Článek
Ne, že by věková diskiminace vůbec neexistovala, ale za prvé to s ní není zas tak dramatické a za druhé na ni existují „protizbraně“.
Pokud jde o to první, ne až tak malá část zaměstnavatelů nechce žádné „mladé zajíce“, ale naopak požaduje (byť to neříkají nahlas) spíše lidi 40+ nebo dokonce 50+. Někteří proto, že si cení zkušeností, jiní proto, že starší zaměstnanci mají tendenci být vůči firmě daleko loajálnější, další zase chtějí mít v kolektivu lidi všech věkových kategorií… zkrátka těch důvodů, proč někdo v reálu dá přednost padesátníkovi před třicátníkem může být mnoho.
Většinou je však budoucímu zaměstnavateli či šéfovi věk úplně lhostejný a záleží především na tom, co ten člověk zná a umí, případně nakolik je schopný a ochotný se i nadále učit nové věci či jakkoliv jinak se sebevzdělávat a seberozvíjet. Jak už jsem psala (a ne jednou, naposledy zde), pokud se při pracovním pohovoru dotyčný/á prezentuje jako někdo, kdo chce mít v práci hlavně svůj klídek a pohodičku a tak nějak bez problémů to „doklepat do důchodu“ (u kterého už skoro „stříhá metr“), potenciálního zaměstnavatele tím vážně moc neuchvátí. I pokud náhodou přesně tuto představu o svém zaměstnání máte, ani omylem ji nesmíte dávat najevo - přinejmenším při pohovoru a poté prvního cca půl roku až rok v nové práci.
Existují samozřejmě hlupáci, pro které je každý člověk nad 40 (nebo „nedejbože“ nad 50) pravěká fosilie, proti níž jsou i dinosauři mláďata a kterou jako zaměstnance/podřízeného tudíž absolutně nechce. Takovýchto tupců však není mnoho - a navíc i proti nim lze úspěšně používat jisté triky, kterými přinejmenším část z nich snadno ošálíte nebo dokonce dostanete přesně tam, kde je mít chcete. Ono čím větší hlupák, tím snáze jej lze oklamat.
Možná žiji v nějaké „divné“ sociální bublině, ale mám mezi svými přáteli lidi nejrůznějšího věku - a bavíme se spolu o všem možném, včetně toho, že občas přijde řeč i na práci. Takže dobře vím, že je mezi nimi i pěkná řádka takových, kterým už těch padesát dávno bylo, a přesto nemají problém s hledáním (a nalezením) práce, která by jim vyhovovala.
A ne, nejsou všichni absolventi dvou či více vysokých škol, co mluví plynně nejméně čtyřmi cizími jazyky. Někteří z nich mají „pouze“ maturitu a asi jeden či dva jsou vyučení. Přesto buď mění práci co chvíli - a kupodivu jakmile z jedné odejdou, najdou si hned jinou stejně dobrou nebo ještě i lepší, nebo mají už pěkných pár let práci, která jim vyhovuje.
Samozřejmě, asi žádná práce není taková, aby člověku vyhovovala na 100 %, ale něco vyhovujícího na 80-90% se vždycky sehnat dá. A pokud člověk po čase zjistí, že to není na 80 %, ale tak na 50 % maximálně, holt si sežene jinou.
Jen tak namátkou dva příklady z mého okolí:
Kamarádka přes šedesát, co má jenom tu maturitu a dokonce ani pořádně neumí cizí jazyky, se před pěti lety stala sekretářkou katedry. A vypadá to, že ji snad ani nebudou chtít pustit do důchodu, protože s počítačovými systémy fakulty umí líp než polovina tamějších vyučujících - kteří tím pádem po ní pořád potřebují, aby jim něco (pře)nastavila nebo aspoň vysvětlila, jak to funguje. Další věcí je, že mluvit žádným cizím jazykem sice neumí, ale písemnou komunikaci v angličtině už poměrně bravurně zvládá. A naučila se to úplně sama. Má totiž jako velké hobby muzikály, bollywoodské filmy a indickou historii, takže je velmi aktivní v několika takto zaměřených debatních skupinách na facebooku, kde jsou (pochopitelně) především Indové, Angličané a Američané, se kterými všemi si česky psát fakt nemůže. Díky tomu se dost dobře naučila s DeepL - a značné části slovíček už rozumí i bez strojového překladu.
