Článek
Náš zákon je - pokud jde o volbu jmen - docela přísný. Například je zakázáno dávat ženská jména chlapečkům (a naopak mužská jména holčičkám). Nesmí se také jako jméno zvolit nějaké obecné slovo (věc, den v týdnu apod.) - což je nejspíš reakce na komunistické fanatiky, kteří svým dětem v 50. letech dávali jména jako „Traktor“ nebo „Pětiletka“. Takže pokud někdo má v úmyslu podle „americké módy“ pojmenovat své dítě např. Star (hvězda), Moon (Měsíc), April (duben) nebo Sunday (neděle), má smůlu.
Dokonce jsou také zakázané nespisovné (tzv. „domácké“) podoby jmen jako např. Honza, Pepa, Bára, Verča atd., stejně jako zdrobněliny - bohužel někteří rodiče nemají soudnost a tak (dokud to nebylo zakázáno) svou novorozenou holčičku pojmenovali rozněžněle „Jaruška“, „Světluška“, „Baruška“ či „Petruška“ a nějak zapomněli na to, že ta holčička nebude celý život roztomilým miminkem, ba ani malou copatou „žabkou“, ale že jí jednou bude taky 40, 50, 60 nebo 70 let. A je jistým zákonem schválnosti, že ze všech těch zdrobnělinami pojmenovaných žen, které jsem kdy poznala, nevyrostla nějaká „éterická bytost“ s andělíčkovskými lokýnkami, která i ve čtyřiceti vypadá, jako že je jí sotva osmnáct, ale spíš stokilová „řimbaba“, případně žena sice štíhlá, ale vypadající ze všeho nejvíc jako karikatura přísné učitelky nebo dokonce zlé královny či čarodějnice z pohádky.
Ovšem ani takto striktní zákon nedokáže zabránit spoustě zhůvěřilostí. Proto se stále potkáváme s lidmi, kteří se jmenují Gerard Panáček, Isadora Pažitková, Amadeus Novák nebo Marléne Kropáčková - Agalaju Vopajšlíkovou (znalci české klasiky narážku určitě chápou) sice žádnou neznám a dokonce mám dojem, že se mezi českými občany nikdo tohoto jména ani nevyskytuje, ale ono úplně stačí, jak nemožně svého potomka pojmenoval jeden náš expremiér. Nikolas Topolánek fakt zní jako pěst na oko.
Jednu dobu bylo dokonce velkou módou - a to nejen mezi jistou naší menšinou - pojmenovávat děti podle hrdinů latinskoamerických telenovel, takže v našich mateřských školách se vyskytovaly Esmeraldy a Ornelly v množství nikoliv zanedbatelném (kupodivu jména mužských hrdinů tak oblíbená nebyla, takže chlapečci se jmény jako José, Pedro či Juan nijak výrazně nepřibývali). Před pár lety zase bylo mezi některými rodiči „velkým hitem“ dávat dětem jména hrdinů Hry o trůny - zde se tedy jednalo už o jména pro obě pohlaví. Jsou mi tedy trochu záhadou myšlenkové pochody těchto rodičů, protože zrovna v tomto díle kladného hrdinu aby jeden s lucernou pohledal (víme všichni jak se „vybarvila“ zdánlivá sympaťačka Deanerys), ale holt někteří lidé mají asi značnou slabost na padouchy.
Nic proti tomu, taky je ve Star Wars mým největším oblíbencem Palpatine, ale dítě bych tak nejspíš nepojmenovala. Podle mého by rodiče s těmi jmény měli mít trochu rozum a volit tedy nějakou „zlatou střední cestu“: Tedy na straně jedné nedávat jméno tak obyčejné, že ve školce nebo ve třídě ve škole velmi pravděpodobně bude mít stejné jméno další jedno či dvě děti (jméno by mělo sloužit především k rozlišování osob - a pokud se tři děti jmenují „Jana“ nebo „Petr“, stejně si pro ně začnou učitelé i spolužáci vymýšlet nějaké přezdívky), ovšem zase ne něco zbytečně a přehnaně „exotického“ - zejména pokud jsem nositelem nějakého typicky českého příjmení. Dobré také je přemýšlet nad tím, že se ten nyní malý človíček bude muset v životě často představovat - takže aby křestní jméno s příjmením vytvářelo jazykolam není zrovna hitparáda, a také se časem bude muset vlastnoručně podepisovat - a někde vyžadují podpis celým jménem i příjmením, takže při dlouhém příjmení mít ještě i křestní jméno na tři a více slabik je fakt opruz.
Na straně druhé pokud si někdo chce změnit jméno - ať příjmení nebo i křestní - po dosažení zletilosti, náš zákon by pro tyto případy neměl mít už podmínky vůbec žádné. Když se dospělý svéprávný člověk rozhodne, že odteď chce být třeba Frodo Pytlík, Rey Skywalker, Gracián Obrtlík, Tonička Bolavá, Albus Brumbál, v titulku uvedená Magráta Česneková nebo co já vím klidně i Real Madrid, je to jeho ryze osobní věc, do které by stát neměl co strkat nos.
Konec konců, pokud si člověk ve dvaceti „z mladické nerozvážnosti“ zvolí hloupé nebo směšné jméno, náprava tohoto stavu je daleko snazší a levnější než v případě, že se z podobné mladické nerozvážnosti potetuje, nechá si udělat plastickou operaci nebo hromadu piercingů.
A pro ty, kteří si mylně myslí, že pokud by existovala podobná zákonná benevolence, využívali by toho zločinci, tak jméno je identifikátorem člověka pouze v běžném mezilidském styku, pro úřední účely je hlavním identifikátorem rodné číslo, které se v případě změny jména ani příjmení samozřejmě nemění.
