Článek
Na kamenném lehátku v atriu jedné z nejvýstavnějších vil Říma seděl muž. Dalo by se říci, poměrně mladý muž. Možná hodně mladý, protože jeho zoufalý výraz a pramen předčasně zbělelých vlasů ho dělaly daleko starším. Tiše zde seděl s hlavou v dlaních už celé hodiny. Zdálo se, že okolní svět vůbec nevnímá. Kdyby se čas od času nepohnul, člověk by si ho mohl snadno splést s některou z mramorových soch bohů a héroů, kterými bylo celé sloupořadí kolem atria bohatě zdobené. Barvou se od nich příliš nelišil. Byl bledý, jako kdyby na něj před chvílí sáhla smrt. Občas zvedl hlavu a zadíval se upřeně na svoje ruce. Tvářil se, že je snad nepoznává. Nebo jako by něco hledal a pořád nemohl najít. Něco, o čem věděl jen on sám…
Voda ve fontánce uprostřed atria tiše zurčela a její kapky se rozstřikovaly po mozaikové podlaze, čímž oživovaly její barvy. Díky tomu vypadaly mytologické výjevy na podlaze skoro jako živé. Většina z nich se nějakým způsobem týkala Venuše, oblíbenkyně majitele této nádherné vily, což nebyl nikdo jiný než onen na první pohled zdrcený člověk, sedící v pustém atriu. Právě tato bohyně byla totiž mýtickou pramátí rodu jeho adoptivního otce, a z úcty k němu ji i on přijal za svou patronku.
Sklopil zrak a jeho oči na chvíli bloudily po podlaze. Najednou sebou trhl. Venuše s jablkem v ruce jako kdyby se k němu otočila. Ach, bohyně… milosrdná paní, co jen jsem to dnes učinil?! Jsem… VRAH… Před očima mu náhle vyvstala pobledlá tvář jeho umírající oběti a v hlavě mu zazněla její poslední slova: „I ty, můj synu?“ Pronesená klidně, beze stopy výčitky v hlase, v jehož tónu bylo patrné pouze nesmírné překvapení. Přesto mu každé písmeno v této větě připadalo jako šlehnutí bičem. Jsem zločinec nejodpornější ze všech. Jsem… otcovrah!!!
Málem vykřikl to strašlivé slovo nahlas. „Otcovrahu!“ zdálo se mu, že to pojednou opakují stěny i sloupoví. „Otcovrahu, otcovrahu!“ Znělo mu stále v uších. Zacpal si je zoufale oběma rukama a schoulil se na svém lehátku do klubíčka jako zbitý pes…
Dlážděním se rozlehly šouravé kroky. Starý řecký otrok nesl svému pánovi na velkém stříbrném tácu jídlo a karafu s vínem.
„Běž pryč! Chci být sám,“ křikl na něj.
„Pane… už tady sedíte šest hodin, musíte něco jíst, pane,“ pronesl starostlivě a pokročil k němu o kousek blíž. Upíral na něj typicky oddaný psí pohled domácího otroka, který znal svého pána od narození, viděl jeho první krůčky, vychovával ho, a tak si ho postupem času zamiloval daleko více než jeho vlastní rodiče, kteří pro samé společenské povinnosti a politické intriky na své děti vlastně nikdy čas neměli.
„Ne, nic nechci,“ odmítal stále zvýšeným hlasem.
„Vezměte si aspoň nějaké ovoce, pane, to vás osvěží,“ vedl stařec stále svou a přisunul tác před něj.
„NE!!!“ zařval jeho pán a vyrazil mu jej vztekle z ruky. Kuličky hroznů se rozsypaly po podlaze, jablka a hrušky se kutálely mezi sloupy… a z převrhnuté karafy se rudé víno zvolna roztékalo po mozaice, až vytvořilo velkou skvrnu připomínající svou barvou čerstvou krev.
Při pohledu na ni zbledl ještě více a roztřásl se jako v zimnici. Já to přece nechtěl! Bohové, přísahám vám, já vůbec nevím, co se to se mnou stalo, přece bych nikdy, ani ve snu, nepomyslel na to, že bych vztáhl ruku na svého otce, tiše zavzlykal.
Slunce právě zašlo za vzdálený obzor a dům Marca Iunia Bruta se pozvolna propadal do stínu. Končily březnové Idy roku 709 ab Urbe condita.
***
Kosmická loď „Naxghrax“ nesoucí na své palubě výzkumnou expedici Ratloxghské federace z Krabí mlhoviny se právě chystala opustit oběžnou dráhu Země. Hlavní vědec lodi Nagh Ohdrex ještě naposledy kontroloval data v palubním počítači. Rutinní práce, kterou dělal už nesčíslněkrát. Jenom během této expedice, jeho jubilejní desáté, prováděli výzkum na více než třech stovkách neobydlených a na padesátce obydlených planet. A dosud nikdy se nestalo, že by konečná data nesouhlasila s průběžnými. Každý jiný na jeho místě by proto tuto finální kontrolu bral jako formalitu, které by mnoho pozornosti nevěnoval. Ne tak Ohdrex. Přes čtyři standardní časové jednotky věnoval komparaci jednotlivých údajů.
Najednou zjistil něco, co se na první pohled zdálo být pouhým omylem počítače. To je pěkný nesmysl, zasmál se pro sebe.
Překontroloval data znovu a smích ho rychle přešel. Stále tam červeně svítila informace, potvrzující nepovolený transfer mysli z lodi na planetu pod nimi. Tohle… tohle se přece nemůže stát! Co to jen může znamenat? Ptal se zmatený vědec sám sebe. Jedno mu ale bylo jasné. Oběžnou dráhu této planety „Naxghrax“ neopustí, dokud neproběhne šetření, které zjistí, kdo, kdy, proč a jak se nepovoleně svou osobností přenesl do mysli některého z domorodců. A zejména bude nutné zjistit, k čemu touto nelegální transmisí došlo.
Je jisté, že když byla provedena bez povolení vědecké rady lodi, jednalo se zcela jistě o něco velmi nekalého… něco, co je v příkrém rozporu s primární zásadou nezasahování do vývoje na cizích planetách, osídlených inteligentními bytostmi, a co bude tím pádem třeba pečlivě vyšetřit, pomyslel si znechuceně Ohdrex. Nenáviděl veškerou úředničinu a vyšetřování ještě nikdy v celém svém životě nevedl. A navíc v tak závažné věci…
Po několika hodinách šetření se tvářil o něco optimističtěji. Ten největší kámen mu spadl ze srdce. Dalo to sice hodně práce, ale viník se nakonec ke všemu přiznal. Seděl teď proti němu, pobledlý, s pláčem na krajíčku a nervózně se přes rameno ohlížel po svém tátovi, lodním strojmistrovi Raxhodu Agherxovi. Z celé hrozivě vypadající aféry se nakonec vyklubala obyčejná klukovina. Přesto bylo potřeba naposledy stručně shrnout všechna fakta a provést o tom záznam do lodního deníku.
„Takže, Grxote, ještě jednou,“ obrátil se Ohdrex na hříšníka. „Co přesně jsi udělal?“
„Já…já…“ koktal Agherx junior, „…jsem se transferoval do mysli jednoho z tamtěch dole, v těch bílých hábitech.“
„A???“ položil doplňující otázku hlavní vědec.
„Jeho tělo jsem tím pádem řídil tak, že se přidal k těm ostatním…“
„A zabíjel,“ dodal za něj jeho otec.
„No…“ Grxot se zatvářil nevinně. „Když ony ty bytosti pod námi to dělají skoro pořád, tak jsem jen chtěl vědět, jaké to je, co na tom mají, že se jim to tak líbí,“ snažil se vysvětlovat.
Nebylo dobře, když se zrušilo ustanovení, že členové posádky s sebou na expedice nesmějí brát své nezletilé děti, zamračil se Ohdrex. Nemají pořádně rozum z toho, co vidí, a pak je jejich zvědavost může dovést až k takovýmto koncům…
„Naghu,“ přerušil jeho myšlenky Raxhod Agherx. „já vím, že je to od Grxota nebetyčné uličnictví. Však…“ pohrozil svému synovi, „…si to s ním taky ještě vyřídím. Ale…“ prosebně se zadíval na hlavního vědce Naxghraxu, „…vždyť se zas až tolik nestalo. Viděli jsme přece záznamy z povrchu. Ten muž by zemřel tak jako tak, minimálně polovina úderů, co mu zasadili před tím, než se do toho můj syn zapletl, byla smrtelná. Takže zásada nezasahování do vývoje tím porušena nebyla. Snad bys to nemusel dávat do závěrečné zprávy o expedici. Oni by mě za to taky mohli přeřadit k obyčejné dopravě…“
„Raxhode,“ ostře se na něj obrátil Ohdrex. „V lodním deníku to být musí, jednou je o tom záznam v hlavním počítači a já kvůli nikomu – ani kvůli svému dávnému příteli – nebudu falšovat zápisy.“
„To po tobě přece nechci,“ zavrtěl hlavou oslovený. „Lodní deníky dnes nikdo nečte, takže tam mi taková zmínka uškodit nemůže. Ale kdybys o tom pomlčel v oficiální zprávě…“
„No…“ smířlivě se pousmál Nagh Ohdrex, „…to by šlo. Jestli tedy ten tvůj dáreček do konce cesty ještě něco nevyvede.“
