Článek
Je mi jasné, že s tímhle článkem jdu tak trochu „s křížkem po funuse“, jak by řekla moje babička, protože oba díly filmu Wicked-Čarodějka jsou venku už hezky dlouho a tudíž už humbuk kolem nich (až na jisté podivné kontroverze kolem jeho promování a chování hereckého ansáblu, o kterých ale dnes psát nechci) celkem utichl. Jenže já se k oběma snímkům dostala až nyní a mám neodbytnou touhu se k nim vyjádřit, protože… Nu, řekněme, že vzhledem k tomu, co jsem o nich četla a slyšela od jejich fanoušků, jsem očekávala rozjuchanou zpívanou „pohádku“ o přijetí odlišností. A tu jsem nejen nedostala, ale současně pro mě její sledování bylo docela nepříjemné. Docela dost!
A tím nemyslím, že by mi vadilo vyloženě filmové a umělecké řemeslo (proto taky tenhle článek rozhodně není a ani nemá být recenzí!), které na nich bylo odvedeno. To ani ne. Vlastně si myslím, že z filmařského hlediska byly snímky docela povedené. Jasně, bylo to trochu moc barevné a místy hektické a až moc „líbivé“ a „americké“ a rozhodně by to sneslo prostříhat, ale herecky i pěvecky to bylo zvládnuté na jedničku a vlastně ani režie, kostýmy, kulisy, efekty a další technické prvky mi nepřišly špatné (někdy dokonce byly dost fajn). Problém, který s tímhle filmem mám, se skrývá hlavně v příběhu, respektive v jeho podání a hlavně v jeho přesahu a „poselství“, které má nám divákům přinést.
A ne, nemyslím si, že každý film musí mít nějaký přesah a poselství, kdyby mě chtěl někdo obvinit z „kinematografického snobství“ nebo zbytečnému dramatizování. Vůbec ne. Naprosto akceptuji a schvaluji, že existují snímky, které vznikly jen pro pobavení a ukrácení dlouhé chvíle a mají maximálně naplnit nějaké primitivní „poslání“ (tj. komedie má prostě bavit, romantika dojímat, akčňák přinést napětí a adrenalin a horor vyděsit či znechutit). JENŽE… vedle toho jsou tu filmy, jako právě Wicked, které to poselství a přesah prostě mít chtějí! Chtějí nám sdělit něco „závažného“. Chtějí nás vychovávat a ovlivňovat i po svém skončení. A hlavně to vůbec neskrývají. Naopak to z nich čiší tak moc, že se to prostě nedá ignorovat. A právě v tom je u Wicked ten problém…
Protože ruku na srdce, ale to poselství, které nám tenhle film přináší, je v jádru docela dost děsivé a zvrácené a jestli tohle má být snímek oblíbený dnešními masami (které o něm navíc často mluví jako o dojemném a krásném příběhu, který je něco naučil, nebo pro ně dokonce byl milou moderní pohádkou vhodnou pro děti a mladistvé!), tak teda potěš koště (a to nejen to létající!). Jasně, na první pohled je to přesně to, co by to asi být mělo. Pohádkový, barevný příběh o přijetí odlišností, o síle přátelství, o pravé lásce, o potrestání zla a nastolení harmonie… Akorát, že vůbec!
Přesně tohle všechno to je totiž jen na povrchu… Na první pohled. Ale ve skutečnosti je to přesný opak! A ne v tom „dobrém“ satirickém slova smyslu, kdy se máme při sledování sami chytat za hlavu a říkat si „proboha, to je tak špatně“. NE! Tady se to celou dobu jen netváří jako že je to správné a že to jde tím správným směrem, aby to nakonec vytáhlo nějaký zvrat a morální ponaučení (nebo to naopak skončilo v slzách a bolesti a tím nám dalo najevo, že tudy by se naše cesty v reálu určitě ubírat neměly)! Tady to je skutečně, od začátku do konce, prezentováno jako správné a pozitivní, včetně faktu, že to i přes určité oběti vlastně skončí happyendem, ne? No… právě, že ne!
Svým způsobem je vlastně každý aspekt tohohle filmu strašlivě špatně a těch skutečně pozitivních věcí v něm je naprosté minimum. A nejlépe se to asi dá prezentovat skrze jeho postavy a jejich poselství, které bych nyní právě tímto stylem ráda rozebrala:
Elphaba: Hlavní postava celého snímku, která se prakticky nikdy během děje ničím zásadně špatným neproviní. Naopak. Navzdory svému „hendikepu“ a šikaně a nepřátelství všech kolem se neustále snaží být ta, co se chová správně, lidsky, nesobecky, empaticky… Co všem pomáhá a všechny chrání. Prostě až na pár drobných přešlapů (OK, ta manická epizodka s vrácením sestřiných bot na konci asi nebyla úplně OK, ale chápete stres a tak…) je to téměř světice a… Skončí totálně zklamaná, navždy zneuctěná, odtržená od nejlepší kámošky a odsouzená bloudit ve vyhnanství s milovaným mužem, kterému láska k ní zničila celý život. Jupíjajej! To je přece super ne? Vždyť nám to říká, že…
„Je fuk, jak čisté jsou vaše úmysly a jak moc se snažíte, pokud prostě nezapadáte do škatulky, kterou pro vás určilo vaše okolí, máte smůlu a nikdy nedosáhnete svých cílů. Oškliví a „rozbití“ lidé prostě nemají v naší společnosti šanci uspět. Nikde. Nikdy. Nijak. Budete se všech svých snů, přání a plánů muset vzdát a přenechat je jiným. A nesmyslná povrchní šikana kvůli vzhledu? Tak té se taky nikdy nezbavíte a je to naprosto OK, protože lidé mají právo hodnotit vás podle prvního dojmu a už ho nikdy nezměnit i kdybyste před nimi stáli na hlavě a pískali na harmoniku státní hymnu. A oporu v rodině? Tu nehledejte a nečekejte, zvlášť pokud jste „nevlastní“, protože takoví lidé jsou podřadní a je v pořádku je odstrkovat a chladit si na nich žáhu. A všechny vaše dobré skutky a úmysly? No tak ty buď nic neznamenají, nebo se vám dokonce vrátí jako bumerang, protože vás nejvíc zradí a ranní ti, kterým jste se snažili co nejvíce pomoct a chránit je (lev, Boq).“ No není to krása? No… není.
G(a)linda: Druhá hlavní postava a v jádru vlastně celkem otravná bytost, se kterou máte dobrou polovinu příběhu chuť prudce zatřást, aby se probrala a přestala být tak hloupá, afektovaná a zbabělá. Ale nemůžete a tak furt čekáte, kdy konečně řekne „dost“ a využijí svůj vliv k tomu, aby všem otevřela oči (což by zjevně podle uspěchaného finále, kde se všechno vyřeší jen proto, že „Glinda to řekla“ rozhodně šlo). A… to se nikdy nestane! Naopak, místo toho všem malým holčičkám přirozeně toužícím po růžových šatičkách s flitry a kouzelné hůlce řekneme tímto filmem, že:
„Nezáleží na tom, jaká jsi, ale jak vypadáš a působíš na okolí, protože když jsi krásná a pořád se na všechny usmíváš, jsi za vodou! Budeš hvězda i když vlastně vůbec nic neumíš, všechny své schopnosti a dovednosti jen předstíráš a jediné, co ti jde, je lézt všem kolem do… No víte, kam. A nezáleží na tom, co si skutečně myslíš ani co opravdu cítíš a jak moc o sobě pochybuješ a vnitřně trpíš. To schovej a nikomu neukazuj, protože dokud se přetvařuješ, existuješ v „růžové bublině“ (doslova!), kryješ cizí špatnosti a jdeš na ruku očekáváním svého okolí, budeš v suchu a nakonec překonáš úplně všechno, zvítězíš, dosáhneš svých cílů, všem zlepšíš život a budeš pro všechny hrdinka. No neber to! To ti za tu honbu po falešné dokonalosti, ztrátu lásky, skutečných přátel i sama sebe, odstřižení do všech reálných citů a potlačení celého svého já přece stojí!“ Ehm… fuj, velebnosti, jdu blejt.
Fiyero: Další vlastně veskrze kladná postava, která sice chvíli tápe, ale nakonec se rozhodne správně, jde za hlasem svého srdce, odhodí přetvářku (i za cenu ztráty postavení a popularity) a projeví obrovskou statečnost a věrnost… A co z toho má a co tudíž řekne takovým divákům, kteří by si z něj třeba chtěli vzít příklad?
„Dokud se jen bavíte, přetvařujete, „tančíte“ životem a využíváte všechny kolem, čeká vás štěstí, popularita a naprostá bezstarostnost (byť na úkor vašeho svědomí a psychiky, ale to nikoho zajímá). Ale jakmile se rozhodnete začít chovat zodpovědně, skutečně se zamilovat (navíc do společensky „nevhodné“ osoby), někomu nezištně pomoct, odložit přetvářku a falešné city a prostě přestat být blbec, tak končíte a čeká vás ten nejkrutější trest. Doslova! Šmahem přijdete úplně o všechno (majetek, postavení, rodina, přítele i sám sebe) a stanete se jen varovným „strašákem“ pro ostatní (opět doslova!).“ Grrrrr!
Nessarosa: A tohle je skutečná perla! Postižená sestra hlavní hrdinky, která by byla ideálním člověkem, na kterém příběh ukáže, jak je šikanování Elphaby zbytečné a směšné, protože na povrchních věcech přece nezáleží! To Nessa má, na rozdíl od své sestry, skutečný hendikep (ne jen „vadu“ na kráse) a právě proto bychom měli být svědky toho, že i tak může žít spokojený a plnohodnotný život a najít lásku i přátelství. A když může ona, může i její sestra, na jejíž straně by už kvůli vzájemné „podobnosti“ měla pevně stát. No… bohužel ne. Místo toho…
„Pokud jste postižení nebo v přeneseném slova smyslu jakkoliv „nedokonalí“ a „rozbití“, nikdy nebudete skutečně šťastní a nikdo vás nebude mít doopravdy rád. Maximálně se možná najde někdo, kdo vás bude litovat a vy ho místo lásky budete chtít vlastnit, protože jinak „milovat“ neumíte. Nemilujete totiž ani vlastní rodinu, jen ji využíváte a odvrátíte se od ní hned, jak to pro vás bude výhodné. Není tudíž divu, že nakonec skončíte jako zapšklá, nesympatická, obávaná a zlá manipulátorka, která si nezaslouží nic jiného, než aby na ní spadl barák (a nikdo toho, že jste fuč, nebude litovat).“ Hezké, že?
Boq: Jo, tohle je druhý příklad toho, jak geniálně zničit nadějnou postavu. Mohli jsme dostat někoho, kdo nás utvrdí v tom, že vzhled (povrchnost) není v životě nejdůležitější a že jde hlavně o to, jací jste uvnitř a jak se rozhodujete (největší ironií a obřím vztyčeným prostředníčkem osudu přitom je, že představitel této postavy si, navzdory faktu, že to skutečně není žádný prvoplánový model a krasavec, během práce na filmu začal skutečný románek s „dokonalou“ představitelkou Glindy). A že se Boq mohl „správně“ rozhodnout hned dvakrát! Buď mohl odhodit přetvářku a strach a na rovinu vyjevit Glindě své city, přičemž by možná neuspěl, ale alespoň by pochopil, že tak povrchní holka za to nestojí. A nebo mohl být autory doveden k poznání, že Glinda pro něj není ta pravá, zatímco Nessa ano (a ne že je jen další „rozbitá“, co se k němu proto hodí). Bohužel… ani jedno jsme nedostali. Místo toho máme exkurzi do další toxicity, protože:
„Když jste oškliví a nedokonalí, máte nárok skončit jen s někým dalším takovým. Ale pozor, vaše vzájemné city pochopitelně nikdy nebudou čisté a nezištné (toho nejste ani jeden schopni). Naopak. Nakonec skončíte v pasti, ze které nebudete mít šanci utéct a když to zkusíte a rozhodnete se konečně udělat správnou věc a jít za svým srdcem… tak o to srdce přijdete (opět doslova!). A jako třešničku na dortu z toho nebudete vinit svého partnera, který za to může, ale ty, kteří se vám snažili v této nelehké chvíli pomoci a zachránit vás (což logicky nešlo bez následků). Uf, ta podobnost s oběťmi domácího násilí, které nedokáží uniknout z toxického vztahu a agresivně odstrkují všechny, kdo jim nabízejí pomoc, je tady fakt do očí bijící. A nejhorší je, že by to klidně mohlo díky tomu vyznít pozitivně, ale to by to musel někdo v tom filmu na konci odsoudit a říct, že „takhle teda ne"! Ale tady to není prezentováno jako problém, ale naopak je to všemi schváleno a ještě oslavováno (viz. triumfální pochod Plecháče proti Čarodějnici).“ Děs…
Čaroděj OZ: Tady moc není co řešit protože právě tahle kontroverzní postava vlastně udává směr celého příběhu a hnout se s ní moc nedá, neboť právě pohádka o něm byla na začátku tohohle všeho a autoři Wicked si tak museli „hrát“ jen na „pískovišti“, které jim tento příběh už dávno vytyčil. I tak to ale mohli podle mě udělat mnohem lépe a využít ten prostor efektivněji. Odkaz čaroděje je bohužel tak jako tak jasný…
„Jste neschopný, omezený a nezajímavý tajtrlík? Nevadí! Lžete, manipulujte, předstírejte a dejte lidem to, co chtějí vidět a slyšet. Pak vás budou milovat bez ohledu na to, co si skutečně myslíte, co umíte a jaký doopravdy jste (a časem i na to, co uděláte nebo řeknete, ač je to sebehrůznější). Protože lidi jsou hloupé stádo a je to tak v pořádku a není třeba snažit se to nějak měnit a „vzdělávat“ je. A až (pokud) se to celé o vás přeci jen před někým provalí, tak prostě odejděte se vztyčenou hlavou a zanechte po sobě (falešný) zlatý odkaz, protože jakmile jednou dokážete lidi přesvědčit, že jste „bůh“, jen těžko o tento statut mezi nimi zase přijdete (a hlavně se vám ho ani nikdo chytrý nebude pokoušet vzít, protože ví, že by se to obrátilo proti němu). A trestu se nebojte, ten nepřijde. Možná tak ve vašem svědomí, když si uvědomíte, jaká zvěrstva jste spáchal, ale to už raději v našem příběhu nikomu neukážeme, jen nepatrně naznačíme…“ Podobnost s těmi nejúspěšnějšími politiky napříč zeměkoulí i historií čistě náhodná.
Zvířata: Poslední, tentokrát skupina postav, o kterou vlastně celou dobu jde. A jo, je hezké, že film jim nakonec dá svobodu, jen to celé při zamyšlení působí trochu děsivě…
„Jste jiní a máte svůj hlas? Tak ho hlavně nenechávejte znít moc hlasitě a na místech, kde by mohl něco změnit, protože jakmile začnete moc vyčnívat, přijdou „cvičené opice“, zavřou vás do klece a tam váš hlas definitivně utichne. Protože jakmile jste (byť třeba neprávem), oloupeni o svobodu, už nikoho nezajímáte, nemůžete se nijak vyjádřit a nikdo vám neuvěří. A musíte pokorně čekat, až se objeví někdo, kdo vás zachrání. Ale ne proto, že by vám dal za pravdu, chápal vás, patřil „k vám“ a ocenil vás. Ne, ne takoví zachránci pohořeli a skončili ještě hůř, než vy. Tenhle „hrdina“ vás vytáhl z maléru proto, že sám jde na ruku těm, kteří vás zavrhli a buduje si skrze vás svůj „dobrý“ mediální obraz. A až se tak stane, nesmíte si stěžovat ani se tvářit dotčeně, naopak musíte jásat, slavit, veselit se a vděčně a s pokorou žít po boku těch, kteří vás ještě nedávno bezdůvodně (či z falešných důvodů) nenáviděli. Musíte jim pomáhat, přátelit se s nimi a vidět v nich to dobré. A jen se modlit, aby zase nepřišla doba, kdy budou tihle vaši „hodní sousedé“ znovu potřebovat společného nepřítele aby je sjednotil.“ To už je fakt jen k pláči…
Další postavy a situace tu rozebírat nebudu, protože už tak je to moc dlouhé (snad jen zmíním, že jediná reálně potrestaná „zlá“ postava v tomhle příběhu byla děkanka/kouzelnice Morribleová a i ona byla potrestána tak nějak mimochodem, nejasně, nedostatečně a bez toho, aby se o tom kdokoliv dozvěděl). Místo toho to raději nějak uzavřu, protože vše zmíněné asi jasně ukazuje, proč a jak moc jsem si tenhle film neužila. A hlavně… proč mi tam tak hrozně chybí nějaká katarze, která by šla udělat citlivě a nacpat klidně jen to jedné minutové scény (např. by nám film mohl ukázat, že Elphaba a Fiyero někde spokojeně žijí, mají třeba i svou rodinu a Glinda to ví, protože si s Elphabou dál dopisuje a společně tak směřují celou říši Oz tam, kam chtěli a kde nejsou její obyvatelé tak strašně ovlivnitelní a žijí se zvířaty ve skutečné a trvalé harmonii-pak by všechny postavy dostaly alespoň nepatrný "happy end"). Jenže ničeho takového se nám bohužel nedostane…
A jasně, už slyším jak někteří říkají, že svět není růžová pohádka a ve skutečnosti je přesně tak zvrácený a plný přetvářky, dezinformací a toxických lidí, jaké jsem pospala výše(tak proč to neukázat a raději "lhát"). A jasně, máte pravdu. Svět je krutý, smutný, prohnilý a lidé rozhodně vždy nejednají správně, šlechetně a empaticky. ALE právě proto, by nám mělo umění ukazovat, že to není dobře a pomáhat nám najít lepší cestu. A ne to vše jen přežvýkat, zabalit do líbivého papíru, navonět laciným parfémem a prodávat jako veselou, přeslazenou, barevnou zmrzlinu všem, kdo projeví zájem, včetně těch nejzranitelnějších z nás (protože tohle není film primárně pro dědi, ale spíš pro teenagery, kteří jsou na tohle ještě citlivější a kteří mnohdy zažívají podobné věci, jako postavy ve filmu).
A netvrďte mi prosím, že přeháním a že to zas tak moc nevadí, protože většinoví diváci (zvláště ti mladiství) to tak nevidí, nic v tom nehledají, složitě nad tím nepřemýšlí a jen to prostě konzumují, jako odpočinkovou zábavu… Někteří možná, ale ne všichni. A i ti, kteří ano, tomu temnému přesahu a zvrácenému poselství stejně neuniknou. Ono totiž úplně stačí, když je to v tom filmu obsažené v podtextu a překryté mnoha barevnými a sluníčkovými filtry. Dokonce, je to možná ještě nebezpečnější, protože pak ten pocit, že takhle je to nejen normální, ale i správné a že tohle je svět, který chceme, ještě sílí. A pronikne divákům do každodenního života tak snadno, že si toho ani nevšimnou! A takhle hluboko a rafinovaně zaseté „zlo“ žádná dávka čisté vody bohužel nerozpustí. Kéž by mohla…
