Článek
Ještě horší je, že to nejspíš moc nezajímá ani samotného pana Procházku. Nebo by pan Procházka potřeboval lepší brýle. Jinak si to neumím vysvětlit.
Kolikrát musí jiný autor na pana Procházku svými články zareagovat, aby si pan Procházka vůbec laskavě ráčil všimnout jeho existence?
Reagovala jsem svým článkem (ano, tady tímto) na první zveřejněný žebříček a v tomto článku jsem mimo jiné zmiňovala i některé autory, kteří panem Procházkou už byli do nového zebříčku zahrnuti. Ovšem doufala jsem, že si pan Procházka můj článek-reakci přečte a tedy si všimne i dalších jím nezmíněných autorů, a to včetně mé osoby jako autorky.
Tedy jinými slovy že, aniž bych mu to musela sama přímo psát, třeba zjistí, že mám nad 200 „sleďů“, a tak v tom jeho novém (povolebním) žebříčku už budu také zahrnuta.
Ovšem nestalo se.
Ano, vím, 203 sledujících není zrovna bůhví co, když jiní autoři mají dvakrát, třikrát, pětkrát, desetkrát a ten nejlepší dokonce více než dvacekrát tolik. Ale na druhé straně to snad není zas až tak strašně mizerné. Proto by mě drobná zmínka ve druhém neoficiálním žebříčku určitě potěšila. A pana Procházku by přece vůbec nic nestála.
I kdyby nesouhladil s mými názory. Přece v tom svém neoficiálním žebříčku neuvádí pouze ty, kteří se mu svými názory líbí. Jinak by nejspíš zcela ignoroval Vidláka jako autora.
Nebo jsou snad podle jeho názoru moje názory a články horší než ty Vidlákovy?
Nevím, jak to mají jiní zdejší autoři, ale já čtu opravdu úplně všechny reakce na své články, a to jak příspěvky v diskusích pod nimi, tak i celé samostatné články jiných autorů, které reagují na ty moje. Považuji to přinejmenším za slušnost.
Navíc pokud se mnou někdo zásadně nesouhlasí, tak chci aspoň vědět, proč se mnou nesouhlasí. Přinejmenším mě to zajímá. A občas potom jako reakci napíšu i další článek (reagovat přímo v diskusi pod článkem mi přijde zbytečné - jak podrobně píši zde).
Myslela jsem, že se takto chovají všichni autoři. Vypadá to ale, že nejspíš ne. Pro někoho je zřejmě čtení názorů jiných lidí jenom „zbytečná ztráta času“, a tak reakce na své články velkopansky ignoruje.
A stejně tak je zcela zjevně touto „zbytečnou ztrátou času“ také pro samotnou redakci Media snažit se jakkoliv reagovat na podněty autorů a čtenářů.
Nejen z diskuse pod prvním článkem pana Procházky, ale také z některých dalších diskusí (pod jinými články) je více než jasné, že by autoři opravdu velmi rádi věděli „jak si stojí“ v porovnání s ostatními.
Tedy že by uvítali nějaký oficiální žebříček.
Jenže žádný takový neexistuje. Ba co víc, Seznam už přestal zveřejňovat i „top 5“ nejčtenějších článků na Médiu v předešlém dni. Chápu, že možná nechce ovlivňovat čtenáře zveřejňováním podobných žebříčků, ale nepřímo je tak „donutit“, aby si vybírali z co možná nejpestřejší nabídky článků.
Stejně tak Seznam nikde nezveřejňuje ani žádné žebříčky typu „top 10“ autorů co do počtu sledujících či co do celkového počtu přečtení všech jejich článků. Chápu, že i takové žebříčky by mohly čtenáře nějak ovlivňovat - a možná by se nejednalo o ovlivňování zrovna žádoucím směrem. Zatímco bez znalosti toho, který autor má nejvíce sledujících (a který nejméně), si (snad) čtenáři vybírají z daleko pestřejší „palety“ autorů.
Ale nemohly by podobné žebříčky být k dispozici aspoň pro nás, autory?
Proč bychom se k podobným statistikám nemohli dostat třeba jenom jednou měsíčně někde „v adminu“?
