Článek
Pokud měly dvě děti, šly matky dnešních žen v předdůchodovém věku do penze v pětapadesáti a ony budou muset pracovat o deset let déle.
Věk odchodu do důchodu je věčné a vděčné téma. Na přetřes se často dostává srovnání s našimi matkami, které odcházely do důchodu většinou mezi 55 a 57 lety, ale za jednu generaci se důchodový věk podstatně prodloužil. Proč je nesmysl se tím vůbec zaobírat?
Přihlédněme i k faktu, že společnost si už prostě nemůže nic takového ekonomicky dovolit. Zejména proto, že průměrně žijeme mnohem déle než předchozí generace nebo proto, že poměr důchodců a pracujících se dostává do nerovnováhy. Znamenalo by to platit statisícům důchodců téměř o 10 let navíc. Je to určitá daň za pokrok, včetně medicínského. Nebo snad vítězství, které si nepřipouštíme?
Je jasné, že většinu lidí, kteří zoufale čekají na poslední den v práci, ekonomické možnosti státu nezajímají. Ale pochopit by to měli, protože jde o prostá fakta.
Ani argumenty, že se nemá kdo starat o děti, když prarodiče stále ještě pracují, zde neplatí. Ti, kteří si pamatují, jak babičky a dědové hlídali potomky svých dětí, mají poměrně zkreslené vzpomínky. Tak si připomeňme fakta.
Jako příklad si vezměme ženu, která se narodila za války ve 40. letech minulého století. Měla prvorepublikové rodiče, kteří pravděpodobně zemřeli někdy kolem sametové revoluce, když jim bylo zhruba 70 let. Tak praví statistiky.
Tato žena měla první dítě v 60. letech minulého století, pro snadnější počty řekněme, že v roce 1965. Tenkrát byl totiž průměrný věk prvorodiček 22 let.
Její dcera měla dítě dle dostupných statistik i našich pamětí také v necelých 23 letech. Ženy ale mívaly první dítě klidně už na střední a nebylo na tom nic tak úplně neobvyklého. Jedna moje spolužačka se stala babičkou dokonce už v pětatřiceti. Dneska se v tom věku často teprve rodí poprvé.
Historický vývoj věku prvorodiček
Ale zpátky k našemu příkladu. V roce 1988 se naší ženě narodilo první vnouče a jí bylo 45 let. Tento příklad není tak docela vyfabulovaný, ale vychází ze statistik porodnosti a věku prvorodiček v oněch letech. Mojí mamince bylo dokonce 44, když se mi narodil syn.
Co z toho vyplývá? Že ona čerstvá babička měla s příchodem prvního vnoučete ještě 10 let do důchodu, stejně jako dnešní babičky a budoucí důchodkyně.
Během jedné generace nám totiž dramaticky poskočil nejenom čas odchodu do penze, ale také věk prvorodiček a průměrný věk dožití. Když bylo oné dívce narozené v roce 1965 pětapadesát let, to znamená v roce 2020, možná měla čerstvě narozené nebo třeba dvouleté vnoučátko a do důchodu jí zbývalo 10 let.
Vnoučete se totiž ona žena nedočkala jako její matka v pětačtyřiceti, ale až po padesátce. Bráno samozřejmě přísně statisticky. Velký rozdíl proti její matce vzhledem k létům zbývajícím do důchodu tudíž neexistuje. Obě měly ještě pěkných pár let práce před sebou, takže se o malé vnouče ani jedna tak úplně starat nemohla, ani pokud by chtěla. Což je samozřejmě také otázka do pranice, nicméně k tématu se nevztahuje.
Sentimentální vzpomínání na dobu, kdy prarodiče vypomáhali svým dětem při péči o ratolesti tedy není tak úplně reálné a rozhodně se nedá zobecnit. Samozřejmě mohly být, stejně jako jsou dnes, výjimky. Většina babiček i dědečků ale i tenkrát ještě dlouho pracovala.
Proč je tedy nepatřičné srovnávat dnešní padesátnice se svými matkami a babičkami, pokud jde o odchod do důchodu? Důvodů je víc. Je to jako klasické srovnávání hrušek s jablky. Také mají mnoho společného, ale stejné nejsou. Naše matky žily v jiném historicko společenském kontextu a hlavně rodily mnohem dřív než naše dcery.
Důležitá otázka ale je, proč by vlastně někdo vůbec chtěl v dnešní době odcházet do důchodu v pětapadesáti. Tedy kromě omílaného argumentu, aby se mohl starat o vnoučata, která možná ještě ani nemá. Hlavní důvody jsou tři a na každém je něco špatně.
Pětapadesátileté ženy jsou proti svým matkám, natož babičkám, mladé ženské a statisticky jim zbývá 25 let života. Čtvrt století nicnedělání? K tomu připočtěme průměrných dvacet let vzdělávání, což by činilo většinu takového života neproduktivním.
Troufnu si říct, že většina padesátnic jsou pracovně i společensky aktivní ženy, které na nějaký důchod pomýšlí spíš teoreticky, dokonce možná s hrůzou v očích. Ty ale většinou mlčí. Jít do důchodu totiž znamená stát se oficiálně starým. A systém, který by něco takového a priori nabízel ženám v pětapadesáti a mužům v šedesáti, by byl krutě nespravedlivý.
Proč se tedy někdo takovou myšlenkou vůbec zabývá? Prvním důvodem, proč by někdo tak mladý toužil po důchodu a záviděl vlastní matce, mohou být závažné zdravotní obtíže. To je důvod legitimní a ponechme jej stranou, protože je velmi individuální a těžko se k němu obecně vyjadřovat.
Další skupinu těch, kteří by byli ochotni skočit do pantoflí předčasně jsou ti, kteří po celý život toužili po pohodlném životě s minimem úsilí. Práce je zřejmě příliš nebavila a ochotně využívali všech dostupných sociálních vymožeností nabízených státem. A nárok na důchod není ničím jiným. Stejně jako mateřské, nemocenské, podpory v nezaměstnanosti a různé sociální příspěvky. Jsem občanem a mám svá práva. Toť životním motem mnoha lidí.
Jinými slovy, stát má za mě zodpovědnost. Za pětatřicet let v práci jsem svoji povinnost odkroutil/a a poctivě odváděl/a daně. Teď už mám nárok dalších pětadvacet let nedělat nic a žít si podle vlastního uvážení. Vymyslete si to jak chcete.
Poslední skupina je ale smutná. Tvoří ji ti, kteří se do důchodu netěší proto, že je nebaví být aktivními nebo se cítí být staří. Pracovali by moc rádi, ale nikde už je nechtějí. Stávají se tak exemplárním příkladem sociální nespravedlnosti.
To je tragikomickým výsledkem věčně brblající společnosti. Ta na jednu stranu tvrdí, že tito lidé jsou příliš mladí na to, aby odešli na odpočinek a oni sami se na něj ani fyzicky a psychicky necítí.
Na druhou stranu zcela paradoxně ta stejná skupina spoluobyvatel, která by padesátníkům vyčítala délku či výši důchodu, je považuje za příliš staré na to, aby dokázali efektivně vykonávat práci. Žádnou smysluplnou jim tedy povětšinou nenabídne, natož aby je k práci motivovala.
Tuto poslední skupinu tedy netvoří ti, kteří po odchodu do důchodu touží z důvodu fyzického či mentálního opotřebování, ale z únavy nad dokazováním, že tak staří ještě nejsou, z marnosti takového úsilí a nespravedlnosti. Důchod je pro ně řešením neřešitelného.
Srovnání žen, které kdysi odcházely do důchodu o deset let dřív než jejich matky je tak nesmyslné z každého úhlu pohledu. Proč se vůbec zabýváme generačním rozdílem mezi ženami a ne tolik muži? Protože u žen je věková propast při odchodu do důchodu markantnější než u mužů. A také proto, že na tuto disproporci se nejvíc poukazuje.
Žena, která není závažně nemocná a tudíž z této úvahy přirozeně vypadává, v žádném případě nemá důvod ani oprávnění odejít do důchodu v pětapadadesáti letech jako předchozí generace. Mladí lidé totiž na starobní důchod žádný nárok nemají.
Přestaňme se tedy už tímto nesmyslným srovnáváním zabývat a pochopme, že do důchodu už se nikdy nebude odcházet v pětapadesáti ani v šedesáti. Není to možné a ani to nemá logiku.
Užívejme si života, dokud jsme aktivní a nečekejme, až z nás budou penzisté. Není na co se těšit. Buďme rádi, že jsme mladí déle než byli naši předkové a máme jiné možnosti než měli oni.
