Svatý František z Assisi. Pozemský anděl s čistou duší.

Muž čisté, ušlechtilé duše, který se vzdal veškerého bohatství i slávy světa, a stal se prostým poutníkem. Zbožným mužem, který utrpení našich bratrů a sester ze říše zvířat bral na sebe. František chodil po celé své putování bosý, žil v tiché harmonii s přírodou, a zvířata přijal jako své bratry a sestry. Nepovyšoval se nad ně, nepohlížel na ně jako na zbytečné věci bez citu, bolesti a duše. Přijal je za své rovnocenné partnery s nimiž tvoří velkou rodinu.

Zajíce nazval svým bratrem a lišku svou sestrou. V srdci cítil, že v očích samotného Boha Stvořitele všichni jsou jedno. A život je dar, bez ohledu na to, jakou nosí podobu. Kdo z nás může říci o nejlepším příteli člověka psovi, že je horší než člověk, a o člověku, že je lepší než pes. Vždyť právě láska zvířete je ta nejčistší a nejupřímnější jakou zde, na tomto světě můžeme poznat. Pes dokáže člověka milovat až za hrob upřímnou, nezištnou láskou a mnohdy za něho obětovat svůj život.

Zvíře nehledí na to, jak člověk vypadá ani na to, kolik je mu let. Zda je tlustý nebo hubený, plešatý nebo blonďák. Přijme ho za svého pána a přítele takového jaký doopravdy je. Bez masky, falše a přetvářky. Před psem ani kočkou si páníček na nic a nikoho hrát nemusí. Zvíře vše vycítí. Ani naši domácí mazlíčci na rozdíl od nás lidí neztratili svou přirozenou intuici a spojení s přírodou. A právě to věděl i František.

Svatý František miloval bytosti, které nikdo nemiloval, a ani milovat nechtěl.

Muž, který si vybral prostý život v chudobě, a v němž se cítil šťastnější než mnohý boháč. O život svatého Františka a jeho lásce k němým tvářím krásně pojednává film nazvaný Brother Sun and Sister Moon. Svatý František jakoby si uvnitř svého nitra stvořil ráj. Přesně takový, v jakém Bůh Stvořitel stvořil všechno veškerenstvo, včetně člověka, kterému jako poslednímu svému stvoření vdechl duši. Tak praví kniha knih Bible. Bůh požehnal všem živým bytostem a každou něčím obdaroval.

Ať už krásou, moudrostí, talentem, něhou, schopností myslet, nebo pracovat a tvořit. Anebo jen činit radost druhým a dávat lásku tam, kde chybí nejvíc. Všechny bytosti v ráji získaly svobodu, nikdo zde nebyl otrokem v područí toho druhého. Jen člověk své svobody a důvěry svého Stvořitele zneužil, byl potrestán, a své stigma si nese až do své vlastní smrti. Konce života a veškeré pouti tímto slzavým údolím.

Alespoň v tom si jsou zvířata i lidé naprosto rovni. Člověk stejně tak jako zvíře v prach se obrátí a pohltí ho zem. Nerozumím pouze jedinému. Člověk zhřešil a provinil se proti Bohu. Zvíře ne. Až na zákeřného hada, který našeptával Evě, nechť se zakousne do plodu poznání a povznese se na úroveň Boha samého. A přitom zvíře umírá stejně jako člověk. Mnohdy v bolestech a utrpení. Dokud ale svatý František žil, zvířátka ochraňoval.

Láska k životu jako takovému činí svět krásnější.

Stal se jejich patronem. Jsem kočičí máma bydlící v pronájmu u svých dvou kočiček. Je až neuvěřitelné, jakou radost a hluboký vděk dokážou tyto moje dvě chlupaté holky projevit. Především mladší Myšpulka. Plaché, vystrašené kotě nalezené před pěti lety u popelnice. A najednou je mou kočičí princeznou. Každý den má plnou mističku a teplý pelíšek s růžovou mašlí ve tvaru kočičky. A jak pečlivě pečuje o svou starší umouněnou kamarádku. Kočičky do mě něžně ducají hlavičkou, vkládají pacičky do mé dlaně, a sem tam dostanu pořádný hubanec, jako projev hluboké lásky a vděku.

Už rozumím Františkovi, proč zvířata tolik miloval. Jsou to čisté duše, promlouvající srdcem. Nikdy bych nedokázala ublížit bezbrannému zvířátku. Mnohem menšímu, než jsem já sama. I když nějakého toho otravného komára nebo hovado jsem zabila. A ani veš ve svých vlasech bydlet nenechám jako tomu bylo u Františka. „Ale jinak, kdo jsem já“, ptám se sebe samé. A kdo mi dal právo zabít život, který jsem sama nedala a ani ho nestvořila v tisíceré podobě.

Od pavouků, mravenců, malých rybiček, až po lva, slona, psa, kočku, člověka. Bůh stvořil tento svět pro život, ne pro smrt. A právě toto je poselství svatého Františka, patrona a ochránce všech němých tváří. A mnohých s obrovským srdcem, do kterého se vejde celý svět. Zvířata neznají závist. Jen bolest a lásku. A možná to budou právě zvířata, která odejdou za duhový most v míru a pokoji jako jedny z prvních duší. Přesto věřím, že tam, kdesi v dáli za říší dobra a zla je zahrada, v níž se se svými psími a kočičími parťáky opět setkám. A sám svatý František je ke mě přivede.

Svatý František se narodil v Assisi (Itálie) roku 1182 jako syn bohatého kupce. Vyrůstal v neklidné době bouřlivého rozvoje měst, obchodu a hnutí na obrodu církve, která ale často končila na scestí (Valdenští, Albigenští, humiliáti…). František ve svém mládí žil spolu se svými vrstevníky lehkomyslným životem. Po neúspěšném vojenském tažení proti sousední Perugii, kterého zúčastnil i František, (roku 1202) onemocněl těžkou chorobou. To byl jeden z impulzů, který ho přivedl ke změně života. Stále se však chtěl stát rytířem.

Jeho srdce se však dotkl sám Pán a Františkův pohled na život a jeho smysl se začal radikálně měnit. V kostele sv. Damiána pak k němu Pán promluvil z kříže: „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá“. František se tedy pustil do opravy kostelíka sv. Damiána, který se rozpadal, ale až o něco později pochopil, že Pán neměl na mysli tento kostelík, ale církev. Vydal se tedy cestou radikálního následování Krista a apoštolů životem podle evangelia.

Roku 1207 se zříká úplně všeho, aby svobodně mohl jít za svým Pánem. Ve stále se prohlubující modlitbě si je dobře vědom své ubohosti, ale zároveň i toho jak moc je samotným Bohem milován. Pak za ním přicházejí první muži, kteří chtějí spolu s ním sdílet jeho způsob života. Sám František na to pak ve své závěti vzpomíná: „Pán mi dal bratry.“ Pochopil, že nemá ve svém následování Krista chudého a ukřižovaného zůstat  sám, a tak z Božího vnuknutí zakládá Řád menších bratří (r. 1209).

Lne velkou láskou k církvi i jejím představeným, i když vidí jejich lidské nedostatky. Cení si totiž nade vše Eucharistie, ve které vnímá Kristovu fyzickou přítomnost, a proto si váží kněží, že jen skrze ně Pán znovu a znovu „skrze ruce kněze sestupuje na oltář“. Svým důsledně evangelním způsobem života je světlem a solí pro církev i svět. Boha vidí jako nejvýš dobrého Otce, který je původcem všeho stvoření, a proto všechno stvoření nazývá svými bratry a sestrami. Touží po spáse všech lidí, a proto volá k obrácení a posílá své bratry na misie do nekřesťanských zemí. Touží následovat Krista až na kříž, a proto se v touze po mučednictví vydává do Egypta k muslimskému sultánovi, aby mu hlásal evangelium.

Ten byl Františkem tak uchvácen, že ho navzdory všem zvyklostem nenechal ani mučit ani popravit a v pokoji ho propustil. Jeho touze milovat jako miloval Kristus na kříži a trpět tak, jako trpěl on, vyhověl Pán dva roky před Františkovou smrtí (v září 1224), kdy se světec při modlitbě dostal do vytržení, při němž se na jeho těle objevila stigmata (rány Kristovy). Ve snaze přiblížit lidem tajemství Kristova lidství, slaví Jeho narození v jeskyni s živými jesličkami v Grecciu (r. 1223). Od té doby se tato tradice rozšířila na celou církev a jesličky pod vánočním stromkem nám připomínají smysl vánočních svátků. Sv. František zemřel večer 3. října 1226 a o dva roky později byl prohlášen za svatého. Jeho svátek se slaví 4. října.

Kromě Řádu menších bratří založil sv. František spolu se sv. Klárou ještě i Řád chudých paní (r. 1212) a také tak zvaný „třetí řád“ pro lidi žijící ve světě ve svých rodinách.

Francesco, rozmazlený syn bohatého obchodníka s textilem Pietra Bernardoneho, se vrací z bojů ve válce mezi Assisi a Perugií. Nemoc ho donutila opustit válku. Francesca trápí vize z minulosti, kdy byl bouřlivým a arogantním mladíkem. Během dlouhého uzdravování nachází Boha v chudobě, čistotě a poslušnosti, prožívá tělesnou i duchovní obnovu.

Francesco se zotavuje. Ke zděšení svých rodičů však tráví většinu času obklopen přírodou, květinami, stromy, zvířaty a poezií, protože se zdráhá vrátit se ke svému předchozímu životnímu stylu. Pietrova posedlost zlatem nyní Francesca naplňuje odporem, což mezi nimi vytváří otevřenou konfrontaci.

Jednoho dne se Francesco zatoulá do sklepa, kde cítí horko a vlhkost kádí s barvami, a vidí dělníky se svými rodinami, jak pracují v horku bez odpočinku. Odmítne nabídku svého otce, aby mu dovolil převzít podnik, a místo toho vytáhne dělníky z budovy, aby si užili denního světla. Textilie, které jeho otec uskladnil, pak vyhodí z okna chudým shromážděným pod nimi. Francesco pozve svého otce, aby se připojil. Pietro Francesca zbije, odvleče ho do biskupského paláce a poníží jeho syna.

Francesco se s láskou zříká všech světských statků a své středostavovské rodiny včetně jména „Bernardone“, svléká se a opouští Assisi, nahý a osvobozený od své minulosti, aby žil v krásách přírody jako asketa a užíval si prostého života jako Boží muž. Francesco jde k ruinám kaple San Domiano, kde slyší Boží hlas, který ho žádá, aby „obnovil můj kostel“. Francesco věří, že Bůh má na mysli San Damiano, a začíná žebrat o kameny, aby mohl kostel znovu postavit.

K velkému zděšení jeho rodiny se k němu přidají i někteří Francescovi přátelé. Postupně získává následovníky mezi syny bohatých, kteří začínají sloužit mezi chudými. Biskup odmítá Francesca zastavit, protože přestavuje kostel a koná skutky milosrdenství, které Kristus vyžaduje od svých následovníků. Francescův přítel Bernardo se k němu připojí po návratu ze Čtvrté křížové výpravy. Clare, mladá žena také z bohaté rodiny, slouží malomocným žijícím v okolí města a stará se o ně. Připojí se k bratrům.

Mezitím v Assisi šlechta a bohatí obchodníci protestují proti Francescovi a jeho skupině, protože se obávají, že zkazí městskou mládež. Přikážou Francescovu příteli Paolovi, aby zastavil takzvané „nezletilé bratry“. Jednoho dne je znovu postavený kostel zapálen a jeden z Francescových stoupenců je zabit. Francesco si to vyčítá, ale nechápe, co udělal špatně. Rozhodne se jít pěšky do Říma a hledat odpovědi u papeže InnocenceIII.

V Římě je Francesco ohromen bohatstvím a mocí papežského dvora. Před papežem Francesco přeruší recitaci Paolova pečlivě připraveného scénáře a klidně protestuje proti okázalosti a světskosti, přičemž recituje některá Ježíšova slova z Kázání na hoře, aby ukázal, že Kristovo učení je v naprostém protikladu k posedlosti Říma bohatstvím. Kardinálové, biskupové a opati papežského dvora se cítí uraženi. Francesco a jeho přátelé jsou vyloučeni. Paolo přijme jeho obdiv k Francescovi a rozhodne se k nim připojit. Francesco se snaží Paola chránit a říká, že není jedním z nich, ale jeho přítel trvá na vstupu k bratřím a přesvědčuje Francesca o upřímnosti svého obrácení. Jsou vyhozeni s ostatními.

Papež Inocenc, který se zdánlivě probudil ze snu, nařídil, aby byli Francesco a jeho přátelé přivedeni zpět. Papež se obrací k Francescovi: „Ve své posedlosti prvotním hříchem jsme zapomněli na původní nevinnost“. Papež přiznává, že když byl mladým kaplanem, přemýšlel se stejným idealismem jako František, „dokud se nechytil do pastí církevní správy“. Přiznává, že v průběhu staletí církev získala mnoho bohatství a moci a že když papež Inocenc vidí extrémní chudobu Františka a jeho druhů, poznamenává, že „nás (oficiální církev) všechny přivedlo do hanby“. Slovy jednoho ze žalmů se Inocenc modlí, aby Francescův řád „vzkvétal jako palma“.

Pak k údivu všech papež Inocenc poklekne, políbí Francescovi nohy a požehná mu, jeho druhům a udělí jim povolení založit svůj svatý řád bratří. Jeden z posledních řádků zpochybňuje upřímnost papežovy odpovědi, když kardinál, který pozoruje, co papež udělal, komentuje biskupovi: „Nelekejte se, Jeho Svatost ví, co dělá. To je ten muž, který bude mluvit k chudým a přivede je k nám.“

Film končí tím, že Francesco kráčí sám do přírody za zvuku titulní písně „Brother Sun and Sister Moon“.

Zdroje:

Bible

https://kapucini.cz>zivotopisy-svatych>frantisekzassisi

https://en.wikipedia.org>wiki>Brother_

italský poetický film Bratr slunce a sestra luna