Článek
Nebo možná ti pivní strejcové, co si na protivládních demonstracích hrají na vojáčky? Případně členové někdejších Lidových milic, kterým bylo v roce 1989 kolem dvaceti, by náhle vytáhli ze skříně svůj modrý stejnokroj a - pokud by se do něj dokázali nasoukat - nadšeně narukovali? No, asi spíš ne.
A jak to tedy vidí „liberální progresivista“ z té mladší generace?
Musím se přiznat, že jsem nikdy nebyla žádná extra sportovkyně. V hodinách tělocviku jsem velmi dobrá až výborná byla pouze v plavání, vybíjené a přeskocích přes kozu a koně. Zato ten zbytek byl buď průměr, nebo něco ještě horšího. V běhu, a to na libovolnou vzdálenost, jsem pravidelně končila poslední - v dospělosti jsem zjistila, že ne až tak úplně vlastní vinou, protože mám srdeční vadu, takže příliš rychlý pohyb zkrátka „neudejchám“. Výmyk na hrazdě nebo na bradlech pro mě byl věcí nemožnou a naučit mě šplhat na laně nebo po tyči, to skoro každý tělocvikář rychle vzdal. Na to nikdo neměl nervy, tak mě radši odeslal zpět do družstva, co skákalo přes tu kozu.
Když pak došlo na řešení, jakou budu mít výslednou známku, většina tělocvikářů se nechala přesvědčit, aby zapomněli na mé lehkoatletické „výkony“, hrazdu, bradla i šplhy, a radši přihlédli k poslednímu meziškolnímu turnaji ve vybíjené, tomu, kolikrát jsem zvládla přeplavat bazén, a případně i k dalším věcem, o kterých se podrobněji ještě zmíním níže. Takže nakonec tam - s přimhouřením obou očí - byla ta jednička, „aby mi nekazili vysvědčení“.
Jedinou výjimkou byla ve třeťáku na gymplu jedna neurotická stará panna, která, byť už bylo dávno „po sametu“, mentálně uvízla asi v padesátých letech - takže nesnášela všechny holky, co se malovaly, a ty, co si k tomu i lakovaly nehty, byly pro ni jasným třídním nepřítelem, kterého se cítila být povinna likvidovat všemi způsoby. Takže mi vyhrožovala propadnutím. Naštěstí jí to nějak kategoricky „vysvětlila“ naše třídní (a zároveň matikářka) ve spolupráci s češtinářem, angličtinářkou, dějepisářkou, fyzikářkou a chemikářem, že to v žádném případě, kvůli nějakému blbému tělocviku nebude komplikovat premiantce třídy přijetí na univerzitu. Tak mi teda se skřípěním zubů nakonec napsala dvojku, ale zato mi po zbytek střední školy zásadně neodpovídala na pozdrav.
Už jako malá holka jsem ale zjistila, že na pionýrských táborech i všech sportovních odpoledních a víkendových akcích pořádaných školou získávám diplomy pouze z kreslení, malování, modelování a tvoření z přírodnin na zadané (sportovní či branné) téma, z kvízových a šifrovacích soutěží a dále pak z hodů a vrhů čímkoliv na cíl. Prostě ať jsem dostala do ruky kroužky, tenisáky, krikeťáky, basketbalové míče nebo gumové atrapy granátů, takřka vždy jsem jimi neomylně zasáhla to, co bylo třeba zasáhnout. Trochu mě mrzelo, že pionýrští vedoucí neměli odvahu učit nás vrhat noži a tomahavky, protože si myslím, že bych začala z táborů vozit také diplomy podobné těm, co měla doma maminka z osad svého trampského mládí.
Protože jsem si nejraději hrála na piráty nebo indiány, naučila jsem se i střílet z luku a ze vzduchovky. A terče jsem opět poměrně brzy trefovala s přehledem. Jediným „drobným problémem“ bylo, že neumím zamhouřit levé oko, ale správně pirátská páska to jistila. Občas jsem taky zkoušela střílet, jako kdybych byla levák (protože pravé oko zamhouřit umím), a ani to mi nešlo vůbec špatně. V pubertě jsem se dost bavila tím, jak na poutích na střelnici „namalovanou vystajlovanou frajli“ všichni podceňovali do momentu, než začala sundávat jednu růži za druhou.
Později přišla vysokoškolská studia a po nich studijní pobyty v zahraničí, takže na trénování střelby bylo času pořád míň, až jsem se na to vybodla úplně. Zejména poté, co mě naprosto pohltil fandom, kdy jsem nejmíň deset víkendů do roka trávila na conech a dalších skoro dvacet na LARPech nebo na šermířském tréninku - do toho se další hobby vecpou už jen obtížně.
Když začala válka na Ukrajině, na Festivalu fantazie v rámci military linie přibyly přednášky na armádní témata. Jo, asi se budete divit, ale množina těch „divnolidí“, co se převlékají za elfy, anime postavičky nebo dokonce draky, poníky a jednorožce, se poměrně významně překrývá s množinami historických šermířů, airsofťáků, paintballistů a fanoušků vojenské historie. Ostatně o něčem svědčí i to, že ve fandomu jsou stále ještě naprosto nejpočetnější skupiny těch, co se převlékají za důstojníky flotily Hvězdné federace ze Star Treku, vojáky ze Star Gate a Warhammeru, stormtoopery a imperiální důstojníky ze Star Wars, případně za vojáky a důstojníky ze světa Honorverse (série military sci-fi z pera Davida Webera).
A co víc, mezi těmi „zženštilými geeky“, je nejen poměrně dost těch, co se umí vcelku zručně ohánět dřevěnými či dokonce železnými meči, případně se honí po lese s replikami zbraní střílejícími kuličky, ale taky se mezi nimi najde pár profesionálních vojáků a zhruba desítka členů aktivních záloh. Když vezmu, že ve fandomu je nás celkem když moc tak tři tisíce - tak to procento profi vojáků a aktivních záložáků je mezi námi několikanásobné ve srovnání s běžnou populací.
Poté, co jsem si vyposlechla několik přednášek o aktivních zálohách, vzpomněla jsem si na to, jak (budu-li parafrázovat název jednoho kultovního filmu - kdo jej uhádnete?) „byla jsem mladistvou čarostřelkyní“. Tak mě zajímalo, zda by naše armáda měla zájem vycvičit ze mě českou obdobu Vasilije Zajceva „v sukních“, případně moderní ženskou variaci na kata Mydláře, který v době obléhání Prahy švédskými vojsky proslul jako nejlepší staroměstský odstřelovač, což oceňovali potleskem i studenti z akademického praporu z Klementina.
Bohužel jsem byla zklamána. Dozvěděla jsem se, že bych absolvovala jen všeobecný výcvik, protože vzhledem ke svému vzdělání bych v případě války nejspíš skončila jako budoucí „šarže“ někde na štábu. Jinými slovy na to, že by ze mě armáda mínila trénovat čarostřelce, můžu rovnou zapomenout.
Tak já mám jako s krajním sebezapřením podstoupit plazení se v blátě a šaškování na buzerplace jenom proto, aby v případě vypuknutí války ze mě byla místo elitní sniperky kancelářská krysa (kterou jsem i teď)? A pokud se chci trénovat ve střelbě, tak si mám asi za svoje peníze chodit do nějakého sportovního klubu? Místo, abych utrácela za ježdění na cony, mám cpát finance do toho, abych uměla střílet v případě, že moje vlast bude potřebovat lidi, co umějí držet flintu v ruce a trefí něco víc než vrata od stodoly na deset metrů? Milá armádo, to si jako děláš kozy?
A vůbec, milá armádo (a milá republiko), furt se divíš, že se ti lidi do aktivních záloh moc nehrnou? Já bych se na tvém místě teda vůbec nedivila.
Jako že minulý režim fakt nemám ráda - čímž se nikterak netajím zde, zde či zde - jednu skvěle vymakanou věc mu musím uznat. A tou byl Svazarm. Tedy tisíce kroužků pro děti i dospělé, kde se mohli prakticky zadarmo věnovat všemu možnému, co je bavilo, aniž by je kolikrát vůbec napadlo, že toto jejich hobby je využitelné i pro obranu státu. Mě jako té malé holce bylo fakt ukradené o půlnoci, že to, čím hážu na cíl, jsou nějaké atrapy granátů - zajímalo mě na tom jedině, že mi to zatraceně dobře jde, líp než naprosté většině mých spolužáků i děcek z jiných škol (kluky nevyjímaje). To pro mě bylo podstatné, že zase můžu dělat něco, v čem patřím mezi nejlepší. (V čem jsem nepatřila mezi nejlepší, to mě nebavilo a pokud to jen trochu šlo, dělat jsem to odmítala - k mému velkému štěstí jsem ale mezi nejlepší patřila skoro ve všech školních předmětech.)
A nemyslím si, že současné děti jsou jiné - naopak mám dojem, že mezi dnešními dětmi a mládeží je ještě větší rivalita, než byla „za mých časů“. Takže, milá armádo či milý státe, měli byste část rozpočtu na obranu (nejsem ekonom, ale nemyslím si, že by šlo o nějaké velké procento) věnovat na zřízení a provoz kroužků a klubů, kde by se za velmi mírný obolus děti i dospělí mohli věnovat všemu možnému pro obranu státu využitelnému - např. již zmíněné střelbě, ale taky řízení dronů či vojenských náklaďáků, skákání padákem nebo třeba pilotování malých letadel a vrtulníků. Ti nejlepší by pak mohli pokračovat dál a stát se jednou třeba i tankisty nebo piloty bitevních helikoptér a stíhaček. Konec konců, Jurij Alexejevič Gagarin svou kariéru pilota a kosmonauta taky začínal v amatérském leteckém klubu.
Navíc v moderní válce už vážně nemusejí mít všichni vojáci perfektní fyzičku ani postavu jak z náborového plakáku. Operátorem bitevních dronů může být klidně 160 cm vysoký nerd s rachitickými ramínky a propadlým hrudníkem nebo obrýlená „tlustoprdka“. Stejně tak pilot transportního letadla, ba ani ten řidič tanku nemusí vypadat zrovna jako účastník castingu na hlavní roli v remaku Ramba.
A jestliže budou existovat nesmírně levné kroužky pro děti, ve kterých i „ta brejlatá s křivejma nohama“, „ten tlustej zrzoun“ nebo „ta pizizubka s prsama po tatínkovi“ budou moci být v něčem hodně dobří nebo dokonce nejlepší - a pak taky na nějakých okresních nebo městských „sportovně-branných hrách“ to, v čem jsou dobří, i veřejně předvádět, tak do budoucna armáda (a celá naše republika) získá více profi vojáků a aktivních záložáků, nebo přinejmenším lidí, kteří budou hodně dobře umět něco, co se v případě napadení státu bude zatraceně hodit.
Takže investice do nějaké moderní formy „Svazarmu“ by se určitě vyplatila. A ve finále by zřejmě vyšla mnohem levněji, než jakékoliv pokusy o obnovení „povinné vojny“, byť trvající řádově jen týdny až měsíce.
