Článek
Současné školství je stále tak nějak „nastavené“ na po všech stránkách průměrné děti. Kdo v něčem zaostává - ne proto, že by měl snížený intelekt, ale třeba jenom proto, že se ve schopnosti nabývat určité dovednosti vyvíjí pomaleji než většina jeho vrstevníků, může mít ve škole problém.
Vyvíjet se v něčem pomaleji než běžný průměr není nic odsouzeníhodného - a dotyčný kvůli tomu rozhodně nemusí být nějaký hlupák.
Přece všechny děti také nejsou schopné třeba sedět, chodit nebo i mluvit v úplně stejném věku. Někdo dokáže chodit v necelém roce, jiný s tím může mít problémy ještě ve dvou letech - a nic to nevypovídá o tom, z kterého z nich jednou bude maratónský běžec. Stejně tak budoucí vynikající herec nebo třeba advokát proslulý svou výřečností mohl být ještě ve dvou letech naprostý „nemluva“.
Pokud se dítě vyvíjí pomaleji než většina jeho vrstevníků, může zde pomoci odklad nástupu do první třídy, jeho domácí výuka, případně pomoc asistentů při běžné školní docházce. Dříve se „pomalejší“ děti „řešily“ pomocí tzv. „vyrovnávací třídy“. Což podle mého názoru nebyl úplně špatný nápad - v těchto třídách bylo mnohem méně žáků než ve třídách běžných, takže učitel se každému dítěti mohl daleko více individuálně věnovat. Také tempo zde bylo daleko „volnější“. Naprostá většina dětí, které prošly dvěma či třemi lety vyrovnávací třídy, byly schopné se od třetí nebo čtvrté třídy zařadit do „naprosto normální“ výuky a v učivu nijak nezaostávat. Naopak někteří z nich potom i úspěšně složili přijímací zkoušky na střední školy.
Jestli podle současných rámcových vzdělávacích plánů pro ZŠ je naprosto v pořádku, pokud dítě umí číst až na konci druhé třídy a psát třeba až na konci třídy třetí, tak zcela obecně nic proti tomu.
Jenom by se mělo myslet také na ty děti, kterým nedělá žádný problém číst i psát přinejmenším část písmenek ještě před nástupem do školy. A mnohé to umějí ne proto, že by to do nich „natlačili“ přespříliš ambiciózní rodiče, ale dokázaly se to naučit tak nějak samy. Např. slavný autor sci-fi Isaac Asimov se naučil číst v pěti letech, aby si mohl potají číst pulpové magazíny, které vídal povalovat se v krámku svého táty a jejichž nápadné obálky jej jako dítě velmi zaujaly.
Ano, Isaac Asimov měl intelekt v pásmu geniality, mimo jiné vystudoval přírodní vědy a byl členem Mensy. Jenže lidí s IQ 130 a více je v populaci zhruba 2 %, přičemž naučit se číst a/nebo psát alespoň část písmenek ještě v mateřské školce zvládne i naprostá většina dětí s IQ kolem 120 - pokud o to mají zájem nebo jsou do toho nějak „po dobrém či po zlém“ nuceni rodiči. A těch je v populaci dalších asi 8 %. Ano, část mých kamarádů z fandomu uměla číst už ve školce - a ani zdaleka ne všichni jsou členové Mensy.
Máme tedy v každém populačním ročníku nějakých nejméně 15 (možná i 20) % dětí, pro které je naprosto přirozené nejpozději na konci první třídy umět velmi dobře číst - a přinejmenším část z nich zvládá i neméně slušně psát. Použiji zde citát z jedné mé oblíbené sci-fi povídky: „A co s tím teď uděláme, páni bratři?“
Děti, které se „vyvíjejí rychleji“ než většina jejich spolužáků (případně mají vrozený nadprůměrně vysoký intelekt) se dnes i tak ve škole příšerně nudí. Znám to z vlastní zkušenosti, ve škole mě to přestalo bavit zhruba po dvou měsících, jelikož mi „lezlo na nervy“, že paní učitelka podruhé, potřetí nebo dokonce počtvrté vysvětluje tu samou věc. Dokonce jsem kvůli tomu jeden den chtěla v půlce vyučování odejít - na odchodu jsem paní učitelce oznámila, že se vrátím, až bude povídat něco, co ještě neznám.
