních končin království svého dobře znalý. „Možná je prejíti tady do dál. Však z vozů sesednat a s holma v ruka pomalá ku předu.“
***
Zvířata podivná připomínali jsme zajisté. Od bláta zašpinění, pomalu našlapující a tyčemi dlouhými každé místo opatrně zkoumající před tím, než sebemenší krůček kupředu učiníme, v široce rozevřeném vějíři pomalu postupovali jsme. Tempem slimáčím ubíhalo toto počínání naše, ale uherský průvodce ujišťoval nás všechny, že nyní, na sklonku léta, jest oblast bažinatá v končinách těchto svou rozlohou pouze nepatrná a zanedlouho zpět na pevnou cestu dostaneme se a čas ztracený lehce dohoníme.
„Vidělá? Tam, naprávo!“ pojednou průvodce náš zdejší rukou svou do dáli ukázal.
Z roviny nekonečné pusty jihouherské vystupovaly na obzoru tmavé obrysy stavení. Osídlení lidské, město jakés či alespoň ves jest nablízku!
„Jak zove se osada ona?“ otázal jsem se.
„Mohacs,“ odpověď zněla.
Bože na nebesích, to znamení jest jisté! Moháč, to ta ves jest, u které, plán náš nevyjde-li, věci zlé stanou se. Za rovných sto šest let bude to, dnešního dne právě, v den svatého Rufa klatý, který podvakráte již písmem černým do dějin našich se zapsal a smrt králů českých s sebou přinesl. Při marné snaze zastaviti vpád hord tureckých zhyne tu mladičký český a uherský král z rodu Jagellů, poslední panovník nosící korunu Svatováclavskou, jenž z krve slovanské a tedy nám blízké bude.
Jihoslovanští bratři naši všichni i mnozí z lidu uherského, který cestou touto za dobrotu srdce jeho a pohostinství přátelské zamilovat již stačil jsem si, v područí krutých machometánů úpěti budou dlouhý čas. A za sto let necelých po události této smutné i sám lid český cizáky dobu dlouhou utiskován bude. Obrazy ty děsivé jen jedinkráte, ve sklepení constantském, spatřil jsem, však do paměti navždy vryly se mi a jako mory noční stále pronásledují mne. To nesmí se nikdy státi!
„Mistře Jene, mistře Jene!“ zoufalý křik pojednou uslyšel jsem.
Chtě otočit se, bych zvěděl příčinu zděšení toho, pochopil jsem, že křik onen varováním mně samému býti měl. Příliš pozdním však. Maje opětovně před očima hrůzy, jež by lid náš potkati mohly, cestě před sebou pozornost nedostatečnou věnoval jsem. Do bažiny vkročil jsem a zachránit mne možné již nebylo. Velice rychle propadal jsem se, voda bahnitá právě ke krku sahala mi a všichni mí průvodcové byli stále příliš daleko ode mne vzdálení…
Však ne osud můj, ale vize chmurné budoucnosti národa českého i národů jiných, Uhrů, Charvátů, Srbů i Poláků, trápila mne v tento okamžik nejkrutěji. Snažení veškeré mé marno bylo! K čemu platno mi žití delší o těch pět let, jeden měsíc a dvacet dní?
Milosrdný Bože, v dobrotě své nekonečné ráčiž ochrániti lid český i národy další křesťanské, a zlíbí-li se ti, odpusť též hříchy duši špatného služebníka svého Jana z Husi.
Další povídky autorky:
Star Wars fanfikce:
Sci-fi žánru alternativní historie:
