Článek
Jsem si jistá, že se najde hodně lidí, kteří se mnou nebudou souhlasit a kterým přijde nadpis i perex tohoto článku chybný či dokonce nesmyslný. Být matkou a mít děti k sobě přece neoddělitelně patří. Jedno nemůže existovat bez druhého. Vlastně je to totéž, ne? No… je a není. Matkou bez dítěte pochopitelně nebudete (nebo alespoň ne doopravdy-odevzdání potomka k adopci nyní pomiňme), ale to automaticky neznamená, že jde o jednu a tu samou věc! A že schopnost od sebe tyto dvě záležitosti odlišit, nemá obrovský vliv na to, zda budete dobrou a spokojenou matkou, která si bude své mateřství většinu času užívat (nebo ho minimálně většinu času brát tak, že je sice náročné, ale stojí za to) nebo labilní troskou a vězenkyní ve vlastním životě, která se už jen modlí, aby jí dítě konečně vzali do školky a ona mohla zase začít žít a fungovat normálně.
Protože ne, chtít dítě a chtít být matka fakt není (vždy) to samé. Naopak… Je to rozdíl tak propastný, že má sílu totálně zničit životy (bohužel i těch nevinných dětí, které v téhle smyčce uvíznou). A není to bohužel ani okrajový fenomén, jelikož těch nespokojených a frustrovaných „matek“ v naší společnosti neustále přibývá. A co hůř, momentálně je dokonce často prosazován názor, že je to vlastně „normální“, jen se o tom doposud nemluvilo. A že jinak to vlastně ani nejde, protože mateřství je strašlivá, nedoceněná a zdrcující dřina, kterou si přece nikdo normální doopravdy neužívá, jen se tak tváří. A že je tudíž úplně OK cítit se v této roli uvězněná, přehlížená a zoufalá a vnímat ji pomalu jako to nejhorší období v životě ženy. A to jsou s prominutím strašné kecy! Ale fakt strašné… ANO, mateřství je náročné, ano je vyčerpávající, ano mění váš život nevratným způsobem a ovlivní ho víc, než jakékoliv jiné rozhodnutí, které kdy uděláte… Ale není to mučení, peklo ani konec světě! Nebo alespoň nemusí být, pokud nejste s prominutím zaslepená, naivní, sobecká pipka…
Slušně řečeno… Mateřství může být fajn a naplňující, pokud se díváte na svět realisticky, víte přesně co a proč chcete a neutápíte se v nereálných očekáváních mnoha dnešních mladých žen, které skutečné děti (jakožto vnímající, samostatné lidské bytosti s vlastní osobností a názorem, nikoli "živé roboty") vlastně vůbec nechtějí. Chtějí jen ten statut matky, který si vysnily, nebo viděli na internetu/v TV. Neotuží pod dětech a po tom je poznávat, vychovávat a být jim životním průvodcem… Chtějí je prostě mít. Jako nové auto, dům na venkově, drahou kabelku nebo chytrý spotřebič. Jako něco, co primárně změní a obohatí JEJICH život. Co jim dá nové možnosti, nové zážitky, novou perspektivu, nový okruh přátel… Chtějí jen to dobré, co podle nich mateřství přináší a krásné, naplňující a fotogenické zážitky s ním spojené. A hlavně… Chtějí samy sebe v roli pečující, milující dokonalé bohyně plodnosti a mateřství, která bude zářit doma, v práci, v partnerském životě i na sociálních sítích a prožívat svůj sen.
A víte… přesně to… Nefunguje. Skutečné mateřství tohle prostě není. A nikdy nebylo. Je to „jen“ další životní etapa. Chvíle, kdy dobrovolně a z vlastní vůle pozvete do svého života někoho, koho vlastně vůbec neznáte, ale koho jste se už předem rozhodli milovat, chránit, opatrovat a formovat. S úctou, láskou, trpělivostí, důsledností a… asi tak milionem dalších, podobně náročných a ne vždy příjemných (a pro vás vlastních) vlastností. Mateřství je zkrátka hlavně o něm, nebo o ní. O vašem potomkovi. Ne o vás. Změní vás, ale ne proto, aby vás změnilo, ale proto, že je to přirozené a jinak to nejde. Není to vždy příjemná, hladká a na pohled líbivá změna. Naopak. Často je ošklivá a bolestivá. A provází ji spousta slz, odříkání, kompromisů, nejistot a zmatku… A stojí za to právě a jedině tehdy, kdy máte celou dobu na zřeteli, že ji neděláte pro sebe (ani pro nikoho jiného včetně svého partnera-ty doby, kdy měla žena za životní úkol „dát manželovi dědice“ jsou už naštěstí pryč). Děláte ji pro své dítě.