Snad každý z nás, autorů, by rád věděl, jak byl ten který jeho článek úspěšný ve srovnání s články jinými, jež byly publikovány ten stejný den, týden či měsíc. Stejně tak by se asi každý rád, třeba jen párkrát do roka, také dozvěděl, jak je na tom při porovnání s „konkurencí“, tedy např. jak si aktuálně stojí „na žebříčku“ co do počtu sledujících.
Ano, jak už jsem psala ve svém předchozím článku, možná ne každý se stovkami či dokonce tisíci sledujících je zas až tak mimořádně úspěšný autor - míněno ve smyslu tom, že by každý či skoro každý jeho článek četly tisíce lidí.
Ale mohly by přece existovat i další statistiky. Třeba žebříček celkové čtenosti všech článků daného autora, top 10 nejčtenějších článků za celou historii Média či za určitý časový úsek - týden, měsíc či rok, případně počet přečtení všech článků příslušného autora za nějaký přesně daný časový úsek.
Nebo - jak už jsem také jednou uvedla - by byl tím možná úplně nejobjektivnějším měřítkem průměrný počet přečtení každého článku daného autora buď za celou dobu jeho působení na Médiu, nebo za určitý časový úsek (měsíc, čtvrtletí, rok).
Asi dá zdravý rozum, že autor, který za rok napíše 300 článků, bude mít s vysokou pravděpodobností neporovnatelně vyšší počet celkových přečtení ve srovnání s autorem, co za rok zveřejní pouze 15-20 článků. A stejně tak je nejspíš docela logické, že autor, který působí na Médiu několik let, bude mít svoje články v průměru čtenější než nováček, který začal psát před pár týdny.
Jenže my, autoři, prostě nyní nic z toho netušíme ani omylem. A tak nemáme prakticky žádnou šanci zjistit, jestli se v průběhu času zlepšujeme, nebo naopak čtenáři o naše psaní postupně zájem ztrácejí. Toto vše by nám dávalo i potřebnou zpětnou vazbu a případně i jistý návod, jak se můžeme zlepšovat.
A to úplně nejdůležitější - nevíme ani, jestli to naše psaní opravdu někoho zajímá.
Nemáme se jak a odkud dozvědět, zda mít 200 sledujících je úspěch, neúspěch nebo průměr, jestli 50 tisíc přečtení jednoho článku se dá považovat za důvod k oslavě, nebo naopak podobně čtených článků jsou na Médiu každý den stovky, ani to, zda je dejme tomu celková čtenost milion za rok opravdu slušným číslem - anebo naopak velmi dobrým důvodem pro to se na psaní úplně vykašlat.
Bez těchto informací autor jenom tápe, jak si vlastně stojí - a vůbec si nemůže být jistý, jestli má smysl snažit se psát i nadále.
Když totiž pomineme osobnosti, které byly poměrně známé jako novináři, reportéři, političtí komentátoři nebo aspoň političtí či jiní glosátoři už dávno před tím, než si zřídli autorský profil zde na Médiu - jako je např. David Budai, Richard Pokorný, Apolena Tůmová, Bob Kartous, Pavla Čechová, Zdeněk Šarapatka, Vidlák či Fero Hrabal-Krondak - a tím pádem si nějaké své „fanoušky“ přivedli i sem, všichni ti „obyčejní autoři“ (včetně mě) nejspíš téměř denně bojují s chutí „to vzdát“.
Denně si totiž kladu otázku, jestli opravdu má smysl věnovat několik hodin psaní textu, který si ve finále přečte pouze pár desítek pravidelných sledujících.
Jestli fakt není lepší jít radši do hospody, na výlet s kamarády nebo třeba pěstovat ředkvičky, protože to bude smysluplněji a užitečněji strávený čas.
Je také otázkou, jestli je to vůbec „fér“, když si spousta bývalých či současných novinářů a dalších už tak známých lidí zřídí ještě k tomu i zde na Médiu „soukromý blog“, kterým pak velmi tvrdě konkurují nám, „obyčejným blogerům“.
