Článek
Připomnělo se mi to dnes, když mi moje sedmiletá dcera, po tom co jsem se jí celé dopoledne ptala, řekla půl hodiny před obědem, že chce řízek. Ten byl samozřejmě v mrazáku, takže si musela vymyslet něco rychlejšího, ale nic to nemění na tom, že si o svých věcech rozhoduje od malička sama.
Jsme čtyři a prakticky pořád připravuju čtyři různá jídla. Díky tomu se mi nestává, že by nechtěli jíst, jak to slyším u jiných maminek. Není to rozmar. Je to cesta. Cesta ke spokojenému životu a šťastným dětem.
Pokud se teď chytáte za hlavu a myslíte si něco o krávě nebeské, je to v pořádku. Každý to máme jinak. Ale zkuste se zamyslet nad jednou mou nedávnou zkušeností.
Dospělí a paradox
Samozřejmě největší problém pochopit náš přístup k dětem a jejich rozhodovacím schopnostem mají naši rodiče. Námitku Nemůžeš chtít po malém děcku, aby se rozhodlo, jestli chce chodit do školy, protože ještě neví, co chce. Od toho jsou rodiče, aby věděli, co je pro dítě nejlepší! už jsem slyšela snad stokrát. Když opomenu, že v drtivé většině případů netuším, co je pro moje dítě nejlepší a rozhodovala bych se vážně těžko, nese s sebou tato námitka silný paradox, který vyplynul na povrch při naší nedávné návštěvě tchyně.
Hned na začátku se zeptala na učení naší domškolačky. Když zjistila, že denně nesedí u knížek, jako ostatní děti, atmosféra mezi námi zhoustla.
Ani jedna naštěstí nejsme konfliktní typ, takže se změnilo téma a bylo po problému, ale později se něco stalo. Náš hovor se stočil na vlasy. Otázka zněla, jestli budeme naši holčičku stříhat. Řekla jsem jí to stejné, co před tím o škole - že si o věcech rozhoduje sama, tak ať se zeptá jí. Přiznám se, řádně jsem se nadechla čerstvého vzduchu v očekávaní dalšího dusna, ale ona mě překvapila. „No to je jasné. Nemůžeš jí jen tak ostříhat, když nechce.“
A teď mi řekněte… Tady ten zázrak uznání dětské svobody projevu se stal jak? A nestává se náhodou i vám - chytačům za hlavu - když se vám to hodí do krámu? Jak se stalo, že o tom, jestli bude nebo nebude chodit do školy si rozhodovat nemůže, to musíme my, ale o vlasech může, to my nesmíme?
Dítě a láska
Skutečnost je taková, že i ty nejmenší děti jsou schopny rozhodovat o svém životě, protože na rozdíl od většiny nás dospělých, přesně vědí, co chtějí. A jestliže mají tu možnost a touží být doma s maminkou, ani je nenapadne chtít jít do školy, i kdyby byla celá z gumových medvídků.
Oni prostě chtějí být doma, v klidu, v lásce, v bezpečí. Mají k tomu své důvody, které vám rádi řeknou, když se zeptáte, a pokud to bude ten, že chtějí být s vámi, mělo by to pro vás být to nejkrásnější na světě.
Znamená to totiž, že vás vaše dítě miluje a to i přesto, že ví, že občas ztratíte nervy, křičíte nebo dáte na zadek. Přesto všechno neexistuje žádné jiné místo ve vesmíru, kde by chtělo být. Jste pro ně celý svět a jediné čemu nerozumí je, proč vy to nemáte stejně.
Dítě a socializace
Říká se, že děti, které jsou stále jen se svými rodiči pozbývají schopnost socializace, ale není to tak. Jednak nikdy nejsou izolované a výhradně se svými rodiči. Chodí ven, nakupovat, na hřiště, kde jsou ostatní děti, jezdí na výlety a socializují se vlastně pořád všude. A díky možnosti neustálého různorodého zapojování se do společnosti, a ne jen do školního kolektivu, jim to nedělá absolutně žádný problém.
Moje děti jsou obě introverti (po nás), ale ať jdeme kamkoliv, jsou kontaktní a samostatní, protože to vidí u nás. Když jdeme na trdelník, mají ho objednaný dřív, než já vůbec dojdu k okýnku. Když chtějí ve zverimexu vědět něco o zvířátku, panikařím, protože najednou vystřelí a zmizí mezi regály. Jdou se zeptat paní prodavačky, protože je kompetentní a na rozdíl ode mě ví.
Dítě a rozhodování
A co se týká toho rozhodování? Protože se rozhodují pořád o něčem (kam půjdeme na procházku, kudy půjdeme, co bude cíl, co si oblečou, jakou hračku s sebou, co se chtějí naučit, co chtějí jíst…) jsou na to tak zvyklí, že to dokážou bez problémů prakticky hned. Jediné, co k tomu potřebují jsou všestranné informace.
Když se rozhodují o malých věcech jako je třeba jídlo, chtějí vědět, jaké mají možnosti - co je v lednici a co se z toho dá připravit. Když o velkých, potřebují znát obě strany mince. Co na tom bude fajn, ale i co by se jim nemuselo líbit.
Dítě a finanční situace rodiny
Asi nejtěžší bylo dětem přiblížit dopad jejich rozhodnutí na naši finanční situaci.
„To přece malé děcko nemůže pochopit!“ oponovala mi moje maminka, když jsem jí řekla, že měli veškeré informace i ty finanční. Ale já věděla, že už to chápou. Samozřejmě takto malí ještě neznají skutečnou hodnotu peněz, ale moc dobře věcí, co znamená míň hraček, míň výletů, míň zoo a míň trdelníků.
Rozumíte? Stačí jen najít cestu a pochopí všechno na světě. Nepodceňujte své děti. Jsou schopnější, než si myslíte.
Našeho pětiletého chlapečka teď v dubnu čeká rozhodování o školce ve smyslu Chceš chodit nebo nechceš?. Řekla jsem mu kolem toho všechno. Dobré i méně dobré, ale pořád neměl jasno. Pak jsem ho zaslechla, jak to probírá se ségrou, která rok do školky chodila a ona mu řekla úplně jednoduchou věc, která mě osobně vůbec nenapadla: „A když paní učitelka řekne, budeš si po sobě muset uklidit hračky.“ A on už bez zájmu: „Tak to tam nechci. To je jak doma.“
Věřte mi. Vaše děti se taky umí samy rozhodovat a i o důležitých věcech, pokud jim vy můžete dát tu možnost. Stačí je na to rozhodnutí připravovat s dostatečným předstihem, abyste při povídání s nimi mohli v průběhu času zohlednit všechny proměnné. Na všechno si totiž hned nevzpomenete. A jak jste mohli vidět, mnohdy ani netušíte, co je k jejich konečnému rozhodnutí nakonec dovede.
Užívejte si vrozenou genialitu vašich dětí a důvěřujte jim. Protože oni vám taky důvěřují a nikdo jim to nemusel říkat.
