Článek
Jak se říká, neberme život příliš vážně, stejně z něho nevyvázneme živí. Život proteče člověku mezi prsty, a než se naděje, je tady podzim života. Tatínek říkával, „jo děti, tak už to v životě chodí. Škrtneš, prdneš a jdeš.“ Populace značně zestárla. A i přesto, že staří lidé museli stále pracovat, svět se změnil zcela k nepoznání. Ztichl a zpomalil. Přes většinu zemí Evropy, včetně Česka, Ameriky, Číny a Japonska se přelila šedivá vlna tsunami. Před pár měsíci jsem zhlédla film Potomci lidí, který nastínil smutnou budoucnost lidstva vyspělé civilizace. A ta se se zestárnutím obyvatelstva pozvolna začne potápět jako bájná Atlantida.
Atlantida měla být podle Platónových popisů úrodnou a hustě zalidněnou zemí,jejíž obyvatelé nikdy netrpěli nouzí. Atlanťané byli velmi ctnostní a vzdělaní lidé zajímajíce se více než o majetek o duchovní bohatství. Šlo o velmi vyspělou civilizaci. Lidé pracovali se složitými technologiemi a plně využívali přírodní síly. Za pádem Atlantidy mohl stát politický nesoulad nebo přírodní katastrofa. Mohlo se jednat o zemětřesení, výbuch sopky a následnou tsunami.
V sedmdesátých letech minulého století přicházelo v bývalém Československu ročně na svět kolem 200 000 dětí. U moci byl tehdy president Gustav Husák a tato generace měla být symbolem lepších časů. Jedna z nejsilnějších generací jakou dějiny pamatují, nese po desetiletí název Husákovy děti. Patří sem generace X 1968 - 1983. Sedmdesát let po té. Země Koruny české zestárla. Lev ztratil svou pomyslnou sílu, stejně tak jako národní měna. Zůstalo jen pár pamětníků, kteří po celoživotní a často i úmorné práci odešli na zasloužený odpočinek, jakého si užívali třicet, pětatřicet let a při troše štěstí i více. Ženy si užívaly role babiček a vnoučátek, kterým předávaly své celoživotní zkušenosti a rady do života. Zatímco mladé maminky v plné životní síle budovaly svou kariéru a společně s manželem stavěly postupně své rodinné hnízdo. Pokojný přístav, kam se jednoho dne všichni budou rádi vracet. Můj dům, můj hrad říká se. Rodina byla základem státu a děti solí života.
Pak se doba prapodivně pozměnila a vše šlo tak nějak pozpátku. Mladí lidé dlouho studovali několik zbytečných oborů, aby po té na prahu své kariéry skončili kolem třicítky na úřadě práce jako neuplatitelní. Nebo v mama hotelu s veškerým bezplatným servisem. Jejich ruce postupně zlenivěly a hlava časem otupěla. Založit rodinu a převzít za ni odpovědnost, do toho se jim příliš nechtělo. A také stát rodiny nějak zvlášť nepodporoval, bydlení bylo zvláště pro mladé lidi čím dál víc nedostupné. Maminky si užívaly mateřskou tak dlouho, až takřka ztratily svou dosavadní kvalifikaci, trochu zestárly a trh práce už o ně tolik nestál. Anebo dělaly práci za nízký plat. Buď méně kvalifikovanou, nebo na zkrácený úvazek.
Zrovna tak jako starší prací a životem unavené ženy takřka bez energie, scházející se na úřadě práce. Mnohým mladým se příliš pracovat nechtělo a pouze využívali výdobytků svých rodičů a prarodičů, jimiž pohrdali. Zrovna tak, jako jejich prací a výtvorů často stvořených z poctivých mozolů, potu a krve. Manuální práce se stala čímsi špinavým a opovrhovaným, určeným jen pro staré, kterým však rok od roku ubývaly síly jak fyzické tak i ty mentální.
Píše se rok 2040. Na zastávce stojí autobus a v něm řidič s třesoucíma se rukama položenýma na volantu. Do autobusu nastupují první odvážní cestující s malou dušičkou až v krku. Když už se autobus za modliteb cestujících i řidiče za správné dojetí do cíle chystá k odjezdu, přižene se asi dvacetiletý mladík. „Jede za vámi další autobus prosím, nějak ztrácím odvahu s vámi jet,“ přiznává student. „No za deset minut by měl přijet můj otec,“ pousměje se autobusák.
Mladý student nakonec jízdu riskne a radí řidiči, kudy a jakým směrem má jet. Zmatená okradená poštačka volá několik minut marně o pomoc. Byla přepadena a okradena grázly v kapucích. Asi po čtvrthodině přijede policejní vůz, z něhož vystupuje kulhající policista. Vidí smějící se mladé kapucáře za rohem, ale nemá sílu je doběhnout. A ten, co řídí policejní vůz sedí na invalidním vozíku. Plačící pošťačka přiznává, že má sedm dioptrií a artrózu v kolenou.
„To je zase smradu,“ vyhodnotí atmosféru ve třídě jeden ze studentů. „Jako v Cařihradu,“ přidají se ostatní. „Jojo, dědek už je tady. Ten jeho doutníček, jak sám říkává, cítím už na dálku. Ale prý nemohl nějak najít naši třídu, bloudil minuty po chodbě. No, to zase bude hodina.“ Na hodinu plavání přijíždí instruktorka na invalidním vozíku s dvěma tyčkami. „Však oni se neutopí. Šťouchnu a plavou jako rybičky, anebo se chytí, to už je na nich,“ zhodnotí situaci osmašedesátiletá instruktorka plavání.
„Moje řeč,“ přitakává starší plavčík. Do aquaparku přece každý chodí na vlastní riziko. Mezitím přichází další plavčík, spíše plavčice. Třiašedesátiletá osvalená paní v dobré fyzické kondici, bývalá vojanda. Sice občas něco pozapomene, ale to k záchraně tonoucího není až tak podstatné. Na konkursu byla vybrána jako nejmladší ze starších. Mladých lidí pod padesát je stále méně a méně a co víc, fyzičku mají poněkud zchátralou. Většina u náročných zkoušek pro plavčíky neuspěla. „Haló, tak obsluhuje tady někdo,“ volají už naštvaní a poněkud nervózní zákazníci v jednom z obchodů. „Tady jsem přece, no tady,“ volá paní prodavačka. Malinká shrbená paní, která je za regálem sotva vidět, „to víte, sluch už tolik neslouží“.
Na pracovní poradu se pomalu schází či spíše šourá zbytek kolektivu. „To zase bude zábava,“ prohodí asi pětadvacetiletá Bára. „To teda bude,“ přitakává Tomáš. „Nejdříve probereme všechny nemoci, pak zavítáme do lékárny a pak, už se snad k něčemu dobereme,“přemýšlí nahlas starší osazenstvo. Do místnosti přichází asi sedmašedesátiletý pán. Šéf firmy s malým kufříkem. S menším vypětím sil a zaúpěním usedá za stůl. „No tak vás tady na naší poradě všechny vítám a přejdeme k věci. No, kdybych si jen tak vzpomenul ke které. Dejte mi trochu času, však já si vzpomenu.“
„Mne ti tak bolí klouby, vůbec nevím, jak to tady až do konce vydržím,“ stěžuje si Bohunka. „A mě dneska zase třeští hlava, jakmile porada skončí, musím si skočit k lékaři pro prášky,“ připojí se Milada. „Zase se mi zvýšil tlak, měla bych prý více odpočívat, ale copak to jde. Práci za mě nikdo neudělá.“ Zatímco starý pán v pozici šéfa si cosi nesrozumitelného mumlá za stolem, mladé slečny se zájmem sledují sociální sítě s očima přilepenýma na displeji mobilu. Na poradu se přiřítil ještě jeden z opozdilých zaměstnanců, ale ne a ne projít přes recepci, v níž recepční sní svou pohádku mládí s hlavou položenou na recepčním pultu.
„Au, auvajs,“ ozývá se z lékařské ordinace, kdy se pětašedesátiletá zdravotní sestřička s třesoucí se rukou snad podesáté pokouší trefit malé školačce do žíly. Ruku má chuděrka celou rozpíchanou. A ta další málem zabila jednu z žen v nemocnici, kdy popletla medikamenty. Mladou paní zachránili na poslední chvíli arabští lékaři v Praze Motole. Ani souzená být chuděra nemůže, je pro tuto profesi příliš stará a špatně vidí. „A víš Jaruško, že zaměstnanci ve větší firmě už nemají jen psychologa, ale poblíž společnosti sídlí také havrani. To víš, pro všechny případy. Můj čtyřicetiletý syn nestačí pro ty firmy vyrábět rakve. To bys nevěřila, kolik mu to vynáší.“
Na dálnici směrem na Brno je hlášena tragická nehoda. Střetlo se několik aut řízených ponejvíce seniory spěchajícími do práce, nebo se z práce vracejícími. Jak potvrzují vyšetřovatelé, mnozí bohužel jeli v protisměru, kde se střetli s ostatními vozidly. Mezi mrtvými jsou i mladí lidé a rodiny, které auta jedoucí v protisměru smetla. Na příjezd záchranářů se čeká o něco déle než v minulosti, stejně tak jako na příjezd policie. Lidé buď pro malý počet nejsou k dispozici, nebo tu bouračku nemohou i přes navigaci rychle najít. Smysly už jsou poněkud otupělé a vše mnohem déle trvá. No, padesát už nám přece jen není. Hájí svůj pozdější příjezd záchranářské složky.
Zaměstnavatelé šílí. Zlomený krček šestašedesátileté paní, která nešťastně upadla a dlouhodobá pracovní neschopnost, sedmašedesátiletý, ač zkušený elektrikář dostal ránu proudem. Bohužel smrťák. Na stavbě si starší pán zlomil vaz. No, a vrátný, ten zemřel ve službě. Ve fabrikách to zahraniční zaměstnavatelé vyřešili jednoduše. Pásy a zčásti i roboty obsluhuji staří lidé sedící na židlích, z nichž sedátko tvoří jakýsi nočník. A bonusy jsou plíny a různé ortézy. Starší lidé mají ve veřejné dopravě vyhrazeny své autobusy. Jsou snadno rozpoznatelné. Mají šedobílou barvu s logem senior. Ne každý však přijede včas, a některé seniory do zaměstnání doprovází pečovatelka. Buď lidská nebo robot.
Svět seniorů bez důchodu. Země starých. To je horší než válka nebo morová epidemie. Zhodnotí jeden z posledních pamětníků. Takhle to dopadnout nemělo. Starý pán si marně snažil vzpomenout, kdy naposledy ve své vesničce viděl na houpačkách malé děti, slyšel jejich zvonivý smích. Školek bylo kdysi také plno, některé zůstaly, ale namísto děti do nich chodí staří lidé. A není toto zvláštní paradox. Jako děti, o které je třeba pečovat, krmit je, přebalovat přicházíme na tento svět. A jako děti, i když třeba osmdesátileté z něho odcházíme. Zcela závislé na druhých, kteří nás nakrmí, přebalí, umyjí.
Mnozí mladí lidé jsou z nastalé a nezvratné situace rozladěni. Jakoby se těmi podniky plížili zombie, a to na radosti mládí příliš nepřidá. Netouží žít v jejich prapodivném světě, jaký je jim ze strany starších kolegů ohánějících se svými bohatými životními zkušenostmi neustále podsouván. Nechtějí se denně koukat na životem unavené vrásčité tváře a zasmušilé pohledy. Psychicky je deprimuje houkání záchranek a pracovníci pohřební služby, s nimiž se na pracovišti setkávají stále častěji. A co víc, na pracovišti se mnozí beztak jen plácají, protože část práce odvede umělá inteligence. Na vyplácení důchodů státu chybí potřebné finance a firmy drží staré lidi proti svému gustu. „Sorry, staroušci,“ prohodí mladý sebevědomý muž s nagelovanými vlasy.
Vy už jste si to své odžili a my chceme tvořit, pracovat a žít ve zcela jiném světě, než je ten váš, kterému nerozumíme. Stejně tak jako vy tomu našemu. „Já vím a chápu vás,“ pronese starý pán: „I starý pes, kterému ubývají síly, zaleze do rohu a pak třeba v klidu a pokoji odejde za duhový most. Ale my jsme si tohle nevymysleli a ani nevíte jak rádi, už bychom byli na zaslouženém odpočinku.
Tohle před pár lety, když mi bylo třiapadesát vymyslel jeden ministr. Kdybych si tak vzpomněl na jeho jméno. Ale ve všem udělal pěkný chaos. Jedni mohli odejít do předčasného důchodu dřív bez penále, ti druzí byli naopak penalizování, přestože odsloužili pomalu celé půlstoletí. Mezi generacemi vznikla podezíravost, vzájemné osočování, závist a nenávist. No, a to nakonec trvá dodnes. Stáří je jen pro otrlé, to už říkal můj táta.“
Ze starých záznamů vydedukovala umělá inteligence projev jednoho z politiků, který už dávno není mezi živými. Je to vzkaz budoucnosti. „Podělali jsme, to, podělali. Odpusťte nám.“
Píše se rok 3 000. Světem mezitím několikrát prošla epidemie, která si s sebou vzala nespočet obětí. Staří, vyčerpaní lidé pobývající na trhu práce příliš dlouho, už neměli sílu s nemocí bojovat. Většina umírala především proto, že se o ně neměl kdo postarat. Zdravotnického personálu bylo málo, stejně tak jako pečovatelek. Další už život bez naděje přestal bavit. Smířili se se svým osudem a nemoci se zcela poddali. Lidstvo se značně proměnilo a planeta ozdravila.
Nejstarší generace postupně pomřely, a ty nové, které vzešly, nebyly zaštítěné minulostí. Mnohem více než o hmotné statky jim šlo především o to, aby ony sami, a jejich děti vyrůstaly ve zdravém a krásném prostředí. Lidí bylo mnohem méně, a tak se nemuselo tolik vyrábět. Byli mnohem skromnější a netoužili žít v nadbytku, jako jejich předci praprarodiče. Svůj pracovní a rodinný život dokázali skloubit, opět se rodily děti. Hojně využívali umělou inteligenci, těžkou práci obstarala technika.
Medicína byla na velmi vysoké úrovni a lidé dostali novou šanci, dožít se velmi vysokého věku. Ručička vah staří -mladí zůstávala v rovnováze, a už se nikdy neodchýlila od normálu, jako v dávné minulosti. Světem se opět rozléhal zvonivý smích dětí. Rodina se pro lidi stala tím nejvzácnějším klenotem. Hodně se poučili z minulosti svých předků a chyby vedoucí málem k vyhynutí lidstva, už nikdy víc nechtěli opakovat.
https://cc.wikipedia.org./wik/Husakovy-deti
https://poznatsvet.cz/clovek-atlantida-30000830
Vlastní pohled do budoucnosti, jak by mohla, anebo také nemusela vypadat.
