Článek
Další věcí je pak vzdělání a praxe - obecně se kvalifikovanějším lidem práce shání lépe. Na straně druhé ovšem ne vždy, někdy může být problémem naopak tzv. „překvalifikovanost“ - což by bylo námětem na samostatný článek. Samozřejmě také dost záleží na tom, jakou přesně pracovní pozici sháníte. Něco jiného je např. místo ostrahy v Lidlu a něco jiného recepční v pětihvězdičkovém hotelu.
Ať tak nebo tak, lidé ve věku nad čtyřicet i nad padesát let věku při shánění místa rozhodně nejsou „předem odepsaní“. Jen je nutné na to jít trochu chytře. Něco už uvedla Sirael, takže já uvedu aspekty, které nezmínila. A ty se týkají „prvního filtru“, kterým je rozesílání profesních CV firmám, které poptávají nové pracovníky.
Lze předpokládat, že naprostá většina lidí ve věku od 40 let výše, kteří shánějí zaměstnání, má nějakou kvalifikaci a většinou i odpovídající pracovní zkušenosti, tedy onu požadovanou praxi. Jde pouze o to umět je „prodat“ - ale zároveň se zase nesnažit „prodávat“ zbytečně mnoho, případně se vůči všem potenciálním zaměstnavatelům nesnažit chovat jako někteří špatní obchodníci, kteří se vám k tomu, co si koupit chcete, snaží vnutit i koupi spousty nesmyslů, které nechcete a ani nepotřebujete.
Což platí i pro psaní CV. Uvádět do něj datum narození opravdu není žádná povinnost - stejně jako není nutné uvádět např. adresu trvalého bydliště. Potenciální zaměstnavatel potřebuje pouze mít možnost, jak vás v případě zájmu sehnat - na což naprosto stačí e-mailová adresa a telefonní číslo. Pokud ještě k tomu máte i datovou schránku nebo profil na LinkedIn a do profesního CV je uvedete, z hlediska kontaktů na vás nic dalšího nelze spravedlivě požadovat, ba spíše naopak, je to „až až“.
Profesní CV také není román, takže je zbytečné pokoušet se do něj sepisovat celý svůj profesní život od okamžiku, kdy jste ukončili povinnou školní docházku. Úplně stačí uvést, co jste dělali posledních 10, maximálně 15 let. Informace o tom, na jaké pozici a u kterého zaměstnavatele jste pracovali v roce 1994, je vážně zcela nadbytečná. Tedy samozřejmě pokud jste od toho roku 1994 až doposud celou dobu nepracovali u jedné a té samé firmy. Ale i v tomto případě jste velmi pravděpodobně nezastávali pouze jednu jedinou pracovní pozici, ale vystřídali jich za těch 30 let několik - takže do CV uveďte jen ty „nejčerstvější“. Leda snad v případě, že s pracovní pozicí, o kterou se ucházíte, souvisí např. brigáda v době vašeho studia, můžete se o ní zmínit - ovšem i to lze napsat tak, aniž byste uváděl(a) v kterém přesně roce to bylo a potenciální zaměstnavatel si tak snadno spočítal, kolik je vám asi tak let.
Stejné pravidlo platí také pro informace o vašem vzdělání a odborných kursech. Pokud jste absolvent univerzity, klidně můžete vynechat podrobné informace o tom, kdy a kam jste chodili na střední školu - každému personalistovi, který není slovy z Vesničky střediskové „momentálně zavostalej“, bude jasné, že když máte VŠ diplom, maturitu musíte mít také. A v případě, že máte středoškolské vzdělání, nemusíte se rozepisovat o tom, kam jste chodil(a) do základní školy. Samozřejmě, že pokud se dejme tomu hlásíte na místo korektora překladů z němčiny a před studiem germanistiky na filosofické fakultě jste absolvoval(a) německé gymnázium nebo jste chodila do základní školy s rozšířenou výukou němčiny, uveďte to - ovšem opravdu nemusíte podrobně rozepisovat, ve kterých přesně letech to bylo.
Přesné datum, ba dokonce ani rok vaší promoce/maturity také není povinnost do CV napsat - pokud uvedete, jaká konkrétní střední či vysoká škola to byla, a s jakou specializací, je to plně dostačující. Pokud se to hodí vzhledem k pracovní pozici, o kterou se ucházíte, uveďte místo toho raději předměty, ze kterých jste maturoval(a) nebo dělal(a) státní zkoušky, téma vaší bakalářské, magisterské, rigorózní či doktorské práce, případně i nepovinné (volitelné) předměty, ze kterých také máte zápočty a zkoušky.
Podobné pravidlo platí rovněž pro odborné kursy a stáže - pro vašeho případného budoucího zaměstnavatele je daleko důležitější informací dejme tomu to, že máte svářečský kursu nebo zkoušku z rozpoznávání padělků bankovek, než v kterém přesně roce jste tuto kvalifikaci nabyl(a). Pokud jste byl(a) na stáži v zahraničí, daleko důležitější je informace o tom, co přesně jste na té stáži dělal(a) a kolik týdnů nebo měsíců to bylo, než zda to bylo v roce 2001 nebo v roce 2014.
Pokud máte dojem, že výše popsaným způsobem „osekaný“ profesní životopis je moc „chudý“ a současně máte nějaké zajímavé hobby, můžete se o něm rozhovořit trochu podrobněji. Zejména pokud by tento váš koníček mohl alespoň částečně souviset se znalostmi a schopnostmi, které jsou na danou pozici poptávané. Ale i když se vám zdá, že nesouvisí vůbec nijak, může vám „plusové body“ rozhodující pro pozvání na pohovor přihrát sám o sobě. Lidé jsou hodně zvědaví, takže nejeden personalista či šéf má zájem osobně se setkat s někým, kdo vylezl na Kilimanžáro, přeplaval La Manche, projel stopem Jižní Ameriku, na plachetnici se přeplavil přes Atlantik, natáčí amatérské filmy, hraje na varhany či cemballo, založil psí útulek, chová jedovaté hady, je členem skupiny historického šermu, šije repliky oblečení ze 14. století nebo třeba už pět let ve své obci organizuje cukrářské soutěže.
Pochopitelně, i pokud část informací o sobě v profesním CV vynecháte, těžko jako čtyřicátník na pohovoru někoho přesvědčíte, že vám ještě nebylo třicet (nebo jako pětapadesátník, že je vám sotva čtyřicet). Ovšem za prvé snad není vaším zájmem někoho balamutit, že jste „jen pár roků po škole“. Za druhé první dojem opravdu dělá hodně, takže pokud na sebe aspoň trochu dbáte a nebude se u pohovoru tvářit jako šmoula Mrzout, klidně si ten personalista i potenciální budoucí šéf můžou v první okamžik myslet, že je vám o deset let méně. Za třetí, pokud prokážete, že znalosti a schopnosti pro poptávanou pozici máte, a současně si také lidsky „sednete“, tak váš skutečný věk už nebude nikoho zajímat - a možná naopak v okamžiku, kdy „pravda vyjde najevo“, všichni budou obdivovat, že vzhledem ani chováním na svůj věk rozhodně nevypadáte.
A „last but not least“, tou první a zásadní věcí je přece to, aby vás - na základě zaslaného CV, případně i motivačního dopisu - na ten osobní pohovor vůbec někdo pozval. A zde pak samozřejmě funguje „zákon velkých čísel“, tedy čím více pracovních pohovorů se zúčastníte, tím vyšší je pravděpodobnost, že co nejdříve seženete práci, která se vám líbí a vyhovuje vám jak z hlediska své náplně, tak i z hlediska odměny a dalších nabízených benefitů.
