Článek
Kdekdo vykládá, jak někoho takového zná - nebo o něm aspoň slyšel, ale když má uvést konkrétní příklad, tedy jméno dotyčné(ho) a co přesně tak strašného se mu/jí stalo, nastane většinou hluboké mlčení.
Občas tedy někdo vytáhne jako příklady třeba docenta Ševčíka, senátorku Kovářovou, organizátory protivládních demonstrací, kterými jsou např. pánové Zítko nebo Rajchl, ultrakonzervativní manželé Jochovi a některé další jejich přátele z řad Hnutí pro život a Aliance pro rodinu, případě různé šarlatány, šamany, podvodníky, lháře a šiřitele nesmyslů.
Začněme od konce vyjmenovaného seznamu - tedy s těmi, které již kdysi dávno spisovatel Švandrlík v jedné ze svých povídek velmi trefně označil za „blouznivce našich bulvárů“. Mám na mysli exempláře druhu homo sapiens sapiens, u kterých by se právě o tom přízvizku „sapiens“ dalo úspěšně pochybovat. Tyto osoby se projevují jako autoři webových stránek, videí, podcastů nebo publikací, ve kterých se snaží veřejnost přesvědčovat o svých utkvělých představách, které se s realitou dosti výrazně míjejí.
Někteří tvrdí, že nikdy nikdo nebyl na Měsíci, případně že ani nikdy nikdo nebyl v kosmu jako takovém - a ti „realističtěji uvažující“ pak rozvíjejí barvité příběhy na téma, jak Gagarin nebyl ve vesmíru první nebo jak se Američané na Měsíci potkali s ufouny, kteří jim zakázali tam znovu létat (na což NASA tedy zcela zjevně zapomněla, když spustila program Artemis). No, jako náměty na sci-fi a fantasy povídky, případně scénáře hollywoodských trháků, by se tyto žvásty uplatnit mohly, ale s fakty nemají společného vůbec nic.
Jiní nás zase přesvědčují o reálné existenci přízraku v Branišovském lese, o „trhlině do pekla“ na hradě Houska a o tom, jak Karel Hynek Mácha se kvůli nějakým divným energiím či čemu to dostal do Prahy počátku 21. století (o tom, jak to s tím jeho údajným „výletem do budoucnosti“ skutečně bylo, jsem psala zde), případně o existenci obrů, trpaslíků, draků či posledních přežívajících neandrtálců ve středověkých Čechách. Ti ještě kreativnější se nám pak snaží navykládat, že se v Praze (či někde úplně jinde - oblíbené jsou třeba Kounovské kamenné řady či jeskyně Býčí skála) nachází brána do jiného času a/nebo prostoru, zanechaná zde Atlanťany, Lemuřany, nebo podobnou bájnou vyspělou civilizací, případně že většina výrazných českých a moravských hor - Sněžkou počínaje přes Milešovku a konče třeba Pradědem - jsou ve skutečnosti pyramidy postavené v prvohorách rasou třicetimetrových obrů. Opět, náměty na fantasy a hororové povídky, romány a filmy jsou to dobré, ale vydávat podobné blouznění za fakta? To asi ne.
Občas se také najde někdo, kdo zase považuje prokazatelně vymyšlené hororové příběhy či městské legendy za skutečnosti, takže existují webové stránky nebo videa na YouTube přesvědčující nás o tom, že se opravdu staly experimenty s plyny bránícími lidem ve spánku, které je měnily v kanibalská monstra, že byl proveden „Filadelfský experiment“, jehož následkem část posádky skončila zarostlá do trupu lodi, že našimi městy projíždí (či v minulosti projížděly) „černé sanitky“ a tak dále. Nechybí pochopitelně ani desítky webů a videí o „záhadách“ Bermudského trojúhelníku, o mimozemšťanech pitvaných v Roswellu nebo o „prokazatelné existenci“ lochnesky, yettiho, dinosaurů přežívajících v afrických džunglích či megalodonů brázdících světové oceány. Vrcholem jsou pak popírači evoluční teorie, stáří vesmíru, skutečnosti, že naše planeta obíhá kolem Slunce, nebo dokonce příznivci představ o duté či placaté Zemi.
A co „tak strašně zlého“ se všem těmto jurodivcům děje? Pouze to, že občas si z nich někdo veřejně udělá legraci a sem tam nějaký ten šiřitel obzvláště „výživných“ blábolů obdrží od Českého klubu skeptiků Sisyfos anticenu Bludný balvan. Rozhodně je nikdo nezavírá do vězení, ba ani do blázinců - a valné většině z nich ty jejich voloviny dokonce velmi, ale opravdu velmi slušně vydělávají. Takže i kdyby náhodou je někdo z práce pro jejich názory vyhodil (jako že o žádném takovém případu nevím, ale nemůžu samozřejmě vědět všechno), na jejich životní úrovni se to projeví minimálně.
Youtubové kanály o „záhadách“ mají u každého zveřejněného videa minimálně desetitisíce, občas i statisíce až miliony shlédnutí - na rozdíl např. od nejednoho záznamu přednášky z biologických a fyzikálních čtvrtků, na kterých mluví skuteční odborníci, jejichž sledovanost je však v řádu stovek, maximálně tisíců. Nemluvě o tom „drobném detailu“, že mnozí takovíto „záhadologičtí youtubeři“ dostávají od svých příznivců natolik štědré příspěvky, že rozhodně nemusí chodit „do montovny k pásu“, ba ani nikam do kanceláře. Doporučuji se třeba na kanálech (ano, tady opravdu sedí slovo „kanál“ ve všech jeho významech) Suenné nebo Úžasný svět záhad podívat, kolik mají podporovatelů na Patreonu - zde se tyto informace alespoň veřejně prezentují, což však ne všichni jim podobní činí. Kdyby jim každý jejich „patron“ poslal měsíčně jenom padesátikorunu (jako že mnozí fanoušci určitě posílají neporovnatelně více), tito autoři se můžou celé dny pohodlně válet na gauči, dvakrát třikrát do měsíce zveřejnit nějakou hovadinu o obrech, mimozemšťanech a podobných kravinách (jejíž stylistika mnohdy také svědčí o tom, že se jedná pouze o autorské dílo nevalné kvality nějakého jejich zahraničního „kolegy“, které narychlo prohnali přes Google překladač) a jejich příjmy z reklam na YouTube plus sponzorské dárky od fanoušků jim hodí sumičku ve výši minimálně průměrného platu.
To samé platí i pro knihy. Běžte se někdy podívat do knihkupectví, kolik se tam nabízí ke koupi „odborných publikací“ o jezerních, pozemních i mořských příšerách, o „kontaktérech“ komunikujících s Plejáďany, o záhadných zmizeních lodí a letadel, o obrech, trpaslících, přízracích, upírech a dalších hororových rekvizitách údajně se potulujících mezi námi nebo o „pravdě o potopě světa“ - a hlavně si nechte od knihkupců popovídat, v jakém množství se podobné knihy prodávají. Samostatnou kapitolou jsou pak knihy o astrologii, numerologii, jasnovidectví, auře, čakrách, věštění z karet apod., nebo - což je ještě daleko horší - o „léčení“ všeho možného, od bradavic a kuřích ok přes alergie, deprese, autismus a demenci až po rakovinu, pomocí „magických krystalů“, „pí vody“ nebo dokonce bazénové chemie. Podobné škváry se prodávají v počtech, nad kterými by závistí zezelenala naprostá většina (nejen) českých spisovatelů. (Kde se, sakra, fláká Koniáš, když ho člověk potřebuje?)
Část těchto šarlatánů si dokonce ze svých lží a podvodů vytvořila velmi lukrativní byznys. Pokud se vám nechce pátrat na internetu po všech těch „alternativních ordinacích“, abyste zjistili, kolik si účtují různí homeopaté, akupunkturisté a ti, kteří léčí pomocí virgulí, kyvadélek, květinových vůní, „láskyplných doteků“, prapodivných „energetických přístrojů“ a podobných nesmyslů, stačí se podívat na stránky již zmíněného Klubu skeptiků Sisyfos, konkrétně sem do sekce Bludných balvanů. Tam je u nejednoho „oceněného“ též dosti přesně vyčísleno, kolik od klientů požaduje za své „služby“ či kolik stojí všemožné výrobky (nejčastěji „léčebné“ prostředky a přístroje), které (zpravidla přes svůj e-shop) důvěřivcům prodává. Hlava vám z těch cen půjde kolem. Jenže, jak říkala moje prababička, když majú hlúpí peníze, majú kramáři odbyt. A těch „hlúpých“ je na světě pořád dost, čehož si všiml už Albert Einstein, když prohlásil, že pouze dvě věci jsou nekončené, vesmír a lidská hloupost, ovšem tím prvním si není zcela jist.
To samé, co platí pro léčitelské šarlatány, „záhadology“, „ufology“, popírače evoluce, placatozemce a další jim podobné blouznivce, lze říci také o všech příznivcích konspiračních teorií a dalších „alternativních pravd“. Napište knihu, vytvořte webové stránky nebo natáčejte videa či podcasty o celosvětovém spiknutí židozednářů, iluminátů, satanistů, jezuitů či libovolného jiného „tajného a záhadného spolku toužícího po světovládě“ - a úspěch (a také vcelku slušné živobytí) máte zaručeny. Všechna „alternativní média“ počínaje Protiproudem a konče Svobodným vysílačem mají desítky tisíc fanoušků, takže jejich tvůrci a redaktoři také nemusí „chodit bouchat do kolbenky“, ale naopak si díky své alternativní tvorbě žijí jako pašové.
Ostatně, slyšeli jste někdy o tom, že by „skutečně pracovala“ taková Bobošíková, Peterková nebo již zmíněný Rajchl? Nikdo z nich neslouží dvanáctky, a přesto žádnou bídou nestrádá, protože jejich příznivci se jim ochotně skládají na pohodlný život. Ti ještě chytřejší si kromě webů, podcastů a videí také založí nějakou neziskovku - ano, nejen „levicoví progresivisté“ mají své neziskovky - a ti úplně nejchytřejší se pak přisají na státní cecek, což je třeba příklad také již v tomto článku zmíněné Aliance pro rodinu, jejíž členové působí jako asistenti či poradci poslanců nebo dokonce ministrů. Hnutí pro život na to jde zase jinou vychytralou metodou, nechá se sponzorovat velkými firmami - pokud by to byly firmy ryze soukromé, mohlo by mi to být úplně jedno, ať Křetínští a Tykačové vyhazují své milióny za libovolné pitomosti, moje peníze to nejsou, jenže mezi sponzory jejich „bohulibých aktivit“ patří nebo aspoň v minulosti patřily také firmy jako ČEZ, České dráhy nebo Česká pošta.
Nevím, jak kdo, ale já bych u České pošty daleko více ocenila, kdyby pořádně doručovala dopisy a balíky, vůči svým zaměstnancům se chovala slušně a ne jako parodie na otrokáře (jak se o tom píše např. zde) a hlavně kdyby nás daňové poplatníky nestála desítky miliónů ročně, než aby pomáhala sponzorovat zakupování pepřáků a houkadel pro znásilňované Ukrajinky (které jsou proti bandě vodkou zpitých mužiků s kvérem v ruce určitě nesmírně efektivní). Stejně tak bych byla velice potěšená, kdyby České dráhy své peníze raději věnovaly na to, aby vlaky byly čisté a jezdily včas, než na podporu Pochodu pro život.
Je velmi zajímavé, že všichni „pravicoví konzervativci“, kteří na neziskovky nadávají, kudy chodí, rozhodně nikdy a nikde neplédují za to, aby od „státních penězovodů“ byly ostřihnuty právě Aliance pro rodinu a Hnutí pro život, případně některé další jim podobné obskurní spolky (mám na mysli např. antivaxery sdružené ve spolku Rosalio - taky jeden z „oceněných“ Bludným balvanem). Ba naopak, v okamžiku, kdy vznikla petice věřících (včetně několika kněží) požadující odstavení lidí spjatých s Aliancí pro rodinu ze struktur státu, ti stejní „úhlavní nepřátelé“ neziskovek všeho druhu (ačkoliv si nejspíš neuvědomují, že jednou z největších a nejbohatších neziskovek v této zemi je Český fotbalový svaz) najednou začali vykřikovat, že vykopnutí Jochové a jejích kumpánů z teplých vládních kanceláří je šikana a cenzura. Za prvé nevím nic o tom, že je základním lidským právem být aistentem poslance či poradcem ministra, a za druhé, pokud je mi známo, Jochovou a její melody boys stále nikdo nikam nevykopl, takže Aliance pro rodinu i nadále dosti úspěšně cucá ze státního cecíku (tedy z peněz nás všech) - tedy to u nás s tou „cenzurou“ a „šikanou osob zastávajících konzervativní postoje“ rozhodně nebude tak horké.
Ti úplně nejúspěšnější šarlatáni, jurodivci a konspirátoři jsou pak jako „nezávislé osobnosti“ zvoleni do Senátu - kde se asi taky prací dvakrát nepřetrhnou, navíc za to „nic moc“, co dělají, ještě berou více než sto tisíc měsíčně. Jestli tohle je nějaká šikana, tak bych tedy taky chtěla být tak šikanovaná!
A že je občas někdo veřejně uráží nebo si na jejich účet dělá legraci? No, to už tak nějak patří k profesi politika, že ho část veřejnosti nenávidí a tudíž mu nadává nebo jej zesměšňuje. Ostatně politici za tuto „újmu“ dostávají pravidelné „bolestné“ ve výši několika miliónů ročně. Navíc pokud je někdo taková „sněhová vločka“, že urážky a zesměšňování psychicky těžce nese, nemá se cpát do politiky.
Kdyby se paní Zwyrtek-Hamplová nebo Kovářová místo senátorování dál věnovaly své advokátní praxi, zřejmě by o nich a jejich svérázných názorech jen málokdo věděl - a tudíž by je pro tyto názory také málokdo urážel a zesměšňoval. Mimochodem, paní Kovářová byla za rok 2022 též „oceněna“ Bludným balvanem, a to dokonce zlatým - což si dle mého názoru opravdu zasloužila. No, něco bych o tom mohla vědět, když jsem ji na tuto anticenu nominovala - pokud je zde nějaký její fanoušek, klidně jí to může prásknout. A ona - bude-li chtít - mě může zažalovat za urážku na cti, protože kdysi dávno byla také členkou fandomu (to tedy ještě byla na můj vkus poměrně normální), takže mě osobně zná.
Ono tedy vůbec pokud někdo jakkoli veřejně vystupuje - ať už píše články a knihy, nebo točí videa a podcasty, provozuje webové stránky, na kterých šíří svoje názory, atd. atd., musí předem počítat s tím, že ne každému se budou jeho názory líbit. Stejně tak musí počítat s tím, že ne všichni, komu se jeho názory nelíbí, si to nechá pro sebe nebo si na něj pouze zanadává v úzkém kroužku své rodiny či přátel. Ba dokonce je nutné předem počítat také s tím, že ne každý, kdo s ním nebude souhlasit, tak bude činit výhradně jemnou, zdvořilou a gentlemanskou formou. Naopak je nutné mít na paměti, že část lidí jsou zkrátka nevychovaní hulváti, kteří neumí kritiku vyjádřit jinak než vulgárními nadávkami a hrubými urážkami. Kdo je „citlivka“ nervově se hroutící z každé ostřejší kritiky či jízlivě ironické poznámky, o sprostých nadávkách raději ani nemluvě, ten holt nesmí veřejně vystupovat a své názory může prezentovat pouze mezi partičkou svých kamarádů, případně si musí najít na sociálních sítích nějakou skupinu, která má názory velmi podobné až shodné, a do této „komnaty ozvěn“ si pak chodit pro samé přitakávání a pochvaly.
Nelze zkrátka mít všechno. Buď chci mít klid a vyhnout se kritice, ovšem pak se nesmím veřejně projevovat nikde mimo okruh lidí stejných názorů (kteří mě buď vůbec nebudou kritizovat, nebo to budou činit jen velmi jemně a vlídně) - anebo chci být veřejně známou či dokonce slavnou osobou, ovšem pak zas musím počítat s tím, že není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Tedy musím si být předem vědoma toho, že čím větší okruh lidí se bude s mými názory setkávat, tím (zcela zákonitě) poroste jak procento těch, kteří s ním nebudou souhlasit, tak také procento těch, kteří svůj nesouhlas budou vyjadřovat velmi nehezkými způsoby. Ba dokonce je nutné počítat i s tím, že určité procento lidí jsou prostě nejen hulváti, ale dokonce i naprostí magoři, takže pokud se člověk stane opravdu hodně slavným a veřejně známým, hrozí mu i výhružky smrtí, stalkování nebo - v krajním případě - také fyzické napadení, občas končící i fatálně (třeba takový John Lennon by o tom mohl hodně povídat, pokud by tedy bylo možné vyvolat jeho ducha).
Samozřejmě pokud je někdo pro své názory - nebo jenom kvůli tomu, že je „příliš“ slavný - vystavený stalkingu, fyzickým napadením či jiné vysloveně trestné činnosti, má samozřejmě právo být policií chráněn. Úplně stejně jako kterýkoliv jiný občan, od toho si totiž policii z našich daní taky platíme, aby nás chránila před zločinci. Ale i pokud někomu nehrozí přímo fyzická újma, ale stejně má pocit, že je pro své názory neoprávněně napadán či zesměšňován, nic mu nebrání v tom, aby se také obrátil na policii, případně i na soud. Může vznést obvinění pro trestný čin pomluvy, případně může v občanskoprávním řízení požadovat satisfakci za poškození své osobní cti a dobré pověsti. V tom, aby to udělal, ho vážně nikdo a nic neomezuje. V této souvislosti je nesmírně zajímavé, že ani jeden z nositelů Bludného balvanu nikdy nežaloval jak samotný klub Sisyfos, tak ani žádného jeho konkrétního člena - např. čestného předsedu dr. Grygara nebo osobu, která při udílení balvanů četla parodické laudatio týkající se právě jejich osoby. Můžeme si klást otázku, proč tomu asi tak je.
A co ten „ubohý pronásledovaný disident“ Ševčík? Ono být děkanem je snad taky nějaké základní lidské právo, nebo co? Nějak jsem si nevšimla, že by se v Listině základních práv a svobod, případně v libovolné mezinárodní úmluvě zaručující lidská práva, kterou je naše republika vázána, o tom něco psalo. Navíc - pokud vím - docent Ševčík se ohledně platnosti svého zbavení funkce děkana hodlá soudit, takže tady ať rozhodne nezávislý soud. Pokud pan docent nebude s jeho výrokem spokojen, může to pomocí odvolání „hnát výš“, klidně třeba až k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku. Navíc i kdyby ve finále opravdu přišel o funkci děkana, stále mu zůstalo teplé, prestižní a poměrně dobře placené místečko pedagoga na veřejné vysoké škole, takže opět - nějak tu nevidím žádnou újmu, která by se mu stala.
Pokud někdo víte o člověku, který se pro své názory „dostal do maléru“, tedy že by přišel o zaměstnání a jiné (stejně dobré či dokonce ještě lepší) už nenašel nebo snad skončil i ve vězení, napište do diskuse konkrétní jméno a příjmení dotyčného plus všechny podrobnosti o tom, co přesně zlého se mu stalo.
Co já vím, tak trestně stíháno bylo zatím pouze pár jedinců (dali by se spočítat na prstech jedné, a to ještě pod cirkulárku neopatrně strčené, ruky), jejichž výroky byly těžce za hranou toho, co stále lze chránit jako „svobodu slova“. Vyhrožovat někomu smrtí opravdu není svoboda, která by si zasloužila právní ochrany. V plném divadle taky nemůžete začít pořvávat „hoří“ se zdůvodněním, že máte právo na svůj názor a svobodu slova.
A pokud se s někým pro jeho ultrakonzervativní či jinak „nepohodlné“ názory rozloučila jedna (zpravidla veřejnoprávní) instituce, většinou jej velmi rychle a ochotně přijala pod svá křídla instituce jiná. Typickým příkladem je Institut Václava Klause (mimochodem i to je neziskovka), pod jehož ochranou se dobře daří nejednomu extrémně pravicovému fanatikovi. A kdo je i pro tento institut příliš velký jurodivec, rád se jej ujme někdo z příznivců a kamarádů velkého Narcise I., např. již zmíněná paní Bobošíková, Petr Hájek (ten, který jako jediný člověk na této planetě nepochází z opice), zuřivý antisemita Adam B. Bartoš či jiný podobný příslušník „elity národa“.
Máte-li někdo dojem, že nemůžete říkat to, co si myslíte, protože jste pro své názory šikanováni, obraťte se na soud - a pokud soudům nevěříte, požádejte o pomoc některou z osob jmenovaných v předchozím odstavci, případně požádejte o ochranu a pomoc někoho jiného z těch, které jsem v celém tomto článku jako ultrakonzervy a/nebo jurodivce postupně vyjmenovala (další jména se pak můžete dočíst mezi nositeli Bludných balvanů). To by v tom byl čert, aby vám někdo z nich nepomohl!
Co tak vím, třeba docent Ševčík si k sobě na Národohospodářskou fakultu VŠE přitáhl pár dost zvláštních týpků. Další prapodivné existence se aktuálně rojí na Katolické teologické fakultě UK, kde nad nimi drží ochrannou ruku proděkan pro vědu doc. Jinek a příslušník Opus Dei (jo, ta organizace fakt existuje, Dan Brown si ji nevycucal z prstu) dr. Kříž. (Poměry na této fakultě by byly tématem na samostatný článek, který třeba taky někdy napíšu.)
Mimochodem, pokud bych se rozhodla svou kariéru opřít o naprostý nedostatek charakteru stejně, jako hrdina této mé povídky, mohla bych si taky zařídit velmi pohodlný život, kdy místo chození do práce bych se živila hlásáním a psaním hromady blouznivých nesmyslů. Nebo si snad myslíte, že bych nezvládla vyfantazírovat si podzemní labyrinty pod Sněžkou, nacisty na odvrácené straně Měsíce, trilobity nacházející se ve zlatonosné Otavě v době Přemysla Otakara II. či ufouny stavící Pálavu? (Můžete si dle své fantazie doplnit libovolnou jinou pitomost.)
A pokud si náhodou myslíte, že se živím psaním článků sem, případně že si tímto psaním lukrativně přivydělávám, tak se zatraceně mýlíte. Zaprvé nechci být (a tudíž ani nejsem) placeným partnerem Seznam Médium proto, že jsem líná si sama dělat daňové přiznání, takže mi naprosto vyhovuje být zaměstnancem bez vedlejších příjmů, protože v tomto případě všechnu tu otravu s daněmi za mne udělá mzdová účetní. No a pak za druhé nechci být placeným partnerem Seznam Médium proto, že bych zde tím pádem nemohla zveřejňovat své fan fiction povídky, protože jejich komerčním využíváním bych porušovala práva studia Disney, které aktuálně vlastní značku Star Wars. A ono mě prostě zatraceně nebaví psát část povídek jenom „do šuplíku“, ale chtěla bych, aby se dostaly k co možná největšímu množství čtenářů (proto vás tady taky s těmi odkazy na některou z nich budu čas od času otravovat). Myslím, že tím se tedy nijak neliším od naprosté většiny autorů - málokoho uspokojuje psát si jenom sám pro sebe, jedinou výjimkou jednoznačně potvrzující toto pravidlo, o které vím, byl Franz Kafka.
