Článek
Budou to dva roky, co v kolumbijské amazonii havarovalo malé letadlo. Zřítilo se někam do džungle a předpokládalo se, že nikdo nepřežil. Cestovala v něm i matka se čtyřmi dětmi. Nejstarší dceři Leslie bylo tehdy 13 let, mladší holčičce devět, chlapečkovi čtyři a miminku 11 měsíců.
Přestože pravděpodobnost jejich přežití byla mizivá, spustila kolumbijská vláda neprodleně záchrannou operaci, do které se i přes nevraživost vůči vojenským silám zapojili taky místní domorodci. Mnozí z nich v džungli vyrostli a uměli se v ní pohybovat. Spoléhali na své znalosti, získané od svých nomádských předků.
Přestože letadlo před havárií vysílalo nouzový signál, nikdo netušil, kde se zřítilo. Oblast hledání tak byla obrovská a pohyb v divoké džungli obtížný. První týden nenašli vůbec nic.
Když po dalších dlouhých dnech únavného pochodu džunglí a neúspěšného hledání čtrnáctiletý Alejandro objevil vrak letadla, zjistili, že ani jedno z dětí v něm není. Matka, pilot a další cestující byli mrtví.
Cessna se zřítila na území kolumbijských teroristů, vstříc jisté smrti. Záchranáři museli být opatrní. Pokud by je nezabila džungle a přírodní nebezpečí v ní srytá, mohl je nepřátelům prozradit každý zvuk. Přesto vojáci neváhali a použili všechny prostředky k tomu, aby děti našli.
Jedním z nich byl i záznam hlasu jejich babičky, který pouštěli z reproduktoru vrtulníku, a který je nabádal, aby zůstali na místě. Mělo to zvýšit šance na jejich záchranu, protože děti před nimi jakoby utíkaly. Nacházeli sice různé předměty, které cestou ztrácely včetně dětské lahvičky a použité plenky, ale najít je samotné se jim stále nedařilo. Netušili, že to má opačný efekt a děti se snaží jít za zvukem.
Po měsíci domorodcům nezbylo nic jiného, než se uchýlit k prastarým rituálům, které měly otevřít jejich mysl a pomoct děti najít.
Po dlouhých 40 dnech věčné naděje a nespočtu zklamání už to chtěli vzdát. Byli rozhodnutí vrátit se domů. Přesto se poslední den ještě naposledy vydali do džungle. A tehdy se to stalo. Džungle vydala svůj poklad v té úplně poslední minutě, kdy už se chtěli otočit a s bolestí v srdci se vrátit do tábora, aby po zbytek života žili s vědomím, že je nedokázali zachránit.
Našli je. Díky vůli, naději a odhodlání.
Našli je všechny čtyři zdravé 4,5 kilometru od místa havárie .Vyhublé na kost. Když jsem sledovala autentické záběry z této chvíle, neubránila jsem se slzám. Kolik toho musely vytrpět. Byly zbědované a to miminko… jakoby zachránci v náruči chovali hadrovou panenku. Skoro nic z něj nezbylo. Ten pohled nikdy nezapomenu. Kdyby je nenašli, během dalších dnů by všechny zemřely.
Osobně věřím v zázraky a vím, že se dějí každý den, každou vteřinu a toto byl bez pochyb jeden z nich. Jediné, co mi na nich vadí je, že než se stanou, čekají až do té nejposlednější možné chvíle. Proč? Abychom si uvědomili, že to bylo ono. Že to byl jeden z těch zázraků, za které se modlíme.
Dokumentární film o této neuvěřitelné pouti čtyř kolumbijských dětí a jejich nálezců natočil Netflix. Najdete ho pod názvem Ztracené děti (Kolumbie, 2024). Je sestavený z věrných rekonstrukcí a plný autentických záběrů, vyprávění přítomných vojáků a domorodců, včetně těch, co děti našli. Končí dojemným vyprávěním Leslie o tom, jak v pouhých 13 letech dokázala ochránit své mladší sourozence uprostřed nekonečné divoké džungle.
Narovinu… kapesníky s sebou! Ale vřele vám ho doporučuji. Člověk si toho při něm opravdu hodně uvědomí. A nejen o houževnatosti dětí.
-------
Zdroj: Netflix, dokumentární film Ztracené děti (Kolumbie, 2024)
