Článek
On snad někomu někdo držel pistoli u hlavy a tak jej donutil podepsat pracovní smlouvu ve fabrice, kde se „maká“ od pěti? A s kudlou pod krkem jej taky přiměl přestěhovat se do „Praskačky nad Černými lesy“? Nebo snad je komukoliv, kdo se v nějaké té „Zlámané Lhotě“ narodil, celý život zakázáno přestěhovat se do většího města?
Pokud to někteří nevědí, tak vážně nežijeme ve feudalismu, kdy se bez svolení vrchnosti poddaný nesměl ani oženit, natož pak přestěhovat. Nevolnictví u nás (na rozdíl od Ruska) bylo zrušeno už v roce 1781 (ovšem v tom Rusku až 1861). Takže už téměř 250 let nikdo není ani omylem povinen celý život žít (a třeba i jednou zemřít) ve městě nebo obci, kde se narodil.
Samozřejmě, celý národ nemůže žít v Praze. Jenže i v takovém Brně, Olomouci, Ostravě nebo Plzni existují prakticky stejné výhody (ale také nevýhody) života ve velkém městě, které jsou v Praze. Něco si dovoluji o tom vědět - pocházím z Brna, kde jsem žila do svých zhruba 25 let, a stále tam za rodiči jezdím. V Olomouci mám sestru a v Plzni i Ostravě přátele, za kterými taky několikrát do roka jezdím, takže mohu posoudit, jak jsou na tom tato města, co se týče nabídky kultury, služeb nebo třeba kvality MHD. (O kvalitách ostravských divadel jsem se rozplývala např. zde.) A kupodivu ani jako „rozmazlená Pražačka“ v těchto městech neshledávám žádné zásadnější nedostatky, které by mě nějak extra „vytáčely“ (ostatně na druhé straně i v Praze je plno věcí, které mi občas lezou na nervy), takže si docela dobře dovedu představit, že za deset nebo dvacet let budu žít v Plzni, Ostravě nebo zase zpátky v tom Brně.
Takže pokud někdo nemá v místě svého bydliště supermarkety, kde se levně nakupuje, nebo second handy, kde se dá sehnat značkové oblečení, asi jsou tam zase jiné výhody - třeba soukromí zemědělci, od kterých se dají levně koupit vajíčka a mléko, vlastní zahrádka, na které se dá vypěstovat ovoce a zelenina vlastní (a není tedy třeba čekat na akce v supermarketu vzdáleném 50 km), případně třeba kadeřnice, kosmetička či švadlena pracující za zlomek ceny kadeřnic, kosmetiček a švadlen ve velkých městech.
(Mimochodem, existují i velké secondhandové řetězce, které mají vlastní e-shopy, takže dnes už není problém tu levnou značkovou módu objednat přes internet. Stejně tak na internetových bazarech lidé občas prodávají i něco velmi kvalitního a značkového vysloveně „za pár korun“.)
Samozřejmě může mít pro někoho bydlení na venkově jiné výhody, kvůli kterým tam žije - třeba možnost chovat včely, mít u domu stáj se svým koněm nebo co já vím, co ještě. V každém případě by ale výhody bydlení v malé vesnici měly výrazně převyšovat všechny ty nevýhody, na které dotyčný/á nadává. Jinak by tam snad nežil(a). Tedy předpokládám, že nikdo není takový cvok, aby bydlel někde, kde mu to nevyhovuje.
A neuznávám žádné „argumenty dětmi“. Věřte tomu nebo ne, ale základní školy jsou i ve velkých městech a kromě toho (na rozdíl od vesnic a malých městeček) je v těch velkých městech také velký výběr středních a vysokých škol (čím větší město, tím větší výběr). To, že dítě v osmi nebo deseti letech změní školu, není žádná životní tragédie. Naopak děti bývají daleko flexibilnější než dospělí, takže se většinou (asi s výjimkou autistů apod.) novému prostředí rychle přizpůsobí a snadno si zvyknou na nové spolužáky.
