Článek
Vytí sirén ohlásilo příjezd vzácné návštěvy dávno předtím, než se kolona šestsettřináctek vynořila ze zatáčky.
Šašci… Pro docenta Panáčka tato návštěva rozhodně nebyla vzácná. Mlčky, ale o to pevněji, věřil, že je to banda kolaborantů, žádná „elita národa“ nebo „předvoj vládnoucí dělnické třídy“.
Budou jen zdržovat od práce a klást stupidní otázky, na to jsou dobří, vztekal se v duchu. No jistě, ten kretén „Velký pták“ se jim nevecpal ještě dostatečně hluboko, diagnostikoval motivaci svého šéfa.
Tituly ověnčený ředitel Ústavu experimentální fyziky Prof. Dr. Ing. Pavel Holub, potají svými podřízenými přezdívaný „Velký pták“, to dotáhl daleko. Až na člena korespondenta Akademie věd. Člen korespondent – to zní hrdě. Nelze pochybovat, že dotyčný vědec je gramotný.
„Velký pták“ Holub nestál jako odborník za nic. Svou vědeckou kariéru založil na politické intuici, která se opírala o nepřítomnost charakteru: po srpnu 1968 okamžitě pochopil, jak se události vyvinou, a bez zaváhání obrátil kabát. Zatímco na méně předvídavé odborníky zbyla místa topičů, nočních vrátných a pomocných dělníků, profesor Holub spolehlivě sloužil režimu v úloze předního socialistického vědce. Zdravý selský rozum mu ale poradil, aby při čistkách podržel ochrannou ruku nad několika špičkovými fyziky, kteří se neprozřetelně angažovali v období „Pražského jara“.
Docent Panáček byl jedním z nich. Možná by byl svému šéfovi i vděčný za to, že na stará kolena neskončil s lopatou v ruce, ale mohl dále vykonávat v ústavu práci, která pro něj byla smyslem života. Kdyby ovšem nevěděl, že místo v ústavu mu „Velký pták“ nezachoval z žádné dobroty srdce, ale jen proto, že potřeboval skutečné odborníky, kteří na něj budou pracovat. Ředitel musel vykazovat výsledky stranickému vedení, pravidelně podávat „nahoru“ výzkumné zprávy a prezentovat ústav na konferencích a sympoziích jak doma tak v zahraničí. A do zahraničí cestoval velmi rád. Cestovatelské sklony „Velkého ptáka“ ovšem ústavu docela prospívaly. Díky zahraničním kontaktům se dařilo sehnat drahé vybavení, o kterém si jiná vědecká pracoviště mohla leda nechat zdát. Holub také šikovně přesvědčil stranické šéfy, že právě ze „svého“ ústavu vytvoří výkladní skříň úspěchů socialistické vědy, takže peníze ze státní pokladny se jen hrnuly.
Všechny výzkumy se ale samozřejmě doma i v zahraničí prezentovaly jako vědecké práce „Prof. Pavla Holuba a kol.“ Ti zaměstnanci ústavu, kteří se v záchvatu sebevražedné megalomanie pokusili opublikovat pod vlastním jménem cokoli vědečtějšího než recenze, rešerše a krátké článečky, si to buď šeredně odskákali, nebo rovnou přestali být zaměstnanci ústavu. Doktor Dziroš jednou propašoval do „Natural Science Chronicle“ rozsáhlý článek. Pouze jednou: když se to ředitel dozvěděl, Dziroš vyletěl na hodinu a s takovým posudkem, že byl rád, když sehnal místo pomocného laboranta v ústavu na opačném konci republiky. Slavný směl být jen „Velký pták“. Nemilosrdně a bez výjimky.
Na to se dalo zvyknout. Většině odborníků stačila práce, kterou měli rádi, a obvykle si ani nedovedli představit, že by dělali něco jiného. Ostatně teplé místečko v ústavu v chladné normalizační atmosféře příjemně hřálo. Vědec by měl vědět, co si může dovolit, když je jen vědec. Docent Panáček to věděl, pouze nebyl dostatečně morálně pružný, aby zapomněl na případ svého přítele Dziroše i na další dobré důvody pro svou sice pečlivě utajovanou, ale o to upřímnější nenávist k šéfovi a jeho oddaným nohsledům.
Těch naštěstí mnoho nebylo, kromě pár protekčních dětiček, jejichž intelekt na skutečnou vědeckou práci nestačil ani náhodou, a tak svou neschopnost nahrazovali horlivostí a patolízalstvím, mezi ně patřila už jen Eva Dvořáková. Šéfova osobní sekretářka – vzhledem k jejich poměru osazenstvem ústavu potají nazývána „sexretářkou“. Někteří, pravda, kroutili hlavou nad tím, „kam dal Velký pták oči“, protože označit ji za „žádnou krasavici“ bylo ještě docela střízlivé až diplomatické zhodnocení jejího vzhledu. Ovšem schopná byla až až, přesněji řečeno všeho schopná. Špehovala a donášela velmi ochotně, povídalo se dokonce něco o tom, že takto pracuje nejen pro svého milence, ale je prý snad i spolupracovnicí obávané StB. Docent Panáček a několik jeho starších kolegů měli vcelku jasno o důvodech šéfovy slabosti pro tuto nepříliš vzhlednou osobu, která si ještě ke všemu i přes své dávno zmizelé mládí a nejedno kilo navíc stále poněkud směšně hrála na dvacítku a mimo jiné tak holdovala nošení minisukní. Brali to jako potvrzení přísloví o vranách sedávajících pospolu – zkrátka a dobře že se sešli dva lidé profesně nestojící za řeč, ale o to více chtiví moci i peněz, a proto mající snad ještě méně, než odborné způsobilosti, také charakteru či jen obyčejné lidské slušnosti.
„Velký pták“ miloval stejně jako moc a peníze také slávu, a velmi dobře věděl, odkud může získat jedno, druhé i třetí. Bylo mu srdečně jedno, že všem kolem tečou nervy z jeho snahy udělat z ústavu kombinaci výkladní skříně socialistické vědy, muzea, zoologické zahrady i cirkusu (který byl jinak všudypřítomný). Při každé možné a nemožné příležitosti organizoval pro své chlebodárce „dny otevřených dveří“, v jejichž rámci předváděl soudruhům osazenstvo ústavu jako cvičené opice. Pro zábavu „vzácných hostí“ nebyl čas na práci; celý ústav nejdřív dva týdny „s plným nasazením“ připravoval divadélko a po jeho skončení jako likvidační četa odstraňoval kulisy úspěšného rozptýlení stranických špiček vědeckou maškarádou. „Velký pták“ však neúprosně vyžadoval plnění vědeckovýzkumného plánu, takže se ztracený čas nahrazoval „dobrovolnou“ prací po večerech, a občas i o víkendech.
Vhodná příležitost se našla vždy. Nedávno se Panáčkovu týmu podařilo izolovat neznámé částice s pozoruhodnými vlastnostmi zejména v působení na živé organismy. Všechna měření shodně ukazovala, že se pokusná zvířata vystavená toku částic dožívala mnohem vyššího věku, než zvířata z kontrolní skupiny. Profesor Holub kategoricky prohlásil, že se mu podařilo objevit tachyony, a podal na ÚV KSČ velikášskou zprávu, že se v jeho ústavu podařilo nalézt cosi ještě lepšího, než legendární „věc Makropulos“.
Vrchnost zareagovala podle předpokladu. Nejmocnějším a nejbohatším od nepaměti chyběla k úplnému štěstí pouze nesmrtelnost. Posmrtná sláva je sice fajn, ale být věčně mladý a bohatý je cosi naprosto jiného než pochybná „nezapomenutelnost“ velikánova života a díla. Okolo elixíru mládí na bázi elementárních částic se tak roztočil cirkus naprosto neporovnatelný s předchozími relativně neškodnými šarádami.
Už jen první informace stačila „straně a vládě“ k tomu, aby prohlásila celý výzkum za státní tajemství nejvyššího stupně. Ústav experimentální fyziky se během čtyřiadvaceti hodin změnil v odbočku Státní bezpečnosti a členové týmu docenta Panáčka včetně rodinných příslušníků v ostře sledované osoby. Neoficiálně, ale jistě se vědělo, že ústav tentokrát navštíví nejvyšší stranické vedení v čele se samotným generálním tajemníkem Gustávem Husákem.
Ukázalo se, že když se jedná o něco takového, stranické vedení má jen velmi málo jiných „neodkladných“ povinností. „Den D“ proto nadešel rychle. Na nádvoří stálo vzorně nastoupené vedení ústavu - a všichni ostatní v pečlivě nažehlených bílých pláštích museli v pracovnách a laboratořích předstírat usilovné bádání. Návštěva měla proběhnout „v pracovním a soudružském duchu“.
Potěmkin by zbledl závistí, pomyslel si Panáček, který celé dokonale zrežírované představení sledoval z oken laboratoře.
Policejní auta měla houkačky zapnuté na nejvyšší hlasitost, následovaly je černé šestsettřináctky. První vystoupil generální tajemník, za ním ostatní členové politbyra. Směrem k nim okamžitě vykročila s tácem v rukou odkvétající obtloustlá blondýna, s vypětím všech sil vecpaná ve slavnostním kroji slovácké nevěsty. No jistě, Evička aby tady chyběla, komentoval docent Panáček ten pohled v duchu. Hlavou mu ještě blesklo, že by ředitel nejmocnější muže státu určitě potěšil daleko více, kdyby jim se symbolickým chlebem a solí na uvítanou poslal některou z hezkých mladých laborantek, a pocítil proto jistou zlomyslnou radost, že i nejmocnější z nejmocnějších se dostávají do situací, které jim nejsou dvakrát příjemné, ale nemohou dát nic najevo.
Eva Dvořáková udělala jakýsi komický pokus o pukrle, a členové politbyra s na první pohled strojeně přívětivými výrazy si ukrojili, posolili a spolkli kousek chleba. Následovalo potřásání rukou, předstíraná srdečnost, neupřímné úsměvy – běžné způsoby politiků všech dob i národů. Pečlivě prověření novináři fotografovali, zapisovali a nahrávali pod dohledem ochranky.
Začalo se tradičním „malým občerstvením“, takže docent Panáček a jeho tým měli dostatek času okusovat si nehty a nervózně přemýšlet nad tím, co by je čekalo, kdyby návštěva projevila sebemenší náznak nespokojenosti.
Prohlídka laboratoře ale byla jen formalita. Hosté se na nic nevyptávali, pouze se moudře tvářili. No teda, divil se Panáček, že by i ten dnešní blázinec byl jen pro to, aby se jako vždycky nacpali a ožrali?
Po prohlídce bylo na programu „slavnostní setkání soudruha generálního tajemníka a dalších významných členů ÚV KSČ s pracující inteligencí“. „Vzácné hosty“ přivítal na půdě ústavu „významný československý vědec, soudruh profesor Pavel Holub, člen korespondent Akademie věd“. Jen ať ho žere, že se v novinách ještě nedá napsat „akademik“,neodpustil si zlomyslnou myšlenku Panáček.
Po „Velkém ptákovi“ vystoupili „vzácní a milí hosté“, jako první doktor Husák s nečekaně krátkou řečí. Po něm promluvil předseda federální vlády Lubomír Štrougal s čímsi, co se také nedalo označit jinak, než několik vět. Oba dva mluvili skoro bez jakýchkoli ideologických žvástů. Štrougal se soustředil na sebechválu na téma, že jím vedená vláda štědře podporuje vědecká pracoviště, a toto není výjimkou.
Tohle je všechno? nevycházel z úžasu Panáček. Těšil se však předčasně. Za řečnický pultík se postavil Vasil Biľak, podle Panáčka (a nejen podle něj) vlastizrádce číslo jedna. Blábolení o „úspěších tábora míru a socialismu na všech frontách včetně vědecké“ a o „dalším kroku k úplnému vítězství komunismu, který dokáže pracujícím přinést nejen mír a blahobyt, ale i věčný život“ probudilo v Panáčkovi prohnilé intelektuálství. Ta krysa vážně nedokáže mluvit jinak, než v novinových frázích, žasl docent, nevyléčitelně poznamenaný maloburžoasním břemenem dvou univerzitních titulů.
Nenápadně se kolem sebe rozhlédl a viděl, že při takto jednoznačně idiotském proslovu se ani ti nejoddanější kariéristé nedovedou tvářit nadšeně. Namlouval si, že i přes pokerové úsměvy soudruha generálního tajemníka a soudruha předsedy federální vlády sem tam prosakuje znechucení a chvílemi probleskne i škodolibé pobavení. Oni si ho snad s sebou vozí jako šaška! Bez ohledu na charakter, ti dva nejsou úplně hloupí, to před chvílí jasně ukázali. Za tím bude asi něco jiného, uvažoval Panáček. Co by to jen… aha, to je ono! Zamrazilo ho: V ústavu nás pracuje dost takových, o kterých se ví, že nejsme zrovna oddanými příznivci reálného socialismu. Toto je jasný vzkaz, abychom nedělali problémy, nebo nám místo nich Kreml může poslat do čela státu mnohem zlomyslnější a hloupější kreatury.
Po dobře nacvičené „spontánní besedě“, určené pro novináře, program pokračoval v reprezentační zasedačce recepcí, které ti méně uvědomělí soudruzi říkali žranice. Gustáv Husák nerad zapomínal a dobře si pamatoval i zoufalství z hladu v leopoldovské věznici, kde se vyučil prezidentem. Díky poznatku, že hladový kůň špatně tahá, byl na recepci pozván rovněž malý tým objevitelů, docent Panáček, doktor Vostrý a mladý, ale nadějný doktor Jirgaš, který měl hlavní podíl na objevu.
Na recepcích pracující lid ochutnává ústy svých představitelů plody svojí usilovné práce. Na stolech však neležely plody úsilí československých pracujících, ale plody práce vykořisťovaných dělníků a rolníků imperialistického západu: francouzské paštiky a sýry, drahá španělská a kalifornská vína, skotská whisky… Jenom kaviár nám dodali naši nerozluční bratři. Aspoň to, ironicky si pomyslel Panáček. A kuřivo, padl mu zrak na doutníky, poslali soudruzi přímo z Ostrova svobody. Kubánským havanám neodolám, Amíci na ně uvalili embargo, komedianti, proti komunismu se přece dá bojovat i jinak… a labužnicky si zapálil.
Více už duševně disidovat nestihl. „Velký pták“ si ho divokou gestikulací zavolal a šeptem mu přikázal, že on i oba jeho spolupracovníci musejí zůstat naprosto střízliví, protože má pro ně ještě nesmírně důležitý úkol. Tvářil se tajemně jako hrad v Karpatech: „Všechno se v pravý čas dozvíte.“
Docent Panáček to vzal na vědomí a kolegům oznámil, že by raději neměli chlastat, jestli nechtějí mít problémy. Když posmutněli, zlepšil jim náladu tím, že zahraničními lahůdkami se mohou nacpávat do sytosti.
„Vzácní hosté“ ale takové příkazy neměli, takže jim pouhé dvě hodiny stačily na to, aby se zřídili, jak zákon káže. Zpité do němoty je gorily postupně odnášely do aut. V místnosti zůstala jen malá relativně střízlivá skupinka a profesor Holub dal týmu pokyn k nástupu: soudruzi Gustáv Husák a Lubomír Štrougal si přejí ještě jednou navštívit laboratoř a obeznámit se se vším, na co se nestihli během oficiální prohlídky zeptat.
Naivní Panáček měl pocit, že vidí do zákulisí vysoké politiky: Tak oni se záměrně nevyptávali, počkali, až se ostatní soudruzi ožerou, aby z nás potají vytáhli tajemství nesmrtelnosti. Jenže co teď? Mají být zrovna tihle věčně mladí a nesmrtelní? Při takovém pomyšlení ho zamrazilo, ale nakonec rezignoval, jako ostatně dosud vždycky: Nějak bylo, nějak bude. A možná je i pravda to, co se říká o božích mlýnech, chytil se stébla naděje.
Během pár minut byla situace jednoznačná: „Žerty a odborné žvásty stranou, povíte nám všechno stručně, jasně a na rovinu.“
Panáček, Vostrý a zejména Jirgaš ze sebe vysypali vše, co se odehrálo, téměř hodinu po hodině, od prvních experimentů. Zdůrazňovali, že objev je zatím ve stádiu prvních pokusů, že zatím vůbec netuší, jakým mechanismem částice na laboratorní zvířata působí, a že jediné, co zatím mohou prokázat, je to, že tok částic statisticky významně ovlivňuje délku života myší.
Naneštěstí mladý Jirgaš přece jen neodolal alkoholu, jaký zatím znal jen z amerických filmů, a dostal záchvat opilecké chvástavosti: „Je prakticky jisté, že se výsledky týkají i lidského organismu. Převrat v socialistické humánní medicíně…“ mnohomluvně žvanil s vidinami titulů, slávy a dárečků přivážených mladým laborantkám ze služebních cest do kapitalistického zahraničí. Marně ho Vostrý krotil a Panáček výřečně vysvětloval, že unáhlená dedukce kolegy Jirgaše ještě není experimentálně potvrzená. Že se pouze podařilo určit, na jak dlouhou dobu je třeba vystavit zvíře tachyonům, aby žilo déle o konkrétní časový úsek. Že sice umějí načasovat, o kolik myš omládne, ale nevědí jak ani proč, tím méně pak co by částice udělaly například s takovou opicí, nemluvě o člověku.
V té chvíli si opravdu myslel, že ví, co mluví. Starý intrikán Holub nepromarnil tuto přihrávku a zasmečoval: „Ano, soudruzi, kdyby se našly peníze nejen na pokusy s myšmi, ale i s opicemi, kdo ví, jakých výsledků bychom při našem pracovním nasazení dosáhli. A to nemluvím o našich nejbližších biologických příbuzných, šimpanzích. Ale víte, co dnes stojí šimpanz? A kde je zařízení, klece, krmivo, školení ošetřovatelé? Měli bychom zásadně rozšířit a restrukturalizovat celý ústav…“
V ten moment se ukázalo, proč jsou Husák a Štrougal mocní politici, a nejen naivní Panáček, ale i o mnoho zkušenější Holub, jenom vědci.
„Šimpanzi jsou vaši příbuzní?“ informoval se Štrougal tónem beze špetky humoru, který moc dobrého nevěstil.
Husák zareagoval ledově prakticky: „Súdruhovia, vy snáď nečítate stranícku tlač?! Každý deň nám píše, že treba myslieť politicky! Socialistická veda nemá uspokojovať dajaké individualistické chúťky intelektuálov, ale slúžiť ľudu! My od vás nečakáme žiadne špekulácie, ale ozajstné výsledky. A rýchlo!“
Chladně kalkulující Husák obelhal nejspíš každého, s kým se v životě setkal, ale sám sobě nelhal nikdy. Jasně si uvědomoval svůj věk i zdravotní stav poznamenaný desetiletým vězněním, a proto se rozhodl, že pokus o omlazení stojí za jakékoliv riziko. Přesvědčovat prvního muže státu, že se rozhodl sice nezvratně, ale možná velmi nerozumně, se ovšem nedoporučuje.
Zařízení šlo i bez pomoci techniků přemontovat tak, aby bylo možné emitovaným částicím vystavit člověka, a doktor Jirgaš propočítal parametry na omlazení o dvacet let. Nakonec byly přístroje přesně nastavené a generální tajemník se postavil na platformu.
Všichni se třásli při představě, co by se s nimi stalo, kdyby si Husák ublížil nebo dokonce zahynul. Dokonce i Štrougal se „nezištně“ nabídl, že bude pokusným králíkem místo nenahraditelného prvního tajemníka a prezidenta.
Odpověď nepřipouštěla diskusi: „Nebál som sa fašistov, nezľaknem sa ani dajakých lúčov.“
Docent Panáček zapojil zdroj a všichni, včetně programového ateisty Holuba, se začali vroucně modlit…
Husákovi se zatmělo před očima a cítil, že se kamsi propadá. Všude okolo bylo černo, slyšel jakési podivné hvízdání a měl pocit, jako by mu někdo obracel vnitřnosti naruby. Všechno najednou ustalo, kolem něj bylo absolutní ticho a silné šero, spíše skoro tma. Viděl slabě, sotva na půl metru před sebe. Podíval se na ruce – opravdu vypadaly mladě. Tma se však nerozplývala - a pořád byl sám. Cítil se opuštěný a bezmocný.
Udělal několik tápavých kroků a narazil na betonovou zeď. Čo to je? Kam se podelo laboratórium? Kde som? Několik minut stál u stěny a přemýšlel, jestli má volat o pomoc. Po chvíli si zvykl na tmu a lépe se kolem sebe rozhlédl: betonová podlaha, stejně tak šedé betonové zdi a ve výšce malé zamřížované okénko…
Stál v cele, na kterou se nedá zapomenout. Přesně před dvaceti lety zde čekal na popravu.
