Článek
Není proto divu, že se zvířata v zajetí dožívají vyššího věku než v divočině. Takže bráno touto logikou by vlastně každé zvíře mělo být rádo, pokud je odchyceno a umístěno do zoo, případně pokud se v té zoologické zahradě už narodí.
Přesto se všichni ochránci zvířat snaží alespoň část zvířat odchovaných v zoo umisťovat zpět do volné přírody, nebo přinejmenším do prostředí, které je té volné přírodě co možná nejvíce podobné - tedy do různých přírodních rezervací, národních parků nebo rozsáhlých obor a safari-parků. Existují tedy i fanatičtí blázni, kteří vykřikují, že „zavírat zvířata do klecí“ je zločin, všechny zoologické zahrady by měly být zrušeny a jejich chovanci vypuštěni do volné přírody.
V případě zoo se jim něco podobného ještě nepovedlo, ale párkrát už se jim podařilo vniknout do laboratoří či na kožešinové farmy a tam chovaná zvířata „vypustit do lesa“. Inteligentní lidé se ani moc nediví tomu, že tím ta zvířata v podstatě odsoudili k smrti - buď zemřela hladem, protože neuměla lovit, nebo je velmi rychle ulovil nějaký predátor, kterému neuměla uniknout, schovat se před ním nebo se mu postavit (jen tak na okraj, ti, kteří si koupí vánočního kapra a poté ho pustí do řeky, jej tímto „šlechetným skutkem“ rovněž odsuzují k smrti - chápu, myslí to dobře, ale myslet znamená často houby vědět). Občas se taky stalo, že nějaké to „zachráněné“ zvíře se v dosti zuboženém stavu připlazilo ke skutečným ochranářům, kde se mu dostalo pomoci. Pokud mělo to štěstí, že přežilo, skončilo pro zbytek života opět v zajetí - v zoo či záchranné stanici, případně jako něčí domácí mazlíček.
Lidé samozřejmě nejsou zvířata, takže i tato analogie bude trošku kulhat - jako ostatně každá analogie, ale lepší neznám. Takže pokračujme v tomto „zvířecím“ srovnání:
Určitě ne všichni komunisté byli krvežíznivé zrůdy, které toužily své spoluobčany vraždit a ničit jim životy, část z nich byli pouze ne úplně logicky myslící idealisté srovnatelní s těmi výše popsanými fanatickými „ochránci zvířat“ (jen tak nějak „obrácení o 180 °“), takže se upřímně domnívali, že nějaký ten „ráj na zemi“ pro všechny lidi lze vybudovat - a tento „ráj“ si představovali právě jako zoologickou zahradu. Tedy místo, kde všechna zvířátka dostanou dostatek potravy, nikdy se nepotkají s predátory ani lovci a budou se o ně starat veterináři - a celou tuto zoo budou provozovat a řídit „moudří soudruzi“ z KSČ, ideálně ve spolupráci se samotnými zvířátky, která přece pochopí, že je to pro ně to nejlepší.
Bylo tedy nutné všechna zvířátka „pro jejich dobro“ pochytat a zavřít do klecí, šelmy umístit někam odděleně odděleně od býložravců a pokoušet se je tam „převychovat“, aby se staly vegetariány, a preventivně jim upilovat zuby a ostříhat drápy. Lvu nebo tygru, který tomu nechtěl „rozumět po dobrém“, holt bylo nutno ty zuby a drápy násilně vytrhat, nebo jej rovnou zastřelit. Takže i mnozí tito naivkové, ačkoliv třeba osobně nesouhlasili s tím, že každého bývalého „kapitalistu“ či „intelektuála“ je třeba poslat na popraviště, do pracovního lágru nebo (v tom nejlepším možném případě) slovy svobodníka Halíka „do mišelinky tahat gumy, aby poznal, co je pořádná práce“, považovali podobné zločiny za „pouhé excesy“ nebo za „nutnou daň“ za to, že za 10 nebo 20 let se v jejich zoologické zahradě všechna zvířátka „budou mít dobře“.
Na přelomu 50. a 60. let už naprostá většina bývalých „predátorů“ buď stihla z této zoo utéct, nebo byla mrtvá, bezzubá či natolik zastrašená, že se „dobrovolně“ stala téměř vegetariány. Bylo tedy možné trochu „popustit otěže“ - a ti idealističtí budovatelé „nebe na zemi“ začali řešit, jak zařídit, aby se těm zvířátkům v zoo dařilo co nejlépe.
Za „nemilosrdnou džungli“ lze totiž považovat takový ten kapitalismus z románů Charlese Dickense s dětmi pracujícími 14 hodin v továrnách - s čímž se dodnes setkáváme v některých afrických, asijských či jihoamerických zemích, ovšem v Evropě se něco podobného v té době už dávno nevyskytovalo. Od počátku 20. století zde totiž byla - přinejmenším v některých zemích včetně předlitavské části Rakouska-Uherska a poté i masarykovského Československa - snaha přetvořit džungli v jakýsi park, v přírodní rezervaci, kde zvířatům žádné velké nebezpečí nehrozí a jsou alespoň trochu opečovávaná.
Velká hospodářská krize sice do této bohulibé snahy „hodila vidle“, ovšem na druhé straně bída z ní plynoucí vedla k tomu, že se k moci dostávali nacisté a jiné extrémisté, kteří nakonec rozpoutali nejstrašnější válku v dějinách. Všichni, kdo měli kousek funkčního mozku v hlavě, si tudíž po válce dobře uvědomovali, že třeba udělat vše pro to, aby se něco podobného už neopakovalo - a jelikož „vlky z lesů žene hlad“, bylo třeba zajistit, aby vlci hlad neměli.
V zemích na západ a jih od nás se tak - za velkého finančního přispění ze strany USA, které na válce dost zbohatly a staly se supervelmocí - místo zoologických zahrad začaly budovat národní parky a přírodní rezervace. Zvířata tam sice žila v poměrně přirozeném prostředí, ale byla chráněna před pytláky, také jim byla poskytována solidní veterinární péče a dokonce ta, kterým opatřování si potravy moc nešlo, byla i uměle dokrmována.
Tato „západní zvířátka“ na rozdíl od těch našich měla lepší srst a vůbec vypadala daleko zdravější a spokojenější. Idealisté tak začali vymýšlet, že by vůbec nebylo od věci, kdyby ty klece, voliéry a výběhy v naší zoo byly daleko větší, více se podobaly přirozenému prostředí nebo dokonce co kdyby se jednalo o něco, jako je „safari“ ve Dvoře Králové. Jak tyto úvahy dopadly, všichni víme - dozorci ze zoologické zahrady jménem Sovětský svaz nám v tancích přijeli „vysvětlit“, že jsme pouhou malou součástí jejich zoo, ve které jsou povolené jenom klece, voliéry a velmi malé výběhy obehnané ploty a příkopy. Tedy že žádný „safari park“, natož pak takový safari park, ze kterého by zvířátka mohla volně chodit do sousedních přírodních rezervací, se tady budovat nebude.
A kdo tomu nechtěl rozumět, byly mu upilovány či rovnou vytrhány zuby a drápy, případně byl umístěn do tak mrňavé klece, aby byl „vděčný“, pokud jej po čase pustí aspoň do nějakého, byť nevelkého výběhu. Části zvířátek se opět podařilo utéct do sousedních přírodních rezervací, na což správci naší zoo reagovali tím, že kolem ní postavily ploty s ostnatými dráty a dozorci s nabitými puškami („Štátne hranice neni sú nijaké korzo.“ - Gustáv Husák).
Slonům v zoo nic nechybí, ale jsou za dráty.
Zoologická zahrada má ale jednu nevýhodu - je finančně dosti nákladná a není schopná si na sebe vydělat. A v polovině 80. let bylo dost jasně vidět, že celá ta velká sovětská zoo, jejíž jsme byli součástí, začíná pomalu bankrotovat, takže zvířátka jsou sice relativně v bezpečí (pokud tedy nechtějí utíkat nebo nepožadují, aby ty klece a výběhy byly větší nebo aby se dokonce občas mohla svobodně proběhnout v přírodě v okolních rezervacích), ale jsou mizerněji živená a opečovávaná než ta v sousedících národních parcích.
/Baví se dva soudruzi na ÚV KSČ a ten jeden začne nadávat: „Zatracení kapitalisti, mrchy jedny mizerný!“ Ten druhý: „Jako nic proti zdravé třídní nenávisti, ale proč tě chytá zrovna teď?“ Ten první: „Protože jsem zrovna zjistil, že ty svině nám tu nechaly zásoby jenom na 40 let.“/
Takže se znovu začalo teoretizovat na téma, že ty výběhy by přece jen měly být větší, víc podobné přirozenému prostředí a že třeba bychom mohli zkusit aspoň tu a tam udělat nějaký ten menší safari park. Nakonec generální ředitel celé sovětské zoo dal najevo, že je mu úplně jedno, jestli se jednotlivé části - včetně té naší - osamostatní a jaké přesně poměry si tam zavedou.
I kdyby se „necinkalo klíči“, stávající režim by se zhroutil dřív nebo později. Je jenom otázkou, jestli - kdyby se „vedoucí úloha KSČ“ nějak zachovala - bychom dnes byli ekonomicky na úrovni Běloruska, Kazachstánu, Kuby, Vietnamu nebo třeba Mongolska, vládli by nám bezohlední oligarchové jako v Rusku (kteří fakt žádné „sociální cítění“ nemají ani omylem, a to včetně cara Vladimíra Vladimíroviče), případně jestli by náhodou u nás nezačal být „direktivně shora“ budovaný ten dickensovský kapitalismus, jako je tomu v Číně. Myslím si, že ani jedna z těchto variant by nebyla zrovna něco, po čem bychom měli toužit. (A kdo po tom náhodou touží, hranice jsou otevřené, takže se může odstěhovat, kam mu libo - a v tom Vietnamu by se nejspíš i dokázal domluvit česky.)
Naštěstí jsme se ani cestou Ruska, ani cestou Běloruska, Kazachstánu, Kuby, Vietnamu, Mongolska či Číny nevydali. Ovšem v roce 1990 jsme byli přesně v situaci zvířátek, která se ze zoologické zahrady najednou („z ničeho nic“) ocitla v přírodní rezervaci. Tedy v do značné míry volné přírodě, kde sice nejsou pytláci a kde sem tam stojí i nějaké krmelce a přístřešky, pod kterými se mohou skrýt před nepohodou, ale potravu už si musí více méně hledat sama, nikdo jim ji nepřinese až pod nos.
Můžeme kritizovat, že nám na adaptaci bylo poskytnuto málo času. Že se prostě měl stát chovat jako ochránci přírody, kteří než nějaké zvíře vypustí „do divočiny“, dlouhé měsíce ho učí lovit, a tady že nás nikdo moc „lovit“ neučil. Případně že z části našich „spoluzvířátek“ se stali pytláci a stát nás před nimi dostatečně nechránil. Všechny tyto výtky jsou určitě relevantní. Osobně si taky myslím, že ekonomická transformace se měla v devadesátkách provést líp. Jenže stalo se, odestát se nemůže a brečet nad rozlitým mlékem je zbytečná námaha.
Ovšem nakonec jsme se skoro všichni lépe či hůře lovit naučili - a ti, kteří lovit nemohou, nejsou schopní se naučit lovit, nebo se jim lovit prostě nechce, zde mají k dispozici docela slušně zásobené krmelce. Nemůžou ovšem očekávat, že to, co je v těch krmelcích, bude lepší a bude toho víc, než co si ti schopní sami uloví. Část lidí ale v sobě má stále tu mentalitu zvířete ze zoo, které raději vymění svobodné prohánění se po prérii za klec, do které mu ošetřovatel dvakrát denně přinese krmení.
Opět jedna anekdota: Baví se Čech a Američan, kde je větší svoboda. Američan říká: „U nás je taková svoboda, že můžu klidně před Bílým domem vyřvávat, že je Reagan vůl.“ Čech na to: „A co když přijdeš o čtvrt hodiny pozdě do práce?“ Američan: „No, to je průšvih, to si musím nadpracovat a ještě dostanu výtku s výstrahou.“ Čech: „A co když přijdeš o hodinu pozdě do práce?“ Američan: „No to je velký průšvih, pokud pro to nemám nějakou objektivní omluvu, jako třeba velkou dopravní nehodu na cestě, tak mi to strhnou z odměn i z dovolené a dostanu výstrahu, že ještě jednou a propustí mě.“ Čech: „A co kdybys některý den nepřišel do práce vůbec, nebo bys odešel na oběd a už ses nevrátil zpátky nebo sis třeba polovinu pracovní doby vyřizoval nějaké soukromé věci?“ Američan: „Zbláznil ses? To bych na hodinu letěl!“ A Čech na to: „Vidíš, a tohle všechno já můžu. Tak proč bych měl chodit na Hradčany vyřvávat, že je Husák vůl?“
A kdyby jenom to!
Byla jsem opravdu dost v šoku v době covidové pandemie, když v různých anketách, kde se komentovala a hodnotila přijatá vládní opatření, se pravidelně vyskytovalo asi 10 % lidí s názorem, že hranice by klidně mohly zůstat zavřené napořád, že by mohla zůstat zavřená i kina, divadla, koncertní sály a galerie, ba dokonce (což mi u českého národa přišlo téměř neuvěřitelné), že by mohly zůstat napořád zavřené i hospody, bary a kluby.
Pokud mi zde bude chtít někdo namítat, že část lidí na cestování, hospody, divadla nebo galerie nemá, protože nemá ani na jídlo pro děti, tak za prvé je nikdo nenutil ty děti mít - on i ten „hloupý“ pták si nejdřív postaví hnízdo a až pak snese vajíčka. Takže pokud má někdo od dvaceti exekuce, ale pořídí si čtyři děti (nebo dokonce i více - není to tak dávno, co tady na Seznamu byl článek o výtečnici v exekuci, která má těch dětí rovných 11), tak je asi retardovaný, na to se nic slušnějšího nedá říct.
Za druhé existují charity, potravinové banky a second handy (kde se dá občas „za pusu“ najít i kousek oblečení luxusní značky). Existují také další možnosti - zde jsou o tom celé články:
Také sociální dávky v této zemi nejsou zas tak zlé, zejména příspěvek na bydlení se poskytuje ve výši vážně dosti solidní. Možná se to málo ví, ale na příspěvek na bydlení velmi snadno dosáhne i část střední třídy. Znám např. sedmdesátiletou paní, která je vdova a majitelka vilky na předměstí Prahy, která příspěvek na bydlení (a ne zrovna jen nějaké dvě tři stovky měsíčně) pobírá. Stejně tak vím o několika single lidech, kteří bydlí v nájmu v centrech velkých měst, „berou“ kolem 26 tisíc čistého každý měsíc - a ještě dostávají čtyři nebo pět tisíc měsíčně jako příspěvek na bydlení. Takže pokud někdo ve svém okolí znáte matku samoživitelku, důchodce nebo někoho jiného, kdo jen tak tak je schopný/á zaplatit nájem, prosím, poraďte mu/jí, že si má zažádat o příspěvek na bydlení, protože dostane od státu každý měsíc hezkých pár tisíc. Zde uvádím odkaz na oficiální kalkulačku MPSV, kde snadno zjistíte, zda na příspěvek na bydlení máte nárok a v jaké výši:
Za třetí divadlo, kino, výstava nebo nebo cestování vůbec nemusí stát moc peněz. Existují malá amatérská divadla, kde se platí vstupné ve výši spíše symbolické. Stejně tak různá klubová promítání nebo dokonce projekce amatérských filmů nejsou drahé, někdy pouze za „vstupné dobrovolné“, to samé platí i pro některé koncerty. V létě existuje spousta koncertů pod širým nebem úplně zadarmo, stejně tak i v rámci předvánočních trhů. V době adventní, vánoční a (před)velikonoční jsou v mnoha kostelích také koncerty se vstupným dobrovolným. Mnohá muzea a galerie mají aspoň několikrát do roka dny, kdy je vstup zcela zdarma - např. Mezinárodní den muzeí nebo Muzejní noc, některá muzea takové dny se vstupem zdarma mají i každý měsíc. Pro děti, studenty, důchodce a invalidy se poskytují docela výrazné slevy nejen v muzeích, galeriích, na hvězdárnách a v zoologických a botanických zahradách, ale také v mnohých divadlech.
A pokud jde o cestování - víte, že se nemusí jezdit jenom s „cestovkou“ do přímořského letoviska nebo na lyže do Alp? Člověk si prostě může „sbalit bágl“ a vydat se přes půl Evropy stopem. Je možné si takhle odjet třeba do Středomoří a tam za byt a stravu pomáhat pár hodin denně někde na farmě při sběru pomerančů, oliv, vína nebo jahod. Ono to chce jenom jeden drobný „detail“ - umět se alespoň lámaně domluvit přinejmenším anglicky, ideálně i dalším cizím jazykem (podle toho, do které země chci odcestovat).
A neříkejte, že „to nejde“. V Tunisku se děti v první třídě základní školy (mají tam povinnou školní docházku pro všechny děti jako my) učí číst a psát arabsky, ve druhé třídě se začínají učit francouzsky a od třetí třídy anglicky. Takže každý Tunisan, který prošel aspoň pěti šesti třídami základní školy, je schopný se přinejmenším v tom nejzákladnějším domluvit anglicky a francouzsky - proto taky i ten poslední trhovec, který na pláži prodává cetky, se s vámi pokouší domluvit jinak než arabsky (samozřejmě ne česky, ačkoli vzhledem k tomu, že do této země jezdí posledních asi 20 let poměrně dost turistů od nás, v mnoho hotelích už personál pár českých slovíček taky zná). Chcete tedy tvrdit, že jste hloupější než „nějací muslimové z Afriky“?
A za čtvrté - to opravdu deset procent Čechů (Moravanů, Slezanů a dalších zde žijících národností) jsou takové skety, že pokud oni sami kozu nemají, ze všeho nejvíc si přejí, aby ta sousedova chcípla? Že pokud nemají chuť zařídit si, aby alespoň občas mohli jít do kina, divadla, na koncert či do galerie nebo vycestovat někam do zahraničí, že si přejí, aby si tuto zábavu nemohl užít vůbec nikdo?
P. S. pro všechny, kdo kritizují moji přezdívku:
1) Dobře polovina lidí sem zcela evidentně píše pod přezdívkami nebo pseudonymy. A u té druhé poloviny velmi těžko říct, jestli je to opravdu jméno, které mají v občance.
2) Pokud byste se obtěžovali přečíst si první příspěvek, který jsem zde zveřejnila, možná byste pochopili, proč mám zrovna tuto přezdívku.
3) Pod touto přezdívkou mě ve fandomu všichni znají už 20 let, často pod tímto „uměleckým jménem“ píšu i sci-fi povídky, takže část fandomu ani neví, jak se vlastně jmenuji „oficiálně“. Jsem tedy na toto jméno zvyklá, možná i více než na své „skutečné“, mám na něj zařízený e-mail, pod kterým jsem zde registrovaná, a nehodlám si už zvykat na jméno jiné.
4) Sice se považuji za Češku a doma se vždycky mluvilo česky, ale původ ze strany části prarodičů a praprarodičů úplně český nemám (byť minimálně do čtvrtého kolena se všichni mí předci narodili na území dnešní České republiky), takže jméno i příjmení mám cizí. Tudíž i kdybych sem psala pod svým občanským jménem, stejně byste mi nadávali do „cizaček“. (Zvláštní poznámka pro rasisty: mám bílou kůži, zrzavé vlasy a zelené oči.)
