Článek
A ne všechny ženy volí nepřechýlené příjení proto, že jsou nějaké „zběsilé feministky“ nebo se snaží následovat údajné „módní trendy“. Někdy může být důvod ryze praktický - pár po svém sňatku hodlá žít převážně v cizině a bohužel, stále ještě existují státy, kde absolutně nejsou schopni pochopit, že „Novák“ a „Nováková“ je stejné příjmení. Pro cizince - a zvláště pak v mimoevropských zemích, kde se nemluví indoevropskými jazyky - jsou to dvě úplně jiná slova, mezi kterými nejsou schopni najít sebemenší souvislost.
V některých zemích se tudíž může stát i to, že běžní úředníci nebo policisté nebudou chtít ani věřit tomu, že tito dva jsou manželé, protože se - podle jejich chápání - „každý jmenuje jinak“. Což zejména v některých zemích „třetího světa“ může být občas docela problém. Stále existují ultrakonzervativní společnosti, které pohlížejí velmi negativně na to, když jsou spolu pohromadě muž a žena, kteří nejsou ani manželé ani blízcí příbuzní. Někde zase odmítají ve stejném hotelovém pokoji ubytovat nesezdaný pár. Pokud tedy ti dva ví, že se - např. z pracovních důvodů - budou po nějaký čas vyskytovat v podobně necivilizovaných končinách, snaží se už předem eliminovat cokoliv, čím by mohli vyvolávat nežádoucí pozornost. Ono v některých zemích opravdu není „zdravé“ čímkoliv „provokovat“ místní (většinou značně zkorumpované) úředníky či policisty - v tom nejlepším možné případě to totiž končí nutností zaplatit tučný úplatek.
Jindy mohou být důvody ryze estetické - většina cizích příjmení, zejména těch z germánských, románských a mimoevropských jazyků, prostě vypadá napsaná (např. na vizitce) i zní vyslovená daleko lépe bez onoho českého „ová“.
Jiným lidem zase může vadit skutečnost, že zejména mimo Evropu je málokdo schopen od sebe rozlišit jednotlivé slovanské jazyky, resp. že tamější lidé mají tendenci každé slovanské jméno automaticky považovat za ruské. „Dvořák“ (v cizí transkripci občas psáno i jako „Dvorzak“) nebo i jiné typicky české přijmení (jako „Sedláček“, „Novák“, „Procházka“, „Svoboda“ apod.) ani v USA či v Austrálii nikomu moc „rusky“ nezní, zatímco „Dvořáková“ („Nováková“, „Procházková“ atd.) už dost pravděpodobně ano. A řekla bych, že v dnešní době asi jen málokdo chce být v zahraničí omylem považován za Rusa.
Ano, pokud někdo hodlá i po svatbě žít i pracovat v ČR a na dovolenou jezdit tak maximálně do egyptského letoviska s all inclusive, jmenovat se místo „Nováková“ pouze „Novák“ je dost zbytečná póza. Na straně druhé pokud nějaké ženě podobná póza udělá radost, je to pouze její osobní věc, po které nám ostatním nic není.
Můžeme si sice o dotyčné myslet, že je trošku „na hlavu“, ale to je asi tak vše. Já osobně si něco podobného myslím i o rodičích, kteří mají typicky české příjmení, ale kvůli jakémusi svému pózérství či čemu to dají svému potomkovi co možná nejexotičtější jméno. Opravdu, pokud se mi někdo představí jako „Gerard Knoflíček“, „Emanuella Králíčková“, „Amadeus Novák“ nebo „Eufrozína Dvořáková“, mám co dělat, aby nevyprskla smíchy (a o rodičích tohoto člověka si nemyslím nic pozitivního).
Ovšem žádný zákon nezakazuje dokonce ani rodiči, který má příjmení „Prdelka“, „Sračka“, „Šoustal“ nebo „Okleštěk“, dát svému dítěti jméno „Ornella“, „Kevin“, „Tristan“, „Bianca“, „Immanuel“ nebo „Jacqueline“. Možná se chce dodat „bohužel“, protože chudák to dítě. Ovšem stejně jako zákon umožňuje rodičům, aby - pokud jsou totálně tupí a nesoudní - dali svému potomkovi jméno, které v kombinaci s příjmením vypadá jako ta příslovečná „pěst na oko“, zákon také umožňuje, aby žena zcela bezdůvodně měla příjmení „Nováček“ nebo „Kratochvíl“.
Ostatně v naprosté většině zemí světa není možné z příjmení (a občas dokonce ani z křestního jména) zjistit, jestli se jedná o muže či ženu. Kupodivu tyto společnosti se kvůli tomu ani nezhroutily, ani nepropadly do chaosu. Lidé tam úplně normálně fungují - a naopak se dosti diví tomu, že naopak existují na Zeměkouli místa, kde je možné ze samotného příjmení poznat pohlaví nositele.
Dobře, někdo by mohl namítnout, že co je nám po nějakých cizácích, tady jsme v Česku a měli bychom mluvit česky. Jenže minimálně od Tereziánských reforem v 18. století až do konce druhé světové války (což bylo zhruba dvě staletí) zde žily statisíce německy mluvících (plus k tomu i nějaké původem italské, španělské či francouzské rodiny), kde ženy svoje příjmení nepřechylovaly - a jak lidé v běžném kontaktu, tak i spisovná čeština se s tím vždy dokázali nějak „popasovat“. Není tedy jediného důvodu, proč bychom to neměli zvládnout také my, jejich potomci, ve století 21.
A jestli by měl mít muž právo jmenovat se - pokud by chtěl - třeba „Karel Svobodová“? Podle mého není jediného rozumného důvodu, proč by to právo mít neměl.
Každá zletilá a svéprávná osoba by měla mít právo jmenovat se, je mu či jí libo, bez ohledu na to, jak podivně nebo směšně to bude ostatním znít. Když se každý dospělý a svéprávný člověk může nechat potetovat od hlavy až k patě, nechat si udělat třeba desítky piercingů nebo libovolné plastické operace, proč by se také jmenovat nemohl jakkoliv se mu zamane?
Konec konců, pokud si někdo dobrovolně vybere bláznivé jméno a časem zjistí, že to nebyl úplně nejlepší nápad, změna (na rozdíl od odstranění tetování aj. zásahů do těla) je velmi snadná, rychlá a bezbolestná.
