Článek
Je mi jasné, že tímto článkem si nejspíš proti sobě poštvu hromadu lidí, protože volat po zásadním zjednodušení a hlavně zlepšení podmínek matek vracejících se po rodičovské dovolené do své „předporodní“ práce nebo hledající si jiný flek v tomtéž či příbuzném oboru, je teď strašně moc in. A člověk, co si dovolí něco proti tomu namítnout, je automaticky považován za bezcitné monstrum… Ale to se holt nedá nic dělat. Já za to monstrum klidně budu. A klidně řeknu nahlas, že tvářit se jako že všechny matky předškolních a mladších školních dětí můžou (a mají!) dělat stejnou či obdobnou práci, jakou dělaly v době, kdy byly bezdětné, není nic jiného než alibismus a pokrytectví.
Ve skutečnosti ji totiž může dělat jen zanedbatelné množství z nich a zbytek by měl pro své vlastní dobro (a hlavně dobro svých dětí) na těch pár nezbytných let (ve skutečnosti to není víc, jak dekáda) zamířit do úplně jiných oborů a přestat ze sebe furt dělat nedoceněné chudinky a oběti zlého kapitalismu, který se jim málo snaží pomoci, aby mohly dělat cokoliv, co se jim zachce. Proč? Nu, protože prostě NEMŮŽOU dělat cokoliv, co se jim zachce! Nebo by alespoň neměly, protože holt ne všechny obory jsou pro matky předškolních a mladších školních dětí vhodné a měly by jim být upravovány na míru (zdravíme například lékařky, manažerky, právničky, ale i obory, kde se dělá na směny nebo pracuje od nevidím do nevidím viz. montovny apod.).
Ano, je to smutné, ale holt je to tak a ani při sebevětší snaze se v každém oboru prostě nedá najít nekonečná řada efektivních a uměle nevytvořených (či neupravených) pozice, které by místo matek po rodičovské daleko lépe nezvládal zastat někdo jiný (čti kdokoliv bezdětný nebo s dětmi již odrostlými). A ano, je mi jasné, že teď se ozve spousta hlasů žádajících úctu, porozumění a empatii, protože „matkám bychom měly pomáhat, jít z cesty a pochopit jejich tíživou situaci“, ale buďme k sobě upřímní… Fakt to znamená zrovna tohle? Opravdu „mít úctu k matkám“ znamená jít jim za každou cenu z cesty a přizpůsobit jim absolutně cokoliv? Ale no tak… Uveďte mi jediný relevantní důvod, proč by kdokoliv příčetný měl jakoukoliv fungující pracovní pozici ve „své“ firmě schválně upravovat a obsazovat někým, kdo vyžaduje milion úlev a ohledů, když na ni může posadit někoho, kdo nic takového nepotřebuje (a stejně nejspíš podá lepší výkon)? Protože ten někdo první porodil dítě a teď se o něj potřebuje kromě práce taky starat? Hm… aha. A nemohl by se teda starat a pracovně realizovat někde, kde to jde snáz skloubit a nikoho dalšího to neomezuje (čti „neotravovat tady jen proto, že prostě chce a basta“)?
Jako pochopila bych to někde, kde je o práci nouze, ale… U nás? A v dnešní době? Vždyť těch oborů, kde by to tak mohlo fungovat bez větších potíží je přeci pořád dost a dost! A s rozvojem AI jich bude ještě daleko víc… A pro někoho, kdo by se měl minimálně polovinu (bdělého) dne věnovat svým potomkům (pokud chce být dobrý rodič) by přeci už z principu věci mělo být mnohem pohodlnější si takový obor najít, než se cpát někam, kde ho nikdo nechce a nepotřebuje a kde to jeho samého navíc totálně vyřídí a vyšťaví a připraví nejen o zdraví, ale i o veškerou radost z rodičovství, ne? No, bohužel asi ne vzhledem k tomu, kolik nesoudných matek, které nepotřebují honit každou korunu a nebojují o přežití, se po rodičovské zcela automaticky rve na své někdejší místo, nebo si za každou cenu hledá místo ve stejném náročném oboru, i když to znamená, že své dítě skoro nevidí a když s ním náhodou jsou, netouží po ničem jiném, než se ho zbavit a mít chvilku pro sebe. A společnost jim k tomu ještě tleská, povzbuzuje je a bojuje za to, aby těch možností se takhle zbytečně likvidovat měly tyto dámy co nejvíce. Fascinující…
A přitom řešení by mohlo být tak snadné… Úplně by stačilo, aby matky po rodičovské, u kterých to alespoň trošku jde, projevily trochu sebereflexe a láky ke svým potomkům a vracely se do svého oboru jen tehdy, pokud za a) nutně potřebují každou korunu. Za b) jde o zaměstnání lehké, časově nenáročné či dostatečně flexibilní (případně o takové, že se dá dělat z domu či maximálně tak na půl úvazku). Nebo za c) jde sice o jejich obor, ze kterého nechtějí vypadnout, ale v nějaké přijatelné „úlevové“ variantě, která nevyžaduje zbytečné zásahy zvenčí. Jasně, vím, že do těchto tří skupin se nevejdou ani zdaleka všechny pracující ženy, ale to je holt pech. Svět není fér a trh práce už vůbec ne, takže ty ostatní, které pracovaly naplno mimo domov, dřely osm (či více) hodin denně nebo vykonávaly jakkoliv náročnou a pohlcující činnost vyžadující vysoký fyzický či duševní výkon nebo dokonce „nošení práce domů“ a další podobné lahůdky, mají holt smůlu a měly by se na nějaký nucený návrat prostě vykašlat (a zamířit na přechodnou dobu do do zmíněných „lehčích“ a flexibilnějších odvětví).
A jak říkám, takových odvětví kolem nás je a bude… Co asistentek ve všemožných oborech, pracovnic ve službách, podpůrných kancelářských pozic či kreativních duší kolem nás existuje… Jen si vybrat, co je nám blízké a zda nás baví spíše na půl úvazku pomáhat ve vzdělávání, pár hodin týdně sedět někde v kanceláři, nebo flexibilně pracovat z domu, např. v uměleckých odvětvích. A to je pořád jen zlomek toho, co by matky po rodičovské mohly dělat, aniž by je to totálně zničilo a jejich děti uvrhlo do pozice „slaměných sirotků“, které své rodiče vidí maximálně chvíli večer a pak na pár hodin o víkendu. Možností je spousta, zvlášť, kdyby se na nich generace žen přirozeně vystřídaly (nemluvě o tom, že by to bylo svým způsobem i „in“, protože doba, kdy člověk dělal od vysoké po důchod pořád to samé, už je dávnou minulostí-dnes je naopak v kurzu vystřídat za život těch povolání a oborů co nejvíc).
Tak jen do toho, milé dámy, když už se tedy nutně potřebujete vrátit „mezi lidi“ a začít se „realizovat“! Vybírejte a zkoušejte nové věci, ale VŽDY při tom mějte na paměti dobro své i svých dětí. Jinými slovy… Klidně buďte po vysoké workoholičkou deroucí se nahoru a poté po přesunu svých potomků na druhý stupeň ZŠ se staňte třeba vrcholovou manažerkou nebo primářkou na kardiochirurgii, je-li vám to milé… Ale těch pár let mezitím, kdy vás vaše děti potřebují mít přítomné a nevyčerpané, si laskavě nehrajte na super ženu jen proto, že „před dětmi jsem na tomhle místě dělala tak budu prostě zas!“. Poděkuje vám jak vaše fyzické a duševní zdraví, tak vaše děti i zbytek rodiny a společnosti.
A ne, fakt na mě nechoďte s tím, že je přeci úplně normální, zvládat náročnou práci před dětmi i po nich úplně stejně. Není! A pokud někdo tvrdí opak, tak je to buď za a) proto, že dotyčná dáma své pracovní povinnosti flákala už před mateřstvím (a takové „pracantky“ fakt nikdo nepotřebujeme) nebo za b) fláká nyní na úkor práce své mateřství (aneb stará známé „svatá“ trojice „chůva, jesle, školka“). A tím bych se teda fakt moc nechlubila…
Takže co že jsem to vlastně chtěla tímto článkem říci? Nu, hlavně to, že bezdětná žena a matka prostě NENÍ do samé a nikdy nebylo a nebude! A už bylo dost tabuizování této staré pravdy, kterou znaly odnepaměti nejen naši předci, ale která stále rezonuje i v mnoha současných domorodých či tradičně fungujících společnostech, v nichž napříč časem i světem vždy byly/jsou matky velmi striktně odlišovány od žen bezdětných a mají/měly ve společnosti úplně jiné a značně odlišné postavení, funkci, roli i povinnosti. Ne horší… ne méněcennou! A už vůbec ne podřadnou a ignorování hodnou, jak se dnes snaží spousta lidí tvrdit, když křičí, že matky jsou dehonestované a podceňované a zaměstnavatelé i společnost na ně koukají z patra. To vůbec ne! Nic takového tu ani neříkám ani nepodporuji!
Matek JE třeba si nesmírně vážit a pomáhat jim. Ale někoho si vážit a pomáhat mu automaticky neznamená podporovat ho absolutně ve všem, včetně toho, co zjevně nemá šanci zvládnout. Někoho si „vážit“ znamená znát jeho limity, oslavovat a vyzdvihovat jeho klady a pomáhat mu kompenzovat jeho zápory. To fakt není ostuda ani podceňování ani výsměch… To je prostě život! A brát to tak, opravdu není příznakem zpátečnictví ani „středověkým způsobem myšlení a přežitým reliktem minulosti. Naopak, je to naprosto logický a přirozený řád věcí, který se ve jménu nuceného pokroku fakt nevyplatí přepisovat. Nemůžeme holt mít všechno najednou, i když se dnešní doba snaží nám vtloukat od hlavy, že můžeme být čímkoliv chceme. Nemůžeme. Nebo alespoň ne naráz! Nebo si vážně myslíte, že to, že se dnes prakticky každý druhý vztah/rodina a lidé se prokazatelně cítí být daleko více osamělí a vykořenění, je jen náhoda a s touhle snahou moderních žen honit mateřství i kariéru zároveň to nijak nesouvisí? Ne, to je právě důkaz toho, že mám pravdu…
Zkrátka a dobře… Podle mě je už prostě na čase přestat chtít po státu a zaměstnavatelích plošné pitomosti ve stylu „poloviční úvazky pro všechny matky“ a „jesle na každém rohu“ a „dětské skupiny ve firmách kdy si batolata budou hrát pod stolem v zasedačkách“. S tím jděte do háje! To je bizár a utopie, která nadělá daleko víc škody, než užitku. Chtějme spíše větší diverzitu a prostupnost jednotlivých oborů! Chtějme všestrannější vzdělání a různorodější možnosti rekvalifikace! Chtějme variabilní pracovní trh, který uhne matkám tam, kde to jde a vytvoří pro ně vhodné podmínky a otevře jim nové obory, ale tam kde to nejde je prostě bez smilování vyprovodí ze dveří a nahradí někým hodnějším.
Protože ruku na srdce… nikdo z nás přeci nechce, aby jeho nebo jeho blízké operovala vyčerpaná, vystresovaná doktorka, která si sice vydupala po rodičovské zpět svou pozici, ale teď ji nezvládá a nesoustředí se na práci, protože má doma nemocného prvňáka, kvůli kterému už dvě noci nespala a teď ho má tajně schovaného na gauči na lékařáku, páč do školy jí ho nevzaly. Taková ať jde s prominutím do háje! Nicméně, pokud si místo takového martyria otevře třeba vlastní e-shop s přírodní kosmetikou a využije tak své lékařské zkušenosti (a současně zvládne i toho nemocného prvňáka), tak sláva jí! Takovou ji moc ráda podpořím a budu ji obdivovat a přát jí štěstí a úspěch! A o tom to je… O tom, že na rozdíl od předešlých generací našich babiček a prababiček my dnes máme i jako ženy možnost volby. Ale JEDNÉ volby! Ne několika voleb najednou. To už pak totiž není volba, ale dobrovolná duševní sebevražda…
PS: Schválně je celý článek pro zjednodušení napsán jen o matkách, ale pochopitelně se totéž týká i dalších osob přebírajících jejich povinnosti na rodičovské, jako jsou otcové nebo třeba i babičky.
