Článek
Je jasné, že pokud někdo žije sám nebo je nemohoucí stařeček, je život na malém bytě rozumná volba. Pro rodinu s dětmi jde však o čiré zoufalství. Jediným vysvětlením pro mě, proč to lidé podstupují je, že pozemky a domy jsou v dnešní době drahé, je jich málo a špatně se shánějí.
Bydlení v paneláku považuji za jistou formu dobrovolného sebepoškozování.
Sám jsem tím prošel a jsem rád, že kapitola přežívání v paneláku je za mnou. Když se podívám zpětně, tak představy o tom, jak pohodový bude život v bytě, zejména paneláku, byly hodně naivní a zkreslené. Původní ideje o úsporném a pohodlném bydlení, kde se mají všichni obyvatelé domu rádi, jsou slušní a je s nimi zábava, vzaly dávno za své.
Bydlení u rodičů
Jsem obrazně řečeno od prvopočátku odkojený panelákem. Z dětství si pamatuji, jak jsme každou chvíli malovali, protože nás někdo vytopil přeteklou vanou nebo odmrazovanou ledničkou. Jednou tapetoval i můj táta kvartýry pode mnou, když jsem nechal při výpadku vody vytočené kohoutky a odjeli jsme na víkend pryč. Byly jsme tři děti a nebavilo to v bytě nás ani rodiče, proto jsme každý víkend všichni odjížděli za město na chatu nebo zahradu. Pamatuji si věčné balení obrovských tašek a kanystrů s pitnou vodou a bědování otce, kam jakože má všechny zavazadla do toho „embéčka“ vměstnat. Nabalit, vybalit, rozborka, sborka a tak dokola. Už tenkrát jsem toužil o bydlení na baráčku. Nemuseli bychom pokaždé, když bychom měli chuť na opečené špekáčky, absolvovat nekonečné stěhovací útrapy.
Noci byly také kouzelné. Jako děti jsme musely jít po osmé hodině do postýlek, ale reálně se spalo tak od jedenácté hodiny. Černobílé televizory Tesla jely ve všech bytech naplno a do toho občas někdo pustil Tatramatku a začal prát. Kdo neměl televizi, pořádal večírky a různé oslavy. Na podobném principu to funguje i dnes, kdy jsou navíc v noci puštěné i sušičky a počítačový blázni hrají hry, převážně střílečky celou noc na reproduktory.
Naše matka v bláhově představě, abychom měly na usínání klid, vzala smetáček nebo co bylo po ruce a mlátila do stupaček od radiátorů, aby si sousedi ztlumili televizor a vůbec, aby přestali dělat bordel. Kdo pochopil, tak to stejně ignoroval a kdo nepochopil, co chce, začal do stupaček mlátit taky a ještě víc. Ten cirkus trval klidně hodinu i dvě.
Přes den se zase sousedi mezi sebou hádali, na koho má být úklid společných prostor, kdo vytírá pořádně a kdo by měl na ten hadr víc přitlačit. Věčným tématem byl i nepořádek v kočárkárně. Jízdní kola přeházená přes sebe a maminky s kočárky měly smůlu, buď nebylo pro kočárek místo nebo s ním nešlo vyjet ven. Korunu tomu nasadil jeden adolescent, který tam parkoval moto pionýra. Naši hojně zavařovali a své produkty uskladňovali ve sklepě, za těmi plaňkovými vrátky. Nevím proč, ale mizely nám ze sklepa různé zavařeniny a pochutiny. Přestalo to, až otec začal dávat náhodně mezi sklenice natažené pastičky na myši.
Jednou jsme jako děti přišly pozdě do školy, protože mezi pootevřenými vchodovými dveřmi paneláku ležel chlap. My netušily, co máme dělat, tak jsme čekaly, až půjde nějaký dospělý, žádný však dlouho nešel. Tenkrát jsme nevěděly, že to byl ožralý soused, kterému se v noci narodila dcera a on si ustlal na rohožce, protože na cestu do svého bytu neměl potřebnou sílu.
Můj první byt
Správně, v paneláku, jak jinak, nic jiného jsem vlastně neznal. Tenkrát jsem měl ještě ty naivní představy, že budu mít štěstí na sousedy a že bude všechno v klidu. Nebylo. Už když jsem stěhoval věci, motaly se kolem různé existence a volaly:
„Jé, vy máte pračku, budeme u vás prát“.
Nevěnoval jsem tomu pozornost, a to byla chyba. Opravdu za nějaký čas za mnou chodila jedna divná rodina, která u mě chtěla prát a byli hrozně dotčení, že jsem jim nikdy nevypral.
Začaly s nimi pak i jiné problémy. V noci dělali nehorázný bugr, ale nikdo ze sousedů se k nim neodvážil, jim něco říci. Já to jednou zkusil a vulgárně mě vyhnali. Řekl jsem si, že na ně zkusím jejich metodou a pozval jsem si na víkend tlupu kamarádů, kteří vydrží pařit dva dny nonstop. Slušní sousedi mně nakonec odpustili, protože jsem dosáhl zdárných výsledků. Když jsme byli v ráži a dělali v noci opravdu pořádný bengál, začal k nám otec z té divné rodiny posílat svého pubertálního syna, ovšem bez výsledku, ignorovali jsme ho. Asi ve dvě ráno přišel potřetí, klečel před dveřmi a sepnuté ruce nad hlavou:
„Pane, prosím Vás, už toho nechte, já se teď domů nemůžu vrátit s nepořízenou, jinak mě táta zabije.“
Přestali jsme asi v šest ráno a nutno říci, že ho táta nezabil. Od té doby byl s nimi klid.
Výbor SVJ a shromáždění vlastníků, jeden velký průser
Ne nadarmo se říká, že co člověk, to názor a v paneláku to platí dvojnásob s úpravou: Co člověk, to totálně stupidní názor. Dohodnout se na něčem na shromáždění vlastníků je prakticky nemožné. Ten chce to a ten zas tohle, jiným je to jedno a další jsou jen z principu proti. Takový malý panelákový parlament i se slavnými obstrukcemi.
Zákon říká: „Nejvyšším orgánem SVJ je shromáždění, které tvoří všichni vlastníci jednotek. Každý z nich má počet hlasů odpovídající velikosti svého podílu na společných částech domu a pozemku.“
Tohle bohužel v praxi nefunguje. Jediným řešením by bylo následující:
„Nejvyšším orgánem SVJ je shromáždění, které tvoří všichni vlastníci jednotek. Každý z nich má počet hlasů odpovídající velikosti svého mozku.“
Výbor, tj. statutární orgán nic nezachrání, spíše naopak. V paneláku, kde jsem bydlel, nebyl výbor, ale „výkvět“, bagrista, důchodkyně, zkrachovalý podnikatel a paní z městského úřadu, vedoucí jakéhosi odboru. Na tu jsem sázel nejvíc, ale právě ona se vybarvila jako největší katastrofa.
Jednou jsem se odněkud vrátil domů a uprostřed obýváku na konferenčním stolku byla hromádka kousků betonu a prachu z omítky. Podíval jsem se na strop a byla tam provrtaná díra. Bydlel jsem v posledním patře pod střechou. Vzápětí jsem před domem potkal tu paní z úřadu, která mně vysvětlila, že najatá firma dělala sondu, jestli není střecha v havarijním stavu. Tak jsem jí odvětil, že můj byt po sondě v havarijním stavu je, pozval jsem ji ke mně do bytu a vše ukázal. Domluvili jsme se, že okamžitě kontaktuje firmu ať dají neprodleně věc do původního stavu. Samozřejmě se nic nedělo a po týdnu jsem paní náhodou potkal na parkovišti před domem. Byl jsem již poněkud rozzlobený.
Ona mně však s úsměvem a ledovým klidem úřednice oznámila: „Nebojte, výbor se usnesl a rozhodli jsme, že vám koupíme na náklady SVJ pytlík sádry a firmu už kontaktovat nebudeme.“
Raději to nebudu popisovat dále, ale nakonec se byt opravil a udělala se i nová střecha.
Bydlení na venkově se zahradou
Až jsme bydleli na bytě ve čtyřech, já, žena a dvě děti, to už opravdu nešlo. S kočárkem se nedalo nikde projet a pořád jsme čekali na volný výtah. Na dětském hřišti před barákem bylo věčně nakáleno od psů a tak dále a tak dále. Nyní pár let bydlíme v novém domečku na venkově v klidné ulici a nemůžeme si to vynachválit. Buřty pečeme, jak je libo a ta vlastní zelenina ze zahrádky je k nezaplacení. Žena si pochvaluje, že jsem se začal i víc angažovat v kuchyni, protože ten výhled oknem nad kuchyňskou linkou do lesa je prostě uklidňující.
No, řekněte, šli byste odsud zpět do paneláku?
