Článek
Článek o výchově malého dítěte ve Španělsku ve mně zanechal zvláštní pocit. Ne proto, že bych chtěla jeho autorce vysvětlovat, že její vnučka musí být v jeslích nešťastná. To skutečně nevím. Jsem ráda, pokud rodině jejich uspořádání vyhovuje.
Vadí mi spíš jistota, s jakou se osobní zkušenost mění v obecný soud. Spokojená vnučka má dokládat neškodnost časného nástupu do jeslí, zatímco české prostředí je vykreslené jako zatvrzele přesvědčené, že správná matka musí zůstat tři roky doma.
Jenže česká realita je pestřejší. A také ta španělská může mít vedle výhod své nevýhody.
Veselé dítě není odpověď na všechny otázky
Ujištění, že na dítěti není vidět žádná citová újma, zní dobře. Jenže podle čeho takový závěr u rok a půl starého dítěte uděláme?
Děti se v tomto období rychle mění. Rozlišit temperament, vývojovou fázi a reakci na konkrétní okolnosti nemusí být jednoduché. Ani případnou nepohodu nelze automaticky označit za trauma nebo připsat jeslím. Stejnou opatrnost ale potřebujeme i opačným směrem. To, že dítě působí vesele a společensky, samo o sobě nestačí k závěru o dlouhodobých dopadech konkrétního uspořádání péče. A už vůbec nám to neříká, jak by vyhovovalo jinému dítěti.
Autorka navíc jako štěstí popisuje dostupné druhé prarodiče, kteří pomáhají při nemoci a někdy vnučku vyzvedávají po obědě. Možná ani oni nevidí celodenní pobyt tak bezvýhradně optimisticky. Možná jsou prostě rádi s vnučkou. Jejich důvody neznáme. Pokud je však možnost pobyt zkrátit výhodou, stojí za to ji ve srovnání zohlednit.
Pozorujeme totiž výsledek celé kombinace péče, nikoli samotných jeslí. Rodina bez podobné pomoci může mít zkušenost jinou.
Jedna pečující na jen pár dětí zní jinak, než jak někdy vypadá oběd
Během praxe v kojeneckém ústavu jsem zažila, jak náročné je pečovat o několik velmi malých dětí současně. Vím, že kojenecký ústav není totéž co jesle. Nechci svou zkušenost vydávat za popis každého zařízení.
Nebyla jsem tam sama. Byla jsem praktikantka a měla jsem u sebe dalšího člověka. Jenže dva přítomní dospělí neznamenají, že jsou oba nepřetržitě k dispozici všem dětem. Když jeden zajišťuje jinou potřebnou činnost, druhý musí zvládnout ostatní.
Většinou jsem měla na starosti šest dětí. Někdy takové, které ještě potřebovaly krmit, a dvacet minut na jídlo, protože následoval další program. Jedno dítě jsem krmila, ostatní hlídala a skoro brečela z toho, jak málo času mám na každé z nich. Připadala jsem si, že je krmím jako husy. Chtěla jsem respektovat jejich tempo, ale musela jsem především stihnout všechny.
Doma s mými vlastními dětmi pro mě krmení znamenalo také povídání, smích a čekání, až dítě sousto skutečně spolkne. Chvíli jsem pomáhala já, chvíli si vzalo lžíci samo. Vidělo přípravu jídla, potom jsme společně uklízeli.
Taková péče vyžaduje čas. Kvalifikace a dobrá vůle dospělému další ruce nepřidají.
Podobně při procházce: když vezete čtyři děti v kočárku a další dvě jdou vedle vás, velkou část pozornosti věnujete bezpečnosti. Se svým dítětem jsem mohla průběžně mluvit, ukazovat mu okolí a reagovat na to, co ho zaujalo.
Netvrdím, že každá domácí péče takhle vypadá. Tvrdím, že může mít hodnotu, kterou seznam aktivit zařízení nezachytí.
Samostatnost má také svůj příběh
Moje děti kolem roku pily ze skleničky a jedly lžící. Jesle k tomu nepotřebovaly. Potřebovaly příležitost, čas a pomoc.
Na praxi jsem ale viděla i děti, které se pokoušely jíst samy, protože nechtěly čekat, až na ně při krmení přijde řada. Některé se najedly dobře. Jiné oběd rozpatlaly, naházely na zem a podle mé zkušenosti někdy zůstávaly hladové.
Nakonec se samostatně najíst naučily všechny. Tím ale nezmizelo období, kdy některé ještě potřebovaly víc pomoci, než dostávaly.
Patlání a experimentování k učení patří. Podstatné je, zda je dospělý dostupný, když dítě pomoc potřebuje. Výsledná dovednost sama neprozradí, jak cesta k ní vypadala.
Česká matka nemusí čekat na třetí narozeniny
Možnost svěřit dítě do péče před třetími narozeninami existuje také u nás. A nejedná se pouze o Prahu, Brno nebo Ostravu.
Stačilo mi začít hledat v jednom městě s přibližně třiceti tisíci obyvateli. Našla jsem městské jesle od šesti měsíců, několik dětských skupin od jednoho roku i další zařízení pro děti od roku a půl nebo dvou let.
Netvrdím, že je nabídka všude dostatečná nebo stejně rozsáhlá jako v zemích s běžnějším časným návratem do práce. Existující zařízení navíc nemusí mít volnou kapacitu. Ale představa, že se u nás s péčí o mladší děti téměř nepočítá, je příliš jednoduchá.
Mám také zkušenost, že když se v mém okolí objevil zájem, dětské skupiny začaly růst jako houby po dešti. Nedokazuje to, že nabídka všude pokryje poptávku. Naznačuje to však, že roli může hrát i místní zájem rodičů. Menší nabídku nelze automaticky vysvětlovat společenským odmítáním pracujících matek.
Stát navíc na provoz dětských skupin přispívá. Jak uvádí MPSV v informacích pro rodiče, u dětských skupin využívajících státní příspěvek je úhrada za mladší děti zastropovaná, a to až do konce srpna po jejich třetích narozeninách. Konkrétní limit závisí na stanoveném výpočtu a rozsahu docházky, stravné se počítá zvlášť. Nejde o univerzální cenu všech jeslí, ale o konkrétní podporu dostupnosti péče.
Také matky se u nás vracejí do i práce dříve. Moje švagrová nastoupila na plný úvazek, když bylo dítěti rok a půl. Její zkušenost nedokazuje, že to jde snadno každému. Ukazuje však, že české rodičovství nemá jedinou podobu.
Rodičovský příspěvek není odměna za povinný tříletý pobyt doma. Při jeho pobírání lze pracovat, pokud je zajištěna péče a splněny podmínky dávky. V rámci příslušného limitu lze také zvolit vyšší měsíční částku a příspěvek vyčerpat dříve.
A rodičovskou dovolenou může čerpat také otec. Rodiče se mohou vystřídat nebo ji čerpat současně. Finanční a pracovní překážky tím nezmizí, ale tato možnost tu existuje.
Rovné možnosti nemusí znamenat stejné rozdělení
Považuji za správné, aby otec mohl být po narození dítěte doma a měl skutečnou možnost převzít dlouhodobější péči. Nejsem však přesvědčená, že každé rodině prospěje předem určené rozdělení.
Povinné čerpání volna a nepřenosná část nároku, která při nevyužití propadne, jsou odlišné nástroje. Obojí ale ovlivňuje rozhodování rodiny. Pokud o část podpory přijde jen proto, že si péči rozdělí jinak, její svoboda volby má finanční dopad.
V takovém nastavení už trochu cítím sociální inženýrství. Stát podporou prosazuje určitou představu, jak má moderní rodina fungovat. Jenže co když nám vyhovuje jiné uspořádání?
Co když chci jako žena nést hlavní každodenní péči a s partnerem jsme se na tom dobrovolně dohodli? Tradičnější rozdělení rolí samo o sobě neznamená, že se otec o děti nezajímá, nemá je rád nebo doma nepřiloží ruku k dílu. Z délky jeho pracovní přestávky se jeho vztah k dětem vyčíst nedá. A platí to i obráceně. Do zaměstnání se může chtít vrátit matka, zatímco otec chce zůstat doma. Proč by se měli prostřídat jen proto, aby využili celý nárok na podporu? Rovnost přece zahrnuje také respekt k takové dohodě.
Jsou také situace, kdy jeden z rodičů samostatnou celodenní péči nechce nebo ji nezvládá. Nemyslím běžnou počáteční nejistotu, kterou lze překonat zkušeností a podporou. Pokud však dospělý není ochotný nebo schopný reagovat na potřeby dítěte, finanční motivace z něj dobrého pečujícího neudělá. V krajním případě může jít i o bezpečí dítěte. Stejná otázka platí u otce i matky.
Rozumím argumentu, že bez podpory zapojení otců nesou pracovní důsledky rodičovství převážně ženy. Odstraňujme překážky, které mužům v péči brání. Respektujme ale také rodiny, které dostupné možnosti využijí jinak, než si představovali tvůrci systému.
Návrat do práce má také svoje zápory
Kojila jsem téměř do roka. Návrat v pěti měsících by pro mě znamenal řešit ještě řadu měsíců odsávání, chlazení, přepravu a předávání mléka, pokud bych chtěla zachovat jeho podávání během dne.
Ano, kojení lze s prací kombinovat. Z toho ale neplyne, že je to stejně snadné jako přímo kojit. Jak vysvětluje britská NHS, pravidelné odsávání při odloučení pomáhá udržovat tvorbu mléka. Vynechávání kojení bez odpovídající náhrady ji může snižovat. Některé ženě to za návrat do zaměstnání stojí. Já bych tehdy raději byla s dítětem.
U dcery navíc péče kvůli zdravotním potřebám přesahovala běžný standard. Přidávaly se pobyty v nemocnici a období po operacích. Nejspíš bych s ní potřebovala zůstat doma zhruba do dvou let bez ohledu na dostupnost jeslí.
