Článek
Samozřejmě, že i mezi „kancelářskými“ v Praze se najdou věční stěžovatelé. Jenže vůči podobným typům si dovoluji projevovat úplně stejné nepochopení a „neempatii“, jaká je mi zdejší kohortou „jediných spravedlivých“ vytýkána. Osobně mi totiž ta „česká tradice“ jenom si stěžovat a nadávat, ale nic pro svou spokojenost nedělat, zatraceně vadí.
Opravdu mi zatím nikdo nevysvětlil, co člověku brání změnit to, co mu v životě nevyhovuje. Když se mi nelíbí v práci, ve které jsem, najdu si jinou, když se mi nelíbí v místě, ve kterém žiji, přestěhuji se, když mi někteří lidé lezou na nervy, tak se s nimi jednoduše přestanu stýkat. Tak prosté to je.
Neboli - jak říkala už moje prababička - kdo chce, hledá způsoby, kde nechce, hledá důvody.
Problémem je, že plno lidí má pocit, že na příjemný a spokojený život mají jakýsi apriorní „nárok“ a tudíž by jim jej měl „někdo“ zařídit. Nevím, kdo by měl být ten „někdo“, to mi tady dosud nikdo neobjasnil. Měl by asi přijít nějaký „spasitel“ a všechno za ně vyřešit - hlavně aby oni sami nemuseli nejen přemýšlet, ale také ani hnout prstem.
Dalším problémem je, že spousta lidí pořádně neví, co vlastně v životě chce, ale nedá pokoj, dokud to nebude mít. Říká se to o ženách, ale platí to pro všechny gendery světa úplně stejně. Takovíto lidí, kteří něco chtějí, ale ani vlastně nevědí co, budou nespokojení vždy, všude a za všech okolností.
Dále pak existuje plno lidí, kteří chtějí „kulaté čtverce“, „suchou vodu“ a „horký sníh“. Už jsem o nich jednou psala zde. Pokud žijí ve velkém městě, tak kudy chodí, tudy nadávají na to, že jsou v něm davy lidí, plno cizinců („nedej bože“ dokonce i jiné barvy pleti), spousta aut a randál, ovšem když se jim poradí, ať se tedy z toho velkého města (a především z jeho centra, kde je toho ruchu a davů lidí nejvíce) odstěhují, tak okamžitě začnou litanie na téma, že to tedy ne. Že oni to chtějí („potřebují“) mít blízko do práce/školy/svého oblíbeného klubu (doplňte dle potřeby) a že je „ani nehne“ muset se hodinu či ještě déle odněkud někam trmácet.
Jenže život nefunguje tak, že můžu mít úplně všechno, na co si jen vzpomenu. Funguje v něm spíše „něco za něco“, takže si musím u všeho (vzdělání, zaměstnání, bydliště, vztahů) udělat alespoň v duchu jistou „účetní rozvahu“, kdy na jednu stranu si dám všechny výhody určité alternativy a na druhou všechny její nevýhody. A ty výhody a nevýhody si ještě musím nějakým způsobem „obodovat“ - které výhody jsou pro mě naprosto zásadní a „nemůžu bez nich být“, i které nevýhody jsou pro mě „naprosto nepřekousnutelné“.
Problém samozřejmě je, pokud na jedné straně své rozvahy mám jednu či více věcí, o kterých jsem přesvědčená, že „bez nich nemůžu žít“, a na druhé straně zase jednu či více těch „nepřeknousnutených“ věcí. Ovšem i v tomto případě rozhodnutí musím udělat jen já sama - a pak se se svou volbou naučit žít. Případně - pokud zjistím, že jsem se svou původní volbou opravdu příliš nespokojená - ji změnit, tedy si zvolit něco jiného.
