Článek
Moje vnučka se narodila v Barceloně. V necelém roce a půl již stihla s rodiči navštívit 3 kontinenty, v restauraci se sama nají lžící z talíře, napije ze skleničky a už teď je znát, že se jednou o sebe dokáže postarat. Do jesliček začala chodit v 5 měsících a netuší, co je dudlík.
V Čechách je silně zakořeněný názor, že dítě by mělo být do 3 let s matkou doma. Jinak prý hrozí jeho celoživotní trauma. Možná, že jsou české děti a jejich matky jiné než jinde ve světě.
Nalijme si čistého vína. České matky, které by mohly být bůhvíproč považovány za krkavčí, protože by se rozhodly dítě svěřit do kolektivní péče již od ranného dětství, mají stejně smůlu, protože veřejný systém pro malé děti je zoufale nedostatečný. Není ho zapotřebí, když má správná matka zůstat doma celé 3 roky.
Vlastně se ani nedivím, že se u nás rodí ještě méně dětí než jinde v Evropě, kde je už tak slabý průměr 1.34, zatímco u nás v roce 2025 dosáhl pouhých 1.28 dětí na matku. Oni to ti mladí totiž nemají nijak lehké. Počínaje svízelnostmi s nalezením vhodného bydlení až po mizivou státní podporu. Tedy jak se to vezme. Prý je velkorysá a jedna z nejdelších ve světě. Je to tak ale správně?
Ona totiž ta podpora jde ruku v ruce s všeobecným přesvědčením, že dítě musí zůstat u matky do 3 let věku, jinak bude jistojistě poznamenané na celý život. Emocionálně nestabilní, sociálně deprivované, s těžkostmi komunikace a kognitivních dovedností. Proto stát rodiče podporuje nezvykle dlouho, aby mohli svá dítka bezpečně ochránit před nebezpečím světa a zajišťovat jeho citový rozvoj.
Jenomže dlouho neznamená vždy dobře. Troufnu si říct, že mnohé matky by daly přednost rychlejšímu návratu do zaměstnání, kdyby existovala síť kvalitních a ekonomicky dostupných zařízení, kam by se dala dítka umístit. Však on pobyt v kolektivu od mládí taky není k zahození a psychická a finanční stabilita matky také ne.
Navíc u nás existuje silné přesvědčení, že právě matka je ta, která je garantem zdravého vývoje dítěte, jak už napovídá samotné označení mateřská dovolená. Ve světě je to pouze rodičovská dovolená a vztahuje se svorně na matky i otce.
Ve Španělsku je dokonce povinné čerpání takzvané rodičovské dovolené pro otce i matky společně v prvních 6 týdnech života dítěte. A tak je to v pořádku. Zbytek do 19 týdnů pro každého si rodiče mohou užít celý společně nebo se vystřídat. Je to doba sice mnohem kratší, ale znamená intenzivnější čas obou rodičů s dětmi. Ti pobírají po celou dobu 100 procent platu, který navíc není zdaněný.
Severské země jsou na tom ještě o něco lépe. Třeba Finové mají k dispozici 160 dní a to jak matka, tak i otec. V Německu je rodičovská dovolená jakýmsi společným košem, který si rodiče mohou přerozdělit dle vlastního uvážení. Pokud si oba rodiče vezmou první dva měsíce společně, z původního roku se jim prodlouží na 14 měsíců. Pobírat mohou až 100 procent platu, ovšem se stropem 1800 eur na rodiče.
Švédové jsou na tom možná nejlépe. Mají k dispozici celkem 480 dní, což je při rozdělení napůl 240 dní na každého rodiče. Že by otec prostě svůj příděl předal celý matce, není možné. 90 dní si prostě vybrat musí, jinak o ně rodina přijde. Prvních 390 dní rodiče pobírají 80 procent platu.
Jak je vidět, evropský trend je naprosto jiný než ten náš český, který lpí na tradičním rozdělení rodinných rolí. Evropský vývoj dospěl k tomu, že matka i otec mají při narození dětí stejná práva i povinnosti.
Pouze ve Španělsku ale není nárokem, nýbrž povinností otců i matek prvních 6 týdnů zůstat doma s novorozencem společně. O nic přitom nepřijdou. Plat mají minimálně stejný, ne-li vyšší díky osvobození od daní a zaměstnavatelé jsou na tyto situace dobře připraveni.
Ruku v ruce s kratší, ale zato velkorysou kompenzací výpadků rodičů z pracovního procesu, jde i následná péče o dítě, když rodičovská dovolená skončí. Systém veřejných i soukromých zařízení za minimální poplatky je další podporou rodičů.
Kupříkladu v Německu je zákonná možnost umístit dítě do veřejného předškolního zařízení od 1 roku a to buď úplně zdarma nebo za minimální příspěvek. Jejich dostupnost sice není ideální, ale rodič má právo žádat kompenzaci na pokrytí soukromých zařízení, pokud se pro dítko nenajde místo.
Stejných 12 měsíců věku dítěte je nárokem na veřejné zařízení i ve Švédsku. Protože je rodičovská dovolená delší, moc dětí před prvním rokem tam nechodí. A je to levné. Rodiče platí maximálně 3 procenta příjmu za první dítě.
Španělský systém umožňuje rodičům jednu z nejkratších rodičovských dovolených, přestože je plně hrazená. Také proto zde existuje rozsáhlá síť městských zařízeních pro děti od 4 měsíců věku a cena za ně je kalkulována na základě příjmu rodiny. Pokud není místo, lze využít soukromých jeslí, které jsou flexibilnější, a matky si je mohou odpočítávat z daní. Obvykle stojí mezi 300 a 600 eury měsíčně.
Moje vnučka začala chodit do jesliček v pěti měsících. Nejprve na 2 hodiny, později do oběda a teď už většinou zůstává celý den. Je jí 1.5 roku. Syn a snacha mají štěstí, protože druzí prarodiče jsou v důchodu a bydlí nedaleko. Takže vnučku někdy vyzvednou po obědě, či se o ni postarají v případě nemoci.
Žádná citová deprivace, snížené kognitivní funkce ani emocionální strádání na ní vidět není. Je to veselé, bystré a společenské dítě, které je velmi milováno. Ve třídě je celkem 7 dětí a věnuje se jim 1.5 učitelky. Proč ta půlka? Protože jsou 3 učitelky na dvě třídy.
Vnučka je vystavena od útlého dětství 3 jazykům a rozumí jim všem. V žádném sice ještě nemluví, což je u multijazyčných dětí obvyklé, ale zdá se, že už to dlouho nepotrvá a bude mi překládat. Maminka a její rodiče na ni mluví španělsky, můj syn a já česky a ve školce se používá katalánština. Veselejší a pohodovější dítě než je moje vnučka byste těžko hledali.
I v tomto případě bohužel platí staré dobré české pravidlo, že jak to děláme my, je jediné správné. Česká matka, která by se chtěla vrátit do práce a dítě takzvaně odložit do zařízení třeba už v 1 roce, což je všude jinde ve světě obvyklé, byla by vystavena společenskému odsouzení jakožto krkavčí.
Žádná garance, že jedině přítomnost matky do 3 let věku dítěti zajistí nejlepší vývoj, neexistuje. Záleží totiž na rodině, emocionální vyspělosti rodičů a pohodovém zázemí. Rozhodně se nedá říct, že české děti, které jsou u máminy sukně až do 3 let, jsou na tom lépe než všechny ostatní evropské děti, které jsou zvyklé na kolektiv od roku, či dokonce dříve.
5 měsíců je brzy, to je fakt. Zejména pro rodiče, kteří musí řešit logistiku péče o mimino s prací a chodem domácnosti. Proto jsou na to ale dva a většina povinností neleží na bedrech chudáka matky.
Bylo by zajímavé vidět, kolik dětí by přirozeně v Čechách navštěvovalo předškolní zařízení od 1 roku, pokud by byla dostupná fyzicky i finančně. A pokud by matky nebyly za rozhodnutí vrátit se do práce pranýřovány. Možná bychom se ještě divili.
Zajímavé je, že to bývají především muži, kteří brojí za dlouhé roky péče o dítě matkou. Oni sami se příliš podílet na celodenní péči podílet nechtějí. Pokud by se ale i u nás zodpovědnost dělila rovnoměrně a spravedlivě, možná by i oni hlasovali za jesle v roce života dítěte.
Samozřejmě jsou ženy, pro které je výhradní péče o dítě životním posláním a ani za nic by dítě před třetím rokem nikomu nesvěřily. Jistě to ale neplatí pro všechny matky, které, kdyby si mohly vybrat, určitě by se rády podělily o zodpovědnost s otci a veřejnými zařízeními a vrátily se alespoň částečně ke svým životům.
Těžko říct, zda se naše veřejné mínění přizpůsobuje nabízeným možnostem, či stát vyhovuje zakořeněným společenským názorům.
Kdyby i u nás byla rodičovská dovolená přidělena shodně matce i otci a rodičovský plat byl lépe kompenzován, k dispozici byla přístupná a levná zařízení předškolní péče alespoň od 1 roku, možná by se postupně začal měnit i zatvrzelý český názor, že dítě má zůstat do 3 let u matky a tak jedině je to správně.
Možná by se začalo rodit víc dětí a část žen, která si dobrovolně vybrala bezdětnost, by svůj názor změnila, kdyby byly okolnosti a podpora příznivější.