Jakou práci bych tehdy mohla dlouhodobě vykonávat, kdybych musela každou chvíli zůstávat s dítětem doma nebo v nemocnici? Samotná existence místa v jeslích by tuhle otázku nevyřešila. Bez finanční podpory bych tedy nedostala větší svobodu pracovat. Dostala bych stejné pečovatelské povinnosti a větší finanční starosti.
Být s dítětem pro mě není čekání na návrat do života
Představa, že dítě odnosím, porodím, několik měsíců kojím a potom s ním budu většinu pracovního týdne trávit jen rána a večery, pro mě není lákavá. Chápu, že někomu takové uspořádání vyhovuje nebo nemá jinou schůdnou možnost. Já jsem si ale rodičovství přála i kvůli té každodennosti.
Chci si se svými dětmi hrát, číst jim pohádky, učit je nové věci a společně objevovat svět. Mít čas na jejich otázky, i když po každé odpovědi následuje dalších pět. Zastavit se u něčeho, co je zaujalo, a klidně kvůli tomu změnit celý plán. Chci s nimi zažívat ty chvíle, kdy něco pochopí, něco je nadchne nebo přijdou s nápadem, který by mě samotnou v životě nenapadl. A při tom všem jim předávat i svůj vztah k lidem a světu kolem nás.
Když dítě stráví osm nebo deset hodin mimo domov a další velkou část dne prospí, společného bdělého času zbývá málo. Do něj se navíc musí vejít oblékání, cesta, večeře, koupání i další povinnosti. Mně by ten čas chyběl. A možnost strávit ho s dětmi později mi jejich rané dětství nevrátí.
Upřímně ani nevím, jestli bych se pro dítě rozhodla, kdybych předem věděla, že si nebudu moci dovolit zůstat s ním déle než několik měsíců. Mám pocit, že bych tím přišla o velkou část toho, co mě na mateřství těší, a zůstalo by hlavně to, co mě na něm štve. Ráno obléknout, vypravit, honem do jeslí, abych nepřišla pozdě do práce. Večer večeře, koupání a ukládání do postele, protože ráno zase vstáváme. Většinu toho, co jsem s dětmi chtěla zažívat já, by s nimi zažívala pečující osoba v jeslích. Pokud by na to při péči o ostatní děti vůbec měla čas. Nejde totiž jen o to, kdo dítěti přečte pohádku, odpoví na jeho otázku nebo se s ním zastaví u něčeho, co ho zaujalo. Jde i o to, zda se na takovou chvíli v průběhu dne vůbec dostane.
Více dětí díky jinému systému? Španělská čísla tomu nenasvědčují
Autorka spojuje nízkou českou porodnost také s podmínkami pro rodiče - nedostupnou péčí o malé děti a očekáváním, že matka zůstane dlouho doma. V závěru pak vyslovuje domněnku, že dostupnější zařízení, lepší finanční kompenzace a rovnoměrnější rozdělení rodičovské mezi matku a otce by mohly přispět k tomu, aby se u nás rodilo více dětí.
Jenže jak si v tomto ohledu vede právě Španělsko, jehož uspořádání vyzdvihuje? V roce 2024 dosahovala úhrnná plodnost podle Českého statistického úřadu v Česku 1,37 dítěte na ženu. Ve Španělsku podle tamního statistického úřadu INE činila jen 1,10. Podle Eurostatu tak Španělsko patřilo k zemím s nejnižší plodností v Evropské unii.
Autorka navíc porovnává českých 1,28 dítěte na ženu za rok 2025 s unijním průměrem 1,34 za rok 2024. Pro přímé srovnání je potřeba použít stejný rok. Jednotlivé země navíc nejsou stejné společnosti s různě dlouhou rodičovskou dovolenou. Liší se kulturními a náboženskými tradicemi, složením obyvatelstva, podmínkami bydlení i situací na pracovním trhu. Samotné porovnání délky volna a počtu dětí na ženu příčinu neodhalí.
Chci mít možnost vrátit se. I možnost zůstat
Ve Španělsku existuje také delší neplacené volno na péči o dítě do jeho tří let. Podle španělské správy sociálního zabezpečení se obecně první rok tohoto volna drží původní pracovní místo, poté místo stejné profesní skupiny nebo odpovídající kategorie. Možnost zůstat doma však není totéž jako možnost si výpadek příjmu dovolit.
Český systém má své nedostatky. Dostupnější péče o malé děti by mnoha rodinám pomohla. Nevidím ale důvod představovat delší podporu domácí péče především jako přežitek. Někomu vyhovuje časný návrat do práce. Někdo chce s dítětem zůstat déle. A někdo doma zůstat potřebuje, i kdyby měl jiné plány.
Chci, aby první rodina našla dostupné jesle, druhá mohla déle pečovat doma a třetí kvůli potřebám dítěte finančně nepadala ke dnu. Právě podle toho bych posuzovala, kolik svobody který systém rodičům skutečně dává.
