Článek
Už v antickém Řecku „moudří starcové“ skučeli na téma, jak ten svět jde do kopru, protože ti mladí za nic nestojí a přivedou tak vše k brzkému zániku. Ba i na jedné z nejstarších nalezených klínopisných tabulek - tedy kousku textu starém přes 5000 let, jsou napsány podobné stesky.
Přesto svět stále neskončil - a pokud jeden magor sedící v Kremlu nezmáčkne to „červené tlačítko“, taky hned tak neskončí. Oceány by se měly vypařit nejdříve za 1 miliardu let a příliš velké vedro na to, aby tu přežilo něco většího než bakterie, by mělo nastat za půl až tři čtvrtě miliardy let. Tedy času máme docela dost.
A jen tak mimochodem, ten magor sedící v Kremlu, co by do výše uvedených počtů mohl hodit vidle, není rozhodně žádný mladý bouřlivák. Ale naopak jde o opelichanou botoxem napíchanou parodii na chlapa, která se snaží předstírat, že není sedmdesátník, ale maximálně padesátník. Vzhledem k tomu, že si hraje na reinkarnaci Stalina, mentálně té trosce sedící u jaderného kufříku bude nejspíš téměř 150.
Proč ovšem každá generace znovu a znovu očekává ten konec světa? Je to vcelku prosté (milý Watsone), pro ně v určitém okamžiku konec světa opravdu přichází - konec jejich světa, konec toho světa, kterému rozumí. Pro každého jednotlivce tento okamžik přichází jindy - existují mezi námi dvacetiletí mentální starci i devadesátiletí duševní mladíci. Pro některé šťastlivce tak tento „konec jejich světa“ nepřijde nikdy, protože stihnou dříve umřít než duševně zestárnout.
Ano, za deset, dvacet, padesát let bude svět jiný, než je dnes - a dnes je zase jiný, než byl před těmi deseti, dvaceti nebo padesáti lety. Tak to zkrátka na světě chodí. Je tedy naprostou blbostí pokoušet se neuměle extrapolovat nějakou současnou situaci, pokud tedy nechce člověk působit směšně - a to nejen dnes, ale právě za těch 20, 30 a více let. Dnes se rádi smějeme „prorokům“, kteří v polovině 19. století počítali, jak velké hromady koňského hnoje v Praze za sto let budou, pokud se bude počet obyvatel rozrůstat stejně jako doposud - a to rozhodně nepočítali ani náhodou s možností, že v Praze bude žít přes milión obyvatel a dalšího víc jak čtvrt miliónu se do ní bude každý den ráno přesouvat za prací. Neméně směšné nám připadají vize z doby první republiky, jak bude svět vypadat v roce 2000.
Dalším velmi chybným typem úvahy - ono se ve skutečnosti spíše jedná o jasný argumentační faul, což si ale málokdo uvědomuje, je fráze: „A co kdyby to dělali všichni?“ Je úplně jedno, o co se právě jedná, jestli by ti všichni měli být fotbalisté, pekaři, historikové, pojídači párků v rohlíku, chovatelé agam vousatých, homosexuálové, transgender nebo třeba bezdětní. V přírodě nikdy nic není stoprocentní a lidská společnost už dobře 200 tisíc let funguje mimo jiné i díky tomu, že žádní dva jedinci nejsou stejní. Takže je úplně „mimo“ představa, že - z nevím jakého důvodu - se od určitého data všichni lidé na planetě „zblázní“ a třeba jen jednu jedinou vcelku bezvýzanmnou věc (např. pojídání pizzy s ananasem) začnou odteď dělat úplně všichni.
Nikdy nebude všechny lidi bavit ani fotbal, ani pečení, ani chov exotických plazů, nikdy nebude všem lidem na světě chutnat vanilková zmrzlina, rajská omáčka nebo třeba mojito - a stejně tak nikdy nebudou chtít být úplně všichni lidé bezdětní, ale naopak taky nikdy nebudou všichni lidé chtít mít deset dětí. A to, jestli člověka budou sexuálně přitahovat muži, ženy, obě pohlaví nebo žádné pohlaví, si fakt nikdo nemůže svobodně zvolit, takový/taková se prostě narodí. A už po tisíce let procento jedinců, které buď nepřitahuje vůbec nikdo nebo je v žádném případě nepřitahují osoby opačného pohlaví, je v podstatě stejné. Ba dokonce velmi podobné procento takovýchto jedinců se vyskytuje i mezi našimi zvířecími příbuznými - a pokud nějaký zvířecí druh vyhynul, tak rozhodně ne kvůli tomu, že určitý zlomek jeho příslušníků se nechtěl nebo nemohl rozmnožovat.