Naštěstí to byla velmi rozumná dáma, která nastalou situaci dokázala bravurně zvládnout. Trpělivě mi vysvětlila, že stejně jako tatínek a maminka musejí chodit do práce, ačkoli je to tam ne vždycky baví, tak i já musím chodit do školy i v případě, že mě výklad nudí. Protože tak to holt v životě chodí, že povinností občas bývá i něco, co člověka krutě nebaví, na což si musím postupně zvykat. Toto vysvětlení jsem pochopila, takže jsem se vrátila zpátky do lavice. Pravdou ale je, že většinou jsem výklad něčeho, co jsem slyšela podruhé nebo potřetí, stejně vůbec nevnímala a místo toho jsem si kreslila, případně „čuměla po ftákách“.
Od druhé třídy jsem si většinou četla pod lavicí, což mi - vzhledem k samým jedničkám na vysvědčení - bylo de facto tolerováno. Resp. učitelé se tvářili, že to nevidí. U spolužáka, který byl intelektově také poněkud „napřed“ a k tomu měl i zcela mimořádný výtvarný talent (dnes je z něj velmi úspěšný průmyslový designér) zase nejen přehlíželi jeho ustavičné malování si na hodinách, ale také vcelku mírně trestali i všechny jeho „klukoviny“, které z nudy vyváděl.
Mimochodem, jeden školní rok jsme spolu my dva povinně seděli ve stejné lavici - třídní se mylně domníval, že by se David mohl ode mě „nakazit“ vynikajícím prospěchem. Místo toho jsme velmi rychle našli společnou řeč v tom, že jsme jen vymýšleli další a další ptákoviny, pod lavicí si malovali, psali vzkazy, půjčovali komixy nebo celé hodiny hráli „lodě“.
Tak nás další rok zase radši rozesadili, ale žádné velké kázeňské postihy se naštěstí nekonaly. Náš třídní totiž zastával zásadu, že si nemůže vzít na svědomí, aby někomu zkazil život jenom kvůli tomu, že dotyčný/á v pubertě vyváděl(a) hlouposti. Díky, pane učiteli!
Proto při představě, že bych musela ještě ve druhé třídě poslouchat, jak mí pomalejší spolužáci obtížně slabikují, mi docela běhá mráz po zádech. To vážně nevím, co bych za této situace asi vyváděla - ať již ve spolupráci s „třídním darebákem“ Davidem, nebo zcela sama.
I tak mi vždycky lezlo na nervy, když ve vyšších ročnících jsme měli něco číst „potichu“ - protože pokud jsem četla ze společné knížky ještě s někým dalším, měla jsem stránku přečtenou dvakrát rychleji než on či ona, a v případě, že jsme měli každý příslušný text vlastní, měla jsem jej přečtený za méně než polovinu času než ti nejpomalejší ze třídy. Po zbytek času jsem si tedy mohla leda něco čmárat nebo koukat z okna.
Pokud by se tedy začaly ve velkém „rušit odklady“ a tím pádem by bylo zcela běžným jevem, že každé čtvrté až páté dítě by ještě na konci druhé třídy slabikovalo, jak by na to asi tak reagovaly ty děti, kterým nedělalo problémy dobře číst už na konci prvního pololetí první třídy?
Vzhledem k vlastním zkušenostem tudíž mám velkou empatii vůči dětem, které by dva roky poslouchání slabikování pomalejších spolužáků neuvěřitelně štvalo. Ano, samozřejmě, nikdo nemůže za to, že je buď intelektuálně mírně podprůměrný, nebo sice průměrný až nadprůměrný, ale vyvíjí se pomaleji než většina jeho vrstevníků. Jenže také nikdo nemůže za to, že se vyvíjí rychleji než „tabulkové“ dítě, případně že má vrozené IQ 120 a více.
Dnešní školství se snaží vycházet vstříc dětem se všemi možnými problémy - dyslektikům, dysgrafikům, dyskalkulikůlm, dětem s ADHD i poruchami autistického spektra, dětem nevidomým, neslyšícím, vozíčkářům…
Na straně jedné je nespíš dobře, že se dnes už většina postižených nezavírá kamsi do ústavů „co nejdál“ od běžné společnosti a že se tak děti už od malička učí, že mezi námi žijí různí lidé, tedy i ti nevidomí, neslyšící, vozíčkáři a případně také ti, kteří jsou na to či ono „pomalejší“ nebo „nešikovní“. Na straně druhé však současné školství pořád neumí reflektovat skutečnost, že dětmi „se zvláštními vzdělávacími potřebami“ jsou ve skutečnosti i ty mimořádně inteligentní. A pokud velmi nadané dítě zároveň trpí ADHD nebo je aspergrik, je to pro všechny zúčastněné dvojnásob těžké.
Za minulého režimu tělesně postižený génius obvykle skončil v ústavu a proto se k vysokoškolskému vzdělání dostal spíše výjimečně - ovšem občas i ten vozíčkář nebo nevidomý univerzitu vystudoval. Ještě mnohem hůř však dopadlo mimořádně nadané dítě s nějakou lehčí mozkovou dysfunkcí - bylo automaticky považováno za intelektově méněcenné a odesláno do tzv. „zvláštní školy“. Zde se pochopitelně příšerně nudilo, což jeho případný autismus, ADHD, dyslexii či jinou poruchu ještě „posilovalo“. Často proto skončilo s nálepkou „nezvdělavatelného“ nebo „velmi obtížně vzdělavatelného“, takže nakonec nedokončilo ani všechny třídy základní školy, natož pak že by získalo nějaké vyšší vzdělání.
O kolik Stephenů Hawkingů asi tak lidstvo přišlo?!
Podobnou chybu nedělalo totiž jenom socialistické školství, s mimořádně nadanými dětmi se bohužel pořádně pracovat tak nějak neumělo dlouhá desetiletí až staletí skoro nikde na světě. Štěstí bylo, pokud se takové dítě narodilo v dobře situované rodině - pak byli rodiče zpravidla schopní mu sehnat soukromé učitele nebo školy, co jeho talent podchytili a dále rozvíjeli. Ale dovedete si někdo představit, kolik lidí, kteří mohli „levou rukou“ získat Nobelovu cenu za fyziku, chemii nebo medicínu, skončilo jako dělníci v továrnách, přidavači na stavbách nebo při kydání hnoje?
V některých západních (a zejména severských) zemích se dnes už snaží o individuální přístup nejen vůči těm „pomalejším“ či jinak hendikepovaným, ale také vůči těm mimořádně nadaným. A to je samozřejmě jenom správně.
Podle mého názoru by na základních školách měly existovat jak zvláštní třídy pro ty, co se vyvíjejí „pomaleji“ než jejich vrstevníci, tak i pro ty, kteří se vyvíjejí „rychleji“. Jedněch i druhých bude v běžném populačním ročníku maximálně 20 %. Takže jak třída pro „rychlejší“ děti, tak i ta pro ty „pomalejší“ by mohla mít méně žáků než běžné třídy, tedy by se jedněm i druhým mohli učitelé věnovat více než těm „tabulkově průměrným“.
Během prvních dvou až tří let školní docházky by se asi „nějak srovnala“ naprostá většina rozdílů daná pouhou rozdílnou rychlostí vývoje (případně i špatným rodinným zázemím) a nikoliv objektivními rozdíly v samotném intelektu. Ty, u kterých by se prokázalo, že „pouhá vyrovnávací třída“ jim nestačí, protože jejich vrozené IQ je opravdu výrazně podprůměrné, by asi bylo vhodné dále vzdělávat ve škole praktické.
Ovšem co s těmi, co by i ve čtvrté, páté či šesté třídě stále „byli dál“ než většina jejich spolužáků?
Podle mého názoru jsou zde pouze dvě možnosti:
1. I nadále podporovat existenci šetiletých a osmiletých gymnázií, případně i různých speciálních „škol pro mimořádně nadané děti“, a ti nadprůměrně inteligentní až geniální na ně zkrátka budou v průběhu druhého stupně základní školy odcházet.
Na základních školách tudíž od sedmé třídy výš bude zůstávat pouze či převážně intelektuální průměr až podprůměr. Což nejspíš není moc dobré řešení. Ve finále na něm totiž společnost jako celek spíše hodně tratí.
2. Vysoce nadprůměrně inteligentním dětem začít dávat také asistenty, stejně jako jejich hendikepovaným spolužákům. A tito asistenti by pak měli dokázat nejen eliminovat to, že „malí géniové“ budou ve třídách z nudy vyrušovat, ale naopak by měli být schopní jim ještě vymýšlet náplň (neboli zábavu, chcete-li) takového druhu, kterou mohou svůj talent ještě více rozvíjet a (v ideálním případě) i nějak prospívat výuce celé třídy.
Dovedu si např. představit situaci, že by ve vyšších ročnících základní školy v části hodiny místo učitele vedl výklad o určité věci některý z mimořádně nadaných žáků, který má to či ono (lhostejno, zda hady, velryby, letadla, středověké hrady nebo třeba druhou světovou válku) jako své hobby.
Dokud nebudou mít nadprůměrně inteligentní děti na základních školách stejné „zastání“ jako jejich postižení vrstevníci, nemůžeme se divit, že se je jejich rodiče budou snažit co nejrychleji dostat z běžné základní školy jinam.
Tam, kde - podle jejich názoru - budou lepší podmínky pro rozvoj nadání těchto dětí.
Na podobná témata:
Zdroje:
Isaac Asimov: Já, Asimov (paměti)
