Článek
Hlavní funkcí, kterou by jméno mělo mít, je rozlišování osob. Jestliže se tedy dvě nebo dokonce tři osoby v rodině jmenují úplně stejně, musí se vymýšlet nějaké přezdívky nebo přídomky, aby bylo zcela jasné, zda se mluví o (nebo k) otci, synovi nebo dědečkovi. Dokud je dítě ještě malé, tak to docela jde, ale ono dítě jednou vyroste - a pak to může být trošku problém. Případně to působí zbytečně směšně - např. pokud někdo čtyřicetiletému „chlapovi jako hora“ stále říká „Ládíčku“, „Milánku“ nebo „Davídku“.
Je to něco podobného, jako jsem už jednou psala o tom, že je moc dobře, že aktuálně platný matriční zákon zakazuje dávat jako jméno zdrobněliny - ono totiž fakt není nic moc, pokud má šedesátiletá stokilová paní v dokladech jako křestní jméno uvedeno „Jaruška“ nebo „Liduška“. Ovšem i pokud tu zdrobnělinu člověk sice nemá oficiálně v dokladech, ale jeho rodina a případně i celé okolí mu i poté, co má pubertu už dobře dvacet let za sebou, pořád ze setrvačnosti či z důvodu odlišit jej od táty/mámy říká „Petruško“ nebo „Jeníčku“, asi není zrovna záviděníhodná situace. Pro mě by to tedy bylo přímo „peklo na Zemi“, protože mám nesmírný odpor ke zdrobnělinám (a k růžové barvě).
O něco lepší je řešení v podobě rozlišení typu „velkej Honza a malej Honza“, „velká Katka a malá Katka“ apod. Zde je ovšem ten problém, že děti velmi často bývají v dospělosti vyšší než jejich rodiče, což platí především pro kluky, takže je také trošku komické říkat „malej Kája“ někomu, kdo je o hlavu vyšší než jeho otec „velkej Kája“. Pro rodiče samotné zase nemusí být úplně příjemné, aby se dva nositelé stejného jména v rodině rozlišovali přídomky „starý/stará“ a „mladý/mladá“. Kdo by chtěl být „stará Jana“ v pětatřiceti, že?
U některých jmen se dají rodiče od dětí rozlišit různými nespisovnými verzemi téhož jména - že dejme tomu babička je „Katka“, matka je „Káča“ a dcera „Káťa“ nebo dědeček je „Pepa“, otec „Pepan“ a syn „Pepík“ (na Moravě zase může být „triáda“ Joža-Jožka-Jožin). Ne všechna jména ovšem mají tři a více nespisovných či jinak „zkomolených“ variant - a pak právě může nastat s oslovováním problém.
V rodinách, kde si potrpí na tradici a tedy „nepadá v úvahu“ dát prvorozenému synovi/dceři jiné jméno než po otci/matce, je podle mého názoru úplně ideálním řešením zdvojené křestní jméno. Tedy že babička je např. „Marie“, ale matka už je „Marie Anna“ a dcera třeba „Marie Karolína“. Tradice zůstala zachována, ale za prvé není problém s rozlišením osob při oslovování - když se tedy k oslovování používá spíše to druhé křestní jméno, případně nějaká zkrácenina obou z nich.
Dále také nehrozí, že by matka otevřela dopis adresovaný dceři (či obráceně) - možná vám to nepřijde, ale listovní tajemství je chráněno ústavou a zákony, tedy by se mělo přísně ctít i v nejužší rodině, ba co víc, porušení listovního tajemství je dokonce trestný čin. Pravdou tedy je, že tento problém asi velmi rychle zmizí, protože s přáteli si lidé zásadně telefonují, mailují, smskují, píšou přes sociální sítě, případně pomocí WhatsAppu, Messengeru či jiného podobného komunikačního nástroje, a úřední věci se zase vyřizují přes datovou schránku a e-identitu občana.
Zdvojené křestní jméno je také ideální variantou v případě, že se rodiče nejsou schopní na jménu dohodnout - řekněme tatínek chce, aby se syn jmenoval Karel (ať už po něm, po dědečkovi nebo třeba jenom proto, že obdivuje Karla IV. nebo Karla Čapka), zatímco maminka by z nějakého podobného důvodu naopak strašně moc chtěla Filipa. Takže proč ne kompromis „Karel Filip“ (nebo „Filip Karel“)?
Zdvojené křestní jméno je pak dobré i pro to dítě samotné - jsou totiž situace, že dítě nemá rádo jméno, které od rodičů dostalo. Pamatuji si na případ jednoho starého pána, který mi vyprávěl, že u nich na venkově bylo na přelomu 19. a 20. století zvykem, že o jméně rozhodovali kmotři, takže rodič se jméno svého potomka dozvěděl až v kostele při křtu. A jeho maminka tímto způsobem „vyfasovala“ jméno Cyrilka, které celý život zavile nenáviděla (tvrdila, že si sice nesmírně váží svatého Cyrila, ale to její jméno je prostě strašně ošklivé) a říkala si jinak (mám dojem, že „Cilka“). V případě dvou křestních jmen je tedy statisticky daleko nižší pravděpodobnost, že dítě bude nenávidět obě svá jména.
Pokud jsou totiž rodiče alespoň trochu „při smyslech“, nejméně jedno ze zvolených jmen bude „vcelku normální“. Jestliže holčička jako oficiální křestní jména dostane dejme tomu „Petra Esmeralda“, „Kateřina Eufrozína“ nebo „Jana Ornella“, může si už při nástupu do školky, natož pak později, poměrně svobodně vybrat, jak chce, aby jí říkali její spolužáci a kamarádi, později pak kolegové v práci. Jestli oběma jmény, nějakou jejich zkráceninou nebo jen jedním z nich - a kterým.
Zdvojené křestní jméno také snáze odstraní problém, se kterým se dnes také velmi často potýkáme, tedy že určité jméno (lhostejno, zda „tradiční“ nebo „hypermoderní“) je v jednu dobu nesmírně populární až „módní“, takže se ve školce nebo v jedné třídě ve škole několik dětí jmenuje naprosto identicky. A co si budeme povídat, pokud jsou v jedné třídě ve škole dva Matyášové nebo tři Elišky, je velmi pravděpodobné, že učitelé jim budou buď už od první třídy říkat pouze příjmením, nebo pro ně vymýšlet nějaké přezdívky, aby je od sebe odlišili. Což by se určitě nestalo, pokud by jeden byl, co já vím „Matyáš Pavel“ a druhý dejme tomu „Matyáš Tomáš“ a ty holčičky by byly např. „Eliška Nikol“, „Marie Eliška“ a „Eliška Klára“.
Jinak - jak jsem už také jednou psala - pokud jde o dospělé lidi, kteří si chtějí změnit jméno, příjmení, případně obojí, zde by měl být matriční zákon maximálně benevolentní a povolit v podstatě cokoliv. Chce-li se plnoletý a svéprávný člověk pojmenovat po své oblíbené fantasy či komixové postavě, po nějakém zvířeti, předmětu nebo chce-li si vymyslet zcela neexistující jméno, stát mu do toho nemá co kecat.
Konec konců, zbavit se nesmyslného, směšného, hloupého či jinak divného jména je neporovnatelně snazší než se zbavit tetování - a přesto nikdo svéprávným lidem starším 18 let „pro jejich dobro“ nezakazuje se tetovat.
Na podobné téma:
