Článek
Největší depresi z věku jsem měla ve třiceti. Tenkrát jsem byla přesvědčená, že se ke mně mládí otočilo zády. A že už nic nebude jako když jsem byla ještě mladá dvacítka. Ale pocit to byl spíš filosofický než strach z vlastního stárnutí. Pro svět už jsem byla oficiálně dospělá žena.
Další dva křížky už byly podstatně jednodušší. Čtyřicítku i padesátku jsem oslavila ve velkém stylu obklopena zejména vrstevníky a žádné zásadní životní zlomy nijak neprožívala. Jak to bude dál, to ještě nevím, ale brzy to zjistím.
Stáří si nepřipouštím a vlastně je mi jedno, kolik mi je let. Vždycky jsem byla hladová po zážitcích a prožitcích, informacích, trochu dobrodruh, trochu bojovník za vlastní pravdu. A na tom se nezměnilo nic. Ne já sama, nýbrž čas a s ním společnost mě proti vlastní vůli vymezuje do kategorie postarší paní. Bráním se marně.
Jestli mám v obličeji pár vrásek navíc nebo mi trochu zřídly a zešedivěly vlasy, je mi upřímně řečeno fuk. Pohledu na gravitací deformované pozadí i popředí se snažím vyhýbat a plandající kůži na pažích a nohách statečně reguluji při hodinách pilatesu. Ovšem ne kvůli tomu, že by mě uvadající kůže nějak zvlášť trápila, nýbrž kvůli estetice.
Holkám z mé generace totiž ještě záleželo na tom, jak vypadáme. Nevyrazily bychom pyšně do ulic obtěžkány desítky kily navíc v krátkém tričku a minisukni. To bychom se hanbou propadaly. U nás se projevoval jakýsi auto body shaming, neboli autoregulace. Ale to prosím pěkně není žádná výtka mladým lidem, nýbrž pouhé vysvětlení. A první důkaz, že svět kolem mě už není stejný, jako býval. A to bych ani nechtěla, protože jsem velkým příznivcem pokroku lidstva.
Pořád můžu, ale už se mi nechce. Nesnesitelné tlaky, že něco zmeškám, o něco přijdu nebo mi ujede vlak, tak to už nemám. Zkrátka jsem klidnější a někdo by snad mohl říct, že konečně normální. Zvolnila jsem tempo. Možná i to je důkaz lehké opotřebovanosti.
Ani hormony už se mnou necvičí. Menopauza je proces nedobrovolného konce reprodukčního období, který je lepší mít za sebou než před sebou. Jestli jsem si do té doby další děti nepořídila, asi jsem věděla proč, takže dohánět to teď vážně nechci. Je mi tudíž úplně jedno, že plodit děti už opravdu nemůžu.
Na stárnutí je pitomá jedna jediná věc. Že ať děláte co děláte, nebo spíš pro to neděláte nic, okolnosti vás do škatulky starší osoby stejně zařadí. A nelze se tomu bránit.
Pořád jsem při síle, mozek mi funguje jako dřív, i když v jiném a racionálnějším režimu, fyzicky se vyrovnám mnohým o desítky let mladším lidem a stejně jsem už prý stará. Protože to mám napsané někde v papírech a jako mladá šťabjazna už zkrátka nevypadám.
Víte, kdy jsem si poprvé uvědomila, že asi opravdu stárnu? V autě. Sedím totiž čím dál častěji vzadu. Naposledy jsem seděla na zadní sedačce jako dítě s rodiči. Odmalička jsem si hrála s autíčky a nemohla se dočkat osmnácti, až budu mít vlastní řidičák. A pak už to jelo. Nebo já jsem jezdila. Po celém světě za volantem, vpravo, vlevo, manuál, automat, každého jsem vozila a řídila všude. I do krámu za rohem. Řízení auta jsem si užívala a neuměla si představit, že to bude jednou jinak.
Přestěhovala jsem se za synem do Barcelony a zjistila, že auto nepotřebuji. Poprvé v životě jezdím metrem a chodím pěšky. Ale možná se naučím konečně řídit motorku, ta je praktičtější.
Pak se syn oženil. To jsem si ještě pořád stará nepřipadala. Jenomže teď na rodinných výletech a při všech dalších přesunech řídí on. Vedle něj sedí jeho manželka a já vzadu. Se svým i jejich psem. Já a dva psi. Až přibude vnouček, už se tam asi ani nevejdu. To je pro mě ten opravdu potupný důkaz stáří.
A je hůř. Z auta do metra bych to ještě přežila a zdůvodnila si změnu životního stylu praktickou stránkou věci. Jenže oni mě mladí v tom metru pouští sednout! To mě ale vážně uráží. Chtěla jsem té záhadě přijít na kloub a vysledovala zvláštní úkaz. Ze sedadel mladí nevyskakují ráno, když si nad ně stoupnu, ale jenom po cestě z práce. Pokaždé, když je plno, ale i v případě, že vedle mě stojí opravdová babička nebo dědeček. Odmítám s úsměvem, abych ty mladé neodradila od dobrých skutků, ale uvnitř mě to bolí.
Zeptala jsem se syna, jestli vážně vypadám tak stará. A víte, co jsem se dozvěděla? Že prý mě nepouštějí sednout, protože bych jim připadala nemohoucí, ale protože prý asi „blbě čumím.“ Tak jsem to dostala. No, po cestě z práce na tom asi něco bude, ale ulevilo se mi.
Nejenom subjektivně, ale ani objektivně prostě stará nejsem. Pořád mi to tančí, zpívá, chodí svižně a díky pilatesu se ani nehrbím. Ráno se upravím, nalíčím, vezmu džíny a kecky, sáčko, odpoledne si skočím na manikúru, tak jako jsem to dělala celý život. Zkrátka si připadám úplně normálně.
Ale jsou ještě dvě věci, které mě začínají přesvědčovat, že okolnostem člověk neuteče. Hodil by se mi pánský společník. Ne do bytu, ale do společnosti veřejné i soukromé. Chápete, že? Mrkla jsem se na seznamku a zase ji zavřela. Mladší kluky jsem nikdy nechtěla a ti věkově úměrní, kterým se prý líbím, jsou dědci. A ti ucházející chtějí mladé holky. Ach jo. Ten můj svět asi stárne.
A slušná práce? Je úplně jedno, že můj životopis přetéká zkušenostmi, úspěchy, mezinárodními pozicemi, vším, po čem bych já sama jako zaměstnavatel hrábla a nenechala si takového kandidáta utéct. Výsledek? Stovky žádostí a ani jeden pohovor. Já, která jsem dřív vyhrávala všechny konkurzy na první dobrou. Jsem totiž prý stará. Odsoudili mě, aniž by se na mě byť jen podívali. No ale co, jejich chyba. Však já už se ve světě neztratím.
Byla jsem zvyklá dosáhnout všeho, co jsem si usmyslela, navzdory obecnému mínění. Že se to a tamto pro mě nehodí, že jsem žena, že bych měla sedět doma, být opatrná, chovat se úměrně věku, neřídit auto jako chlap, vychovávat dítě spíš řízkem než objevováním světa. Jenomže teď už mě nenechají, i když se bráním zuby nehty.
Vždycky jsem nesnášela lidi, kteří ze svých neúspěchů vinili někoho nebo něco jiného a svoji neschopnost svalovali na okolnosti. Zařadila jsem se do jejich fronty. Za své stáří totiž viním svět kolem sebe. Padá mi hřebínek a já ho marně chytám a nasazuji zpět.
Stárnutí prosím pěkně není o flexibilitě kůže ani o čísle v rodném listě. Ale o tom, jak rychle necháme sami sebe semlít. Bojovat budu, dokud mi budou síly stačit. Teprve až to vzdám, přiznám porážku a budu opravdu stará.
