Článek
Někomu život v paneláku vyhovuje, jinému ne. Byla doba, kdy jsem se stěhovala co dva roky a žila na různých místech. Někdy v domech, jindy v bytech. Každopádně život v paneláku mi dal důležitá uvědomění.
Tu noc jsem nevěděla, která bije. Byla jsem rozespalá a zmatená. Stalo se něco vážného? První, co mě napadlo bylo, že hoří. Opustila jsem balkon a šla se kukátkem podívat na chodbu. Svítilo se a jeden z hasičů právě scházel po schodech. Po dýmu ani stopa. Dost se mi ulevilo.
Zkontrolovala jsem děti v postýlkách a vrátila se na balkon. Hasiči už pomalu vysouvali žebřík ke čtvrtému patru. Patky těžkého hasičského vozu se zarývaly do hlíny vedle chodníku a kromě monotónního zvuku motoru nebylo slyšet nic. Sídliště spalo a netušilo, že se něco děje.
Žebřík byl už jen pár centimetrů od jednoho z oken, když to ve vysílačce jednoho z hasičů zachrastilo a rozkaz se změnil. Žebřík se začal zasouvat zpět a během pár minut bylo hasičské auto pryč. Jakoby se nic nestalo. Památkou byly jen nenápadné drny, ledabyle zašlapané, kam patřily.
Dodnes netuším, co se v našem domě té noci dělo, ale uvědomila jsem si, v jak falešném pocitu bezpečí člověk v paneláku žije.
Já jsem v něm vyrostla a takový život je pro mě běžný, ale jsem vděčná této noci, kdy jsem si uvědomila, že kolem mě žije spousta lidí, kteří můžou ohrozit mou rodinu stejně, jako já jejich.
Člověk nikdy neví, co se stane. Jestli někdo nezapomene, že vaří, jestli nezapomenou na zapálenou svíčku, jestli pečují o zásuvky a nehrozí požár zaviněný třeba jen nepatrnou jiskrou. Člověk prostě neví. Můžu na něco zapomenout já.
Na jednu stranu je to nebezpečné, na druhou to člověku dává pojem o pomíjivosti života. Nejen ve smyslu jeho ztráty, ale i jen ovlivnění - ztrátou majetku nebo zdraví. Proto je život v paneláku to nejlepší, co se mi v životě mohlo stát.
Došlo mi, že přestože žijeme ve městě a moc sousedy neznáme, jsou naše životy propojeny. Ovlivňujeme se vzájemně tím, jak žijeme. Proto bychom měli žít co nejvíc v souladu s místní komunitou. Nenarušovat životy ostatních a neohrožovat je bezohledností. Protože nikdy nevíme, co se může stát, a jaký to na nás může mít dopad.
Ať se družíme, nebo ne, jsme v paneláku součástí místní komunity a měli bychom se podle toho chovat. Vést děti k tomu, aby si vážily společných prostor a neničily je, a i my bychom se měli chovat kultivovaně a dbát na bezpečnost nejen svou, ale i těch, co bydlí v našem domě.
Bohužel toto se u nás moc neděje, takže moje nejistota pomalu ale jistě stoupá. Přestože mám život v paneláku ráda, kvůli těmto uvědoměním povede moje další cesta jinam. Což ale nic nemění na faktu, že vždycky budu za tyto zkušenosti vděčná.
Jak to máte vy? Bydlíte v paneláku?