Tedy těm, kteří nemají slavné jméno a zde na Médiu se pokoušejí velmi pracně aspoň trochu „proslavit“ - ne, pouze „pro peníze“ sem opravdu psát nemohou, to jsem už jednou podrobně vysvětlovala (a ještě jednou pro méně chápavé i zde). Těm, kteří dělají, co jen můžou, aby se jim podařilo získat alespoň těch „magických“ 100 pravidelných sledujících.
A ano, jak už jsem také v minulém článku psala, mnozí se - někdy zcela cynicky a vypočítavě, jindy ze zoufalství, že jim počty čtenářů stále nerostou - rozhodnou pro tu „temnou stranu psaní“. Tedy že jejich články budou (více či méně profesionálně, většinou však spíše neprofesionálně) suplovat bulvár typu Blesku či hloupé časopisy a la Chvilka pro tebe, Rytmus života a co já vím, jak se všechny ty hlouposti, co se občas válejí v čekárnách u doktorů, vlastně jmenují.
Tedy že budou co možná nejvíce parazitovat na dětech, svatbách, rozvodech, nevěrách, skandálech nebo dokonce úmrtích celebrit, tedy samých hloupých drbech, bulváru a skandálech všeho druhu.
Případně začnou s pomocí AI generovat desítky rádoby „uvěřitelných“ článků o tom, co za bizarní zážitky se údajně přihodilo jim samotným či jejich příbuzným, přátelům a známým. Tedy všechny ty neuvěřitelně trapné rádoby „příběhy ze života“ o tom, jak někomu „údivem spadla brada“ či něco někomu „vyrazilo dech“.
Další se zase ve svých článcích věnují pouze tomu, že své čtenáře maximálně urážejí a rozčilují - často už jen samotným nadpisem - jenom aby na článek klikli a ideálně i nějak, jakkoliv, byť třeba jen sprostou nadávkou, zareagovali v diskusi.
Ještě lze nějak lidsky pochopit, pokud se k podobnému typu „psaní“ sníží maminka na mateřské nebo osamělá starobní důchodkyně, když jedna i druhá se třeba zoufale snaží přivydělat si nějakou tu kačku, za kterou si pak zajde na kafe s kamarádkou nebo koupí dárek dětem/vnoučatům.
Ovšem má něco podobného zapotřebí běžný pracující?
Opravdu někomu těch pár korun navíc (zas tak horentní sumy, jak už jsem o tom dvakrát psala - zde a zde - to vážně nejsou) stojí za to, že tady ze sebe veřejně dělá obecního blázna?
Nebo mu nejde o peníze, ale o chorobnou touhu po slávě? Něco jako „ať mě třeba nenávidí, hlavně když mě znají“?
No, moje babička říkávala „jména hloupých na všech sloupích“. Jenže moje babička nežila v době, kdy jsou lidé schopní lézt do tygří klece, viset za jednu ruku nad propastí či jiným stupidním způsobem riskovat život pouze pro pár lajků na Facebooku, YouTube, Tik toku či Instagramu. Co je proti tomu nějaké ztrapňování se psaním nesmyslů!
Někdo může namítnout, že právě kvůli těmto „lovcům lajků“ se zde žádné statistiky neuvádějí nejen veřejně, ale ani skrytě na profilech autorů. Že pokud by se tito blázni dozvěděli, že ten nebo onen je úspěšnější, začali by „vyvádět psí kusy“, jen aby měli ještě vyšší počet sledujících a čtenost.
Jenže za prvé - zcela cynicky řečeno - by to asi mohlo být redakci Média úplně fuk, co bude který magor kvůli vyšší čtenosti vyvádět, když by toto jejich třeštění jen zvyšovalo celkovou čtenost a tím i tučné příjmy z reklam.
Druhý důvod je však daleko méně cynický, ale o to důležitější: Ty výše uvedené statistiky čtenosti i počtu sledujících by zde přece nebyly jen pro cvoky toužící po slávě za každou cenu, „třeba i přes mrtvoly“.
Ostatním (normálním) autorům by přece jasně ukazovaly, zda jsou na tom ve srovnání s „Divými Bárami“ a jim podobnými fakt tak špatně.
A jestli je opravdu většina čtenářů to odpudivé tupé státo, které nezajímá nic mimo skandálů a drbů, nebo je tomu (naštěstí) jinak.
Související články:
