Článek
V České republice je v současné době na domácím vzdělávání přes 6 300 dětí. Rodiče tuto možnost využívají z mnoha různých důvodů, ať už kvůli životnímu stylu nebo potřebám svých dětí. Přináší to spoustu výhod, ale i starostí. Jedno je ale nepopiratelné - znají své děti mnohem líp, než rodiče ostatních dětí. Proč? Mohlo by se zdát, že musí.
Nedávno jsem otevřela mailovou schránku a čekala tam na mně zpráva ze svobodné školy, do které je zapsaná moje dcera. Zvolte si termíny přezkoušení, vyplňte hodnocení a navrhněte vysvědčení, stálo v něm a připomnělo mi to, že mě zase čeká práce, kterou běžně dělá učitel.
Když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že učitelé vlastně znají děti líp než jejich vlastní rodiče. Tráví s nimi mnohem víc času a denně sledují jejich vývoj. Kdyby k nim měli vztah jako k vlastním dětem, bylo by to v pořádku, jenomže nemají, a tak je jejich pohled často nelaskavý a děti zraňuje. A rodiče pak paradoxně dělají to samé zase v důsledku naznalosti vlastních dětí, protože s nimi tráví minimum času a vlastně netuší, kdo proti nim stojí. Že už to není dítě, ale osobnost, která potřebuje uznání a pochopení.
Tato problematika je hrozně složitá, protože všichni samozřejmě nemůžou být s dětmi doma, ale… můžeme si situaci aspoň uvědomit a snažit se dětem víc přiblížit a pochopit je.
Jako maminka dětí na domácí škole a školce znám své děti do posledního dechu. Od prvního náznaku vím, kdy je vhodný čas je vzdělávat, protože jsou tomu otevření, kdy k nim promlouvat, aby si z toho něco odnesli, jaký tón v danou chvíli volit a taky kdy je nechat být, protože potřebují být sami. Vím, co mají rádi a co ne. Co je baví a zajímá. Kde mají přednosti a kde jim to drhne. Poznám, kdy křičí, protože jsou naštvaní a kdy jen proto, že jsou přetažení a unavení.
Všechno to, co normálně rodiče irituje, kvůli čemu mají potřebu dávat na odiv svou nadvládu a vydobývat si autoritu, znám do posledního detailu. Díky tomu vím, kdy je potřeba nastavit mantinely a kdy o houby jde. Bez problémů idetifikuju, co je drzost a co součást vývoje. Když nás v některých situacích pozorují venku kolemjdoucí, musí si myslet, že mi děcka skáčou po hlavě, ale není to tak. Protože já vím přesně, jaká je v tu chvíli situace. Vidím totiž tu tenkou linii a cítím tu neviditelnou esenci na hranici vzteku a neštěstí. A to jen díky tomu, že jsou doma.
Kdykoliv mě o to kdokoliv požádá, můžu si sednout a napsat elaborát o svých dětech do posledního detailu. Protože je znám a vím o nich všechno důležité. Co jim dělá radost, i čeho se bojí. Předávám jim totiž nejen znalosti a dovednosti, ale i schopnost komunikovat s dospělými - se mnou. A díky tomu vím, jak a kdy co udělat, abych je vychovávala, ale zároveň nezraňovala. Díky tomu se mi umí postavit ve chvílích, kdy mají pocit, že nejsem spravedlivá, umí vyjednávat a diskutovat a umí se samostatně rozhodovat i pod tlakem.
Na tom, že rodiče domškoláků vědí o svých dětech víc než rodiče jiných dětí nic zvláštního není. Co ale zvláštní je, že to není proto, že by kvůli škole a hodnocení museli. Je to proto, že to vědět chtějí. Když se rozhodovali, jestli jejich děti zůstanou doma, bylo to o tom, že je chtěli znát a chtěli všechno vědět - být součástí jejich života. Ať už byly další důvody jakékoliv.
Takže si dneska sednu, vyplním všechny ty tabulky a napíšu krátký posudek na své vlastní dítě, protože to nikdo jiný udělat nemůže. Nikdo s ním netráví víc času a nikdo ho nezná líp, než já. A udělám to s láskou a moudrostí, protože vím, že nadržovat by ničemu nepomohlo a že i jeho slabiny jsou síla, která člověka dokáže hnát kupředu.
A toto je podle mě celá podstata mateřství.
