Článek
Došlo k tomu konkrétně v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V rámci oslav Roku české hudby (kvůli významnému smetanovskému výročí) se rozhodli nastudovat baletní triptych na hudbu některých českých autorů, který nazvali Rapsodie Bohemia.
Premiéru měl ve dnech 11. a 13. dubna letošního roku.
První část s názvem Heatscape byla na hudbu Bohuslava Martinů. Jednalo se o velmi příjemnou a nápaditou směsici klasického baletu a moderního tance, ovšem osobně ji nepovažuji za nic až tak výjimečného. Hezké, dobře nastudované, s výraznou myšlenkou, ovšem podobných choreografií jsem už v životě přece jen pár viděla.
Tanečníci první části triptychu při děkovačce.
Druhá část s názvem Úhel pohledu, na hudbu Bohuslava Martinů, Jaroslava Ježka a Ervina Schulhoffa, byla už nejen jednoznačným moderním výrazovým tancem, ale také dílkem nesmírně originálním. Navíc byla velmi zábavná. Jednalo se fakticky o taneční grotesku či jistý sled komických tanečních skečů, u kterých se publikum - a to včetně dětí - smálo a vůbec výborně bavilo. Současně je ovšem třeba podotknout, že taneční výkony jako takové byly rozhodně naprosto skvělé.
Z druhé části baletního představení.
Třetí část s názvem Ikarie však pro mě jako scifistku byla naprostým zjevením. Moderní výrazový tanec na hudbu Zdeňka Lišky právě ze zmíněného kultovního filmu, doplněnou o hudbu relativně mladého autora (ročník narození 1987) Jiřího Konvalinky. Tvůrci scény, kostýmů i choreografie se Ikarií XB-1 zcela zjevně inspirovali - a tuto inspiraci provedli „na jedničku“ (nechyběla ani „černá hvězda“). Zpracování nesmírně působivé a samotné taneční výkony skvělé.
I na závěrečné děkovačce jsou jasně rozpoznatelné kostýmy inspirované Ikarií XB-1.
Pokud to nemáte do Ostravy daleko, rozhodně byste si to představení neměli nechat ujít. A pro vás, kteří jste stejně jako já fanoušky sci-fi, je - bez ohledu na to, kde žijete - toto představení úplně stejné must see jako představení Růže pro Algernon s Janem Potměšilem v roli Charlieho Gordona, za které „jen tak mimochodem“ divadelní spolek Kašpar získal v roce 2012 jednu z cen udělovaných European science fiction society.
A není to jediné z představení zmíněného ostravského divadla, které stojí za vidění. Co mohu také výrazně doporučit, je diptych dvou krátkých barokních oper, konkrétně Tanec nevděčnic z roku 1608 od Claudia Monteverdiho a Didó a Aeneas z roku 1683 od Henryho Purcella. Nastudování je nesmírně nápadité a ačkoliv je velice moderní, přesto s původní překrásnou barokní hudbou i vynikajícími pěveckými výkony tvoří nesmírně působivý celek.
Nejdříve tedy opravdu pobaví Hádova říše, do které přijíždí výtahem Venuše, pojatá jako konzervativní a marnivá americká panička ze 60. let, se svým poněkud nezvedeným synem (či snad dcerou?) Amorem. V barokních operách totiž podobné role zpívali kastráti, v Ostravě tento part proto svěřili ženské zpěvačce. Je ovšem poněkud lhostejné, jakého pohlaví tento mladý bůžek lásky má být, protože kostýmní výtvarnice jej pojala jako teenagera pohybujícího se někde na pomezí mezi styly emo a gothic, který je v černé a s ocvočkovanými botami v příkrém protikladu ke své cukrlátkově růžové matince. Pán podsvětí, působící dojmem nemilosrdného managera (možná snad i mafiána), je pak už jenom třešinkou na dortu.
Leskle růžová Venuše, Amorek v černém a šedé podsvětní stíny nevděčnic.
Kostýmy i celkové scénické zpracování druhé části představení, příběhu o tragické lásce vládkyně Kartága Didó a budoucího zakladatele Říma, jako kdyby se zase záměrně inspirovaly v muzikálu Miss Saigon, což ovšem představení na působivosti vůbec nijak neubírá, spíše naopak.
Aenneas připlouvá do Kartága.
Kdo zmíněný muzikál nezná, tak jen pro vysvětlení: stejně jako je slavná West Side Story příběh Romea a Julie zasazený do prostředí amerických „mládežnických“ part až gangů, Miss Saigon je vlastně příběhem madam Butterfly, ovšem odehrávajícím se v době vietnamské války a těsně po ní.
Zlý čaroděj si přivádí své pomocníky.
Aeneas má tedy vzhled typického amerického mariňáka - a poté, co je čarodějem a jeho pomocnicemi, nepřejícími lásce, oklamán, mizí úplně stejně nemilosrdně jako důstojník Pinkerton z Nagasaki i voják Chris ze Saigonu (dnes Ho Či Minovo město). Když Didó lhostejně odhodí klíče na stůl a odpluje, kartaginská královna spáchá sebevraždu stejně jako to udělaly Čo-Čo-San i Kim.
Čarodějnice se radují, že lásku překazily.
Národní divadlo moravskoslezské ukazuje, že je možné „dělat moderní umění“, které je nesmírně zajímavé, nápadité i působivé, a zároveň kvůli snaze o modernost celkového pojetí není nutné necitlivě překrucovat klasiku (ano, na tebe se dívám, Národní divadlo v Praze).
Představení Rapsodie Bohemia v této sezóně ještě reprízováno bude, na barokní diptych Tanec nevděčnic - Dido a Aeneas je nutné si počkat až do sezóny příští.
