Článek
Mívali jsme ložnici hned vedle dětského pokoje a bylo to zlaté. Teď je součástí obýváku, aby měly děti vlastní pokojíčky, a tak se může stát, že něco neuslyším. Ale slyšela jsem.
Tichý vzlykot, který rve každé mámě srdce z těla. Vzbudil mě nad ránem. Něco se děje! Okamžitě jsem vystartovala.
Dveře malého pokojíčku byly otevřené a v tmavé postýlce plakal můj chlapeček. Během pár vteřin jsem ho držela v náruči a utírala slzičky.
„Co se stalo, broučku? Proč pláčeš?“ vyslovila jsem otázky, co se nedočkaly odpovědi, ale nemohla jsem to jen tak přejít.
„Proč jsi nepřišel za mnou?“
„Protože nesmím,“ třásla se mu bradička a oči se v šeru leskly smutnou vodou.
„Jaks na to přišel? To přece není pravda,“ snažila jsem se dopátrat důvodu.
„Říkalas, že mám spinkat ve své postýlce,“ znovu se rozplakal, jak ho zalila tíha neřešitelné situace.
Co se opravdu stalo?
Odpoledne byl unavený, protože už je velký a když spí s námi, nevyspí se dobře. Před spinkáním jsem mu řekla, že by bylo dobré, kdyby spal celou noc ve své postýlce, aby se pořádně vyspinkal.
V noci se ale probudil a asi se bál přijít. Možná si myslel, že se budu zlobit. Občas se mi to stane. Je toho na mě poslední dobou moc.
Asi jsem jeho pláč nějakou dobu neslyšela, tak otevřel dveře. A nebo i vyšel, ale pak ho zastavilo vědomí, že nesmí. Prostě jsem to řekla blbě. Málo jsem to vysvětlila a neúmyslně mu ublížila.
Je mu jen pět, ale je chytrý chlapeček a já JEN máma. Nemám ráda tady ty chvíle, kdy něco zořu takovýmto tristním způsobem, ale vím, že mě posouvají dál - jejich slzy. Jsou velkým tématem k přemýšlení, braní si ponaučení a snahy dělat věci líp, než jsem je dělala včera.
Mrzí mě, že má tuto zkušenost, protože si ji pamatuje. Odpoledne mi připomněl, že v noci plakal. A já už s tím nenadělám nic. Můžu jen doufat, že třeba zapomene nebo jeho bolest uzdraví salvy smíchu, které naštěstí zažívá mnohem častěji.
Když se dítěti stane něco podobného, měli bychom se zamyslet. Měl by to být vykřičník, abychom víc přemýšleli nad tím, co a jak dětem říkáme. Protože oni nejsou malí dospělí. Spoustu věcí ještě neumí. Nerozumí ironii a sarkazmu, neumí rozlišit vtip, když je skrytý za škádlení.
Někdy z toho můžou mít pocit, že je nemáme rádi a o to asi žádný rodič nestojí. Naštěstí je řešení úplně jednoduché - CHTÍT.
Chtít mít šťastné dítě a dělat pro to všechno, i kdyby to bylo o zjištění, že jsme i v padesáti prostě hloupí. Že nemáme vždycky pravdu a nevíme všechno nejlíp.
Vím, že to není snadné, ale je to jediná cesta k srdci dítěte.
Rozhodně to nejsou peníze.
Stalo se vám někdy něco podobného? Byli jste někdy dítětem špatně pochopeni?
