Článek
Od jejího narození jsem měla oproti jiným rodičům obrovskou výhodu. Byla jsem fascinovaná jejím přirozeným vývojem, zatímco všichni okolo z něj byli na nervy. Vždyť toto už by měla umět, už by měla být bez plínek a už by měla toto a tamto. A mně to bylo jedno, protože jsem věděla, že jestli to bude teď a nebo za dva měsíce, je úplně buřt. Jednou to totiž přirozeně přijít musí a až to přijde, tak to zvládne.
Takže zatímco všechny ostatní maminky se stresovaly, že jejich děti něco nezvládají podle tabulek, já si jen užívala každý moment, kdy to moje holčička zvládla. Něco dřív, něco později. Ale bez tlaku a bez zbytečného stresu, co bych na ni přenášela.
A se stejným přístupem, jsme ji přihlašovali do první třídy.
Přiznám se, že mi vůbec nedošlo, že už bude konec školního roku. Jsem s oběma dětmi doma, takže mám trošku jiný pojem o čase. Dává nám to na prdel finančně, ale co se týká jejich rozvoje, jsem nadšená. Ano, jsem nadšená i přesto, že vím, že moje dcera na konci první třídy ještě nebude umět číst. Protože nejde o to, že by nechtěla. Knížky miluje a má je v ruce každý den, ale ještě nezná všechna malá písmena a taky se jí nespojují slabiky.
Pamatujete si situaci, nebo ji možná právě prožíváte, když se dítěte zeptáte na úplně jednoduchou věc a ono neví?
Třeba Jak dělá koník? A ono kouká, přitom už jste to opakovali stokrát. Ale to je ještě malé, tak se to dá s úsměvem přejít, přestože sousedovic Toník, už umí všechna zvířátka. Ale tento přístup se postupně s narůstajícím věkem dítěte mění.
Kdo je tatínek od kuřátka? A zase ten pohled, který už tak důvěrně znáte. Jenomže už je ve školce a měl by to, do háje, vědět. Kolikrát to budeme muset ještě opakovat? Co si budou myslet učitelky a nebudou se mu děti posmívat? Takže místo jednou denně, začneme opakovat dvakrát. Protože už to musí umět. Jenomže… nemusí.
Ono mu to totiž k ničemu není. Kromě vás a učitelů se ho na to nikdo neptá. Nepotřebuje to vědět. On se raději naučí, jak funguje fyzika, když padá věž z kostek nebo letí autíčko z autodráhy. Ale toto my dospělí už nevidíme. To totiž není klasické učení a pro nás je to jen hra. Tak už si přestaň hrát a pojď se učit. Tady si sedni a řekni mi Kdo je tatínek od kuřátka?
No a jakmile nastoupí do školy, je to úplné peklo, protože známky. A jsme zpátky u čtení. L a O je?A zase ty oči. Má je krásné po vás, ale zrovna teď je vidět nechcete. Párkrát se to dá zvládnout, ale na konci školního roku? Kdy všechny děti už slabiky umí, a dokonce už umí i číst krátké věty?
Jako rodiče máme v tuto chvíli dvě možnosti. Buď to do něj natlačit, nebo ho nechat se přirozeně vyvinout, a hlavně zabývat se věcmi, které jemu dávají smysl, protože je velká pravděpodobnost, že mu dávají smysl proto, že je bude v životě potřebovat. A ono i to čtení jednou naskočí, když se tomu dá čas. Stejně jako všechno ostatní.
Navíc zákon neukládá dětem povinnost umět číst do konce první třídy. Ani přezkoušení není o tom, co všechno musí umět. Je to prostor pro přirozené tempo vývoje – a ten má každé dítě jiný.
Je pravda, že přirozeně se moje holčička učí úplně jinak, než kdyby chodila do školy. První se naučila velká tiskací písmena, teď se učí malá, a psací se bude učit až o hodně později a nebo vůbec. Záleží, kdy a jestli ji zaujmou. Ale zase bez problémů sčítá a odčítá do deseti z hlavy. Protože jsme k tomu nikdy nepoužívali papír.
Nejčastěji se učí na procházkách, když někam jdeme. Chodíme rádi a daleko, takže je na to moře času a na čerstvém vzduchu taky líp vstřebává informace. Samozřejmě se sveze i mladší brácha, takže ví víc, než děti v jeho věku. Co je podle mě ale nejdůležitější, že informace získávají, když chtějí. Jen ve chvíli, kdy o ně projeví zájem - když se je naučit chtějí.
Moje dcera se učí pořád a ráda. A já vím, že není ostuda, že ještě neumí číst, protože umí spoustu jiných věcí, které jiné děti neumí. Jsou věci, které jí jdou líp a jiné hůř, ale z toho se nestřílí. Nemůže umět nejlíp všechno.
Nikdo neumí nejlíp všechno. Přesto to po našich dětech ve školách chceme. Vždyť honba za samými jedničkami není nic jiného než snaha, aby naše dítě umělo nejlíp všechno.
Už jen v tomto uvědomění je cítit obrovská nálož frustrace. Víme, že nikdo není dokonalý, ani my nejsme, ale přesto tlačíme k dokonalosti naše malé děti.
Co je na tom nejhorší? Že děti nepotřebují být nejlepší. Potřebují být přijímané. A čas, který jim dáváme, když jim ještě něco nejde, je často tím největším darem, který si ponesou celý život.