A plakat nad tím, že se přestěhováním zpřetrhají „stará kamarádství“, také moc nedává smysl. Ony ty vztahy se spolužáky „ze základky“ stejně v průběhu života dříve nebo později tak nějak „vyšumí“. Vidím to na srazech se svými spolužáky - když jsem chodila na gympl, pořádali jsme je každý půlrok, na vysoké už jen jednou za rok až dva a postupně se frekvence stále snižovala, takže dnes se sejdeme jenom o výročích typu 10 (15, 20) let od absolvování- a ještě je problém sehnat obětavce, který ten sraz zorganizuje. Podobné je to i se srazy spolužáků z gymnázia - a to naprostá většina z naší třídy má alespoň ten bakalářský titul, takže teoreticky bychom měli mít něco společného, přesto na těch srazech stále více zjišťujeme, že mimo nostalgického vzpomínání na staré školní časy si toho vlastně mezi sebou nemáme moc co říct, takže vidět se spolu všichni dohromady nám bohatě stačí jednou za 5 let.
Já sama se častěji (tedy vícekrát do roka) stýkám pouze s několika spolužáky ze základní školy i z gymnázia, přičemž ty, které dodnes považuji za své dobré kamarády, bych dokázala spočítat na prstech jedné ruky. To stejné platí i pro ty, se kterými jsem se kamarádila proto, že bydleli v sousedství - vzpomenu si na ně párkrát do roka a spíše z nostalgie mě zajímá, jak se dnes mají a co dělají. A co tak vím, má to takhle spousta lidí.
Ono to i dává smysl - o čem by si asi tak dokázali spolu denně vykládat dejme tomu instalatér s profesorem filosofie? Pokud nejsou oba dva vášniví rybáři, horolezci nebo třeba fandové Sparty, v podstatě nemají žádné společné téma. A pokud mají stejné hobby, tak se spolu přátelí ne proto, že kdysi chodili do jedné třídy či bydleli ve stejné ulici, ale protože je spojuje ten společný koníček. Takže jestli dítě „přijde“ o nějakého toho kamaráda v desíti letech, to vlastně nic moc neznamená, protože během života ještě potká spoustu lidí, se kterými se bude nějakou dobu stýkat či dokonce kamarádit, ale za pár let se pro něj on či ona stane jen položkou v telefonním seznamu nebo „přítelem“ na Facebooku.
Také pokud nemá dítě jednou skončit jako pomocný dělník nebo uklízečka, musí dříve nebo později začít chodit na nějakou tu střední (nebo potom i vysokou) školu - což pochopitelně znamená buď většinu roku žít na internátě/kolejích ve větším městě, nebo do toho většího města denně hodinu i déle dojíždět. Není tedy lepší v tom větším městě rovnou bydlet už od doby, kdy chodí na základní školu?
A to stejné, co platí pro místo bydliště, samozřejmě platí i pro zaměstnání. Už jsem o tom jednou psala, že nikdo nemusí celý život pracovat manuálně, natož pak v nějaké „montovně u pásu“. I lidé bez vzdělání a naprosto neschopní či neochotní se jakkoliv rekvalifikovat si mohou najít méně namáhavé druhy práce - např. takový řidič rozvážející balíky pro PPL, „hodinový manžel“ nebo pokladní v samoobsluze se určitě nadřou méně než ti dělníci „od pásu“, přidavači na stavbách, kopáči, dřevorubci nebo horníci. Nikdo tedy nemusí fyzicky náročnou práci vykonávat celý život - a stejně tak nemusí celý život pracovat na směny nebo chodit do takové práce, kde se začíná v pět ráno.
Přece snad jen blázen bude pracovat někde, kde ho to fyzicky vyčerpává, škodí to jeho zdraví nebo ho to tam „jenom“ totálně štve a nevyhovuje mu to. Zejména v dnešní době, kdy je nezaměstnanost 3 %, opravdu nikdo nemusí pracovat nikde, kde se mu to nelíbí nebo ho to nebaví. Nemluvě pochopitelně o případech, kdy firma platí mizerně nebo dokonce výplatu dluží.
Samozřejmě, že čím lepší kvalifikaci člověk má, tím více si může vybírat. Ovšem čí je vina, že nějaký člověk žádnou kvalifikaci nemá? Samozřejmě jen toho člověka, který byl líný ji získat. A ne, není to jenom o inteligenci. Každý člověk je na něco šikovný - někdo na programování, jiný třeba na paličkování krajek nebo pečení dortů. Sice nevím, nakolik pekařství a cukrárny vyžadují „papír“ na to, že někdo opravdu ovládá pečení dortů, ale zato vím o případech lidí, kteří pracují jako zatraceně dobře placení programátoři pro nadnárodní korporace nejen bez vysokoškolského titulu, ale dokonce i bez maturity.
Takže všechno jde, když se chce.
Pokud je někdo údajně „sova“, ale do práce na pátou jezdí celý život, tak je buď blázen, nebo ve skutečnosti žádná „extra sova“ není, případně ta práce na pátou má pro něj/ni nějaké nesmírně významné (pro mě tedy dost nepředstavitelné) výhody. Nemyslím si ovšem, že by podobná „sova“ nedokázala sehnat podobně zajímavou i dobře placenou práci (nebo dokonce práci po všech stránkách ještě lepší) někde jinde, kde se začíná pracovat v rozumnější hodinu.
Mimochodem, den má pouze 24 hodin a nejméně 7 (ideálně spíše 8) hodin denně by měl člověk spát, pokud si nechce zásadním způsobem poškodit zdraví. Ano, žijí mezi námi výjimky, jejichž organismus je nastavený tak, že jim stačí jenom 5-6 hodin spánku denně, ale těch je jenom pár procent. Ať se nám to líbí nebo ne, drtivá většina lidí potřebuje alespoň 7,5 hodiny spánku denně, nemá-li to s jejich zdravím dopadnout velmi bídně.
Takže tím, že člověk začíná v práci dříve, žádný čas během dne „neušetří“ - pokud vstává ve čtyři ráno, aby byl v pět v práci, tak se sice vrátí domů kolem druhé odpoledne, ale zase musí jít nejpozději v osm večer spát. Kdo vstává v osm ráno, ten zase může chodit spát o půlnoci. Každému člověku tudíž zbývá denně po práci zhruba 5-7 hodin volna (v závislosti na tom, jak dlouho trvá cesta do a z práce) a jediný rozdíl je v tom, ve které části dne těch 5-7 hodin volna dotyčný/á má.
Pokud si někdo myslí, že na život „vyzraje“ tím, že bude vstávat ve čtyři ráno, z práce se vracet nejpozději ve dvě a chodit spát až mezi desátou a jedenáctou - čímž mu vznikne „spousta volného času“, tak jej upozorňuji, že možná pár let mu to bude fungovat, ale výsledkem bude jeho značně zničené zdraví v pozdějším věku.
On „dospat“ se dá tak jeden večírek, táhnoucí se až do rána, nebo snad i jeden dva bujaré týdny, během nichž člověk spal v průměru 4-5 hodin denně, ale rozhodně se nedají „dospat“ ani „naspat do zásoby“ celé měsíce a roky spánkového deficitu. To, že člověk určitou část svého života spal méně, než by měl, se dříve nebo později v životě negativně projeví. Je to úplně stejné jako s čímkoliv jiným zdraví škodlivým - kouřením, obezitou, trávením celého dne na zadku… 5, 10 nebo třeba i 20 let to tělo nějak vydrží, ale jednoho dne holt přijde ta „poslední kapka“ - a pak se jeden strašně diví, proč má „najednou“ zdraví zhuntované.
Prostě každý svého štěstí strůjcem - a pokud někomu v jeho životě něco nevyhovuje, měl by to změnit.
Pokud cokoliv změnit nechce, asi mu to tak vyhovuje - ale pak by neměl nadávat. Sám si to přece vybral.
