Článek
To asi každý posuzuje podle svého životního stylu, hobby, která provozuje, a hodnot, které vyznává. Kdo je zapálený domácí kutil nebo zahradník, ten se v městském bytě (lhostejno zda panelákovém nebo jiném) jenom trápí. Kdo je nešika, co by si šroubovákem vypíchl oko, a ohledně zahrádky je toho názoru, že „není žížala, aby se rejpal v hlíně“, ten zase vysloveně trpí v domku se zahradou na venkově. A ten, kdo se ve svém životě nedokáže obejít bez divadel, kin, galerií, koncertů, případně i klubů a barů, takový - i kdyby byl jinak nadšený kutil a zahradník - se nemůže odstěhovat do „Praskačky nad Černými lesy“, jelikož by tam asi velmi rychle zcvoknul.
Je holt potřeba najít si takové bydlení, jaké mému naturelu a životnímu stylu vyhovuje. Zároveň je ovšem nutné při tom vybírání dobře pamatovat na dvě věci. Za prvé že podobné bydlení nejspíš neseženu „na první dobrou“, a za druhé že nic na světě není ideální, resp. že nemůžu mít úplně všechno. Chtít současně veškeré služby, kulturu i zábavu jenom pár kroků od svého bytu/domu a současně v něm mít ticho a klid jako někde „na samotě u lesa“, to zkrátka nejde. Je to něco jako chtít suchou vodu, horký led nebo kulatý čtverec.
No, možná to někdy někde tak trochu jde, ale stojí to neuvěřitelně moc peněz. Je-li člověk milionář, může mít byt na Staromáku a zároveň mít tento byt natolik odhlučněný, že rambajs zvenčí vůbec neslyší. Kdo ovšem nemá několik desítek zbytečných miliónů, ten by měl na bydlení v podobě „kulatých čtverců“ rychle zapomenout.
Prospěje tím nejen sobě, ale i svému okolí. Protože podobný prudič zpravidla dost znepříjemňuje život svým sousedům. Na venkově jsou to „chytráci“, kterým vadí stěkající psi, bučící krávy nebo kokrhající kohouti - a chtějí, aby s nimi jejich majitelé „něco udělali“. Ve městech jsou to zase idioti jiného druhu, jako např. jistá milka, která si koupila byt nad Rock Café a pak jí vadilo, že je tam hluk, a nutila provozovatele klubu, aby všechny koncerty a jiné akce končily nejpozději ve 21 h. (Je zvláštní, že té podivné existenci nevadilo, že kolem jejích oken jezdí celou noc co deset minut několik tramvají na rozjezd do Lazarské či z něj - což je podle mého názoru mnohem větší randál než rockový koncert několik pater pode mnou.)
Osobně nemám k manuální práci příliš pozitivní vztah. Sice pokud není jiného zbytí, základní věci zvládnu, ale ukrutně mě to nebaví. Lidí, kteří se „živí rukama“ a opravdu to umí, si nesmírně vážím - a samozřejmě je mám ráda také z důvodů ryze sobeckých, tedy že oni za mě udělají to, co mně se dělat nechce. Vzhledem k tomu, že prakticky veškerý můj volný čas mi „požerou“ moje hobby, mezi nimiž fandom jako životní styl je samozřejmě na prvním místě, byt ve velkém městě je pro mě jediná možná alternativa.
Minimálně půlku dovolených a víkendů trávím na conech, tudíž si nemůžu dovolit ani žádného domácího mazlíčka. Právě proto, že miluji zvířata a celé dětství jsem, coby veterinářova dcera, se zvířaty vyrůstala, si zatraceně dobře uvědomuji, že to zvíře by bylo chudák. Nepřipadá mi fér ani vůči tomu zvířeti, natož pak vůči přátelům shánět minimálně desetkrát do roka někoho, kdo by mi na pár dní pohlídal psa, případně chodil ke mně domů opatřit kočku, králíka, morče nebo rybičky. Ono úplně stačí, že dvakrát třikrát ročně musím sehnat dobráka, který přijde pozalévat ten „průhonický park“, co mám v kuchyni a v obýváku - dva tři dny to kytky přežijí i bez mé péče, ale týden a déle, zejména pak v létě, by daly leda kaktusy a sukulenty, ne už fikusy, potosy, diffenbachie, ibišky a palmy.
Vyrostla jsem ve vile se zahradou - naštěstí ve městě. Ale i tak jsem se z práce na zahrádce, ke které měli rodiče na můj vkus až zbytečně pozitivní vztah, ulejvala, jak jen jsem mohla. A když si v době mé puberty ještě k tomu pořídili chalupu na venkově, spáchali na můj vkus něco naprosto nepochopitelného. Naštěstí jsem pár let poté, co k tomuto neštěstí došlo, už byla zletilá - a navíc jsem se odstěhovala do bytu po babičce, který jsem zdědila, takže jsem vešekerou práci na zahrádce i ježdění na chalupu mohla odmítat. Zpravidla pod záminkou, že „nemám čas, protože se musím učit“. Že jsem místo učení většinou lítala po nějakých akcích nebylo až tak podstatné, konec konců ten červený diplom nakonec byl, takže vo co go?
Byt poděděný po babičce byl družstevní v paneláku. Vzhledem k tomu, že šlo o bytové družstvo vzniklé kdysi dávno „za komára“, snad v sedmdesátkách, pochybné existence se v tomto domě nevyskytovaly. Bylo se tam však poměrně hodně důchodců vyžadujících klid - a hlavně bohužel pro mě jedni postarší manželé trpící chorobnou nespavostí s mým bytem z jedné strany sousedili. „Užila jsem“ si tedy desítky stížností na to, že se vracím domů po půlnoci a je vzbudil výtah, že je budí, když se ve dvě ráno sprchuji, že v bytě pořádám mejdany - a to ačkoliv jsme byli natolik slušní, že po desáté večer jsme fakt už byli dost potichu, a dokonce jim vadilo i to, že jsem moc hlučná při sexu.
Když nepomohly vzkazy, které mi házeli do schránky, případně také lepili na dveře, začali si na mě stěžovat na vedení družstva, které je s jejich stížnostmi poslalo někam. Tak to zkoušeli taky na vedení fakulty, kterou jsem studovala, kde je ovšem taky poněkud vyfakovali. Ze zoufalství, že vůbec nikde nenajdou zastánce, který by jim potvrdil jejich tezi, že „slušní lidé“ nechodí domů po deváté, sprchují se zásadně před televizními novinami a pochopitelně už vůbec nesouloží, mě zkoušeli ještě udat pro údajné přestupky proti občanskému soužití na obecním úřadě. Tam jim ovšem rovněž nedali zapravdu, takže netuším, co dělali dál. Jestli psali prezidentu Havlovi nebo generálnímu tajemníkovi OSN, aby s mou nemorálností něco provedl, jsem se už nikdy nedozvěděla, protože jsem se po několika letech odstěhovala.
Dnes bydlím v domě cihlovém, postaveném někdy za první republiky. Člověk by řekl, že v podobném domě budou dostatečně bytelné zdi, přes které nebude nic slyšet. Bohužel tomu tak není. Mně osobně hluk od sousedů nijak nevadí - nejedná-li tedy se o vrtačku o víkendu ráno. Naštěstí podobný cvok se za celá ta léta vyskytl pouze jednou, takže nebylo nutné to nijak extra hrotit. Jinak když spím, tak spím - a jen velmi obtižně by mě vzbudila rána z děla vypálená těsně u mé hlavy. Souhlasím s výrokem Miroslava Švandrlíka, že na světě je spousta strašnejch nemocí, ale dvě z nich jsou úplně nejhorší - nespavost a nechutenství. Netrpím ani jednou z nich.
Mejdany už u sebe v bytě nepořádám, protože s většinou přátel se stejně setkávám na conech - a to zanedbatelné minimum, které na cony nejezdí, má svůj vlastní dům nebo chatu, případně se dá zajít do hospody.
Jedinou nepříjemností za celá ta léta byla rodina nějakých pochybných imigrantů, co asi dva nebo tři roky bydlela v sousedním bytě. Nevím, jestli to byli Rusové, Moldavané nebo snad odněkud z Kavkazu, ale trpěli nějakou podobnou chorobou jako ti moji sousedi z paneláku. Vadilo jim, že se občas celou noc dívám na filmy a seriály, a také se jim nelíbilo, že bývám při telefonování (podotýkám v naprosto normální hodiny - kolem poledne, odpoledne či v podvečer) poněkud hlasitá. Když totiž do telefonu vykládám zábavné historky z conů či odjinud, vždycky se probudí můj herecký talent, takže určité prčovné pasáže se svému posluchači snažím předvádět co možná nejbarvitěji. Vzhledem k tomu, co já slyším od jiných sousedů, určitě nemohli ani omylem rozumět jednotlivým slovům ani ve zvuku filmu ani v tom, co jsem říkala - takže si někdy myslím, že snad stáli s hrnkem přiloženým na zdi a strašně jim vadilo, že se něčemu chlámu, ale oni nevědí čemu.
Kvůli jejich stížnostem místní samosprávě jsem si k počítači pořídila výkonná sluchátka, bohužel vytvořit nějaké speciální pole, ve kterém by nebylo slyšet, co říkám, jsem se zatím nenaučila. Naštěstí už vedle mě nebydlí, místo nich je tam nějaká jiná rodina, která má patrně rozumější věci na práci, než s hrnkem na zdi poslouchat, co se děje ve vedlejším bytě.
Takže ano, v bytovém domě člověk občas potká různé exoty, ale přežít se to s nimi dá. v případě, že jsou ti exoti hodně velcí, poslouží jako skvělý podklad pro spousty veselých vyprávnění. A to se vyplatí.
