Seveřané patří mezi nejšťastnější národy. Dánsko má managera štěstí

Zamilovala jsem si sever Evropy. Mám ráda pohádky dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena. Miluji vodu, moře, aktivně plavu 25 let. V jeden čas dokonce závodně. A jelikož jsem byla drobná dlouhovlasá blondýnka menšího vzrůstu, dostala jsem přezdívku malá mořská víla. Obdivuji nádhernou panenskou přírodu severu, bližší mi jsou skromnější a poctiví lidé, než jací žijí o kus dál. V jiné části Evropy nebo světadílu. Nejvíce by se mi líbilo žít v Dánsku nebo na Islandu, kde bych si v lůně čisté přírody užívala horkých pramenů a gejzírů.

Civilizace zde není příliš početná, jsem pracovitý člověk, tak by zde na mne nebylo pohlíženo ve starším věku jako na staré železo, jako je tomu u nás v Česku. Ač žiji v krásné zemi se spoustou památek, z nichž dýchá historie mých předků, zcela šťastná se zde necítím. Jakmile člověk v této zemi dosáhne půlstoletí, trh práce je nemilosrdný a nejen moje štěstí sráží o pár stupínků dolů.

Mám kamarádku, která žije a pracuje ve Švédsku, ani neví, že se pomalu blíží šedesátce. Je to stále i ve svém věku aktivní pohledná žena. Nikdo jí nedává najevo, že zestárla. Ani ze zaměstnání především starší pracovníky nepropouští v takové míře, jako je tomu u nás v Česku. Tam záleží především na schopnostech a zda lidé chtějí pracovat. Ne kolik let jim je.

Mnohé země EU se snaží lidem 55+ pomáhat. V Česku jsou neviditelní. Na trhu práce je největší zájem o OZP.

Je to fakt: Evropané dnes žijí déle než, kdy dříve. Před několika lety byla střední délka života v EU 81,5 roku a stále se prodlužuje. To znamená, že jsme obecně zdravější a máme více možností, jak žít kvalitně a užívat si života. Práce zůstává důležitou součástí života i ve stáří. Co však můžeme čekat, když jako pracovníci přijdeme do „určitého věku“?

Stárnutí přináší bezpochyby moudrost, ale také problémy se zaměstnáním, které jsme v mládí neměli.

Uveďme několik příkladů:

Pryč se starými? V řadě zemí EU tomu tak není

Země v celé EU příkladem a důsledně se snaží udržet starší pracovníky v zaměstnání. Podívejme se na některé osvědčené postupy a na to, jak pomáhají utvářet budoucnost inkluzivního zaměstnávání:

Z uvedených opatření vyplývá, že stárnutí nemusí automaticky znamenat konec profesní dráhy. Iniciativy realizované po celé Evropě aktivně usilují o to, aby pro pracovníky, kteří se mohou opřít o náležité podpůrné systémy, byl věk jen číslem.

Čím se dá vysvětlit, že v severských zemích se lidé dlouhodobě počítají mezi nejšťastnější na světě?

Jistou roli hraje bohatství, stabilní demokracie a vcelku mírumilovná společnost. Ale hlavní rozdíl oproti zbytku světa spočívá v mimořádně vysoké míře vzájemné důvěry. Když se lidí zeptáte, zda lze ostatním věřit, kolem 70 procent Dánů, Norů a Finů odpoví „ano“. Ve Švédsku a na Islandu je to jen o něco méně. Evropský průměr je jen zhruba 30 procent. Důvěra se promítá i do každodenního života. Pokud v těchto zemích ztratíte peněženku, máte velkou pravděpodobnost, že se k vám vrátí. Důvěra zároveň vytváří velmi bezpečné prostředí a je úzce propojena i s velmi nízkou mírou korupce.

Odkud se tato vysoká míra důvěry bere?

Stopa sahá hluboko do minulosti. Dobře to ukazují i oblasti v USA, kam se ve velkém stěhovali lidé ze Skandinávie, například Severní Dakota. Zhruba 40 procent tamních rodin má skandinávský původ a tento stát má dodnes takřka „švédskou“ úroveň důvěry. To naznačuje, že vysoká důvěra byla ve Skandinávii zakořeněná před více než 150 lety. A nejspíš ještě dřív. Ale přesné důvody, proč tomu tak je, neznáme. Skandinávci očekávají poctivost nejen od sebe, ale kladou výrazně vyšší nároky i na politiky. Zužuje to prostor tomu, co jim může projít.

Existují alespoň nějaké hypotézy?

Je jich několik. Jedna vychází z nenásilné politické historie. V Dánsku byl například poslední významný politik zabit v roce 1286, zatímco v USA to bylo v 60. letech 20. století. Přechod k demokracii proběhl v Dánsku klidně. Na rozdíl třeba od Francie, kde si vyžádal tisíce životů. Díky tomu se společnosti ve Skandinávii nikdy zásadně nepolarizovaly. Další hypotéza souvisí s mořeplavbou: na lodi přežijete jen tehdy, pokud si lidé důvěřují a spolupracují. Tyto návyky se následně přenesly do celé společnosti.

Christian Bjørnskov

Je profesorem ekonomie na Aarhuské univerzitě v Dánsku a výzkumníkem na IFN ve Stockholmu. Jeho hlavní výzkumné zájmy zahrnují veřejnou volbu, procesy dlouhodobého rozvoje, institucionální ekonomii a ekonomii konfliktů. Jeho výzkumy byly publikovány v mnoha prestižních vědeckých časopisech.

Portugalci byli také velcí námořníci a úroveň důvěry je tam mnohem nižší.

To je pravda, Portugalsko je opačný příklad. Jeden ze směrů výzkumu spojuje úroveň důvěry s klimatem. Drsné zimy podporují vyšší úroveň důvěry. Ve švédské zimě bez spolupráce s ostatními lidmi nepřežijete, zatímco v Portugalsku ano. V minulosti tak byla důvěra strategií přežití a formuje tyto společnosti dodnes.

Jak se vysoká důvěra projevuje na celospolečenské úrovni?

Lidé očekávají poctivost nejen od sebe, ale kladou výrazně vyšší nároky i na politiky. To výrazně zužuje prostor pro to, co jim může projít. Před několika lety vypukl v Dánsku skandál, když ministr financí nedokázal vyúčtovat asi 3000 korun. Lidé požadovali, aby odstoupil. Ve Francii nebo či Německu by to nikoho příliš nevzrušovalo. Voliči jsou velmi citliví na pochybení či nepoctivost. A politikům ve Skandinávii toho opravdu moc neprojde. Nakonec díky tomu získáte lepší politiky a méně politických zásahů do soudů a policie.

Lze model severského štěstí a s ním spojenou vysokou míru důvěry mezi lidmi přenést i do jiných zemí?

Samotnou úroveň důvěry exportovat nelze. Jedinou zemí, kde bylo možné jasně zaznamenat její růst, je Estonsko. I tam to bylo pouze mezi estonsky mluvící populací, nikoli mezi ruskou menšinou. Co ale přenést lze, je pocit osobní svobody. V severských zemích je silně zakořeněná představa, že si člověk může svobodně zvolit vlastní životní cestu. Bez tlaku rodiny, přátel či společnosti. Stejný prvek najdeme i v kulturách Austrálie nebo Nového Zélandu. A právě to je něco, co lze rozvíjet i jinde. Vidíme to už u mladých lidí ve střední Evropě. Vnímají osobní svobodu mnohem silněji než jejich rodiče vyrůstající za komunismu. V tomto směru tedy dědictví minulosti není nevratné. Mladí lidé to mění. Lidé na celém světě, včetně většiny Evropy, jsou o něco šťastnější než před dvaceti lety. Změna je však velmi pozvolná.

Může mít nárůst důvěry v Estonsku souvislost s tím, že země patří mezi světové lídry ve využívání digitálních technologií ve veřejném prostoru?

Nejsem si jistý, zda samotné digitální technologie hrají zásadní roli. Klíčové je, že Estonsko od 90. let dokázalo měnit společnost způsobem, který nenechal běžné občany stranou. Digitalizace tam probíhala s důrazem na zapojení lidí. Právě to posílilo pocit sounáležitosti a důvěry. Estonci jsou v tom mimořádně úspěšní, a navíc jsou právem hrdí na to, že v některých ohledech předstihli Finsko.

Jakou roli hraje typický skandinávský sociální stát ve štěstí lidí?

Na dlouhodobé štěstí příliš vliv nemá. Lidé si na zlepšení života zvyknou, ať už jde o lepší bydlení, auto nebo služby státu, a brzy jim připadají normální. Jakékoliv objektivní zlepšení posouvá naše očekávání. Viditelný skandinávský sociální stát je navíc jen jedním ze způsobů, jak řešit společenské problémy. Jinde je mohou řešit jiným způsobem a dojdou ke stejnému výsledku. Navíc bychom neměli přeceňovat kvalitu služeb v dánském nebo švédském sociálním státě. Některé služby jsou opravdu špatné, ale veřejně dostupné.

Lze si za peníze koupit štěstí?

Rozhodně ano. Ale záleží na tom, jak peníze utratíte. Hmotné věci jako velké auto nebo nový dům rychle ztratí svůj efekt, protože si na ně člověk zpravidla zvykne. Naopak se zdá, že utrácení za zážitky, jako je víkend v Praze, výlet do norských hor nebo návštěva divadelního představení, přinášejí trvalejší štěstí, protože obohacují každodenní život a vytvářejí vzpomínky. Když lidé utrácejí peníze tímto způsobem, jsou o něco spokojenější.

Do jaké míry pomáhá zvyšovat úroveň štěstí dánský způsob života či životní filozofie označovaná jako hygge?

Dánské hygge znamená trávit čas s přáteli a rodinou bez programu či očekávání. Britové dělají něco podobného, když jdou ve čtvrtek odpoledne do hospody, jen tomu neříkají hygge. Ve Skandinávii je však tato praxe součástí kultury a každodenního života. Švédská fika funguje obdobně. Je to krátká přestávka na kávu s kolegy, kdy se nesmí mluvit o práci. Podobnou tradici mají i v norské kultuře.

Lidé vytvářejí způsoby, jak si užít každý den. Rádi říkáme, že když je v Portugalsku špatné počasí, lidé se rozčilují. Když je v Dánsku a Norsku opravdu špatné počasí, je to záminka, aby si dali horkou čokoládu a buchty. Jsou to zvyky podporující odpočinek, pohodu a pocit štěstí, protože se stávají přirozenou součástí života a kultury. Zatím se nezdá, že by imigrace oslabovala důvěru ve společnosti. Záleží však na tom, odkud imigranti pocházejí a jak se integrují.

Dá se štěstí měřit opravdu spolehlivě?

Nejlépe fungují jednoduché otázky typu: „Jak jste spokojeni se svým životem jako celkem“ ? Rozlišujeme krátkodobé štěstí, to je například radost z dobrého jídla, skvělého sexu nebo dárku. Vedle toho je dlouhodobá spokojenost s životem. A právě tu lze dobře zachytit touto jednoduchou otázkou. Výzkumy mozku ukazují, že lidé, kteří uvádějí vyšší spokojenost, mají větší aktivitu v prefrontální kůře. Tedy části mozku, která se nachází hned za čelem a očima. Pocity spokojenosti se v ní zpracovávají. Odpovědi bývají poměrně stabilní v čase, ale mezi zeměmi i regiony existují výrazné rozdíly. Třeba v Německu je i 35 let po sjednocení země patrný rozdíl mezi bývalým Západem a Východem.

Proč tomu tak je?

Hlavním důvodem je historická zkušenost s komunistickými režimy, které systematicky podkopávaly důvěru mezi lidmi. Například ve východním Německu byla čtyři procenta dospělé populace placena státní bezpečností. Když tři generace vyrůstají v takovém prostředí, důvěra v neznámé lidi prakticky mizí. Podobně je tomu v Česku, Polsku či Maďarsku. Lidé jsou pravděpodobně méně důvěřiví, než byli před nástupem komunismu. A důvěra se po jeho odstranění obnovuje velmi pomalu.

Roste, nebo klesá v Evropě pocit štěstí? A jaký vliv na něj mají sociální média?

Podle letošní Zprávy o světovém štěstí jsou lidé na celém světě, včetně většiny Evropy, o něco šťastnější než před dvaceti lety. Změna je však velmi pozvolná. Výzkumy ukazují, že vliv sociálních médií na pocit štěstí je rozporuplný. Na jedné straně mohou snižovat spokojenost tím, že vytvářejí nerealistické vzory a očekávání, kterým se zejména mladí lidé jen těžko vyrovnávají.

Na straně druhé umožňují lidem najít komunity se stejnými zájmy. Člověk může být ve své škole nebo městě jediný, koho fascinuje architektonický styl Bauhausu či konkrétní korejská kapela. Díky sociálním sítím ale najde lidi, kteří sdílejí stejnou vášeň. To může jeho pocit štěstí posilovat. Korupce snižuje důvěru v instituce, takže je lidé méně využívají. To z ní dělá celospolečenský problém, i když pro jednotlivce je snesitelná.

Existují země, které se trendu růstu štěstí vymykají? Kde úroveň štěstí výrazně roste nebo naopak stagnuje?

V USA štěstí v posledních letech spíše stagnuje, zvlášť u žen. Důvody nejsou úplně jasné a o příčinách se hodně diskutuje. Naopak ve střední Evropě vidíme od 90. let výrazný nárůst pocitu štěstí. Podobný trend zaznamenávají i některé země v Latinské Americe a Asii, například Indie, kde ekonomický růst zlepšil kvalitu života. Rostoucí hospodářství bývá s pocitem štěstí úzce spjato. Významnou roli hrají také lepší instituce, více demokracie, silnější právní stát nebo svoboda projevu.

Kdy během života dosahují lidé největšího štěstí?

Odpovím opačně. Štěstí má často tvar písmene U. Většina lidí je nejméně šťastná ve druhé polovině svých čtyřicátých let. Překvapivě to platí po celém světě. Od mládí štěstí pozvolna klesá, ale po čtyřicítce se zase zvedá, i když z jiných důvodů než dříve. Mladí lidé bývají šťastní díky otevřeným možnostem, bohatému společenskému životu a novým zážitkům. Ve středním věku se ale často dostaví pocit zklamání z nenaplněných plánů a zavřených dveří. Později však přichází nová fáze. Například když děti odejdou z domova. Mnoho lidí to vnímá jako krizi, ale ve skutečnosti vidíme, že tito lidé mají víc času na své dřívější přátele, koníčky i sami sebe. Přehodnocují své ambice, přizpůsobují je realitě a tím nacházejí nový pocit spokojenosti a štěstí.

Může vysoká míra imigrace z různých kultur ovlivnit úroveň důvěry v evropských zemích, zejména v těch severských?

Zatím se nezdá, že by imigrace jako taková důvěru oslabovala. Záleží však na tom, odkud imigranti pocházejí a jak se dokážou integrovat. V Dánsku se například bosenským přistěhovalcům z 90. let podařilo rychle přizpůsobit. Zachovali si vlastní kulturní tradice, doma si vaří jiná jídla. Ale v ostatních ohledech se z nich stali běžní Dánové, přijali společenské normy a hodnoty, včetně vysoké míry důvěry. To se například palestinským přistěhovalcům nikdy nepodařilo. Proto Dánové obecně důvěřují imigrantům méně než rodilým obyvatelům. Když se začnete ptát na konkrétní skupiny imigrantů, dostanete diferencované odpovědi. S Íránci, Bosňáky nebo Vietnamci problémy nemají, zatímco jiné skupiny vnímají jako složitější.

Imigranti často přicházejí ze zemí s nižší mírou důvěry. Nesnižuje to tedy průměrnou úroveň důvěry či štěstí na národní úrovni?

To se zatím neprojevuje. Před několika lety jsme s kolegy, včetně Niclase Berggrena, který nyní působí na VŠE v Praze, napsali studii o štěstí imigrantů v Evropě. Ukázalo se, že příchozí z jiných zemí bývají zpočátku méně šťastní. Jejich děti jsou však v průměru stejně spokojené jako ty, jejichž rodiče se v dané zemi narodili. Výjimkou jsou pouze přistěhovalci ze střední a východní Evropy, u nichž se ani v první generaci neprojevuje výrazný rozdíl. Zdá se, že se poměrně rychle asimilují a jejich úroveň štěstí se poměrně rychle vyrovnává s místní populací. Pokud firma potřebuje manažera štěstí, má problém. Dobře fungující organizace takovou pozici vůbec nemusí mít.

Jakou politikou by bylo možné zlepšit důvěru mezi místními a imigranty?

Dobře se to ukazuje na historicky rozdílném přístupu Spojených států a Kanady. V USA byli noví imigranti často odkázáni sami na sebe, prostě „zmizeli“ v některém státě a nic dalšího se neřešilo. Zůstaly výraznější rozdíly v důvěře. Lidé s řeckými prarodiči jsou méně důvěřiví než ti s německými, kteří jsou zase méně důvěřiví než ti s norskými. V Kanadě jsou na tom s úrovní důvěry všichni stejně, pozorujeme pouze rozdíl mezi anglicky a francouzsky mluvícími částmi země. Od USA se Kanada odlišuje tím, že přistěhovalce vždy někdo přivítal, pomáhal jim, staral se o ně.

Mluvili jsme o tom, že štěstí bývá úzce spjato s ekonomickým růstem. Jaké institucionální reformy tomu ještě mohou napomoci?

Z dlouhodobého hlediska je klíčový boj proti korupci. Takové reformy nejen zlepšují fungování právního systému a policie, ale také zvyšují důvěru lidí v jejich spravedlivost, což přímo ovlivňuje štěstí. Příkladem je Singapur, který během 70. let téměř vykořenil korupci a dnes má velmi dobře fungující instituce, což přispívá k životní spokojenosti jeho obyvatel, i když nejde o zcela demokratickou zemi. Naopak politika, která omezuje osobní svobodu nebo vnucuje, jak lidé mají žít své životy, může štěstí dlouhodobě snižovat. Třeba i Donald Trump sice mluví o svobodě, ale ve skutečnosti svobodu Američanů omezuje. Mohou svobodně žít tak, jak si Trump myslí, že by měli žít.

V mnoha zemích včetně Česka si lidé na korupci zvykli, do jisté míry s ní umí žít. Zlepší tedy její odstranění skutečně kvalitu života?

Přestože si lidé na korupci často zvyknou a berou ji jako běžnou součást života, dlouhodobě podkopává kvalitu institucí. Je to vidět ve školství, u policie i na soudech. I když vám bude jedno, jestli úplatek dáte, nebo ne, celá společnost kvůli tomu funguje hůř. V den, kdy vás postihne nespravedlnost u zkorumpovaného soudu, odsoudí vás za něco, co jste neudělali, dopadne to i na vás. Korupce navíc snižuje důvěru v instituce, takže je lidé méně využívají. To z ní dělá vážný celospolečenský problém, i když se na individuální úrovni může zdát snadno snesitelná.

Jakou roli může v míře štěstí sehrát umělá inteligence?

To zatím nikdo přesně neví. Umělá inteligence může společnost zásadně proměnit. Buď výrazně zlepšit život, nebo ohrozit pracovní místa a živobytí. Jde o „žolíka“, jehož dopady známe jen částečně. Zatím neexistují jasné důkazy, že by AI štěstí ovlivňovala. Doposud funguje spíš jako běžná technologická změna. Některá pracovní místa mizí, jiná vznikají. Je to podobné jako při zavedení kontejnerové dopravy. Připravila o práci přístavní dělníky, ale zároveň zlevnila zboží a vytvořila nové příležitosti jinde. Problém je, že ztráty jsou viditelné okamžitě, zatímco nové příležitosti se objevují postupně a rozptýleně. U AI to bude pravděpodobně stejné. Může zasáhnout konkrétní profese, například mladé programátory, ale celkově nejde o nic zcela odlišného od technologických změn posledních staletí. A v mnoha ohledech může život i usnadnit.

Jak důvěra a štěstí ovlivňují podnikání?

Vysoká úroveň důvěry značně usnadňuje obchodování. Ve Skandinávii se běžně uzavírají dohody podáním ruky, beze smluv. Dělá se to třeba i u smluv do dvou milionů eur. Snižuje to náklady a umožňuje mnohem lépe provozovat i menší firmy. Kulturu důvěry podporuje i delegování pravomocí. Řadoví zaměstnanci mají autonomii a řeší mnoho problémů samostatně. Skandinávské firmy jsou díky tomu dynamičtější a produktivnější. Naproti tomu v zemích s nižší důvěrou, jako jsou Francie, Maďarsko nebo třeba i USA, je více byrokracie a rozhodnutí se často musí prodírat až k nejvyššímu vedení. A to trvá.

Pokud firma potřebuje manažera štěstí, má problém. Dobře fungující organizace takovou pozici vůbec nemusí mít. V Dánsku tuto roli často přebírá zástupce odborů. Nejde o vytváření štěstí, ale o řešení problémů, které lidem práci znepříjemňují. Samostatná pozice manažera štěstí mi ale přijde přehnaná.

Legendární Vikingové, králové dalekého severu.

Když Vikingové drancovali Evropu: Vzestup seveřanů umožnila slabost jejich protivníků Vikingy dodnes obklopuje aura slávy a bezmála legendární status neporazitelných válečníků. Po tři století dokázali tito dovední mořeplavci plenit pokladnice západu. Jak je možné, že dokázali Vikingové plenit západní Evropu téměř 300 let? Odpověď zní: Díky slabosti protivníků.

Jak vlastně končí historické epochy? Dějiny zapsané v knihách mají rády jasná a pevná data: V tomto případě šlo tedy o rok 1066, kdy ztroskotala poslední velká vikingská invaze do Británie. V „bitvě dvou Haroldů“ u Stamfordského mostu ji utopil v krvi anglosaský panovník Harold Godwinson, když vyhladil téměř celou armádu vedenou norským králem Haraldem Hardradou. Střet se stal symbolem blednoucí slávy kdysi hrůzostrašných plenitelů. I v následujících desetiletích se seveřané samozřejmě ještě pokoušeli z Anglie ukousnout pořádný kus. Nic z toho však již nemohlo pozici tamních vládců seriózně ohrozit.

Tři staletí hrůz

Za věk Vikingů se tak obvykle považuje rozmezí mezi rokem 793, kdy se uskutečnil první loupežný nájezd proti opatství v Lindisfarne, a právě krvavým koncem Hardradovy armády roku 1066. Jak je však možné, že dokázali Vikingové plenit západní Evropu tak dlouho? Odpověď zní – díky slabosti protivníků.

Prvotní výpravy směřovaly do Británie proto, že na ostrově neexistovala silná centrální vláda. Hornatý sever dnešního Skotska ovládaly tvrdé, ale chudé kmeny Piktů, na kterých si lupiči neměli co vzít a jejichž půda se nehodila k obdělávání. Anglie samotná se dělila mezi sedm království, která založili nájezdníci z území dnešního Německa po odchodu Římanů. Skrz boje a dynastické sňatky se v průběhu let počet zmíněných nezávislých celků zredukoval na čtyři: Mercii, Wessex, Northumbrii a Východní Anglii.

Je možné, že by se tímtéž procesem Anglie nakonec skutečně sjednotila, nicméně koncem 8. století se čtyři tvrdohlavě nezávislá království nacházela ve stavu téměř permanentní války, v níž si každý z vládců toužil urvat titul „krále králů“. Pro Vikingy, kteří do oblasti cestovali za obchodem a znali místní poměry, šlo o lákavou kořist.

Naopak alespoň zpočátku se lupiči neodvážili plenit Franskou říši. Pod centralizovanou vládou Karla Velikého, jenž ji prohlásil za pokračovatelku Říma, se totiž zdála jako neporazitelný protivník. Mezi seveřany se usadila řada příchozích z pohanských zemí okolo Baltu, které Karlovy „křížové výpravy“ vyhnaly z domovů. O moci Franků se tak na severu dobře vědělo.

Právo Dánů

Anglosaská království padala jedno po druhém. Co začalo jako „obyčejné“ loupežné přepady, při nichž nájezdníci ukradli, co mohli, zapálili domy a odvezli si zajatce coby otroky, jen aby se doma při hostinách mohli chvástat svými poklady, se postupně proměnilo v dlouhodobou invazi, s cílem zabrat úrodná pole v přívětivém anglickém klimatu.

Země dnešního Norska i Dánska totiž koncem 8. století zažívaly populační explozi, jenže nevhodné podmínky pro zemědělství a zvyk přenechávat rodinné farmy výhradně nejstarším synům utvořily skutečně výbušnou směs. Bezprizorní mladí muži toužili získat bohatství a postavení, ale na severu nebylo kde brát. Nezbylo tak než se po novém domově poohlédnout jinde.

Ačkoliv se z filmů a seriálů může zdát, že lupičské nájezdy prováděly skupiny „profesionálních“ válečníků, nic není vzdálenější pravdě. Výhradně mečem se živilo jen velmi málo mužů a obvykle tvořili osobní stráž lokálních náčelníků, tzv. jarlů. Na „vík“ neboli „lup“ vyráželi v drtivé většině farmáři, kteří už se postarali o svá pole, či pole svých šťastnějších bratrů, a okrádání sousedů jim přišlo jako vhodný přivýdělek k uživení rodiny.

Když si pak zkušení zemědělci obhlédli úrodnou půdu a zjistili, že je z ní Anglosasové nedokážou vystrnadit, neváhali se do Anglie stěhovat a brát s sebou i své příbuzenstvo. Na severu ostrova okolo města York tudíž vzniklo území přímo ovládané seveřany, postupně se rozšiřovalo k jihu a cestou smetlo království Northumbrie, Mercie i Východní Anglie. Vznikl tak Danelaw, tedy oblast, kde vládlo „právo Dánů“.

Vzhůru na Paříž!

Moc a síla Franské říše však netrvaly věčně a po smrti Karla Velikého se země propadla do občanské války, revolt a všeobecného chaosu. Pro Vikingy se jednalo o vítanou příležitost vrhnout se na tamní bohatá města. V roce 845 tak 120 lodí s válečníky proklouzlo ústím Seiny, načež vydrancovali Paříž. Aby odtáhli, musel jim navíc Karel II. Holý zaplatit výkupné v podobě dvou a půl tuny zlata a stříbra. Mír však netrval dlouho, a vesnice i města okolo Seiny, Loiry a Mázy se třásly před vraždícími lupiči.

Podobně úspěšně se Vikingové prosadili ve východní Evropě. Ačkoliv i tam původně obchodovali, koncem 9. století se místní chabé státy postupně proměnily v jejich kořist. Největší díl si urval švédský válečník Rurik, kterého podle legendy pozvali obyvatelé slovanské Ladogy, aby jim coby cizinec nezapletený do lokálních šarvátek spravedlivě vládl. Pravda je nejspíš taková, že se Rurik se svou družinou zmocnil města násilím. Poté si z něj udělal základnu a expandoval dál do vnitrozemí podél mohutných řek, tak vhodných pro revoluční mělkou konstrukci vikingských dlouhých lodí. Jeho spolubojovník Oleg pak přenesl sídlo nové říše ještě dál, do Kyjeva, kde se zrodila Kyjevská Rus.

Vikingská loď (Karolina Kristensson / Sjöhistoriska museet)

Slovo Vikingové pochází od slova vik (záliv). Vikingové byli původně piráti (podnikali loupežné výpravy). Na západě byli označováni jako Normané (= lidé ze severu), na dnešním německém území jako Ascomani ( jasanoví muži, od materiálu, z něhož byly stavěny vikingské lodě), na východě Varjagové (označení Varjag náleží obyvatelům dnešního Švédska). Oni sami se nazývali právě Vikingové. Byli to odvážní mořeplavci, k plavbě používali otevřené lodi bez palub, na které se plavilo až sto bojovníků. Na přídi lodi byla vyřezána dračí hlava (drakar). Uměli se plavit i proti proudu. Své tábory budovali u ústí velkých řek.

Od osmého století probíhala expanze a ohrožování evropských států. Ta směřovala do třech oblastí:

Jak vypadal život Vikingů

Vikingský dům (rekonstrukce v dánském Fyrkatu)

Jak už bylo uvedeno v předchozím textu, Vikingové byli především velmi dobří válečníci na moři a na řekách. Jako takoví zakládali své osady právě na takových místech, aby jejich součástí mohl být i přístav. Zpočátku žili v malých osadách, postupem času stavěli také města, která se stala obchodními centry se zbožím z celé Evropy i Orientu.

Vikingský jídelníček se skládal jak ze živočišné (chovali skot, prasata, ovce, lovili zvěř, ryby, tuleně), tak z rostlinné stravy (pěstovali oves, ječmen, pšenici i žito. Sbírali též volně rostoucí plodiny).

Na tehdejší dobu neobvyklé postavení ve společnosti měly ženy. Bylo v mnohém podobné dnešní době. Ženy se účastnily všech slavností, obřadů, byly plnoprávnými členy společnosti. Žena se směla volně pohybovat, často vedla celé hospodářství (v době, kdy muži odešli za obchodem nebo do boje), směla sama přijímat mužské návštěvy, sama rozhodovala o svých citech.

Vikingská společnost se dělila na tři stavy : nesvobodné otroky, svobodné rolníky, řemeslníky a válečníky a nejvýše postavení jarlové (šlechta). Nade všemi stál král, který byl volen šlechtou. Byl omezen pouze mocí thingu (shromáždění svobodných mužů).

Vikingové: Příběhy a bohové ze severské mytologie

V seriálu Vikingové postavy často zmiňují jména bohů či známé legendy ze severské mytologie. Přečtěte si, o čem vyprávějí ty nejznámější skandinávské příběhy.

Seriál Vikingové, který je částečně založený na starých příbězích o bájných skandinávských válečnících, se často dotýká také témat ze severské mytologie. Můžete zaslechnout například jména známých bohů, postavy ale zmiňují také Valhallu nebo třeba Ragnarök. Následující článek vám přináší přehled toho nejdůležitějšího, co ze severské mytologie potřebujete vědět.

Legenda o stvoření světa

Příběhy z mytologie, které si Vikingové vyprávěli, byly velice bohaté a propracované. Na počátku údajně neexistovalo nic, pouze prázdná propast s názvem Ginnugagap. Na jejích koncích byly dva světy. Mrazivý Niflheim a jiskřivý svět ohně Múspellheim. Když jednoho dne zamrzlé řeky z Niflheimu dospěly až k žhnoucímu ohni, začaly tát a zrodil se zlý obr Ymir a kráva Audhumla, jejímž mlékem se obr živil.

Když obr spal, z jeho potu vyrostli muž a žena, a jeho nohy společně zplodily syna, který byl otcem rodu obrů. Audhumla zatím olizovala kameny pokryté solí, protože svět byl jinak pustý. Z jednoho ovšem povstal první bůh Búri. Jeho syn Bori se oženil s obryní Bestlou (dcera obra Bölthorna) a spolu měli tři syny jménem Vili, Vé a Ódin.

Tito tři bratři byli znepokojení množstvím obrů, kteří se z Ymliho neustále vytvářeli. Proto se rozhodli tuto rasu vymýtit a Ymliho zabili. Z jeho těla poté vyteklo tolik krve, že se v ní utopili všichni obři až na Bergelma, který se svou ženou zplodil nové obří pokolení.

Tělo mrtvého Ymliho poté bratři odnesli do Ginnugagapu a vytvořili z něj novou zemi, z jeho kostí skály a z krve moře a jezera. Vlasy se proměnily na stromy, ze stoliček a rozlámaných kostí vyrostly kopce. Nebeská klenba, kterou podpírají skřítci jménem Austri (východ), Vestri (západ), Sudri (jih) a Nordri (sever), vznikla z obrovy lebky. Nebeská tělesa pak bratři vytvořili ze žhavých uhlíků posbíraných v Múspellheimu.

Stvoření člověka

Když šli Vili, Vé a Ódin jednoho dne po pobřeží a našli dva kmeny, rozhodli se z nich vytvořit člověka. Díky tomu vznikl muž jménem Ask (jasan) a žena Embla (jíva), ze kterých postupně povstalo lidské pokolení se sídlem v Midgardu. Bohové Midgard ohraničili valem z čas obra Ymiho, aby lidi uchránili před obry.

Sídlo bohů

Z Ymliho těla bohové vytvořili Devět světů, které podpírá strom Yggdrasil. Ásové (božští válečníci) se usídlili v Ásgardu, kde si vybudovali svá sídla a kde stojí také Vallhala. Do Ásgardu je možné se ze světa lidí (Midgard) dostat po duhovém mostě s názvem Bifröst. Bohové se každý den scházejí u Yggdrasilu, který má tři kořeny – první vede k Urdině studni osudu, kde sídlí bohyně osudu norny, druhý ke studni moudrosti hlídané obrem Mímim a třetí k prameni řeky Gjöll, kde ho drak Nídhögg okusuje. Mezi další světy patří třeba domov mírumilovných bohů plodnosti a úrody Vanheim nebo Jötunheim, kde žijí obři. Nifelheim je pak místo mrtvých, kde vládne mráz a neustálá temnota.

Valhalla

V severské mytologii je Valhalla, které se říká také Síň padlých, jedním ze sídel Ódina v Ásgardu. Jedná se o místo, kam za doprovodu valkýr přicházejí padlí bojovníci neboli einherjové. Aby se mohli dostat dovnitř, musí projít posvátnými dveřmi Valgrind a poté překonat několik překážek. Pokud to zvládnou a vstoupí do Valhally, všechna zranění se jim zahojí.

Přede dveřmi stojí nejkrásnější strom ze všech devíti světů jménem Glasir, který má listy z červeného zlata. Střecha Valhally je pokryta zlatými štíty, mezi nimiž stojí jelen Eiktyrni a koza Heidrún, z jejíchž struků teče medovina. Tou se společně se slaninou z kance Saehrímniho einherjové krmí. Ódin na vše shlíží ze svého trůnu a každý den vysílá valkýry na bojiště, aby přivedly padlé bojovníky. Ti poté ve Valhalle trénují na poslední bitvu a soutěží mezi sebou.

Bohové

Ragnarök

Ragnarök je v severské mytologii označován také jako soumrak bohů, poslední bitva mezi mocnostmi dobra a zla, nebo prostě jen konec světa. Podle pověsti přijdou tři zimy vcelku, bratři se budou bít mezi sebou stejně jako otcové se svými syny. Slunce a měsíc pozřou vlci a nastane obrovské zemětřesení.

Na svět zaútočí tři hlavní mocnosti – ze zajetí se vyprostí hrozivý vlk Fenrir, z moře se vyplazí had Jörmungandr a do pohybu se dá i loď z nehtů mrtvých jménem Naglfar, kterou bude kormidlovat sám Loki. Poté se rozpoltí nebe a vyjedou múspellští synové na koních v čele s obrem Surtem. V té chvíli dá Heimdall zatroubením znamení bohům, aby se připravili k boji.

Bohové vědí, že Ragnaröku se nemohou vyhnout a podle věštby budou ve velké bitvě zničeni. Přesto se na ni ale poctivě připravují, vzdorují osudu a vyjedou v čele s Ódinem do bitvy. Thór zaútočí na hada Jörmungandra a zabijí se navzájem, Ódina sežere vlk Fenris, ale pomstí ho syn Vídar, Frey padne v souboji s obrem Surtem. Navzájem se později zabijí také pes Garm a bůh Týr, dále také Loki a Heimdall. Nakonec obr Surt vrhne oheň na zemi a celý svět spálí.

Po Ragnaröku se rozzáří nové slunce a z oceánu povstane nová země. Svět bude obnoven a vzejde nové lidské pokolení, protože podle legendy přežije jeden pár, muž Leiftrasi a žena Líf, kteří se ukryli ve kmeni Yggdrasilu. Surtův oheň nedokáže ublížit ani Vídarovi a Válimu, vrátí se i Thórovi synové Módi a Magni, jež s sebou přinesou kladivo Mjöllnir, a z podsvětí vystoupí Baldr a Höd. Všichni společně pak naleznou v troskách Valhally runy, které jsou poselstvím boha Ódina

Zdroj:

stoplusjednicka.cz/kdyz-vikongove-drancovali-evropu-vzestup-severanu-umoznila-slabost-jejich-protivniku

dejepis.com/ucebnice/vikingove

edna.cz/vikingove/extra/vikingove/pribehy-a-bohove-ze-severske-mytologie

ekonom.cz/c167801510-proc-jsou-severane-statsni-a-my-ne-dansky-vedec-odhaluje-co-se-s-tim-da-delat

eures.evropa.euúage-just-number-supporting-older-workers-2025-11-28_cs