Další kamarádka, které do té šedesátky chybí snad rok či dva a je původně vyučená dámská krejčová, zase pracuje jako prodavačka. Obvykle v obchodech s módními oděvy, kosmetikou nebo obuví. Za posledních tři roky vystřídala několik zaměstnavatelů, protože jakmile se jí v nějaké práci přestane líbit (třeba proto, že se změní šéf, nebo po ní po čase začnou chtít práci, kterou po ní původně nechtěli), „zvedne kotvy“ a jde jinam. V Praze je tolik obchodů, které shánějí lidi, že by klidně mohla i odejít „na hodinu“ a do 14 dnů sehnat jiné místo. Pokud ovšem ten odchod dohodou nejde a musí dát klasickou výpověď, má na shánění jiného místa dva měsíce, což je už vůbec absolutní pohoda.
A jen tak mezi námi, prodavačky v Praze berou kolem 33 tisíc hrubého, občas i přes 35 tisíc hrubého. Což v čistém je minimálně 27 tisíc. To sice není bůhvíjaká „hitparáda“, ale žít se z toho poměrně v pohodě dá, a to i v té Praze. Uvedená kamarádka bydlí v pronajatém velkém 2+1 se svou dospělou dcerou (která samozřejmě taky pracuje), takže se o náklady na bydlení spolu dělí. Ale kdyby bydlela sama, tak by zase měla nárok na příspěvek na bydlení, který by vážně nebyl jenom pár stovek, ale hezkých pár tisíc (můžete si každý spočítat v následující kalkulačce).
Ať tak nebo tak, po zaplacení bydlení a energií by jí každý měsíc na osobní spotřebu zůstalo zhruba 12-15 tisíc. Nemyslím si, že je to až tak málo - resp. že je to částka, ze které jedna osoba nemůže poměrně pohodlně žít. Dotyčná tedy jezdí každý rok nejméně na jednu zahraniční dovolenou a samozřejmě má i nějakou tu finanční rezervu. Ano, zrovna ona asi hodně ušetří tím, že místo aby si oblečení kupovala, tak si jej sama ušije, případně je také možné, že prodavačky mají na sortiment prodejny, kde pracují, nějaké slevy.
Samozřejmě, že čím lepší vzdělání člověk má, tím lépe se mu ta dobrá práce hledá. Stejně tak - pokud chce člověk opravdu hodně dobrou práci - angličtina je „nezbytné minimum“ a každý další cizí jazyk jsou „plusové body navíc“. Vzhledem k tomu, kolik firem dnes buď zaměstnává Ukrajince (případně občany dalších postsovětských států), nebo s Ukrajinou a dalšími bývalými republikami někdejšího SSSR obchoduje, velmi často je kromě angličtiny jako další jazyk velmi žádaná ruština. Což by pro tu generaci, co má „10 a méně let do důchodu“ neměl být zas až takový problém - na základní a většinou i na střední škole měli tu ruštinu povinnou, tak to chce jenom oprášit staré vědomosti.
No a na naučení se angličtině měli ti dnešní padesátníci až šedesátníci posledních 35 let, během kterých mohli nejen chodit do jazykových kursů, ale také sledovat americké filmy v původním znění s titulky, případně později i videa na YouTube v angličtině, a posledních nejméně 20 let také lze diskutovat anglicky na libovolných fórech na netu jako ta moje výše uvedená kamarádka. Kdo chtěl, mohl od roku 1990 jako student nebo čerstvý absolvent odjet někam do ciziny jako au-pair nebo pracovat jako pomocná síla někde v restauraci či v zemědělství (sbírat jahody, pomeranče, starat se o koně apod.), kde by pak tu angličtinu ze školy či z jazykových kursů náležitě procvičil.