A pokud jde o lidskou společnost, bývaly doby, kdy se dost vysoké množství lidí zcela dobrovolně rozhodovalo nemít vlastní potomky, např. ve středověku a raném novověku kněží, mniši a jeptišky tvořili často mezi čtvrtinou a třetinou populace, zatímco v 19. a v první polovině 20. století prakticky v každé rodině existovala minimálně jedna „staropanenská“ tetička či „staromládenecký“ strýček. Přesto lidstvo nevyhynulo, naopak od roku 1800, kdy nás byla na planetě pouhá jedna miliarda, je nás více než 8× tolik.
A tvrzení, že těch 20-30 % bezdětných plně vykompenzovali ti ostatní, kteří pak měli každý deset dětí, taky není pravdivé. Za prvé i v minulosti existovalo něco kolem 10-15 % neplodných, kteří kdyby se na hlavu postavili, potomky prostě neměli - takže ty můžeme v klidu taky škrtnout. A za druhé ještě ve druhé polovině 19. století i v těch nejvyspělejších evropských zemích umíralo každé čtvrté až páté narozené dítě před desátým rokem věku - a z těch, kteří se dožili aspoň těch deseti, další část samozřejmě také zemřela dříve, než stihli mít potomky. Ženy velmi často umíraly při porodech, takže těch, které se vůbec „dožily možnosti“ mít deset a více dětí, rozhodně nebyla většina, ba ani polovina. A to nemluvím o (nijak výjimečných) situacích, kdy se určitou zemí či kontinentem prohnala nějaká velká válka nebo epidemie.
„Černá smrt“ v polovině 14. století v některých oblastech zabila přes 90 % populace, třicetiletá válka zredukovala počet obyvatel Českého království více než o třetinu - a některých německých států i o polovinu, a asi největší katastrofa v dějinách člověka, výbuch supervulkánu před cca 80 tisíci lety, na celé planetě zanechal jen několik málo tisíc (10? 20?) našich předků - přesto jsme od té doby stihli osídlit všechny kontinenty a „rozplemenit se“ na těch více než 8 miliard. Proto jsou z hlediska vědeckého (biologického) Potomci lidí totální krávovina - což je u sci-fi dost závažný nedostatek, jelikož první polovina té zkratky znamená právě slovo „vědecká“.
Ani český národ, ani Evropa, natož pak lidstvo jako celek rozhodně nevyhyne - pokud tedy nějaký ten šílenec neodpálí ty jaderné rakety nebo do Zeměkoule nenarazí opravdu hodně velký vesmírný šutrák (pandemie, která by vyvraždila úplně všechny lidi je vyloučená, protože i ty nejvíc smrtící choroby, jako třeba Ebola, mají smrtnost mezi 80 a 90 %, tedy vždy někdo přežije, a to, že lidé umějí přežít i ty supervulkány, už taky předvedli). No, ještě by mohli přiletět mimozemšťani a všechny nás sežrat. Což je taky dost málo pravděpodobné - a pokud by se vůči nám chovali podobně jako Španělé v „dobyté“ Americe (ba dokonce i kdyby nám sem zavlekli nějakou tu smrtící nemoc, jako tehdy Španělé neštovice), tak by to taky nebylo pro nás úplně fatální, jelikož „indiáni“ stále existují, ba dokonce podle některých odhadů jich dnes žije více než před rokem 1492.
Nevyhynuli Peršané, Egypťané, Řekové, Římané, Keltové či Frankové - někteří si tak stále říkají, a dokonce i mluví poměrně podobným jazykem, kterým mluvili jejich předkové před tisíciletími, zatímco jiní si buď už říkají jinak nebo mluví nějak jinak (směsicí svého původního jazyka a jazyků okolních národů), případě tak nějak obojí. Přesto se jejich geny rozhodně nikam neztratily, stále někde přežívají - dokonce i naši vyhynulí neandrtálští „bratranci“ v nás zanechali část svojí DNA.
A řešit, jestli za 50 nebo za 100 let zde lidé nebudou mluvit jiným jazykem, než dnes mluvíme my? No, můžeme se vsadit, že stoprocentně budou mluvit jiným jazykem - stejně jako my mluvíme jiným jazykem, než který používali Čapek s Masarykem, a taková Božena Němcová, kdyby se přenesla nějakým strojem času do současnosti, by se s námi jen velmi těžko domlouvala - a my s ní. O Karlu IV. nebo Janu Husovi ani nemluvě, ti by asi byli schopní se (možná) dorozumět leda pokud by potkali někoho, kdo perfektně ovládá latinu - ovšem moc by si asi nepokecali ani tak, jelikož „co se to tady kolem nich děje“ by jim nejspíš nebyl schopen nikdo vysvětlit česky, německy ani latinsky, protože dnes zcela samozřejmě (dokonce i v té „mrtvé“ latině) používáme pojmy, které oni vůbec neznali.
Stejně tak je zbytečné řešit, jestli zde časem nebude „jiná kultura“ - samozřejmě, že bude. Naše současná kultura je taky zatraceně jiná než secese, baroko nebo gotika (což, jen tak mimochodem, taky nebylo nic „ryze domácího“, ale import).
Jediný problém, se kterým se musí společnost nějak „poprat“, je skutečnosti, že na důchody dnes opravdu vydělává daleko méně lidí než dříve - a do budoucna se na tom vůbec nic nezmění, spíše naopak, těch vydělávajících bude ještě méně. Přesto to není důvod k panice. Před 150 lety více než polovina populace pracovala (musela pracovat) v zemědělství, aby se všichni uživili - přesto byly poměrně časté problémy s nedostatkem potravin. Dnes v Evropě v zemědělství pracuje jenom pár procent obyvatelstva - a hlavním evropským problémem nejsou rozhodně hladomory, ale přesně naopak nadprodukce potravin. To, kdyby někdo řekl předsedovi agrárníků v roce 1930, měl by ho za blázna. Přesto tomu tak je.
Dá se předpokládat, že podobně jako umělá hnojiva a průmyslové zemědělství k nepoznání změnily produkci potravin, úplně stejně k nepoznání pracovní trh změní robotizace, automatizace a umělá inteligence. Podle mého osobního názoru je neporovnatelně pravděpodobnější, že za těch padesát let nás nebudou po městě vozit osmdesátiletí poloslepí řidiči, ale autonomní vozidla bez řidičů (pokud to nebudou rovnou vznášedla), a do žíly nebohých školaček se velmi pravděpodobně (pokud se tedy ještě vůbec bude odebírat krev z žíly) budou „trefovat“ místo stařičkých sestřiček spíše roboti.
Nemluvě samozřejmě o tom „drobném detailu“, že pokrok medicíny se v dalších letech určitě nezastaví - nenastane-li tedy ta jaderná apokalypsa, ovšem pokud k ní dojde, budeme řešit úplně jiné problémy než odchod do důchodu - takže díky lékům, implantátům, bionickým pomůckám a možná i dalším věcem, které si dnes ani neumíme představit, velmi pravděpodobně příští sedmdesátníci a osmdesátníci budou mít fyzickou kondici dnešních padesátníků až šedesátníků. Konečně dnešní průměrný padesátník nebo padesátnice také nejen že vypadá, ale i fyzicky je na tom velmi podobně či dokonce i mnohem lépe než běžný čtyřicátník/čtyřicátnice v 80. a 90. letech. Záleží samozřejmě také velmi významně na tom, jaký má člověk způsob života a jak o své zdraví pečuje. Už dnes existují čiperní osmdesátníci a osmdesátnice, kteří jezdí na kole, lyžují nebo se potápějí na korálových útesech.
A není to žádný „extrém“ posledních let, který nikdy předtím neexistoval. Hitlerova „dvorní režisérka“ Leni Riefenstahl po válce dál pracovala jako filmařka a fotografka (mimo jiné se v 60. letech - pro někoho možná dosti paradoxně - přesunula do Afriky a naučila se jazyk místních domorodců, které fotografovala a filmovala a o jejichž ochranu i ochranu místní přírody se zasazovala) a ve svých sedmdesáti letech letech si udělala potápěčský kurs, aby mohla filmovat a fotografovat podmořský svět (prý aby ten kurs vůbec mohla absolvovat, o dvacet let zfalšovala své datum narození). Ve finále se dožila 101 let a i ve věku přes devadesát se stále potápěla a filmovala. Nebo jiný příklad je nedávno zesnulá královna Alžběta II., která se dožila 98 let, a její maminka, tedy „královna matka“, která zemřela ve 101 letech - obě se do posledních dní svého života velmi aktivně účastnily společenského a politického života a plnily své prokololární povinnosti, např. Alžběta II. jmenovala novou premiérku jen dva dny před svou smrtí.
Takže není jediného rozumného důvodu, proč by pětašedesátiletý nebo sedmdesátiletý člověk, který bude žít zdravě, cvičit a vůbec se o sebe rozumně starat (a to včetně aktivního procvičování svého mozku) měl být chromý, poloslepý a sklerotický. Znám spoustu lidí přes 80, kterým to myslí líp než nejednomu dvacetiletému, a jejich fyzickou kondici by jim také mohla spousta lidí o generaci mladších jenom závidět. Samozřejmě, takoví, kteří denně vyhulí krabičku cigaret a nalijí do sebe několik lahváčů při sezení na gauči, stejně jako lidé s 30 a více kg nadváhy (a z ní plynoucí cukrovky, vysokého tlaku a dalších civilizačních chorob) asi v sedmdesáti moc zdraví nebudou. Za to ovšem rozhodně nebude moci vláda.
Zeměmi, které se aktuálně potýkají s problémy, jež nás budou čekat možná za 15, možná za 20, možná až za 25 let, jsou Japonsko, Korea (samozřejmě ta jižní) nebo Tchajwan. Takže se velmi dobře dívejme, jakým způsobem je řeší - a nakolik jim to funguje.
Říká se, že pesimista vidí sklenici poloprázdnou, zatímco optimista poloplnou. Já patřím mezi ty druhé - a představa, že ještě v 67 budu pracovat, mě vůbec neděsí.
