Článek
O politice a společnosti sem totiž píše drtivá většina autorů - možná ne v každém svém článku, ale aspoň občas určitě. A dá přece zdravý rozum, že pokud se zde den co den objeví vyšší desítky - nebo možná dokonce i nižší stovky - článků na politické téma, nemohou mít všechny bůhvíjak vysokou čtenost.
Alespoň tak to tedy vidím já jako čtenářka - a to, co v tomto článku i nadále píši, také vychází z mých zkušeností nejen jako autorky.
Ve finále to tedy dopadá tak, že pár autorů píšících o politice „slízne smetanu“ v podobě tisíců přečtení - a ti ostatní se holt musí spokojit s tím, že si jejich článek přečte pár desítek, maximálně několik stovek lidí. Obvykle mají tisíce nebo dokonce desetitisíce přečtení u svých článků ti autoři, kteří mají zároveň vyšší stovky nebo dokonce tisíce sledujících, zatímco ti se sledujícími řádově v pár desítkách mají obvykle smůlu, jejich článek zapadne mezi desítkami dalších a jen málokdo si jej všimne.
Ano, jistě, mít kolem 500, 800 nebo třeba i 2000 sledujících samozřejmě není absolutní zárukou toho, že si každý článek daného autora přečtou stovky až tisíce lidí.
Tedy jinými slovy to, že má někdo kolem tisícovky sledujících, mu samozřejmě nijak nezaručuje, že na každý jeho článek klikne minimálně tisícovka lidí - ale určitě má v tomto směru o dost vyšší šance než člověk, který má pravidelných sledujících pouze padesát.
Ano, jistě, i někomu z autorů, kteří nemají „slavné jméno“ a vyšší stovky sledujících, se sem tam povede to, že se určitý jejich článek nějakým záhadným způsobem „trefí do vkusu“ jak editorům Média (takže jej zařadí velmi vysoko na viditelnou pozici), tak i samotným čtenářům. V takovém případě se pak takový článek může „vyšplhat“ klidně i na vyšší desítky tisíc přečtení.
Jenže to, že autor má u jednoho článku přečtení v řádu 50, 80 nebo dokonce i 100 tisíc, také ještě nemusí nic moc znamenat. Přesněji řečeno získáním tak vysokého počtu přečtení jednoho svého článku dotyčný autor rozhodně nezíská nějak „automaticky“ také stovky pravidelných sledujících.
Z vlastní zkušenosti jako autorka vím, že se naopak stává velmi často, že ačkoliv jeden můj článek získá 30, 40 i více tisíc tisíc přečtení, další moje články publikované třeba jen jeden dva dny po onom „mega úspěšném“ článku vysloveně paběrkují a pokud se vyšplhají aspoň na 500 přečtení, můžu mluvit o značném úspěchu.
Zkrátka a dobře desítky tisíc čtenářů, které zaujme jeden konkrétní článek, vůbec neznamenají, že většina těchto čtenářů bude daného autora pravidelně sledovat i nadále.
I kdybych nemluvila jen o vlastních zkušenostech - vím minimálně o jednom autorovi zde na Médiu, jemuž jeden článek sice „nabral“ přečtení v množství přes 115 tisíc (což je vážně „bomba“, já jsem přes 100 tisíc čtenářů jednoho článku zatím neměla), ale byla to asi „výjimka potvrzující pravidlo“. Sám tento autor totiž v jedné diskusi přiznal, že všechny další jeho články se už pohybují řádově spíše v pouhých stovkách přečtení - a jak jsem si právě před chvílí i ověřila, dotyčný (Jan Kozinski, aby bylo jasné, o kom je řeč) stále ještě nemá ani sto pravidelných sledujících.
Autoři, kteří alespoň té kýžené stovky sledujících dosáhli, se dají rozdělit v podstatě do tří kategorií.
Tou první jsou lidé, kteří píšou výhradně či převážně na určité téma, které je pravděpodobně i odborností autora či autorů daného blogu - zde bych zmínila profily jako Traveler, Topi Pigula a Česká historie, případně i Barbora Jiřincová, což je historička a současně popularizátorka historie, nebo Jan Mareš, který se zase věnuje především sportu.
V této souvislosti mi však přijde jako poměrně smutné, že vynikající blog Zeptej se vědce! (za nímž stojí celý tým autorů) zatím nedosáhl ani 300 pravidelných sledujících a skvělý popularizátor přírodních věd, zejména paleontologie Vladimír Socha zde má i po téměř třech letech aktivity jen o málo více než 200 pravidelných sledujících. Dokonce ani paní, která se jako redaktorka zabývá vědou už více než 15 let - a sem píše pod jménem Iveta Mauci - příliš velkou pravidelnou sledovanost svých článků nemá.
Daleko lépe je na tom s počty sledujících (a proto nesmírně pravděpodobně i s počty přečtení svých jednotlivých článků) druhá kategorie, tedy lidé, kteří píšou o různých věcech „tajemných a záhadných“ (jako Petra Pavlíčková), o zajímavostech všeho druhu (jako Tomi Forik nebo Věra Vaňková), případně alespoň občas o dalších věcech, co hodně lidí baví - např. o psech (Alena Vachtová).
Dosti oblíbeným tématem u spousty čtenářů jsou tak domácí mazlíčci a zvířata vůbec, cestování, exotické končiny či zvláštní domorodé kmeny, jež s námi obývají tuto planetu, případně (na což je zase specialistkou např. i Veronika Zoubková) slavní či méně slavní herci, zpěváci a další celebrity jak z minulosti, tak i ze současnosti.
Sice jsou někdy titulky článků těchto autorů na můj vkus přece jen už moc bulvární a „click-baitové“, ale pořád ještě splňují požadavky, o kterých Seznam tvrdí, že jsou povinné pro to, aby byl článek umístěn na viditelnou pozici.
S čím mám ovšem daleko větší problém, je třetí kategorie.
Tedy autoři, co mají vysoké počty pravidelných sledujících, přesto - nebo možná právě proto - že buď se svými články (a někdy už přímo samotnými nadpisy) snaží lidi záměrně naštvat a rozeštvat, anebo píšou pouze či převážně všemožné trapné drby. Na téma vlezlých tchyní, manželských nevěr, zrad kamarádů a kamarádek, nevychovaných dětí, protivných prodavaček, předražených jídel v restauracích, špinavých hotelů, neúměrně drahých (a/nebo mizerných) služeb v Chorvatsku či jinde atd.
U některých z těchto článků mám dokonce podezření, že ač to jejich autoři nepřiznávají, zcela nebo přinejmenším zčásti jsou tyto jejich výplody psané výhradně AI, protože jsou plné směšných klišé („spadlé brady“ jsou už přímo legendární, stejně jako to, že celá tramvaj, autobus či restaurace „zatleskala“). Přesto jejich autoři (či spíše „autoři“) patří často mezi ty nejsledovanější.
A ačkoliv mi na moje dotazy redakce Seznamu opakovaně tvrdila, že tyto články na viditelné pozice neumisťují, moc se mi to nezdá. Nechápu totiž, jak jinak by bylo možné, aby zrovna autoři podobných slátanin měli tak vysoké počty sledujících - a dokud se zveřejňovaly i statistiky „top 5“ článků daného dne, téměř denně se mezi touto nejúspěšnější pěticí objevil nejméně jeden drb o nějaké celebritě či rádoby „historka ze života“ o nevěrách, vlezlých tchyních, protivných prodavačkách, neochotných servírkách, nerudných důchodcích a nevychovaných dětech, co někomu z dovolené či cesty letadlem „udělaly peklo“, případně články záměrně urážející a/nebo zesměšňující určitou skupinu obyvvatel (děti, důchodce, maminky na mateřské, nezaměstnané, učitele, prodavačky, číšníky, taxikáře atd.).
Je možné, že redakce Seznamu se řídí starým dobrým heslem, že „peníze nesmrdí“.
A tak autory bulvárních drbů a článků s click-baitovými titulky, kteří mají vysoké počty sledujících, ve skutečnosti vůbec nijak nepostihuje, ale naopak jim na hlavní straně zveřejní kde co - a to bez ohledu na to, že se jejich „díla“ občas jenom hemží stylistickými a pravopisnými chybami (na což jsem velmi často u článků z „top 5“ upozorňovala).
Seznam je totiž možná rád, že sem takoví lidé píšou (a ideálně pokud sem píšou nejméně jeden rádoby „článek“ denně), protože pod těmi jejich příšernými cancy se čtenáři občas do krve pohádají (nebo aspoň když nic, tak kvůli provokativnímu titulku na ten článek přinejmenším hodně lidí klikne), a peníze z reklam se Seznamu jenom hrnou.
Nebo ta úspěšnost podobných „taky autorů“ není chybou Seznamu jako takového, ale samotných čtenářů.
Kteří „klikají jako diví“ na každý nadpis, který je na první pohled naštve, případně na click-baity slibující nějaký skandál nebo senzaci - byť vlastní článek kolikrát tak senzační ani skandální není. Jenže to asi není zas tak důležité, jako „přečtení“ se nejspíš počítá už jenom to, že si článek někdo rozklikl - i kdyby poté, co dotyčný rychle „přeletí“ prvních pár vět, zase překlikl jinam.
A úplně ideálním z hlediska příjmů z reklam je takový „čtenář“, který si přečte titulek a (možná) perex, čímž se „naštve do bezvědomí“ a hned jde napsat svůj názor. Že tímto „názorem“ bude většinou jenom nějaký „výkřik ze tmy“ na téma, že (ještě velmi slušně řečeno) autor patří do blázince, že je „dobře zaplacený“ ilumináty, ještírky nebo třeba klubem filatelistů, případně že celý text je kolosální nesmysl - samozřejmě bez uvedení jednoho jediného argumentu pro toto své tvrzení, už není podstatné.
Vysloveně specialistkou na urážlivé články, jejichž účelem je lidi primárně „vytočit do běla“ a tím pádem i donutit, aby na titulek klikli a něco napsali i do diskuse, je osoba, která nejdříve psala pod pseudonymem Antea. Poté, co si (nevím proč) tento profil zrušila, během pár dní se „reinkarnovala“ a pro změnu si zvolila přezdívku Bára Divá.
Jak vidno, tato taktika - tedy ustavičně urážet důchodce, matky s dětmi, chudé lidi a vlastně prakticky kde koho - jí nejspíš stále přináší velký úspěch (a také nějaké ty korunky). Má bohatě přes čtyři stovky trvalých sledujících a opravdu nechápu, jak je možné, že za zhruba rok získala jako úplně nový profil, začínající tedy od nuly, skoro 450 sledujících.
Když seriózní vědci zde mají za roky práce sledujících někdy podobně, někdy dokonce i neporovnatelně méně.
Poměrně značné hromady bezcenných příběhů rádoby „ze života“ o nevěrách, rodinných problémech, protivných pracovnících služeb, drzých puberťácích a „neuvěříte, co se stalo“ v tramvaji, obchodě či někde jinde, produkují také Betynka, Pisalek 00 nebo Legendární Medvěd - který se dokonce v jednom svém článku přímo chlubil tím, že jeho absolutně nejčtenějším „výplodem“ byl drb o nevěře jakéhosi doktora s Vietnamkou z večerky. Proto jsem sledování Legendárního Medvěda taky definitivně zrušila, protože něco podobného podporovat nebudu. Na můj vkus až příliš často v těchto kalných vodách poslední dobou loví i (Ne)spokojenec, kterého jsem dříve také ráda četla a dnes už jej ignoruji.
Je dosti smutné, že podobné ptákoviny prý „ze života“ jsou čtenáři natolik oblíbené, že je sem píše aspoň občas už skoro každý, možná i daleko více lidí, než kolik autorů se ve svých článcích věnuje často či pravidelně politice, společenským problémům, módě, zvířatům, cestování či jiným hobby (o astronomii, historii nebo třeba zoologii a botanice ani nemluvě).
V současnosti to zde bohužel funguje tak, že kdo chce mít opravdu hodně „sleďů“ - ať proto, že touží po slávě jako bloger a jednou třeba i spisovatel, nebo chce „pouze“ získat co možná nejvíce peněz z reklamy, co se u jeho článků zobrazuje - se často vydává právě touto cestou. Např. i dosti úspěšný autor (s téměř osmi sty sledujícími) Jaroslav Kral, který se ještě před necelým rokem specializoval převážně na společenská a politická témata jako ekologii, feminismus, práva LGBTQ+ apod., dnes píše v podstatě už pouze a jen toto „čtení pro hospodyňky“ o sexu, nevěrách, zradách a rozchodech (kvůli čemuž jsem jej taky přestala sledovat).
O čem tedy svědčí, že mezi čtenáři jsou nejvíce oblíbené právě výše popsané hlouposti?
Podle mého o ničem pozitivním, o ničem, na co bychom měli být pyšní.
Opravdu každý, kdo chce být úspěšný jako bloger, musí psát o nevěrách, tchyních, rozmazlených dětech a protivných pokladních?
Vážně desetitisíce z vás tady nechtějí číst o ničem jiném?
Související články:
