Článek
Já jsem to právě pochopila. Už vím, jak to vnímají a mají každého, kdo si pochválí dobu předrevoluční za komunistu nebo člověka se ztrátou paměti. Tím si ovšem sami odporují. Pokud by člověk trpěl ztrátou paměti, tak by si nepamatoval nic. Od revoluce uběhlo 35 let a svět se hodně změnil. Je prostě ze zásady naprosto jiný. A tito mladší lidé nepochopí, že i pod taktovkou komunistického vedení mohli žít lidé spokojeně, aniž by sami byli ve straně. Ona většina lidí totiž tu politiku vůbec neřešila a nijak ji nezajímala. Dnes se na tyto lidi pohlíží jako na poslušné stádo. A dneska je to přece strašně fajn. Můžeme si demonstrovat, nadávat na politiky veřejně, je svoboda a už nejsme stádo.
Prázdné prodejny a fronty na banány
K tomu ještě ta představa hrozného nedostatku, smutné prázdné prodejny. Dnes je blahobyt, tisíce obchodů, marketů, večerek, super a hypermarketů a lidé se radují. O víkendech pořádají zájezdy do obchodních center, kde celý den nakupují. Ta pověstná fronta na banány musí také mnohým ležet v hlavě. Dnes jsou banány levnější než jablka a máte je na stole do hodiny, co na ně pomyslíte. Pokud není v blízkosti obchod, stačí zavolat Rohlík nebo Košík nebo třeba kamarádovi. A máme celoročně nejen banány. Jsou i borůvky nebo jahody a tropické ovoce a to po celý rok. A kritici se dokonce hádají o kvalitu předrevolučního jídla. Nikdy nic neochutnali, ale vědí, že to bylo horší než dnes. Také na výrobcích nebyly ty sáhodlouhé soupisky, kde si správná hospodyně pročte všech ta éčka a může se pro koupi pečlivě rozhodnout. Prostě potraviny nebyly chutné, ani kvalitní a nikdo nevěděl, co vlastně v tom kterém soustu žvýká.
Pracovní soboty a brigády.
Navíc ta představa zrůdných pracovních sobot, nebo nedej bože brigád na úpravu okolí, nebo sázení stromků. Hrůza. Zadarmo dneska nehne nikdo ani prstem. To by tak hrálo, jít někam makat zadarmo. Dříve byli prostě lidi stádo a dělali, co se jim nařídilo. Dnes by s nimi tito kritici rychle vyběhli.
Auto jako luxus.
Také představa života bez auta je nemyslitelná. Sehnat dříve auto byl opravdu problém, auto bylo navíc pekelně drahé a ne každá rodina ho měla. Jenže se žilo prostě jinak a auto nebyla nezbytnost, jako je tomu nyní, kdy bez auta není prostě život možný. Práce, školka i škola byly v místě a na výlet se jelo třeba vlakem. Ale to je na hony vzdálené myšlenkovým pochodům dnešní generace. Auta se dávají už dětem k osmnáctinám a většina středoškoláků si hrdě vozí zadky do školy autem, jak jim padne 18. Nyní dokonce už mohou mladí řídit od 17. let pod vedením lektora, který jim akorát předá své jízdní nešvary.
Celonoční fronta na pračku.
Celonoční fronta na pračku. Dnes naprosto nemyslitelné. Pračky se na nás hrnou ze všech prodejen, prospektů a internetových nabídek. Bez pračky není existence možná. Pračka vydrží tak dva tři roky, rozbije se, koupi se jiná a jede se dál. Dříve sehnat pračku byl opravdu horor, na pračku se brala i třeba půjčka. Podniková a bezúročná a ještě před revolucí jedna pračka stála několik měsíčních výplat. Šlapala ovšem celá léta. A to štěstí, když si člověk tu pračku koupil, když ji konečně sehnal, to bylo opravdu veliké. Jenže atmosféra je nepřenositelná, z pračky se už nikdo neraduje, naopak propadne silné depresi, když se rozbije a tři dny se nemůže prát, než se koupí nová.
Kemp nebo Bulharsko? Toť dovča za komoušů.
A což teprve dovolená. Na dovolenou se jelo někam do kempu, pokud někdo toužil po moři, vybral u Čedoku nějaké Bulharsko, nebo žádal o devizový příslib, aby se mohl dokodrcat do Jugoslávie. To štěstí, když byl devizák přidělen. Jenže lidi si užili srandu i v kempu, těšili se na pobyt do Bulharska a vnímali věci spíš z té pozitivní stránky. A dnešní mladí zakroutí očima. Prostě hrůza hrůz, tak by žít nemohli. Létá se po celém světě. Člověk si dopřává dovolených několikrát za rok, procestuje svět, vidí exotiku. Hrůza z toho, že jediné, co je k mání, je Bulharsko, musí být v očích těchto lidí nepředstavitelná.
Otřesné oblečení a žádné butiky.
A to hrozné oblečení. Představa, že když chci mít pěkný kousek, tak musím někde vyvekslovat bony a pak opět stát v potupné frontě před Tuzexem musí být naprosto strašná. Prostě hadrů jsou všude mraky, každý si vybere a může nosit i výhradně značkové oblečení. Mnohá mládež by na sebe ani neznačkové hadry nenatáhla. Jenže to, že mají plnou skříň značkového, je šťastnými nečiní. Naopak by je rozlítilo, kdyby měl být nějaký kus obyčejný padělek. A protože atmosféra je nepřenosná, tak ti co nezažili, si neumí představit pravý opak. Chodit v obyčejném oblečení bylo běžné, ale zažít to štěstí, když jste se pracně dobojovali k nějakému tuzexovému kousku, pro který jste třeba jako studenti museli makat na brigádě, pak jet do Prahy a stát frontu, tak to štěstí je dnes už nepochopitelné, ba naopak všechny nechápající naštve a pohorší. A já přece netvrdím, že takto to bylo správně. Ale ty pěkné vzpomínky tvoří i spousta drobných okamžiků štěstí. Jsou to naše vzpomínky, tak jak někdo může pochybovat o jejich správnosti nebo je zpochybňovat?
Jak je možné, že se z toho dříve všichni nezbláznili?
Pohled na svět před revolucí je silně negativní. Je naprosto černočerný, tak jako dnešní mysl. Každý se dnes jen rozčiluje, handrkuje, propadá depresím, úzkostem. Proč? Vždyť je tu přece tak skvěle, tak z čeho se berou ty hrozné psychické nemoci, kterými trpí už i mladí? Jak je to možné, že za komoušů nebyly léčebny plné psychicky zlomených lidí z té hrozné doby? Vždyť ta doba byla tehdy tak strašná, že by museli být všichni naprosto psychicky zlomeni.
Katastrofa. Nejsou banány a toaletní papír. Mají je jen komunisti.
A já přišla na kloub tomu, kdo si vlastně myslí, že každý, kdo na socialismus nevzpomíná pouze ve zlém, musí být nutně jen komouš. Z dnešního pohledu konzumní společnosti byla předrevoluční doba opravdovým peklem. Je to jakýsi zakořeněný názor, že jen kdo byl přímo ve straně, nebo jakýsi stranický řiťolez se měl dobře. Ostatní se měli prostě blbě. Komouši měli banány bez fronty, auťák a dovolenou v cizině a hadry ze západu. A měřeno dnešním konzumním pohledem je to možná i pravda. Jenže jak už jsem psala, dříve to bylo opravdu všechno diametrálně jiné a nedá se to porovnat. Zatímco dnes by výpadek toaleťáku způsobil totální paniku a mnoha lidem trauma, dříve si každý nastřihal noviny a utřel se jimi. Prostě to nikdo neprožíval tak, jako se dnes prožívá každá hloupost. Bylo to nepříjemné, pro mnohé to zůstalo hořkou vzpomínkou, ale nikoho to nepoznamenalo.
Prostě život za socíku mnohým přijde jako život v hotovém pekle. Nikdy nepochopí, že někdo může mít i pěkné vzpomínky navzdory té „hrůze“ a přitom nebýt zarytý komouš, který seděl u koryta a měl se dobře (chápáno z dnešního konzumního hlediska).
