Článek
Jde o zcela jiný spor - o spor na téma, zda je v životě důležitější svoboda, nebo jistota. Ti, kteří volí svobodu, na minulém režimu „nenechají nit suchou“ - a to ať jej zažili jako dospělí, jako náctiletí, jako děti nebo jej znají pouze z vyprávění. Naopak ti, pro které je nejdůležitější životní hodnotou jistota či určitý klid, pohoda, předvídalenost života a snad i pevně daný řád, ti na minulém režimu velmi často hledají (a nacházejí) i pozitiva a/nebo na něj vzpomínají v dobrém - byť ne všichni takoví jsou zrovna bývalí partajníci nebo dokonce kolaboranti, co by nás nejradši hodili do chřtánu Putinovi.
Psychologové dávno vědí, že pro některé povahy je příliš široká možnost volby naopak dosti stresující. Někteří lidé se zkrátka cítí nejlépe, pokud si mohou život naplánovat nějak podobně jako ten komický učitel hudby z „Básníků“ - první dovolená v Jugoslávii, první dítě, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě, tady mě povýší na zástupce ředitele a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty…
Prostě taková ta poklidná zoologická zahrada, jak jsem o ní už jednou psala, ve které mají všichni své jisté - a to včetně své dobře známé klece, má pro některé svůj nepopitatelný půvab. Na nějž pak dodnes velmi nostalgicky vzpomínají.
Dokonce mezi námi existují i takoví, kteří jsou nejspokojenější, pokud mají nějakou autoritou „nalajnovaný“ i každý svůj běžný den. Kdysi dávno podobní lidé vstupovali do klášterů nebo - pokud byli muži - aspoň do armády. Tam se konečně cítili dobře, protože se o svém životě nemuseli už rozhodovat sami, ale někdo to udělal za ně.
A dokážu pochopit, že současný svět se stovkami možností, a to počínaje desítkami druhů jogurtů, ze kterých si mohou v obchodě vybrat, ale zároveň s prakticky žádnou jistotou, že něco, co je nějaké dnes, takové bude i zítra, pozítří, za rok nebo za deset let, je pro podobné povahy hotovou noční můrou.
Pro takto konzervativně naladěné lidi je mnohdy také silně znepokojující až výrazně stresující i skutečnost, že ne všichni žijí stejně jako oni. Najednou si musí zvykat na nepříjemný fakt, že existuje větší či menší množství jejich spoluobčanů, kteří s jejich světonázorem nesouhlasí, jejich životní styl zásadně odmítají a hodnoty, které oni sami zastávají, tito „divní“ lidé za vůbec žádné hodnoty nepovažují. Za minulého režimu to přece bylo tak jednoduché: kdo se příliš vymykal - a to třeba jenom svým vzhledem nebo stylem oblékání - ten prostě „dostal po šlapkách“, aby si moc nevyskakoval.
Zato dnes? Hotová Sodoma Gomora! Část mladých se vůbec nechce ženit a vdávat, někteří dokonce vůbec nechtějí mít děti. Některé holky se oblékají spíše jako kluci, někteří kluci vypadají „zženštile“ a v některých případech dokonce - ó hrůzo! - ani nejde na první pohled poznat, jestli je dotyčná osoba muž nebo žena. Mladí mají jakési podivné koníčky, kterým „nikdo normální“ nerozumí, studují „samé zbytečné obory“, „zajímají se jenom o nesmysly“ a vykonávají zaměstnání, která nejsou „žádná poctivá práce“. A co je to úplně nejhorší, nikdo (stát, společnost, církev ani žádná jiná autorita) s tím „nic nedělá“. Není tady zkrátka vůbec nikdo, kdo by ty „divné lidi“ dokázal donutit, aby se pěkně „zařadili“ a „chovali se normálně“.
Na druhé straně zde ale žijí - a také v minulém režimu žili - i ti druzí, ti „jiní“. Často mezi ně patřili a patří tzv. „příslušníci subkultur“. Jsou také s jistou nadsázkou nazýváni moderními či městskými kmeny - více k tomu např. v sérii publikací Kmeny. Jsou to třeba rockeři, metalisti, gothici, motorkáři, pankáči, nudisti atd. Za subkulturu lze samozřejmě považovat i příslušníky fandomu - ke kterým patřím já. A my jsme zkrátka příslušníci kmene, pro který je hlavní hodnotou svoboda.
Za minulého režimu byla existence fanovského hnutí podobného tomu, co existovalo v USA už od 40. let minulého století a v západní Evropě zhruba od let 50., věcí dlouho nemožnou. První náznaky, že by fandom mohl vzniknout, přišly - samozřejmě - v roce 1968, ovšem sovětské tanky převálcovaly i tuto naději. Skutečný fandom se tak v Československu zrodil až na počátku 80. let a to ještě - jak vím z vyprávění pamětníků, kterých pořád ještě ve fandomu pár působí - tak trošku pololegálně. Pod hlavičkou vysokoškolských svazáckých organizací se cony nazývaly „srazy přátel vědecké fantastiky“ - to „vědecké“ se samozřejmě muselo zdůrazňovat, aby bylo jasné, že jde o „zdravý vědecký světonázor“ a ne o nějaký „buržoazní idealismus“.
Podobným způsobem se „řešilo“ i vydávání sci-fi povídek z per začínajících autorů - publikovaly se polooficiálně ve studentských časopisech. Ve druhé polovině 80. let (tedy za „perestrojky“) se komusi osvícenému podařilo v nakladatelství Mladá fronta prosadit, aby ty nejlepší povídky ze soutěže O cenu Karla Čapka mohly vyjít aspoň jako útlá brožurka (pochopitelně bez ilustrací) s názvem Lovci zlatých mloků. Představa, že by někoho jen tak napadlo, že bude vydávat sci-fi časopis nebo že sestaví a vydá tematickou (a ilustrovanou) sbírku sci-fi a fantasy povídek - a hlavně že tento svůj nápad vážně bude moci bez problémů realizovat, byla neporovnatelně větší sci-fi než všechny cesty časem, umělé inteligence a warpové pohony dohromady.
Proto zcela logicky po pádu minulého režimu došlo k tomu, že se všichni fanové nemohli náhle nabyté svobody nabažit - a podle toho to taky vypadalo. Sci-fi kluby začaly vznikat víc než ty příslovečné houby po dešti a prakticky každý tento klub vydával vlastní časopis a nejméně každý druhý pořádal nějaký con. Tuhle divokou dobu v 90. letech minulého století jsem ještě osobně nezažila, ale zažila jsem její poslední dozvuky od roku 2003.
Tehdy existovalo každý rok víc jak deset literárních soutěží - a skoro každý rok jich také několik zaniklo a naopak pár nových vzniklo. Stejná „džungle“ panovala i pokud šlo o cony - prakticky každý víkend v roce se konala minimálně jedna akce a nejostřejší hádky ve fandomu proto byly zásadně na téma, jak si někdo mohl dovolit uspořádat con či velký LARP nebo bitvu zrovna ten stejný víkend, ve kterém se tradičně už několik let pořádá jiný con/LARP/bitva, případně se každoročně nesmírně divoce a ostře intrikovalo na téma, který sci-fi klub dostane v tom kterém roce prestižní pořadatelství Parconu, tedy celočeskoslovenského „národního“ conu (fandom zůstal československý i po rozdělení státu).
Tyto poslední pozůstatky „devadesátkové divočiny“ ale zásadním způsobem pohřbila ekonomická krize po roce 2008. Část klubů se rozpadla, protože jejich členové najednou museli začít řešit zásadní existenční problémy sebe a svých rodin, někteří dokonce odešli za prací do zahraničí - a mnoho conů „zašlo na úbytě“ také proto, že valná většina ostatních fanů najednou neměla peníze na to, aby 10× i víckrát do roka jeli někam přes půl bývalého Československa a ještě tam platili vstupné v řádu několika stokorun. Po roce 2013, kdy opět začala ekonomická konjunktura, počet conů, LARPů, literárních soutěží a jiných akcí zase začal postupně narůstat, ovšem tou definitivní ranou, vlivem které do dnešní doby přežilo už jenom pár „nejsilnějších“, byl Covid a po něm následující energetická krize. Například s mnoha školami přestala být „rozumná řeč“, protože za pronájem budovy na víkend najednou požadují takovou částku, že by každý účastník conu musel zaplatit za vstup nejméně dva tisíce - což samozřejmě nikdo nedá, když za podobnou částku může mít vstup na obří Comic Con Prague pořádaný v O2 aréně nebo na (neméně obří) Animefest na brněnském výstavišti.
Přesto ve fandomu stále máme svobodu, o které by se nám v době minulého režimu nemohlo ani zdát. Kdokoliv se kdykoliv může rozhodnout uspořádat literární soutěž či sestavit sborník sci-fi a fantasy povídek a vydat jej. A nemusí žádnému stranickému tajemníkovi či svazáckému funkcionáři zdůvodňovat, „co tím vlastně zamýšlí“ nebo „k čemu je to společensky užitečné“ - prostě se nikoho na nic neptá a nikomu nic nezdůvodňuje, vydá jej, a hotovo. Díky počítačovým programům tu editační práci zvládne skoro každý, možnosti levného tisku i vazby jsou dostupné taky „na každém rohu“ a co se týče peněz, ty se dají sehnat přes crowdfunding. A pokud se náhodou dost peněz nesežene, tak se povídky holt publikují aspoň elektronicky (e-zin) nebo formou namluveného podcastu.
Pokud se někdo rozhodne natočit fanfilm, taky to není žádný problém. Mimo jiné i díky velmi dostupným digitálním kamerám, chytrým mobilům, na které se už také dá vcelku kvalitně natáčet, a počítačovým programům, pomocí kterých lze vytvářet i velmi profesionálně vypadající triky. Opravdu stačí jenom napsat scénář a sehnat partu nadšenců, která se s ním do toho pustí. Dokonce se dá domluvit s nějakým klubovým kinem nebo třeba knihovnou či kulturním domem, že se tam ten výsledný film poté promítne. To samé platí pro výstavy fanartu, divadelní představení, koncerty nebo třeba vydávání nahrávek písní se sci-fi a fantasy motivy - kdo chce, může to dělat a nikoho nemusí žádat o povolení. Stejně tak je to s pořádáním zombiewalků, pochodů fantazie, městských LARPů, bitev, victorian pikniků a podobných akcí - maximálně (pokud se počítá s vyššími desítkami či dokonce stovkami účastníků) se policii předem nahlásí místo konání či trasa pochodu.
Nemluvě samozřejmě o fantastické svobodě cestování: Chci jet na Eurocon do Kodaně? Na Star Wars Celebration do Londýna? Na Eurokonferenci do Mnichova? Na Worldcon do New Yorku? Na Manga Show do Tokia? Je pouze na mně, abych si na to vydělala peníze, ale jakmile na to ty peníze mám, nemusím žádného pasového úředíka ani estébáka ani domovního důvěrníka ani jiného vocasa poníženě žádat o dovolení vycestovat a devizový příslib.
Ba dokonce si lze plnit své fanovské sny v míře nebývalé: můžu přeložit knihu, kterou jsem kdysi četla v originále a byla jsem jí nadšená, můžu si potykat se spisovateli, které jsem hltala v pubertě a vzhlížela k nim jako k největším mistrům žánru, ba dokonce se mi může podařit mít svou povídku s nimi v té stejné antologii, mohu se pokusit vydat nějakou svou povídku či román v zahraničí, mám šanci si osobně potřást rukou a vyfotografovat se s herci, kteří ztvárnili mé oblíbené sci-fi a fantasy hrdiny… Možná to nechápete, ale právě tyto (skoro až neuvěřitelné) „možnosti rozletu“ jsou pro mě hlavní a možná i jediný důvod, proč minulý režim považuji za totálně špatný a současný naproti tomu za naprosto skvělý.
I kdyby nás opravdu George Soros s Billem Gatesem a Elonem Muskem všechny během několika málo let povraždili pomocí 5G vysílačů a nanočipů ve vakcínách, tak to tisíckrát stálo za to!
Zdroje:
Knihy Kmeny: současné městské subkultury a Kmeny 0
stránka http://www.fandom.cz
a vlastní zkušenosti autorky
