Článek
„Ty musíš být úplně blbá! Co na tom nechápeš? Tady to sečteš, toto odečteš a hotovo. Jestli z té písemky doneseš dvojku, tak si mě nepřej. Chraň tě ruka boží, jestli nebudeš mít na pololetí samé jedničky,“ letí vzduchem zlý hlas skrze zavřené dveře chodbou z nejvyššího patra naší sedmibytovky až k nám dolů do přízemí.
Obouvám si boty a je mi to jasné. Teta z vrchu zase huláká na Gábinu. Namísto toho, aby si užívala předvánoční čas, ji stresuje školou. Holka je o dva roky mladší než já a prostě není tak bystrá, jak by si teta přála. Jenomže ta má ambice a chce ji dotlačit na vysokou. Moje maminka to má podobně, ale naštěstí to nehrne pod tlakem.
Od spolužáků jsem tehdy věděla, že nejsme jediné. Byl socialismus a mít diplom něco znamenalo. Většina mých spolužáků měla ambiciózní rodiče, ale někteří to vyloženě přeháněli, bez ohledu na to, jestli jejich dítě bylo studijní typ, nebo ne a děcka se s každou dvojkou třepaly jak ratlíci. Já studijní typ nebyla. Už od základky jsem se těšila do práce a víc než maturitu jsem neplánovala. A tu taky jen proto, abych nemusela v JZD utírat kravám zadky, což jsem jako motivaci slýchala až příliš často.
Tehdy nás naši rodiče přeceňovali. Všichni si byli svým způsobem rovni, i když někteří rovnější, a možnost vymanit se ze stáda viděli právě v úspěších svých dětí. A dnes s odstupem času vlastně ani nevím, jestli to bylo tak špatné, protože to, jak vidíme děti dnes, mi přijde horší.
Snowflakes - sněhové vločky, co se rychle sesypou. To je náš pohled na dnešní děti a mně to přijde přes čáru. Posmíváme se jim prakticky dřív, než se vůbec narodí a podobně jako naši rodiče, máme problém vidět jejich výjimečnost a individualitu.
Neuvědomujeme si, že my jsme se z toho pomalého pohodlného socialistického života, kdy jsme měli jistotu práce, bydlení, lékařské péče i potřebného vzdělání, dožívali tohoto rychlého a nebezpečného postupně. Měli jsme možnost si zvykat na to, jak se svět mění a nabírá tempo. Ale děti, co se narodily před patnácti lety, byly do tohoto extrémně rychlého světa, plného technologického pokroku, vhozeny, a on se od té doby pořád jen zrychloval.
Navíc naše země od pádu komunismu neposkytuje mladým lidem a rodinám žádné jistoty, ani je nijak nechrání před úvěry, podvodníky, sexuálními devianty. Když se k tomu přidá nedaleká válka, šikana na školách i v práci… Není na místě se komukoliv posmívat.
Dnešní děti se rodí do světa, který jim nenabízí nic jiného než stres a to prakticky od narození. Maminky kvůli penězům odkládají děti k babičkám nebo do institucí a obírají je o svou lásku, protože jinak by to rodiny finančně nezvládly. Do školky a školy se musí, tam to jde jinak jen u mizivého procenta rodin. Jediné, co dětem dnešní rodina nabízí je jakési falešné zastání, když mají problémy s učiteli, ale to je spíš kontra, než k něčemu a situaci jim to ve školách jen zhoršuje.
Absence rodičovské lásky, na kterou mámy a tátové většinou nemají čas a mnohdy ani chuť, se pak projevuje právě psychickými problémy dětí. Některé se sebepoškozují, některé poškozují jiné. A ti, co se jim posmívají, nesou vinu.
Vím, že je těžké si to přiznat a vím, že mnozí rodiče si svou vinu ani přiznat neumí, ale jestliže vidíte na dětech slabost, aspoň se, prosím, zamyslete nad tím, odkud to plyne. Protože oni za to nemůžou. Oni se rodí silní, to my z nich slabochy děláme svým přístupem.
Zkuste se někdy na své děti podívat z druhé strany. Z té, kde je věci baví a jsou úspěšné. Uvidíte, že přestože sice neumí tak dobře počítat nebo perfektně česky, i tak v něčem vynikají. Třeba skvěle malují nebo jsou dobří ve sportu. A pokud teď máte pocit, že nejsou dobří v ničem, tak si můžete být jistí, že o tom jen nevíte. A to je smutné.
Každý člověk je něčím výjimečný a to ho dělá silným. Když se o děti začnete zajímat, dostanete příležitost, jejich sílu vidět. A jestliže taky toužíte po tom, aby byly v životě úspěšné, stačí jen málo.
Nepodceňovat je, podporovat je v tom, co milují, a tím směrem je motivovat.
