Článek
Jak už napovídá název, ráda bych se tu s blížícím se pololetním vysvědčením vyjádřila k problému snížených známek z výchov (pro naprosté laiky těmi „výchovami“ myslím tělesnou, hudební, výtvarnou, praktickou, dramatickou, multimediální, taneční… plus jakoukoliv jinou či „smíšenou“, která vychází a v budoucnu ještě vycházet bude z ŠVP konkrétní školy). A ne, nepíšu to „s křížkem po funuse“, protože známkám už přece odzvonilo a budou nahrazeny slovním hodnocením. To samozřejmě vím, ale to ještě v praxi pár let potrvá (nemluvě o tom, že první stupeň nejsou jen první a v závěsu druhé ročníky) a navíc je tak trochu otázkou, zda v tom ve výsledku vůbec bude nějaký zásadní rozdíl. Ono totiž i slovní hodnocení může být jak hezké, tak „ošklivé“. A zrovna v případě výchov tak může to „negativní“ nepěkně ublížit, i když nebude mít podobu dvojky, ale sáhodlouhé litanie o tom, v čem konkrétní dítko pokulhává.
A i když se možná některým bude nějaká ta „dvojka“ z výchovy jevit jako zanedbatelný problém (ve stylu „vždyť je to JEN výtvarka“), není to tak docela pravda. Naopak i taková „známka“ může naše nejmenší žáky hodně, ale opravdu hodně potrápit, zvláště pak, pokud se jim v ostatních předmětech daří a ta dvojka (nedej bože něco horšího) jim prostě kazí jak průměr, tak radost z pokoření oné vytoužené mety „mít samé“. Přesto si tohle někteří mí kolegové na prvních stupních neuvědomují (nebo je to proste nezajímá) a právě na ně bych ráda apelovala, aby si opravdu dobře rozmysleli, zda si dotyčný žák sníženou známku opravdu zaslouží, nebo prostě jen postrádá potřebný talent (samozřejmě netvrdím, že nemůžou nastat situace, kdy je za svůj neúspěch v těchto předmětech žák plně zodpovědný - např. když se prokazatelně a schválně nesnaží, záměrně rozkládá hodinu svým chováním, odmítá pracovat nebo nezvládá teorii, která se v některých výchovách vyskytuje a naučit se ji může opravdu každý, viz noty nebo historie umění - byť i v prvních třech případech je na místě spíš zvážit, jestli nezvolit možnost „neklasifikovat“, než dávat špatnou známku).
Jak už asi někteří uhodli, píšu tento článek nejen jako učitelka, která sama nějaké ty výchovy učí, ale také jako bývalá žákyně, které se tento problém osobně týkal. V mém případě to byla tělesná výchova se kterou jsem bojovala od první třídy, neboť holt nemám a nikdy jsem neměla sportovní talent ani zálibu ve většině pohybových aktivit (až na několik výjimek, kterým jsem věrná dodnes - plavání, chůze, míčové hry). Po opuštění školy mi tento fakt nikdy v ničem nepřekážel (díky bohu ani ve studiu, protože pedagogovi na některých osvícenějších vysokých školách v této zemi naštěstí stačí, aby znal teorii, bezpečnostní pravidla a další důležité věci ohledně výuky TV, ne aby byl sám novým Zátopkem), ale ve škole to bylo peklo. A aby toho nebylo málo, mám k tomu všemu ještě poměrně silnou hrůzu z výšek, která mě už předem „vyřadila“ např. z úspěšného zvládání šplhu, lezení po žebřinách, či cvičení na vysoké kladině a hrazdě. A tak na jednu stranu samozřejmě chápu, že bylo těžké mě hodnotit. Sama bych jako pedagog měla z takového žáka těžkou hlavu, ALE kdyby se snažil tak, jako tehdy já a hlavně, kdyby měl z ostatních předmětů jedničky (jako já), moc dlouho bych se nerozhodovala a jedničku by dostal (byť třeba se slovním dodatkem, že se musí dál snažit a zlepšovat se v tom, co je možné). Mně tam ta dvojka z tělocviku ale vždy přistála, díky čemuž jsem tělocvik z duše nesnášela a možná i proto jsem ke sportu nikdy cestu ani nehledala. A to je trochu škoda, nemyslíte?
Nemluvě o tom, že je přeci i hrozně těžké stanovit tu hranici, kdy si dítě např. z výtvarky zaslouží ještě jedničku a kdy už to na ni není. Já jsem se totiž už na střední škole ve výtvarné výchově učila, že „umění“ a „krása“ je nesmírně individuální, takže říct „tenhle obrázek domečku je na jedničku, ale tamten má křivou střechu a nelíbí se mi jeho barva, takže to je jen za dvě“ je trochu… ehm, nechci říkat přímo arogantní, ale… Minimálně hodně odvážné. Já bych asi takové koule neměla, protože to, co se líbí mně, se nemusí líbit autorovi obrázku a naopak. A co teprve takové pracovní (někde praktické) činnosti? Jak se pozná, že někdo uhrabává záhonek a sází mrkev na jedničku a někdo to fláká na trojku? Já to netuším, vy ano? A jasně, jsem si jistá, že teď se objeví spousta lidí namítajících, že třeba zrovna u toho tělocviku se to přece pozná snadno a jsou na to určité tabulky. Že někdo prostě nezaběhne šedesátku pod patnáct vteřin ani nehodí krikeťákem tak daleko, jak je v tabulkách uvedeno a nemá tak nárok na jedničku. A stejné je to i v hudební výchově… Tam jde přeci naprosto spolehlivě rozlišit, kdo zpívá falešně a kdo ne. A ano, máte do jisté míry pravdu.
Ale ruku na srdce… Nepřijde vám to trochu zbytečné, hodnotit u dětí na prvním stupni věci, které ani jako dospělý člověk nedokážeme tak úplně ovlivnit? Když nemáte hudební sluch, tak prostě čistě nezazpíváte ani kdybyste se stavěli na hlavu. A když nejste sportovní typ a nebudete denně dřít a trénovat (což opravdu není totéž, jako žít zdravým životním stylem a mít dostatek pohybu, kdyby do toho někdo chtěl rýpat), tak prostě stejně skončíte v půlce tyče a dál to ve šplhu nepůjde. A hlavně… koho to sakra zajímá? Tak z vás prostě nebude hudebník ani sportovec, no! To přece už dneska není důvod, aby vám v sedmi nebo osmi letech dvojka (nebo nedej bože něco horšího) kazila vysvědčení! Důležité je snažit se, nevzdávat to předem, nepodceňovat se a vyzkoušet všechno, co je možné. To by měl správný učitel na výchovy ve svých žácích podporovat, ale to půjde s tlakem na výkon v podobě hrozby horší známky jen velmi těžko…
Abych to celé nějak uzavřela… Každý prostě není renesančně nadaný všestranný polobůh a v některých oblastech tak nemá smysl hodnotit jeho výkony, ale spíše přístup k nové výzvě a snahu dostat ze sebe to nejlepší možné. Přesto to takto v mnoha školách nefunguje, což mi přijde celkem ironické až absurdní. Zvlášť když vezmu v potaz, jak se pořád dokola všude řeší, jak je na děti ve škole kladen moc velký tlak a jak se toho musí zbytečně moc učit a to včetně toho, co nikdy nebudou potřebovat. Ne, že bych s tímto tvrzením souhlasila (já naopak většinou namítám, že bez křišťálové koule opravdu nikdo nemůže dopředu vědět, co ty děti budou a nebudou potřebovat, protože lidé se dnes vyvíjejí a mění po celý život a není neobvyklé, že během něj několikrát kompletně změní své profesní zaměření), ale zrovna u těchto „výchovových“ předmětů by to možná bylo na místě (kupodivu zrovna tyhle předměty jako „zbytečné“ skoro nikdy nikdo nezmiňuje). U nich totiž to, zda je budou děti v životě potřebovat, nebo ne, můžeme vědět dost spolehlivě, protože jde o oblasti zájmu, které nám jsou buď blízké, nebo ne (a pokud ne, tak nás určitě nebudou živit - maximálně je budeme provozovat jako koníček, ale spíše ani to ne). Nebo vy snad znáte někoho, kdo měl od malička odpor ke sportu nebo neměl absolutně žádný výtvarný či hudební talent, a pak si někde ve třiceti řekl „kašlu na to“ změnil dosavadní profesi a stal se ze dne na den malířem, zpěvákem či atletem na plný úvazek? Asi těžko, že.
Takže, kolegové moji milí. Neblbněte a nebuďte na ty špunty zas tak přísní. Že se jim nepodařilo zaštupovat ponožku? Namalovat vodovkami Mikuláše? Zazpívat čistě několik lidovek nebo vyšvihnout hvězdu na kladině? No tak se to nepovedlo, no. Hlavně, že se o to pokusili, nebrblali že je to nebaví, neublížili si u toho (nebo někomu jinému) a užili si u toho trochu zábavy. O tom by přece tyhle předměty v dnešní době, (kdy už nám nehrozí smrt hladem, když nebudeme umět vypěstovat zeleninu ani roztrhání šelmou, když jí neutečeme), měly být ne? Umění, ruční práce a pohyb by měly dnešním lidem přinášet radost a relaxaci, ne je nervovat a srážet jim sebevědomí…