Pokud se dejme tomu rozhodnu, že tou nejdůležitější věcí na světě je pro mě to, aby mi cesta do práce trvala 10 minut pěšky, tak se holt musím naučit žít s nižším platem, než který bych dostala v práci, do které to mám denně hodinu a půl cesty. Nebo budu mít sice slušný plat, ale zase se musím smířit s tím, že v ulici, ve které bydlím, jezdí stovky aut za hodinu a ve dne v noci taky co pár minut tramvaje. Případně to můžu mít do práce kousek, v té práci slušný plat a k tomu všemu i relativně klidné místo k bydlení, ale zase musím snášet jiné nevýhody a nepříjemnosti.
Např. když jsem já v Praze začínala pracovat, neměla jsem žádný „pohádkový plat“, takže jsem si nemohla dovolit příliš drahý pronájem. Přesto tou úplně první věcí, která mě při prohlídce vždy zajímala, bylo, jak daleko je nejbližší zastávka MHD, kolik spojů a v jakých intervalech tam jezdí a jestli na tuto zastávku jezdí aspoň jedna noční linka. Pokud byla zastávka moc daleko a noční linky tam nejezdily, o nabízené bydlení absolutní nezájem.
Jistou „daní“ za tyto mé požadavky ovšem pěkných pár let bylo, že jsem se co pár měsíců musela stěhovat. Ono to dá zdravý rozum, že pokud někdo nabízí relativně levné bydlení v lokalitě nepříliš vzdálené od centra a s dobrou dopravní dostupností, tak je ochotný dát smlouvu maximálně na rok - a s prodloužením je to všelijaké. Zpravidla totiž takový majitel buď plánuje rozsáhnou rekonstrukci, na kterou zatím nemá (ale za rok či dva už mít bude), byt v brzkém výhledu míní přenechat svému potomkovi/vnukovi/synovci apod., byt chce pronajmout pouze na dobu, co bude na krátkodobém pracovním pobytu v zahraničí, případně má věc jiný „háček“.
Přesto jsem byla schopná si vždycky nejpozději do měsíce najít jiné bydlení - takže pokud mi majitel co já vím v půlce dubna sdělil, že mám nejpozději koncem května „vypadnout“, rozhodně jsem kvůli tomu neskončila na ulici. A s převozem mých věcí (hlavně knížek mám opravdu strašně moc) taky nikdy nebyl problém, protože - jak už jsem o tom taky mockrát psala - mám ve fandomu spoustu kamarádů. Tedy se vždycky našel aspoň jeden s autem (já sama žádné auto nemám a mít nechci, protože ho k ničemu nepotřebuji) plus k tomu pár dalších schopných a ochotných mi ty kufry a krabice do a z toho auta pomoct odnosit.
Mimochodem, ve fandomu jsou lidé různých profesí, a to včetně manuálně pracujících, nad kterými rozhodně neohrnuju nos. Jeden z mých nejlepších kamarádů z fandomu nemá ani maturitu. Žije v Sudetech a denně dojíždí cca 60 km do továrny v Německu, kvůli čemuž vstává ve čtyři ráno, protože úplně se přestěhovat do Německa nemíní. Jeho věc, podstatné je, že kvůli tomu ale nebrečí - vybral si to tak a je s tím spokojený. Já vím, že mu po osmé večer nemůžu volat, protože si v tu dobu už jde lehnout - a on zase ví, že mi nesmí volat před devátou ráno.
Já bych nedovedla vstávat každý den ve čtyři ráno a udělala bych všechno pro to, abych tak brzo vstávat nemusela. Pro někoho je zase brzké vstávání sice trochu otrava, ale nese s sebou i jiné (pozitivní) věci, které jsou pro něj nesmírně důležité. Což je správné - pokud je člověk se svým životem spokojený, ať si vstává a chodí spát, kdy chce, a pracuje, kde chce. Podstatné je, aby kvůli životu, který si sám vybral, nefňukal.
Každý máme v životě jiné zájmy a jiné priority - a tak to má být. Proto se rozhodně nebojím toho, že nám nebude mít kdo upéct chleba nebo odvézt popelnice. Už jsem o tom jednou v jiné souvislosti psala, že nikdy nebudou všichni lidé dělat či nedělat to stejné. Věřte tomu nebo ne, ale jsou lidé, které práce pekaře, popeláře nebo třeba zedníka opravdu baví - a dokonce si ani nestěžují na výplatu, kterou za tuto práci dostávají. V takovém případě je samozřejmě všechno v pořádku.
Ovšem pokud někoho jeho práce nebaví nebo má pocit, že za ni dostává plat mizerný, tak proč ji dělá?
Opravdu ho nikdo nepřikoval řetězem za nohu, aby z práce, která mu nevyhovuje, nemohl utéct. Stejně tak nikdo není přivázaný na provaze v profesi, která je natolik fyzicky náročná, že se po padesátce nebo po šedesátce už moc dělat nedá. A taktéž jsem už jednou psala o tom, že nikdo není povinen se „obětovat pro společnost“ a dřít jak blázen v nějaké mizerně placené profesi jenom proto, že někdo tu práci dělat musí.
Někdo ano, ale proč bysto to měli být zrovna vy???
Jistě, ne každý má „hlavu“ na studium, ovšem pokud má někdo šikovné ruce, vydělá si víc než docent na Univerzitě Karlově (vážně, ti docenti, o odborných asistentech ani nemluvě, nedostávají ani průměrný plat). Už jsem o tom jednou psala, že je velký nedostatek šikovných řemeslníků - a tak pokud člověk nemá „obě ruce levé“, rekvalifikovat se na instalatéra, obkladače nebo třeba jenom „hodinového manžela“ by měl snadno zvládnout. A nejen, že může odejít z práce, která je pro něj už moc fyzicky náročná, ale ještě si vydělá více. Prostě „win-win situace“ - tak kdo nebo co mu v tom brání?
Neuznávám tvrzení, že něco „nejde“ - nejdou jenom pokažené hodiny a malé děti, všechno ostatní jde, když se chce.
I po padesátce se dá sehnat lepší práce, Jenom člověk holt nesmí na první pohled vypadat a tvářit se při pohovoru jako „sešlý stařec“ nebo „vetchá stařenka“. Ono něco je na tom pořekadle, že každému je tolik, na kolik se cítí. Neplatí to pochopitelně absolutně, ale padesátník či padesátnice, který/á má spoustu zájmů, díky svému životnímu stylu je fit, stýká se hodně s mladými lidmi a je schopný/á a ochotný/á se stále učit něco nového, opravdu vypadá a chová se úplně jinak než padesátník, který už na život rezignoval a chce to jen „nějak doklepat do důchodu“ (jako třeba autor tohoto článku).
O toho druhého samozřejmě moc zaměstnavatelů zájem nemá - a já se jim ani moc nedivím. Žijí mezi námi lidé, kteří jsou duševními starci už ve třiceti - a naopak osmdesátiletí duševní mladíci a mladice. Toho třicetiletého duševního starce také jen málokdo chce zaměstnat - a naopak znám mnoho případů lidí, kteří ještě deset a více let po nároku na důchod pracují a jejich šéf jim slibuje málem hory doly, jen aby neodcházeli.
Takže není pravda, že po padesátce je člověk na pracovním trhu odepsaný a „odsouzený“ k tomu, aby „bral, co zbylo“, tedy přežíval v nějakých mizerně placených profesích nebo vykonával práce, které nikdo dělat nechce.
Také už jsem psala něco o tom, že opravdu není nezbytně nutné ve svém profesním životopise uvádět své datum narození, ba ani se o svém vzdělání a praxi rozepisovat takovým způsobem, aby si z toho i podprůměrně inteligentní personalista ten věk snadno spočítal. Koho to zajímá podrobněji, viz zdea zde.
Při hledání slušné práce záleží především na kvalifikaci a zkušenostech - ovšem na to měl každý myslet dávno před tím, než mu bylo těch 50. Pokud jeho kvalifikace není nic moc, a ještě ke všemu posledních 15 nebo 20 let dělal stále tu stejnou práci, aniž by se aspoň ve svém volném čase snažil o nějaké sebevzdělávání, třeba i pomocí placených kursů, tak ho opravdu moc zářivé kariérní perspektivy nečekají.
Ovšem napsala jsem to už jednou a napíšu to znovu - kdo za to takovému padesátníkovi může? Jenom on sám. Minimálně 20 let se už mluví o tom, že doby, kdy člověk hned po vyučení nastoupil někam do fabriky a tam vydržel až do důchodu, jsou dávno ty tam. A naopak že v dnešní době musí být člověk připravený několikrát za život změnit profesi - často i velmi zásadně.
Jistě, z topiče se už lékař v 99,99 % případů nestane. Zato opačně to možné je, jak se o tom mnoho lékařů a profesorů na vlastní kůži přesvědčilo po roce 1968 - ovšem v dnešní době je lékařů velký nedostatek, takže se asi žádný o své místo bát nemusí, často řadu let přesluhují lékaři-důchodci, protože za ně není náhrada. Dost podobná situace je také s učiteli - dokonce i v té Praze (natož pak ve středně velkých městech typu Přelouč, Svitavy, Litoměřice, Tábor apod.) jsou na mnoha školách ochotní přijmout klidně člověka, co je pár roků před důchodem, jenom když má potřebnou aprobaci, a následně ho ještě obvykle budou přesvědčovat, aby poté, co mu nárok na důchod vznikne, od nich ještě neodcházel.
Další věcí je, že dokonce i poté po padesátce se dá studovat. Možná to většina z vás neví, ale české vysoké školy nemají žádný věkový limit pro přijetí - a to nejen soukromé, ale i veřejné. Kdo udělá přijímačky, toho vezmou, ať je mu, kolik chce. Vím, o čem píšu. Aktuálně pracuji na plný úvazek a k tomu studuji už třetí magisterský studijní program - a ne, žádný UJAK či něco na způsob „práva v Plzni“, aktuálně je to na UK teoretická a evoluční biologie plus k tomu mám pár předmětů na matfyzu (předtím to byla opět na UK evropská historie, kterou jsem taky studovala při zaměstnání). A rozhodně mi už není pětadvacet. Přesto s tím nikdo neměl a nemá problém - ani můj zaměstnavatel, a už vůbec ne vyučující na těch fakultách.
Mimochodem, jak letos při zápisu, tak také loni při promoci tam se mnou bylo pár lidí, které bych odhadovala na nejméně pětačtyřicátníky, ne-li ještě starší. Zcela zjevně tedy nejsem žádná „výjimka jedna z miliónu“.
Takže ani věk nemůže člověku bránit v tom, aby si zvýšil nebo přinejmenším zásadním způsobem změnil dosavadní kvalifikaci.
Chce to jediné, nebrečet a něco dělat.
P.S.: Ve Sv. Mořici či jiném alpském letovisku bych nechtěla bydlet ani za nic. Za prvé bych to měla příliš daleko na cony a za druhé nelyžuji. Ani to Monte Carlo mě pro trvalý pobyt moc neláká.
Když už bych si musela vybrat bydliště mimo ČR, tak jedině Paříž, Štrasburk, Haag, Antverpy nebo Brusel. Londýn je na můj vkus už moc velký, byť i tam jsou příjemné části, kde by se žít dalo (půl roku jsem byla na studijním pobytu na University of London a bydlela jsem v Croydonu, kde se mi líbilo). Vídeň, Mnichov nebo Norimberk nejsou vůbec špatná města, ale francouzsky umím rozhodně líp než německy. A jelikož španělsky umím hůř než německy a italsky skoro vůbec, nepadají do úvahy ani Barcelona, Valencie, Granada, Padova, Florencie nebo Neapol, které všechny jinak považuji za nádherná místa.
