Článek
Důvody, proč zachovat jejich známkování:
Tím prvním je velmi relevantní argument, že pokud by se tyto předměty buď vůbec neznámkovaly, nebo by byly brány jako de facto předměty nepovinné - tedy se známka z nich nezapočítávala do průměru či se po celou dobu školní docházky hodnotily pouze slovně, část žáků by na ně mohla totálně „kašlat“. Tedy nenosit do příslušných hodin pomůcky, nepracovat v nich a naopak ještě vyrušovat, obtěžovat až šikanovat ostatní spolužáky, které tento předmět baví, nebo dokonce nějak obtěžovat či šikanovat samotné vyučující.
Osobně si myslím, že vyrušování v hodinách, obtěžování nebo dokonce šikanu spolužáků či vyučujících není nutné (ba ani správné) řešit zrovna „sázením pětek“. Od toho snad existují - tedy doufám, že stále existují - v případě běžného vyrušování či jiného v zásadě normálního „dělání bince“ v hodinách poznámky, v případě vážnějších prohřešků pak třídní a ředitelské důtky a v krajních případech i snížená známka z chování nebo (existuje to ještě i na základní škole?) možnost vyloučení ze školy.
Dalším argumenem pro zachování známkování je argument, že děti, které moc „nemají hlavu na učení“, takže matematiku, fyziku, chemii, přírodopis, dějepis nebo jazyky „prolézají“ s trojkami a občas i se čtyřkami, si aspoň mohou více či méně „vylepšit průměr“ hezkými známkami z tělocviku, hudební, výtvarné a pracovní výchovy.
Podle mého názoru dítě, kterému nejde běžné učení, ale je velmi manuálně šikovné, pohybově nadané či má velký hudební či výtvarný talent, není rozumné posílat na běžné střední školy - typu gymnázií, obchodních akademií apod. Jejich rodiče (pokud mají aspoň trochu rozum) by je měli směřovat právě na ty školy a učební obory, kde tyto své přednosti mohou uplatnit.
Tedy je-li někdo manuálně zručný, je pro něj ideální učební obor bez maturity - protože jako dobrý řemeslník si bude velmi slušně vydělávat bez toho, aby musel umět řešit rovnice o několika neznámých. A do učebních oborů bez maturity (a občas i do některých s maturitou) dnes berou i žáky se čtyřkami.
A zase na středních školách, kde se dělají talenové zkoušky, se v případě jejich úspěšného složení k průměru na vysvědčení buď vůbec nepřihlíží, nebo jen velmi minimálně.
Takže manuálně zručné, umělecky talentované nebo mimořádně pohybově nadané děti k úspěšné kariéře právě v tom, co jim výjimečně dobře jde, ten „vylepšený průměr“ vlastně vůbec nepotřebují.
Dalším argumentem je, že ty děti, které nejsou „studijní typy“, v případě známkování „výchov“ mají šanci ve škole aspoň v nějakém předmětu „být hvězdou“ a svými spolužáky obdivované. Děti snad nejsou hloupé a to, že někdo výborně zpívá, kreslí nebo je mimořádně pohybově nadaný či manuálně zručný, přece vidí i bez toho, že dotyčný či dotyčná dostává v tělocviku, výtvarce nebo hudebce jednu jedničku za druhou.
Navíc i bez jedniček na vysvědčení lze takto talentované dítě před ostatními spolužáky náležitě zviditelnit. Např. jeho kresby a malby se pravidelně objevují na nástěnkách, zpívá ve školním pěveckém souboru a vystupuje s ním na besídkách, reperezentuje školu na okresních a krajských závodech či v různých soutěžích… Těch možností je přece docela hodně.
Argumenty proti známkování:
Tím úplně prvním je skutečnost, že všechny „výchovy“ jsou do značné míry o talentu. Kdo je pohybově či manuálně nešikovný, kreslení mu nejde nebo se narodí s absolutním „hudebním hluchem“, ten i kdyby se „přetrhl“, nikdy jeho výkony nebudou srovnatelné s někým, který na tu hudbu, kreslení, sport nebo třeba vyrábění poliček má tzv. „talent od Pánaboha“.
Ano, je třeba se smířit s tím, že nikdo není šikovný na všechno - případně že „renesanční osobnosti“, které jsou premianty jak v matematice, tak v angličtině, k tomu píšou skvělé slohovky, báječně malují i hrají na kytaru a ještě jsou schopné přivézt zlaté medaile ze školních atletických přeborů, jsou velmi zřídkavým jevem a vyskytují se v poměru jeden ze sta až tisíce.
Ovšem není asi úplně fajn pokazit dobrému žákovi průměr trojkou z hudební výchovy nebo z tělocviku. Vzhledem k tomu, že na dobré střední školy se dostává poslední dobou dost problematicky, není zrovna fér, aby se vítěz matematické olympiády na své vysněné přírodovědné gymnázium nedostal (těsně skončil „pod čarou“) jenom kvůli tomu, že se učitelka hudebky nedokázala přenést přes fakt, že absolutně nemá sluch, nebo tělocvikář odmítal „přimhouřit oko“ nad tím, že nedokáže přeskočit koně a v běhu je vždycky poslední.
Ano, lze namítnout, že pokud by učitelé premiantům dávali z „výchov“ automaticky jedničky, aby jim „nekazili vysvědčení“, bylo by to velmi nespravedlivé vůči těm ostatním. Těm mimořádně talentovaným, kteří by to jako nespravedlivé mohli taky začít brát, a tudíž by se přestali snažit i v těch předmětech, na které jsou šikovní.
Proto si myslím, že by nebylo od věci všechny ty „výchovy“ buď vůbec neznámkovat, ale pouze s nimi nakládat podobně jako se semináři na vysoké škole - tedy dávat jistý „zápočet“ za aktivní účast, nebo je hodnotit pouze slovně a tudíž do celkového průměru vůbec nezapočítávat, případně je sice známkovat, ale opět do studijních průměrů nezapočítávat.
A ti, kteří jsou v těchto předmětech výborní, protože na ně zkrátka mají talent, by mohli být oceněni jinak než právě jedničkou na vysvědčení, která by se započítávala do průměru. Jak už jsem uvedla výše, třeba tím, že by školu reprezentovali na různých pěveckých, sportovních či výtvarných soutěžích. A ti netalentovaní by pak mohli být vedeni k tomu, aby těmto svým spolužákům fandili, případně aby pro ně dělali něco „navíc“ - dejme tomu v tělocviku uklízeli nářadí a starali se o hřiště, a hlavně aby jim chodili na ty soutěže fandit.
Ve vyšších ročnících základní školy by si pak ti nešikovní a netalentovaní mohli vylepšit známku nebo získat další body „na zápočet“ i tím, že by zpracovali referát o nějakém slavném malíři, hudebníkovi či sportovci, nebo vymysleli, na jakou výstavu či jinou kulturní akci by celá třída mohla společně jít.
Podle mého názoru na základní škole, zejména pak na prvním stupni, by všechny předměty měly být především jistým seznamováním se žáků s nimi. Zjišťováním, na co je dané dítě nadané více a na co méně, případně i na co má mimořádný talent - ale současně bez toho, aby to, na co dítě příliš nadání nemá, mu bylo nadosmrti znechuceno. Což by pro „výchovy“ mělo platit dvojnásobně.
Pokud je totiž dítěti od malička dáváno najevo, mimo jiné i špatnými známkami nebo dokonce - což bohužel někteří učitelé taky ne až tak výjimečně dělají - veřejným shazováním před celou třídou, že je na něco nešikovné, může to v něm k danému předmětu vyvolat zbytečný odpor.
Existuje mnoho lidí, kteří nenávidí sport právě kvůli školnímu tělocvikáři či tělocvikářce. A to je určitě špatně.
I nepříliš pohybově nadaný člověk si může najít sport či jinou pohybovou aktivitu (např. turistiku, tanec, step, otužování aj.), co mu bude vyhovovat, protože v něm nebude „absolutně nemožný“. Dobrý tělocvikář/tělocvikářka by měl(a) být právě od toho, aby rozpoznal(a), co dítěti jde a co ne. Nevěřím, že kterékoliv dítě - samozřejmě není-li vážně zdravotně postižené, ale takové je z tělocviku osvobozeno - je totální „gramla“ úplně na všechno počínaje během přes plavání, šplh, bruslení, lyžování, hody na terč, skákání přes kozu a konče třeba míčovými hrami.
Je naprostá blbost někoho, komu nejde výmyk na hrazdě, ale je vynikající ve sprintu, celý školní rok ve věci toho výmyku všemožně týrat a nutit jej do něj, nebo dokonce mu kvůli tomu nezvládnutému výmyku dát dvojku z tělocviku, ačkoliv dovezl zlatou medaili z krajského přeboru v běhu na 100 m. Nebo co já vím klukovi, který hraje juniorský hokej, nebo holce, která vozí poháry ze soutěží v šermu či karate, dávat v tělocviku horší známku jen kvůli tomu, že mu/jí moc nejde plavání nebo šplh po tyči. A bohužel i takoví tělocvikáři existují.
Podle mého názoru pokud někomu v tělocviku něco jde, měl by v to být učitelem podporován, a pokud mu naopak něco nejde, měl by nad tím učitel mávnout rukou. Vyzkoušet to s ní(m) dvakrát třikrát - a pokud je dotyčný/á na určitý typ cvičení opravdu hodně nešikovný/á či se ho dokonce bojí, tak ho či ji do něj nenutit a najít mu/jí pohybovou aktivitu, která mu/jí půjde a bude ho/ji bavit. Pokud výborného atleta nebaví basketbal nebo vynikajícímu plavci nejde skákání přes kozu, dá se to přece vždycky nějak řešit.
Např. tak, že jsou-li děti uvnitř v tělocvičně, tak se rozdělí do družtev, z nichž každé dělá něco jiného - např. šplhání, skákání přes kozu, výmyky na hrazdě a bradlech, cvičení na kruzích apod. - a děti se do jednotlivých družstev rozřadí podle toho, kterému dítěti co z toho dobře jde a baví ho to.
Některé děti baví těch cviků více, takže ty se mohou během hodiny v družstvech vystřídat, no a pokud Pepíček pouze rád šplhá po laně a Mařenka má ráda pouze skákání přes kozu, není snad nic proti ničemu, aby celou hodinu trávili právě tím, co je baví a jde jim. Budou mít díky tomu Pepíček s Mařenkou celou vyučovací hodinu nějaký pohyb? Budou. A to je snad to hlavní.
To samé venku na hřišti - komu jde skok do dálky a nebaví ho běh na 1500 m, ať klidně celou hodinu skáče do dálky. Komu naopak nejde běh, ale exceluje v házení krikeťákem, ten ať po úvodním rozcvičení klidně celý zbytek hodiny háže krikeťákem, zatímco nadaní běžci ať si zatím vylepšují své časy.
Koho nebaví hrát basketbal, protože mu nejde - ony totiž děti velmi často něco nechtějí dělat především proto, že v tom nejsou dobré - ale vysloveně se nevyhýbá jakémukoliv pohybu, ten ať klidně těch 10-15 minut, co se bude hrát, sedí na lavičce a fandí nebo spolu s učitelem dělá rozhodčího. Klidně to tomu dítěti dát i jako úkol - nebaví tě hrát basketbal, fotbal nebo třeba vybíjenou? Fajn, tak se nemusíš této části hodiny aktivně účastnit, ale naučíš se pravidla a budeš to se mnou soudcovat.
Nebo proč by přeborník v plavání místo sprintu, který mu nejde, nemohl dělat ostatním spolužákům časomíru? A ten hokejista, kterému nejde plavání, ať si ve vodě pouze nějak cvičí a do plavání - natož pak na čas - jej vůbec nenutit. A ti, kteří jsou co do pohybu opravdu mimořádně nešikovní a nejde jim dobře skoro nic, ať dělají pouze to málo, co jim jde, aby se na hodinách aspoň nějak hýbali, a po část hodiny ať klidně fungují jako asistenti učitele - dávají záchranu při skocích přes koně, měří čas apod. Prostě když se chce, všechno je řešitelné.
Navíc je velmi pravděpodobné, že pokud ti méně šikovní budou vědět, že z toho přeskoku, šplhu nebo výmyku nebudou známkovaní - a dost možná, protože dosud fungovali vlastně jako asistenti učitele, se jim ostatní při těch pokusech ani nebudou posmívat, alespoň někteří z nich si to či ono, z čeho původně měli strach nebo se jim do toho nechtělo, nakonec taky vyzkoušejí. A třeba zjistí, že to zas až taková hrůza není a začne je to bavit. A pokud náhodou ne, tak bez schopnosti udělat výmyk na hrazdě nebo přeskočit koně se taky dá prožít spokojený život.
Stejně tak jsou lidé, kteří si nezazpívají ani doma ve sprše jenom kvůli tomu, že jejich zpěv byl několik let na základní škole učiteli veřejně shazován. Což je taky „velký špatný“. Kdo nemá hudební sluch, ten ať na hodinách zpívá jenom jako doprovodný sbor nebo místo zpívání třeba tleská do rytmu nebo klepe o dřívka. To se lze naučit i s naprostým „hudebním hluchem“.
Všechny „výchovy“ by měly sloužit k odhalení talentů bez toho, že by se těm ostatním, tedy co do nadání průměrným a podprůměrným, daný předmět zprotivil.
Pro sportovně nepříliš talentované děti by tělocvik měl sloužit hlavně k tomu, aby se dvakrát nebo třikrát týdně trochu „pohnuly“ a odreagovaly od sezení v lavicích.
A ideálně taky aby si našly takovou pohybovou aktivitu, která je bude bavit - a té se pak věnovaly, pokud možno, po zbytek života aspoň jako totální amatéři. A jestli to bude běhání, plavání, turistika, cyklistika, fotbal, tenis nebo třeba historický šerm, je fakt úplně jedno.
Hudební a výtvarná výchova by měly sloužit na prvním stupni hlavně k rozvoji motoriky a smyslu pro rytmus - a později naučit lidi estetice a lásce k hudbě a umění.
A je opravdu jedno, jestli lásku k hudbě bude člověk po zbytek života pěstovat hraním na hudební nástroj, amatérsku kapelou, zpíváním u táboráku, chozením na koncerty či posloucháním hudby na YouTube a Spotify.
Stejně tak je naprosto fuk, jestli někdo bude v dospělosti ve svých volných chvílích malovat nebo „jenom“ chodit na výstavy.
Podobně je to i s pracovním vyučováním - naučit se přesadit kytku, přišít si knoflík, přitlouct poličku nebo uvařit polévku se hodí úplně každému. A pokud v té či oné činnosti dotyčný/á najde zalíbení, tím lépe.
A opět je zcela lhostejné, jestli se bude živit jako zahradník, krejčí, kuchař či truhlář, nebo mít zahrádkaření, šití, vaření či domácí kutilství pouze jako hobby.
Podstatné je jediné - neudusit v dětech lásku k pohybu, hudbě, výtvarnému umění i manuálním činnostem hned v zárodku.
A pokud jde o brannou výchovu, dva podrobné články na toto téma jsou zde:
Další článek na související téma:
