Článek
Vzdělaní lidé asi znají „jména“ (přesněji řešeno pseudonymy) jako Voltaire, George Sand, Edith Piaf, Yves Montand nebo třeba Toyen. Ti méně vzdělaní zase slyšeli snad aspoň něco málo o lidech jako Marylin Monroe, Muhammad Ali, Angelina Jolie, Michal David nebo Lucie Bílá - a věřte nebo ne, ani ti se tak nejmenovali „od narození“, ba dokonce mnozí z nich tento pseudonym, pod kterým je časem znaly a znají miliony lidí, po valnou část svého života vůbec neměli zapsaný v dokladech - byť teoreticky by si jméno klidně změnit mohli. Ostatně mám dojem, že Lucie Bílá je „podle občanky“ Hana Zaňáková dosud.
Důvody, proč si umělci volí pseudonymy, jsou různé.
Často jde o to, že se dotyčnému či dotyčné nelíbí jméno, které „vyfasoval(a)“ při křtu, a/nebo příjmení, co zdědil(a) po rodičích. Tedy mu či jí to oficiální občanské jméno připadá „málo vzletné“ - např. jak je krásně řečeno v Cimrmanech „chápu, že je složité být básník symbolista, když se jmenujete Václav Jebavý“. Případně jak Marek Vašut jako „stín noci“, tedy jeden z podezřelých z vraždy, v epizodě Letní přeháňka seriálu Panoptikum Města pražského tvrdí inspektoru Boušemu, že vydává verše pod jménem Richard Boryna, protože přece jako básník se nemůže jmenovat „jenom“ Alois Boháček.
Dalším důvodem může být, že si umělec - případně jeho agent - myslí, že jiné jméno daleko rychleji pomůže ke slávě (a penězům). Tedy jim připadá, že to skutečné (občanské) jméno je „málo zvukomalebné“, pro publikum „nesnadno zapamatovatelné“ či že jiné jméno bude „víc sexy“ či „větší tahák“. To je právě případ Edith Piaf, Marylin Monroe i Yvese Montanda.
Také se občas někteří umělci domnívají, že úspěchu a slávy dosáhnou rychleji, případně ta sláva bude větší, když budou předstírat, že jsou jiné národnosti či jiného pohlaví. Jen pár takových příkladů: v 17. a 18. století si hudební skladatelé a operní zpěváci často dávali italsky znějící pseudonymy, protože si většina lidí myslela, že skládat i zpívat dobrou operu můžou pouze Italové. O něco později zase bylo u umělců v módě předstírat, že jsou Francouzi. A u nás v 90. letech minulého století byl takový „hlad“ po anglo-americké sci-fi, že si čeští autoři vymýšleli anglicky znějící pseudonymy, aby se jejich knihy lépe prodávaly.
V dobách nacionalistického třeštění od druhé poloviny 19. do konce první poloviny 20. století kdo chtěl mít úspěch jako český spisovatel a měl německy znějící příjmení, raději psal pod česky znějícím pseudonymem (opět se žertíčky na toto téma dají najít u Cimrmanů). A samozřejmě i naopak - pokud chtěl mít mezi německými nacionalisty velký úspěch člověk s česky či vůbec nějak slovansky znějícím příjmením, zvolil si „pro jistotu“ pseudonym „echt germánský“.
Také se poměrně dlouho věřilo tomu, že ženy buď vůbec nejsou schopné psát tak dobře jako muži, případně že nejsou schopné psát dobře určité žánry. A proto si ženské autorky - aby byly úspěšné - volily jako pseudonymy mužská jména. Klasický příklad je George Sand, ovšem ve sci-fi to bylo běžné ještě ve druhé polovině 20. století - „Andrew North“ i „Vlastimil Válek“ byly či jsou ženy. Podobné předsudky byly také v dalších uměleckých odvětvích - tedy že žena nemůže být dobrá hudební skladatelka, malířka nebo sochařka, a proto i zde občas ženy pomocí pseudonymů „zapíraly“, že jsou ženy.
Další důvod pro psaní pod pseudonymem může být obava, že by skutečnost, že dotyčný/á píše, vadilo jeho/jejímu zaměstnavateli a mohl(a) by proto buď úplně přijít o místo, nebo by to mu/jí přinejmenším mohlo nějak „zarazit“ kariérní postup. Velmi časté to bylo především v minulosti, a to zejména u státních zaměstnanců, tedy úředníků, soudců, policistů či učitelů.
K používání pseudonymu tedy může mít umělec libovolný z výše uvedených důvodů, různou jejich kombinaci nebo třeba i důvod nějaký zcela jiný.
Např. Voltaire se zásadně odmítal hlásit ke své rodině a svému původu, svého otce dokonce přímo nenáviděl (a tak i popíral, že je to vůbec jeho otec, celý život tvrdil, že je nemanželský), proto se volbou pseudonymu od své rodiny takto kategoricky „odstřihl“. Toyen - vlastním jménem Marie Čermínová - si zase (moderně řečeno) „nebyla zcela jistá svou genderovou identitiou“ (ve 20. a 30. letech nosila převážně mužské obleky a pánské klobouky a mluvila o sobě v mužském rodě, po své emigraci do Francie zase nosila často ryze ženské oblečení včetně dvoudílných plavek a mluvila o sobě jako o ženě), takže chtěla používat takové umělecké jméno, které nebylo jednoznačně ženské.
V každém případě jsou ty důvody osobní věcí každého. Před pár lety, kdy jsem pracovala jako editorka pro jedno menší nakladatelství, jsme měli pod hrozbou tučné pokuty přísně zakázáno na veřejnosti sebeméně naznačit skutečnou identitu autora vcelku úspěšných detektivních povídek a románů - protože si to dotyčný prostě nepřál. Není na mně, abych soudila, jaký k tomu měl ten autor důvod, jestli se opravdu tolik bál o své výrazně nadprůměrně placené místo, nebo šlo o něco zcela jiného.
Mimochodem, kdo je skutečný autor kreslených stripů Opráski sčeskí historje, je tajemstvím dodnes - podle všeho je mužského pohlaví a plus mínus středního věku, ovšem víc se o něm neví, i na přebírání Křišťálové lupy přišel v masce. Ostatně do soutěže Ježíšku, já chci plamenomet bylo také možné psát pod pseudonymem a na předávání cen i křty sborníků přijít v masce. Stejně tak velmi dlouho jenom pár zasvěcených vědělo, kdo se ve skutečnosti skrývá pod pseudonymy František Kotleta nebo Řezník.
Dokonce i novináři často psali pod pseudoymem, značkou či monogramem - takže je dnes občas velmi problematické zjistit, kdo byl před 100 až 150 lety autorem toho či onoho článku. U „kmenových autorů“ či „pravidelných přispěvatelů“ je samozřejmě identita značek a pseudonymů velmi dobře známá, ovšem pokud někdo do příslušného periodika něco napsal jednou dvakrát za život, často je už zcela nedohledatelný.
Ovšem je potřeba si uvědomit, že bloggeři rozhodně nejsou novináři.
Mnohem blíž mají částečně ke spisovatelům a částečně i k youtuberům. A zrovna youtubeři také často pro svou tvorbu používají přezdívky a pseudonymy. Někdy ani nevím, jak se ten který známý youtuber či youtuberka jmenuje - a abych pravdu řekla, ani mě to nezajímá. Někdy to lze z té přezdívky nějak dovodit, např. Kovy nebo Černodan, jindy (třeba Stejk) ovšem ani náhodou.
Také cosplayeři a cosplayerky používají přezdívky, tedy de facto pseudonymy. Pod těmito přezdívkami vystupují na soutěžích i přednášejí o cosplayích a jejich tvorbě na conech. Na drtivé většině soutěží i conů jejich přezdívku respektují a považují ji často za „skutečnější“ než jejich občanské jméno.
V subkulturách je totiž užívání přezdívek, tedy de facto pseudonymů, naprosto běžné.
A není to rozhodně žádná „moderní vymoženost“. Bylo to považováno za zcela normální už mezi trampy za první republiky. Mezi trampy, vodáky i třeba skauty tato tradice samozřejmě stále pokračuje - a velmi podobná tradice vznikla a stále trvá také ve fandomu (pod který patří i ti cosplayeři a někteří youtubeři).
Sama si dobře pamatuji, jak tomu bylo, když jsem před mnoha lety začínala ve fandomu. Tehdy se stále občas volalo i na pevné linky, takže když jsem telefonovala někomu domů a vzali to jeho rodiče, absolutně jsem nevěděla, po kom se vlastně mám ptát, protože jsem dotyčnou či dotyčného znala z conů jen jako „Andelain“, „Sallu“, „Ariho“ nebo „Regise“, ale co má napsaného v občance jsem ani náhodou netušila, ba ani jeho či její křestní jméno jsem neznala.
Ti rodiče si o nás o všech tehdy nejspíš mysleli, že jsme „banda totálních cvoků“ - a nám to bylo celkem ukradené, ba mysleli jsme si zase na oplátku něco o tom, že jsou to „staří páprdové, co nám nerozumí“. Jen tak mezi námi - dodnes o některých lidech ve fandomu nevím, jak se jmenují, nebo tak maximálně znám pouze křestní jméno. Což by mi tedy v případě, že bych toho člověka potřebovala sehnat třeba u něj v práci, bylo dost k ničemu. Ještě štěstí, že existují mobily.
Takže, vážení čtenáři, buďte tak laskavi a respektujte, že pro mě fandom je můj životní styl. Tedy jiným slovy je pro mě „Darth Zira“ (přezdívka, kterou jsem si ve fandomu vymyslela) skutečnější jméno než to, které mám uvedené v dokladech. Stejně jako Voltaire o sobě zásadně mluvil jako o Voltairovi a Toyen se považovala za Toyen.
Na podobná témata:
