Ženské tělo není stavěno pracovat do vyššího věku

Ženské tělo to nemá vůbec lehké. Nejdříve se mladým dívkám rozbouří hormony s nástupem menstruace, kdy se z malého děvčátka pomalu začíná stávat žena. Pak ho oslabí porody, péče o děťátko a rodinu. Nakonec se s nastupujícím podzimem života musí vypořádat s další hormonální bouří, kdy se už tak oslabeným tělem jako obrovská vlna tsunami přežene menopauza.

Za mého mládí byla alespoň nějaká úcta k ženě. Když moje maminka v 55 letech odcházela do důchodu, dostala od svého zaměstnavatele malé rádio, kytičku a poděkování. Trápilo ji revma a bolely klouby. Jelikož pracovala manuálně, ráno se jí obtížně vstávalo do práce. Párkrát dokonce dobíhala autobus nebo jí ujel před nosem.

Po odchodu na zasloužený odpočinek mnohé zdravotní problémy ustoupily, a tak se maminka místo obíhání doktorů mohla věnovat své milované zahrádce. Bavilo ji vaření, pečení, pěstovala králíky, měli jsme kozu a spoustu biopotravin vypěstovaných na zahrádce. Dá se říci, že maminka v důchodu přímo rozkvetla a sami doktoři si pochvalovali, že mají o práci méně.

Maminka měla velmi těžký porod a následně si prošla bouřlivou menopauzou, která zanechala následky na jejím zdraví. V důchodu se vše postupně srovnalo. Vychovala nás dvě pracovité holky a tak si mohla zaslouženého odpočinku náležitě užívat. Pracovala manuálně od svých 17 let. S nástupem šedesátky začala mít problémy se srdíčkem, ale díky životu na vesnici, kde se snažila být co nejvíce v pohybu a více odpočívala, se její zdravotní stav příliš nezhoršoval.

Rodina je základ státu

Dnes se doba změnila a zvláště ženám se oproti jejich maminkám odchod do důchodu neúměrně prodloužil. A to takřka o 10 let, což už mnohé nedávají anebo s vyplazeným jazykem na vestě. Na školním srazu je smutný pohled na některé bývalé spolužačky blížící se šedesátce. Mnohé připomínají o deset let starší babičky. Ty holky jsou doslova strhané. Jedna pracuje v domově pro seniory jako pečovatelka, další ve fabrice, jiná jako kuchařka.

Ale ani ty, co vykonávají kancelářskou profesi tempo nezvládají jako dříve. Stěžují si na zhoršený zrak, mají občasné výpadky paměti. Až na porody pracují takřka od vyučení či maturity ve svých 18 letech. A to byla mateřská jen dvouletá. Holkám ubyly síly, nastoupily různé zdravotní neduhy související s věkem.

Dvě spolužačky už odešly navždy. Rakovina. Ani jedna se nedožila půlstoletí. „Holky“, kterým už na dveře pomalu klepe šedesátka na sobě cítí, že takřka o pět, sedm let déle na plný úvazek již pracovat nezvládnou. A o před důchodu si mohou nechat jen zdát. Lidé narozeni na samém konci 60. let se ocitli v pasti. A zvláště ženy začínají propadat zoufalství a beznaději. Dříve , kdy mohly odejít do důchodu ještě relativně zdravé, se mohly postarat jak o svá vnoučata, tak o stárnoucí rodiče, což už ty dnešní upracované ve svých 60+příliš nezvládnou.

A doplatí na to jak stát, tak celý systém zdravotních a sociálních služeb. Vždyť ani auto nám neslouží donekonečna a jednou prostě zrezaví. Když procházím různými chrámy ducha, nacházím zde krásně oděnou madonu s malým jezulátkem. A to jako milující matku, nikoliv ženu v montérkách někde u pásu. A v knížkách se setkávám s babičkami obklopenými vnoučaty, či si jen tak vychutnávající podzim života. Věk prostě člověk neobelstí a vnitřní hodiny nezastaví.

Žena tvoří ten pokojný přístav, kam se člověk tak rád vrací

Tyto ženy, mé bývalé spolužačky a nejen ony, kterým zbývá do důchodu jen pár let, dětem platily studia. Později hypotéka na byt, nemocný manžel, péče o staré rodiče. Jiné zůstaly sami a děti vychovaly jako samoživitelky, aniž by jim kdokoliv přispěl. Nějak to musely s vypětím všech sil zvládnout. To, jak se jim stát odvděčil nesou hořce. Pečovaly o druhé a sami zůstaly zavrženy. Normální obyčejné ženské, pro něž rodina znamenala vše. Žádní emancipovaní babochlapi, co muže k ničemu nepotřebují a vše zvládnou sami. Heslo „rodina základ státu“ pro ně bylo posvátné.

Tak jsem to měla i já a své dětství považuji za opravdu krásné. Jen by mě nikdy nenapadlo, že se doba až takhle změní, a svět se během pár desetiletí postaví zcela na hlavu. Když jsem byla na dovolené u moře, ráda jsem hleděla na maják. A pokaždé jsem si vzpomněla na svou maminku. To ona byla tím majákem, pokojným přístavem, kam jsem se tak ráda vracela. A právě tento pocit bezpečí možná mnohým dětem a mladé generaci chybí.

Práce po šedesátce je pro mnoho lidí každodenní boj s únavou, bolestí a strachem, zda jejich tělo vydrží až do důchodu. Zatímco stát počítá s delší pracovní aktivitou, realita ve výrobě, na směnách i v náročných profesích bývá mnohem tvrdší. Nejde jen o nechuť

Vstávání do práce po šedesátce je mnohem náročnější. S vyšším věkem už práce pro řadu lidí nepředstavuje jen rutinu, ale stále větší zátěž. Síly ubývají, tělo se vzpamatovává pomaleji a běžný pracovní den stojí člověka mnohem víc než dřív.

Počet pracujících lidí nad 60 let v Česku výrazně vzrostl. České důchody upozornily, že práce po šedesátce už dávno není okrajová záležitost. Problémem mnohdy není samotný věk, ale pracovní tempo, směny, stres, dlouhé stání a horší regenerace.

Lidé se v diskusi pod článkem často shodovali na tom, že po šedesátce už nejde jen o nechuť vstávat do práce, ale o skutečné fyzické vyčerpání. Mnozí psali o tom, že ráno vstávají se ztuhlým tělem, po práci už na nic nemají sílu a do důchodu jim přitom zbývají ještě roky.

„Vstávání po 60 není vstávání, ale exhumace“ ! napsal Jiří Kučera.

Lenka Vránová přidala vlastní zkušenost: „Je mi 60+, mám fyzicky náročnou práci a už to také tak cítím, jak píšou. Do důchodu mám ještě pět let. Ráno se mi špatně vstává, i když spím celou noc, nejhorší jsou klouby, i když se člověk každý den alespoň 15 minut rozhýbe cvičením. Do důchodu to asi nevydržím“.

Alice Holá popsala podobný stav ještě otevřeněji: „Je to hrůza a děs pracovat po 60, pořád si říkám, jestli to vůbec do těch 65 let vydržím, opravdu to jde poznat a doma by mi bylo 100× líp. Únava, bolesti, tempo, a důchod vám nikdo nedá. A po práci už vám na nic nezbývá energie a o víkendu se tak akorát seberete a v pondělí zas.“

Jaroslav Kantor upozornil na to, že problém není jen věk, ale hlavně pracovní režim: „Když máte na vykonání práce jen pár vteřin nebo třeba minutu, musíte být rychlí jako zamlada. Jinak bohužel se vaše výplata hodně sníží“.

Jitka Kouřilová přidala zkušenost z fyzické práce: „Celý život na 3 směny, normy a rukama, samozřejmě že se to v 60 letech projevilo, ale zaměstnavatele to vůbec nezajímá. Teď už skoro rok marodím, samozřejmě že přetížení, takže pomalu přemýšlím o předčasném důchodu, i když to znamená, že budu mít nižší důchod“.

Simona Zvaricová to vzala ještě ostřeji: „Hlavně tohle není vůbec normální. Žádné tělo nebylo takto nastaveno, aby vydrželo vražedné tempo dnešní doby a v tomto věku“. Starší žena po ránu sedí na posteli a kvůli bolesti zad se jí hůř vstává.

Luboš Moravec otevřel jiný problém: „Já jsem chtěl pracovat i po šedesátce, ale bohužel o mne nikdo nestál. Tedy nechtěl jsem pracovat manuálně, to bych už nedal. Jenže na kancelářské pozice nás staré nikdo nevezme. Personální agentury mi to neoficiálně naznačovaly a odpovědi na inzeráty byly jako přes kopírák: dali jsme přednost jinému uchazeči“.

Tohle je také zajímavý pohled, který se v komentářích objevil. Stát počítá s delší pracovní aktivitou, ale někteří mají pocit, že jim pro ni nevytváří podmínky. Článek připomíná, že řešením nemusí být hned odchod z práce, ale úprava režimu, kratší úvazek, méně nočních směn nebo přesun na méně zatěžující práci. Jenže právě to podle reakcí v praxi často chybí.

Světlana Urbanová připomněla, že problém nemusí být u všech stejný: „Pracuji s mladými a staršími lidmi. Nejhůře se vstává těm mladým, dokonce častokrát nepřijdou ani do práce“.

Pavel Vašut přidal ironickou poznámku: „No a proto se posouvá odchod do důchodu“.

Využijte nezaměstnanost před důchodem: Triky, kdy se vyplatí a jak se počítá dvojí krácení

Eva Cermanová naopak vnesla do debaty zkušenost člověka, který už v penzi je: „Už jsem pár let v důchodu, šla jsem v šedesáti. Ale moc dobře si pamatuju, jak se mi poslední měsíce před nástupem do důchodu zdály v práci k nepřežití. Neumím si vůbec představit, že bych to ve zdraví fyzickém i psychickém mohla vydržet déle“.

V reakcích se setkávají lidé z výroby, směnného provozu i ti, kteří už práci opustili. Společné mají hlavně to, že po šedesátce mnozí nezačínají řešit, jestli chtějí pracovat, ale jestli to jejich tělo ještě zvládne.

Debata ukazuje, že u práce po šedesátce už nejde jen o jednotlivé stížnosti. Čím déle mají lidé zůstávat v zaměstnání, tím víc bude záležet na tom, jestli se tomu přizpůsobí pracovní podmínky i celý systém. Bez toho poroste počet lidí, kteří skončí na nemocenské, odejdou do předčasného důchodu nebo z práce vypadnou úplně. A to už není problém jednotlivce, ale i celé společnosti.

Zdroj:

ceskeduchody.cz/magazin/lide-po-sedesatce-se-boji-ze-praci-nevydrzi-unava-a-tempo-berou-sily-telo-uz-nestiha?utm._source-www.seznam-cz8utm._medium-sekce-z-inter

zena.aktualne.cz/zdravi/perimenopauza-menopauza-a-postmenopauza-vite-v-jake-fazi-se-prave-nachazite