Článek
O politice a společnosti sem totiž píše drtivá většina autorů - možná ne v každém svém článku, ale aspoň občas určitě. A dá přece zdravý rozum, že pokud se zde den co den objeví vyšší desítky - nebo možná dokonce i nižší stovky - článků na politické téma, nemohou mít všechny bůhvíjak vysokou čtenost.
Takže to ve finále dopadá tak, že pár autorů „slízne smetanu“ v podobě tisíců přečtení - a ti ostatní se musí spokojit s tím, že si jejich článek přečte pár desítek, maximálně stovek lidí. Obvykle mají tisíce nebo dokonce desetitisíce přečtení u svých článků ti autoři, kteří mají zároveň vyšší stovky nebo dokonce tisíce sledujících, zatímco ti se sledujícími řádově v pár desítkách mají obvykle smůlu, jejich článek zapadne mezi desítkami dalších a jen málokdo si jej všimne.
Sem tam se tedy i někomu z autorů, kteří nemají „slavné jméno“ a vyšší stovky sledujících, povede to, že se určitý jejich článek nějakým záhadným způsobem „trefí do vkusu“ jak editorům Média (takže jej zařadí velmi vysoko na viditelnou pozici), tak i čtenářům. V takovém případě se pak článek může „vyšplhat“ i na vyšší desítky tisíc přečtení.
Jenže to, že autor má u jednoho článku přečtení v řádu 50, 80 nebo dokonce i 100 tisíc, ještě nemusí vůbec nic znamenat. Resp. získáním tak vysokého počtu přečtení jednoho svého článku dotyčný autor rozhodně nezíská nějak „automaticky“ stovky sledujících. Stává se velmi často, že jeden článek získá 30 nebo 40 tisíc přečtení, ale články toho stejného autora publikované jen den nebo dva po onom „mega úspěšném“ článku vysloveně paběrkují a pokud se vyšplhají aspoň na více než 500 přečtení, lze mluvit o značném úspěchu.
Stejně tak to, že desítky tisíc čtenářů zaujme jeden konkrétní článek, ještě vůbec neznamená, že většina těch čtenářů bude tohoto autora pravidelně sledovat i nadále.
Vím minimálně o jednom autorovi zde na Médiu, jemuž jeden článek sice „nahrabal“ přečtení přes 115 tisíc, ale byla to asi „výjimka potvrzující pravidlo“. Sám tento autor totiž přiznal, že další jeho články se už pohybují řádově spíše pouze ve stovkách přečtení - a jak jsem si právě před chvílí i ověřila, dotyčný (Jan Kozinski, aby bylo jasné, o kom je řeč) stále ještě nemá ani sto pravidelných sledujících.
Je také docela smutné, které články jsou nejvíce čtené - a kteří autoři mají vyšší stovky nebo dokonce i více než tisíc pravidelných sledujících. Když pomineme osobnosti, které byly poměrně známé jako novináři, reportéři, političtí komentátoři nebo aspoň političtí glosátoři už dávno před tím, než si zřídli profil zde na Médiu - jako je např. Apolena Tůmová, Bob Kartous, Pavla Čechová, Zdeněk Šarapatka či Fero Hrabal-Krondak - tak jich vážně mnoho není.
A je tedy otázkou, jestli je vůbec „fér“, když si bývalí či současní novináři a další už tak známí lidé zřídí ještě i „soukromý blog“, kterým pak velmi tvrdě konkurují „blogerům z lidu“, jejichž jméno či pseudonym ještě před rokem prakticky nikdo neznal.
Ti „obyčejní“ blogeři, kteří se zde na Médiu pokoušejí velmi pracně aspoň trochu „proslavit“ - ne, pouze „pro peníze“ sem opravdu psát nemohou, to jsem už jednou podrobně vysvětlovala (a ještě jednou pro méně chápavé i zde) - a podařilo se jim získat alespoň těch 100 pravidelných sledujících, se dají rozdělit v podstatě do tří kategorií.
Tou jednou jsou lidé, kteří píšou výhradně či převážně na určité téma, které je pravděpodobně i odborností autora či autorů daného blogu - zde bych zmínila profily jako Traveler, Topi Pigula a Česká historie, případně i Barbora Jiřincová, což je historička a současně popularizátorka historie, nebo Jan Mareš, který se zase věnuje především sportu.
V této souvislosti mi však přijde jako poměrně smutné, že vynikající blog Zeptej se vědce! (za nímž stojí celý tým autorů) zatím nedosáhl ani 300 pravidelných sledujících a skvělý popularizátor přírodních věd, zejména paleontologie Vladimír Socha zde má i po téměř třech letech aktivity jen o málo více než 200 pravidelných sledujících. Dokonce ani paní, která se jako redaktorka zabývá vědou už více než 15 let - a sem píše pod jménem Iveta Mauci - zde příliš velkou čtenost svých článků nemá.
Daleko lépe s počty sledujících i přečtení jednotlivých článků jsou na tom lidé, kteří píšou o různých věcech „tajemných a záhadných“ (jako Petra Pavlíčková), o zajímavostech všeho druhu (jako Tomi Forik nebo Věra Vaňková), případně alespoň občas o dalších věcech, co hodně lidí baví.
Což jsou domácí mazlíčci a zvířata vůbec, cestování, exotické kmeny, jež s námi obývají tuto planetu, případně slavní či méně slavní herci, zpěváci a další celebrity jak z minulosti, tak i ze současnosti - to je zase specialitou např. i Veroniky Zoubkové. Sice jsou někdy titulky článků těchto autorů na můj vkus přece jen už moc bulvární a „click-baitové“, ale pořád ještě splňují požadavky, o kterých Seznam tvrdí, že jsou povinné pro to, aby byl článek umístěn na viditelnou pozici.
S čím mám ovšem daleko větší problém, jsou vysoké počty přečtení a dokonce i sledujících u autorů, kteří se svými články (a někdy už přímo samotnými nadpisy) buď snaží lidi záměrně naštvat a rozeštvat, anebo píšou pouze či převážně všemožné drby - na téma vlezlých tchyní, manželských nevěr, zrad kamarádů a kamarádek, nevychovaných dětí, protivných prodavaček, předražených jídel v restauracích, špinavých hotelů, neúměrně drahých služeb v Chorvatsku atd.
U některých z těchto článků mám dokonce podezření, že ač to jejich autoři nepřiznávají, zcela nebo přinejmenším zčásti jsou psané výhradně AI, protože jsou plné trapných klišé („spadlé brady“ jsou už přímo legendární, stejně jako to, že celá tramvaj, autobus či restaurace „zatleskala“). Přesto jejich autoři (či spíše „autoři“) patří často mezi ty nejúspěšnější. A ačkoliv mi na moje dotazy redakce Seznamu opakovaně tvrdila, že tyto články na viditelné pozice neumisťují, moc tomu nevěřím. Nechápu totiž, jak jinak by bylo možné, aby zrovna autoři podobných slátanin měli tak vysoké počty sledujících.
Je ovšem dost dobře možné, že redakce Seznamu se řídí starým dobrým heslem, že „peníze nesmrdí“.
A tak autory bulvárních drbů a článků s click-baitovými titulky, kteří mají vysoké počty sledujících, ve skutečnosti vůbec nijak nepostihuje, ale naopak jim na hlavní straně zveřejní kde co - a to bez ohledu na to, že se jejich „díla“ občas jenom hemží stylistickými a pravopisnými chybami. Seznam je totiž rád, že sem píšou (a ideálně pokud sem píšou nejméně jeden článek denně), protože pod těmi jejich příšernými cancy se čtenáři občas do krve pohádají (nebo aspoň když nic, tak kvůli provokativnímu titulku na ten článek přinejmenším hodně lidí klikne), a peníze z reklam se Seznamu jenom hrnou.
Vysloveně specialistkou na urážlivé články, jejichž účelem je lidi primárně „vytočit do běla“ a tím pádem i donutit, aby na titulek klikli, je osoba, která dříve psala pod pseudonymem Antea a poté, co jí byl tento profil zrušen, si zvolila přezdívku Bára Divá. Jak vidno, tato taktika - tedy ustavičně urážet důchodce, matky s dětmi, chudé lidi a vlastně prakticky kde koho - jí stále přináší velký úspěch (a také nějaké ty korunky). Má bohatě přes čtyři stovky trvalých sledujících a tím pádem asi každý její článek bude mít čtenost minimálně kolem pěti set, spíše však přes tisícovku.
Pokud by jí po zrušení účtu Seznam nedával články na hlavní stranu, nebylo by možné, aby tak rychle získala z nuly skoro 450 sledujících.
Poměrně značné hromady bezcenných příběhů rádoby „ze života“ o nevěrách, rodinných problémech, protivných pracovnících služeb, drzých puberťácích a „neuvěříte, co se stalo“ v tramvaji, obchodě či někde jinde, produkují také Betynka, Pisalek 00 nebo Legendární Medvěd (který se dokonce v jednom svém článku přímo chlubil tím, že jeho absolutně nejčtenějším „výplodem“ byl drb o nevěře jakéhosi doktora s Vietnamkou z večerky - což bylo tedy napsané přímo v jeho titulku, a tak jsem sledování Legendárního Medvěda zrušila), na můj vkus až příliš často do těchto vod zabrousí i (Ne)spokojenec, kterého jsem dříve také ráda četla.
Je dosti smutné, že podobné ptákoviny „ze života“ jsou čtenáři natolik oblíbené, že je sem píše aspoň občas už skoro každý, možná i daleko více lidí, než se ve svých článcích více či méně věnuje politice, společenským problémům, zvířatům nebo cestování (o astronomii, historii nebo třeba zoologii a botanice ani nemluvě).
V současnosti to zde bohužel funguje tak, že kdo chce mít vysokou čtenost a hodně „sleďů“ - ať proto, že touží po slávě jako bloger a jednou třeba i spisovatel, nebo chce „pouze“ získat co možná nejvíce peněz z reklam, co se u jeho článků zobrazuje - se vydává právě touto cestou. Např. i dosti úspěšný autor Jaroslav Kral, který se ještě před necelým rokem specializoval převážně na společenská a politická témata jako ekologii, feminismus, práva LGBTQ+ apod., dnes píše v podstatě už pouze a jen toto „čtení pro hospodyňky“ o sexu, nevěrách, zradách a rozchodech (kvůli čemuž jsem jej taky přestala sledovat).
O čem tedy svědčí, že mezi čtenáři jsou nejvíce oblíbené právě výše popsané hlouposti?
Podle mého o ničem pozitivním, o ničem, na co bychom měli být pyšní.
Opravdu každý, kdo chce být úspěšný jako bloger, musí psát o nevěrách, tchyních, rozmazlených dětech a protivných pokladních?
Vážně desetitisíce z vás tady nechtějí číst o ničem jiném?
Související články:
