Článek
Neboli jinými slovy „starým dědkem“.
Ano, slovo „senior“ je de facto synonymem slova „důchodce“ - přičemž pod jedním i druhým pojmem si většina lidí představí starého člověka. Ti méně zdvořilí přímo „starého dědka“ či „starou bábu“.
Je samozřejmě věcí osobního vkusu - a možná též i věku dotyčného, koho kdo považuje za „starého“, protože puberťáci jako „starce“ vnímají často i třicetiletého a čtyřicátník je pro ně málem „velebným kmetem“.
Znám historku o divadelním režisérovi, který byl poprvé tázán, jak by si představoval „sbor starců“, coby čerstvý absolvent - a tehdy si jej představoval jako „důstojné muže ve věku tak kolem 45 let“. Podruhé tu samou divadelní hru režíroval jako čtyřicátník - a otázka tudíž byla stejná, přičemž jeho odpovědí bylo něco ve smyslu „mají to být starci, tedy senioři, takže zhruba šedesátníci“. A jelikož život miluje paradoxy, potřetí se potýkal se zapeklitou otázkou, jak má vypadat „sbor starců“, těsně před odchodem do důchodu a jeho odpovědí bylo něco jako „to je přece jasné, má na nich být vidět stáří, takže to musejí být muži ve věku kolem osmdesáti let“. Zlí jazykové tvrdí, že ještě štěstí, že počtvrté to nerežíroval o 15-20 let později, protože bandu stoletých staříků by už asi nesehnal.
Takže vnímání věku je samozřejmě subjektivní - ovšem jsou zde i jistá objektivní fakta. Resp. jisté objektivní hranice - a tou hlavní je bezpochyby odchod do důchodu. Kdo chodí do práce, protože ještě nárok na starobní důchod nemá, ten z logiky věci nemůže být senior. Takový člověk je zkrátka v produktivním a tedy i ve středním věku.
Ano, nyní je věk odchodu do důchodu postupně posouván až na hranici 67 let, ovšem i pokud nová vláda zákon změní tak, že maximálním důchodovým věkem bude „pouhých“ 65 let, pořád ještě bude mít padesátnice do „důchodkyně“ hodně daleko.
Možná se pan Medvěd jen zapomněl v dobách normalizace, kdy taková „zasloužilá matka tří dětí“ jako padesátnice buď již dávno v důchodu byla, nebo jí do něj mnoho nechybělo. „Padesátnicí“ lze totiž fakticky být jak jeden den po svých padesátých narozeninách, tak také pouhý jeden den před svými šedesátými narozeninami. Takže ano, před 35 a více lety naprostá většina padesátnic byly současně i důchodkyně, takže označovat je za „seniorky“ nebylo zas tak přehnaně moc „od věci“.
Byť samozřejmě i tehdy existovaly herečky a zpěvačky, které často vypadaly lépe než ženy o generaci mladší, takže žádný slušně vychovaný člověk by zdravím kypící padesátnici, která vypadá spíše jako pětatřicátnice, za „seniorku“ neoznačil.
Jenže to, co dříve bylo výjimkou, je dnes spíše pravidlem. Asi málokdo by nazval „seniorkou“ nejen takovou Monicu Belluci (ročník 1964, tedy už je šedesátnicí) nebo Julii Roberts (ročník 1967), ale i naprostou většinu zcela obyčejných žen středního věku. Za prvé zejména na „kancelářských krysách“ ve městech vážně jen málokdo pozná, zda je dotyčné 46 nebo 61. A za druhé - což je ještě podstatnější - ono už nějak nedává smysl označovat tímto pojmem jakoukoliv ženu, které k nároku na důchod zbývá odpracovat minimálně 6, častěji však 8, 10 nebo ještě více let.
Ano, pan Medvěd ve své „veselé historce“ ony ženy z brněnské šaliny poměrně barvitě a současně nepříliš gentlemansky popisuje tak, že to rozhodně nebyly žádné krasavice, natož pak nějaké „české dvojnice“ Julie Roberts, které by nazasvěcený pozorovatel považoval za starší sestry svých dospívajících dcer. Ale tyto dvě dámy, a to bez ohledu na to, jak zrovna vypadaly, mají před sebou ještě pěkných pár let „v pracovním procesu“ - a velmi pravděpodobně také minimálně 20-25 let života. Takže jaképak „seniorky“?
Pan Medvěd se holt zařadil mezi všechny ty hulváty mužského pohlaví středního věku, pro které je každá žena starší 35 let „stará bába“, o kterou by si snad už ani to příslovečné kolo neopřel, protože on sám je „pochopitelně“ - a to bez ohledu na své šediny, vrásky, případný pivní pupek či pleš a často dokonce i bez ohledu na tu skutečnost, že je o několik let starší než ona „bába“ - naprosto neodolatelný.
Kdyby se podobní hulváti mužského pohlaví dnes vyskytovali pouze a jenom na internetových seznamkách, nebyl by to vlastně až takový problém. Na seznamky lze totiž nechodit, případně tam podobné rádoby „Adonise“ ignorovat. Jenže oni se - spolu s o generaci mladšími „husičkami“, považujícími za „starce nad hrobem“ každého, kdo oslavil čtyřicátiny - bohužel ve velkém množství vyskytují též ve vedení firem a mezi personalisty.
A to - jak ostatně svými články dosvědčují i mnozí zde na Médiu píšící autoři - už dosti vážným problémem je.
Moje rada pro všechny „padesátileté seniorky“ tudíž může být jenom jedna jediná: tento lidský odpad si zkrátka nezaslouží nic jiného, než být ustavičně obelháván a klamán.
Větší podrobnosti na téma, jak to přesně dělat, naleznete v následujících článcích:
