Článek
Za prvé by tehdy nikoho se zdravým pudem sebezáchovy nenapadlo podobný článek, nebo i pouhý „dopis čtenáře“, na toto téma napsat do libovolného celostátního deníku. Nejspíš by si jen málokdo troufl poslat něco podobného byť i jen do obecního zpravodaje v „Horní Dolní“. Za druhé - pokud by se nějaký takový hrdina i našel a udělal to - by to pro něj určitě nezůstalo bez následků (vyhození z práce, děti by se nedostaly na školu… možností je plno). Za třetí pravděpodobnost, že by podobný názor někde skutečně otiskli, je zhruba podobná, jako že zítra na Václaváku potkám mamuta. Osobně tedy sázím spíš na toho mamuta.
A všimli jste si, že mluvím o roce 1987? Tedy ne o padesátých letech, ani o době „čistek“ počátkem let sedmdesátých, ale o době, kdy byl minulý režim už hodně bezzubý a kdy se všude mluvilo o „perestrojce“ a „glasnosti“. Pokud se tu najde člověk, který si něco podobného troufl, ať dá vědět. Ráda bych podobný přírodní úkaz viděla na vlastní oči.
Člověk rozhodně nemusel být dospělý, aby tušil či cítil, že je kolem něj něco „v nepořádku“. Děti rozhodně nejsou tak hloupé, jak si plno dospělých myslí. Nebo jsem tedy já byla nějaké výjimečné geniální dítě - ale kupodivu jsem nebyla sama, plno mých přátel má vzpomínky podobné těm mým.
Už když jsem šla do mateřské školky, tak jsem věděla, že tam můžu zpívat „Na kopečku v Africe“ o lotru Babinském, ale neměla bych zpívat písničky jako „Žlutý růže z Texasu“ nebo „Slavíci z Madridu“, které rodiče s přáteli u táboráku zpívají. A když jsem se ptala „proč“, tak prý proto, že ten pán, co je zpíval, „utekl do Ameriky“ a tak se teď na veřejnosti musíme všichni tvářit, jako kdyby nikdy nebyl. Byl na to i vtip (který jsem jako dítě taky znala a dobře věděla, že ho ve školce vykládat nesmím, protože je „o zlatou mříž“): Co nám zbylo z Gottwalda? Už jenom ten Gott, Walda zdrhnul.
Stejně tak jsem věděla, že už vůbec nesmím na veřejnosti zpívat písničky jako „Salome“, „Anděl“ nebo „Nevidomá dívka“, protože toho pána, co je složil, komunisti už vůbec nesnášejí, takže bude úplně nejlíp, když se ve školce (a později ve škole) budu tvářit, že jsem jméno Karel Kryl nikdy v životě neslyšela.
Také jsem se neměla zmiňovat o tom, že babička chodí každou neděli do kostela, že v pátek nejíme maso a že mám jednu pratetičku jménem Klemencie, která je jeptiška. Měla jsem tetu Klemencii ráda a zajímaly mě její zvláštní šaty, říkala jsem, že to je ta teta, co se mi líbí, že vypadá jako havran. Ale to jsem mohla říkat jenom doma, na veřejnosti jsem o „tetě, co vypadá jako havran“ mluvit neměla.
Když jsem šla do školy, byla jsem poučena, že se rozhodně nemám chlubit tím, že máme v knihovně romány od Mňačka, Aškenázyho nebo Kundery, a už vůbec ne tím, že maminka se kdysi přátelila s jakýmsi panem Zdeňkem Mlynářem. Stejně tak že ve Vlastivědě rozhodně nesmím říkat, že v roce 1945 rudoarmějci babičce ukradli čtyři kožichy a pytlík plný zlatých šperků a potom jí počůrali knihovnu, zatímco druhou babičku před nimi musel domovník schovat do sklepa pod necky a opíjet je slivovicí. A popěvky jako „Tomáš Garrigue Masaryk chodil s náma na žejdlík, to si žádnej z dnešních prezidentů už nemůže dovolit“ nebo „biely dom, Reaganova vláda v ňom“ můžu zazpívat leda svojí dobré kamarádce, ale musím si dát dobrý pozor, aby mě u toho neslyšela soudružka učitelka.
Prostě už jako malá holka jsem dozvěděla, že některé věci - i když jsou pravda - se na veřejnosti nesmí říkat, že jsou lidé, o kterých se nemá mluvit, a písničky, které se nesmí veřejně zpívat, že existují knížky a filmy, které „jsou zakázané“ a také - protože jsem byla z umělecké rodiny - že jsou herci, kteří se sice dají vidět v nějakém „filmu pro pamětníky“, ale teď už hrát ve filmech nesmějí, případně že naopak jsou herci, které dnes v televizi uvidím, ale před deseti lety bych je neuviděla.
Také jsem se naučila, že pokud má někdo dědečka v Uherském Brodě, nebo třeba i v Polsku, v Bulharsku či v Jugoslávii, tak za ním na prázdniny jet může, ale pokud má - jako já - dědečka v Americe, tak na prázdniny za ním odjet nesmí. A stejně tak že už nikdy neuvidím spolužáky, kteří o prázdninách s rodiči „utekli na Západ“ - ve škole, na kterou jsem chodila, se jenom co já si pamatuji takové případy staly tři. Jeden ten spolužák díky tomu, že měl o deset let staršího bráchu, mi mohl zrovna přes ty prázdniny půjčit padesát svazků nejstarších dílů Čtyřlístku - a když se v září z Německa nevrátili, tak mi ty Čtyřlístky zůstaly, z čehož jsem měla strašnou radost. Ale stejně mi bylo líto, že Vládíka, Romana a Sylvanu už neuvidím.
Moji rodiče se dnes mají jako důchodci lépe, než se měli jako pracující za minulého režimu, ačkoliv po stránce materiální jsme rozhodně nijak nestrádali. Nebyli jsme bohatí, protože táta byl věděc, ne zelinář, řezník nebo taxikář, ale špatně se nám rozhodně nevedlo. Jídla bylo vždycky dost - ovoce a zeleninu naši pěstovali na zahradě u domu a maso vždycky věděli, jak sehnat, protože strýc byl veterinář na jatkách, takže byly často řízky, dokonce i telecí, které se dělaly na Vánoce pro ty, co neradi kapra. Oblečení jsem měla i z ciziny nebo z Tuzexu (dědeček občas poslal nějaký ten dolar), bydleli jsme pěkném čtyřpokojovém bytě v Masarykově (tehdy Jiráskově) čtvrti v Brně s velikou zahradou (to ovšem nebyla žádná zásluha komunistů, to zařídil ještě před rokem 1948 ten dědeček, co utekl do Ameriky), měli jsme psa, kočku, králíka, rybičky a exotické ptáčky. V bytě jsme měli plynový kotel, ale v obýváku taky byly „zámecké“ kachláky a spousta starožitného nábytku a obrazů.
Když mi bylo asi deset, naši koupili ojeté auto na výlety (předtím jsme jezdili hlavně vlakem), protože na nové auto jsme neměli, stejně jako jsme neměli na automatickou pračku, barevnou televizi nebo video. Televizi jsme tedy měli černobílou a jenom jednu, pralo se v pračce neautomatické, která měla zvlášť zdímačku, a prádlo se muselo namáčet do vany den předem - zato u spolužačky, jejíž táta jezdil s kamiónem do ciziny (a dnes si myslím, že si patrně „přivydělával“ taky vexlováním a pašováním), měli automatickou pračku se šušičkou, v každém pokoji jednu barevnou televizi a k tomu taky video a počítač. Takže jak je to s tou údajnou „rovností všech“ za socialismu, případně jak jsou v socialismu lidé odměňováni „podle svých zásluh“, jsem taky už jako dítě věděla svoje (můj táta byl daleko chytřejší a vzdělanější než ten její).
Přesto moji rodiče na dnešní dobu nadávají - ne, že by zrovna chtěli zpět minulý režim, to ani náhodou, ale za prvé byli tehdy mladí a zdraví a za druhé jim připadá, že tehdy byl život jednodušší. Máti se např. dodnes nenaučila pořádně používat ani tlačítkový mobil (neumí třeba pořádně psát sms) a úspěch je, že se jakš takš naučila s počítačem - táta si tedy rozumí i s chytrým mobilem a pouští si na něm přednášky z YouTube.
Předpokládám, že to je ten důvod, proč tolik starších lidí tvrdí, že „za komunistů bylo líp“ - nikdo a nic je nenutilo, aby se učili stále nové a nové věci, takže jejich život byl poklidnější a hlavně pohodlnější - navíc v pětatřiceti se člověk učí nové věci daleko snáz než v pětasedmdesáti. „Díky“ cenzuře se tehdy taky nedozvěděli o každém problému na druhém konci světa, takže mohli mít pocit, že svět je daleko klidnější a bezpečnější místo - ačkoliv to nebyla pravda. Když si člověk vezme objektivní statistiky, tak zjistí, že násilí bylo před 40 lety stejně nebo možná dokonce i více než dnes, jenom nám holt podrobnou zprávu o každém zločinu nikdo nepřinesl až „pod nos“. A Česká republika, potažmo Československo, vždycky bylo a stále je dost bezpečnou zemí, v tom se toho taky moc nemění.
Mimochodem, pokud by byl život v „socialistickém“ státě lepší než v „kapitalistickém“, tak proč od roku 1948 do roku 1989 jenom z Československa uteklo „na Západ“ více než čtvrt milionu lidí, zatímco „ze Západu“ k nám do socialismu by se ti uprchlíci dali spočítat na prstech jedné, a to možná ještě pod cirkulárku neopatrně strčené, ruky. Co já vím, tak jediný takový „uprchlík“, kterého také komunisté málem vystavovali v muzeu, byl zpěvák Dean Read.
A pokud začne někdo s argumenty, že „dnes se také některé věci nesmí říkat, dnes jsou také zakázaní umělci a písničky a filmy a dnes vás také mohou vyhodit za názor z práce“, tak jej prosím, ať tyto své názory něčím hmatatelným podepře. Ať dá do diskuse odkaz na jeden jediný prokázaný případ, kdy byl někdo vyhozen z práce za názor, kdy něčí dítě nesmělo studovat proto, že jeho rodiče něco řekli, apod.
Chcete-li zde vytahovat případ děkana Ševčíka, tak toho z VŠE nikdo nevyhodil (byť jako vědec za moc nestojí), pouze přestal být děkanem její Národohospodářské fakulty. Nemyslím si, že být děkanem je základní lidské právo.
Naopak jediný případ, kdy byl někdo skutečně vyhozen z práce za názor, je profesor Petráček, kterého klika ultrakonzervativních katolíků vyštvala z Katolické teologické fakulty, protože kritizoval kardinála Duku a podporoval manželství homosexuálů. Což asi není zrovna případ, který mají kritici současného režimu na mysli, když mluví o „novodobé totalitě“ - navíc profesor Petráček se aktuálně s KTF UK soudí (to disidenti za normalizaci nemohli) a k tomu spousta pedagogů, studentů i absolventů této fakulty peticemi požaduje jeho návrat.
https://en.wikipedia.org/wiki/Dean_Reed
https://www.christnet.eu/zpravy/31743/ktf_vyhodila_cirkevniho_historika_petracka_pro_nadbytecnost_doktorandum_to_oznamila_e_mailem.url
https://zpravy.proglas.cz/udalosti/sefredaktor-jan-hanak-k-propusteni-tomase-petracka-z-ktf-uk/
https://www.christnet.eu/zpravy/32001/knez_a_historik_petracek_podal_zalobu_na_neplatnost_vypovedi_z_ktf_uk.url