Další věcí je, že - jak už jsem taky uváděla - profesní životopis lze napsat tak, aby v něm člověk svůj věk hned neprozradil. Pochopitelně, že pokud je někomu co já vím 58, těžko může předstírat, že je mu 35, protože nejpozději při osobním pohovoru by to ten personalista/zaměstnavatel zjistil a měl by jej (právem) za podvodníka. Ovšem to nezbytné „CV“ lze šikovně sestavit tak, že z něj sice na první pohled bude jasné, že dotyčný/á není žádný kluk či holka pár roků po škole, ale na druhé straně se z něj absolutně nepozná, jestli je uchazeči o zaměstnání 46 let, 64 let nebo něco mezi tím.
Také už jsem několikrát uváděla, že je dobré v životopise zmínit nějaké zajímavé hobby, protože všichni lidé jsou „zvědaví jako opice“ - což platí také pro personalisty, managery a majitele firem. Takže jsou schopní si někoho pozvat na pohovor jenom proto, že chtějí na vlastní oči vidět člověka, který vylezl na Kilimandžáro, natočil amatérský film nebo jako otužilec na Nový rok plave ve Vltavě, protože někoho podobného nepotkávají každý den, případně takového člověka viděli v životě pouze jednou, a to ještě jen v televizi. A pokud se člověk na ten pohovor už jednou dostane, může se klidně stát, že udělá natolik dobrý dojem, že jej nakonec budou jako zaměstnance chtít.
Navíc - jak už jsem taky psala - to nejpodstatnější je absolvovat co nejvíc pracovních pohovorů, protože zkrátka funguje „zákon velkých čísel“. Jen mimořádný smolař (a osobně žádného takového neznám) by oběhal 100 pohovorů, aniž by z toho to zaměstnání nebylo - a stejně tak jen mimořádný šťastlivec by se hned na prvním absolvovaném pohovoru dozvěděl „okamžitě vás bereme“. Většinou (v průměru) je ke zisku pracovního místa nutné absolvovat mezi 10 a 20 pohovory.
Takže podstatné je se na těch 10 až 20 pohovorů v co možná nejkratší době dostat. Na různých profesních webech existuje opravdu hodně rad a triků, jak ty životopisy psát, aby se personalistům líbily. To tady teď nemíním podrobně rozepisovat, když tak si to každý zájemce může nastudovat sám. V zásadě a zcela obecně platí ovšem zejména to, že nemůžete mít jen jeden „univerzální“ životopis, který budete rozesílat všude, ale že každé pracovní pozici, o kterou se ucházíte, musíte ten životopis více či méně přizpůsobit. A někdy dokonce i hodně zásadně.
Pokud se třeba z nějakého důvodu ucházíte o místo, na které stačí střední škola, ačkoliv máte dvě vysoké, je naprostý nesmysl chlubit se těmi dvěma vysokými. Např. já když jsem chtěla studovat svou druhou fakultu (v denním studiu) a proto jsem chtěla pracovat jako noční recepční v hotelu (abych přes den mohla chodit do školy), tak jsem tu první absolvovanou fakultu a to včetně doktorátu v životopisu vůbec neuvedla. Prostě jsem se tvářila, že mám jenom maturitu a kvůli tomu, že momentálně studuji vysokou, chci pracovat jako recepční. To vypadá vcelku logicky, ne?
Stejně tak jsem všechny své dosavadní pracovní zkušenosti v životopise popsala tak, aby to vypadalo, jako že jsem celou dobu v těch „kanclech“ dělala jen nějakou obyčejnou sekretářku či úřednici a ne vysoce kvalifikovanou specialistku. Ono už s názvy pracovních pozic se dá docela obstojně „čarovat“, nemluvě o tom, že samozřejmě i součástí hodně kvalifikované práce jsou rutinní úkony typu vyplňování tabulek/databází apod. Že jsem tuto nudnou rutinní „úředničinu“ dělala sotva čtvrtinu pracovní doby, to jsem pochopitelně už v životopise nepřiznala.
Úplně stejným způsobem jsem uváděla i stáže v zahraničí - aby to vypadalo, jako že jsem na nich byla těsně po maturitě, a samozřejmě jsem se ani moc nerozkecávala na téma, co jsem tam vlastně dělala. V tomto svém „na míru ušitém“ životopise jsem hlavně všude vypichovala, které cizí jazyky ovládám, nakolik dobře který z nich ovládám a v kterém zaměstnání (či v rámci jakých hobby) jsem jeden či více z nich aktivně užívala, protože umět aspoň dva až tři cizí jazyky je v hotelu samozřejmě nezbytné.
A věřte mi to nebo ne, toto zatajení zhruba tří čtvrtin mé kvalifikace mi úplně bez problémů „prošlo“. Dokonce když se mi v prvním hotelu, kde jsem pracovala, po necelém roce nelíbilo (protože mi tam po čase ve věci rozpisu služeb začali dost „házet klacky pod nohy“), během necelého měsíce jsem sehnala místo v hotelu jiném. Tam dokonce tak zoufale někoho sháněli na recepci, že jsem nastoupila 10 dní před tím, než mi v tom původním doběhla výpovědní doba, takže jsem víc jak týden sloužila noční dvanáctky souběžně ve dvou hotelech v centru Prahy, což byl docela „záhul“. Naštěstí byly prázdniny, takže jsem se přes den aspoň trochu vyspala.
Čímž chci jenom říct, že je potřeba si předně uvědomit, na jakou pozici se hlásím - a hlavně jakou kvalifikaci na této pozici požadují. Je zbytečné, ba přímo kontraproduktivní, jim do životopisu psát znalosti a zkušenosti, které na této pozici vůbec nepotřebují a možná ani nechtějí. To je fakt lepší se v závěru podrobněji rozkecat o nějakém tom svém zajímavém koníčku. Je totiž zatracený rozdíl napsat jako zájmy pouze lakonicky „cestování“, „sport“, „vaření“ či „kultura“ - nebo uvést něco jako „projela jsem stopem Island a Finsko“, „účastním se už 10 let každoročního Běhu pro gorily“, „předloni jsem v Postoloprtech vyhrála soutěž o nejlepší guláš“, „hraji na akordeon a vydala jsem dvě básnické sbírky“ atd.
S určitou dávkou nadhledu o strastech i slastech života po padesátce píše třeba tato autorka. Možná ovšem i ona udělala (či pořád dělá) tu chybu, že svůj profesní životopis píše příliš „překvalifikovaně“. Na to je vážně třeba si dávat pozor - a to zejména tady v Česku, kde má pořád ještě hodně zaměstnavatelů a šéfů přímo „panickou hrůzu“ z toho, aby jeho podřízený náhodou nebyl vzdělanější nebo chytřejší či v něčem zkušenější a/nebo schopnější.
Ano, samozřejmě, že chytrý zaměstnavatel/šéf se obklopí lidmi co možná nejchytřejšími a nejschopnějšími. V zemích na západ od nás na to už dávno přišli. Ovšem u nás jsme v této věci stále ještě „v době kamenné“.
Na straně druhé - pokud jsou to takoví hlupáci, tak proč z nich neudělat hlupáky ještě větší?
Takže z hlediska kvalifikace piště do životopisů pouze to, co ti personalisté a šéfové chtějí slyšet - a místo snadno seženete i po šedesátce. Zejména teď, když je nezaměstnanost zhruba 3 %.