Tak je to zkrátka jedině správně. A pokud to máte jinak a tuhle obrovskou turbulentní změnu vaší existence děláte skutečně jen pro sebe… Pak je jasné, že to nikdy nedopadne dobře. A přesně to bohužel dneska mladé ženy často neví, nebo nechtějí vědět a pak neustále všude čteme a slyšíme jejich pláč nad tím, jak je mateřství nečekaně náročné a jiné než si představovaly a jak při něm nezvládají to a ono, a jaký je to stereotyp, nuda a šeď. A jo je… zvlášť pokud dámy čekaly lunapark a dokonalou utopii-tím větší (a zaslouženější) je pochopitelně jejich zklamání! A víte, děvčata… Nemůžou za to vaše děti (které nejsou takové, jak jste si naplánovaly), ani váš partner (který je od rána do noci v práci, aby vás uživil), ani politici a stát (který se málo stará a málo podporuje mladé rodiny), ani prarodiče (co nežijí nebo nehlídají) ani… já nevím, obří želva na orbitě, na jejímž krunýři leží váš svět nějak blbě šejdrem… Ne! Můžete si za to jen vy samy. Stejně jako byste si mohly za puchýře na nohou, kdybyste se rozhodly vyrazit na horskou túru v lodičkách.
Jenže taková blbost by vás (snad) žádnou nenapadla, že ne? Jak by taky mohla? To přeci každý ví, že horský trek v podpatcích neskončí dobře, ne? Ale víte co? On každý ví i to, že vaše nereální představy o mateřství taky neskončí dobře! Jen vám to nedokáže, neumí nebo nemá šanci říct do očí, protože se bojí dát vám „nevyžádanou radu“ (nebo ho přitom rovnou neposloucháte a nechcete poslouchat). A to je pak těžké… Nenecháte si poradit, nenecháte se inspirovat předchozími generacemi (protože ty přeci dělaly všechno špatně, že) nepředáváte si ve své komunitě reálné informace o mateřství (jen hezké naaranžované obrázky a falešná videa na sociálních sítích)…
Místo toho věříte prostě tomu, čemu věřit chcete a co je dnes hrozně populární tvrdit a tvářit se u toho jako velký životní kouč, odborník a znalec světa. Že mateřství vás nezmění. Že vás o ni/c nepřipraví. Že žít se dá i s dítětem a to přece naprosto stejně, jako před ním. Všechny vaše koníčky a zájmy, vaše práce, váš vztah s rodinou, přáteli i partnerem… to všechno přeci může být úplně stejné, jako to bylo před narozením dětí. Vlastně ne! Vlastně to může být ještě mnohem lepší, protože k tomu navíc dostanete i ten „mateřský bonus“. Všichni si vás budou vážit, půjdou vám z cesty, budou vás obdivovat (a když ne, bude to jejich chyba a vy jim to dáte pořádně sežrat)… Budete pro všechny ty silné, skvělé a úchvatné amazonky! A každý, kdo nebude mít to, co vy, vám budou jen tiše závidět vaši skvělou existenci a nevšední zážitky s vašimi perfektními dětmi (a je fuk, jestli mají tyto zážitky podobu exotických dovolených, mateřských kreativních kurzů, nebo sportovních či jakýchkoliv jiných úspěchů vašich potomků). Život prostě bude jen hezčí, naplněnější a dokonalejší…
No… Nechci být ta, kdo vám v tomhle řekne, že Ježíšek není… Ale fakt ne. Takovéhle mateřství není, nikdy nebylo a nikdy nebude. A není to vůbec ničí vina, protože nikdo s alespoň polovinou mozku nikomu neslibuje, že to takhle pohádkově bude vypadat. Naopak… Všichni pořád varují, že to prostě nebude nonstop „nejkrásnější období života“ ani procházka růžovou zahradou zdokumentovaná krok za krokem na Instagramu… A stejně se pořád najde dost (a každým rokem snad víc a víc) takových „růžovobrýlých“ existencí, které tomu neuvěří, dokud si to nevyzkouší na vlastní kůži a jejich sen o jejich dokonalém mateřství neskončí pod hromadou špinavých plenech, bezesných nocí a stížností na nezvladatelné potomky, kteří tvrdohlavě odmítají zapadnout do předem vysněné škatulky „dokonalého dítěte“ (tzn., že se nikdy nebudou způsobně patlat v hrnčířské hlíně na kreativním kurzu, poslušně následovat své rodiče na dovolených nebo túrách ani bez mrknutí zvládat být nejlepší ve třídě i volnočasových aktivitách).
A nejhorší je, že přesně tyhle samé, realitou zklamané, frustrované a „podvedené“ matky pak začnou všem kolem tvrdit, že mateřství je peklo a že je nikdo včas nevaroval a že by je nyní měli všichni litovat a soucítit s nimi, protože ony přece mají právo o tom, co prožívají a cítí, nahlas mluvit (a že ženy, co o tom nemluví a tváří se, že to tak nemají, jen lžou a přetvařují se). No tak určitě… Právo stěžovat si samozřejmě mají. Ale jen na sebe a svůj pokroucený a sobecký pohled na svět, ve kterém byly jen ony samy, pak dlouho nic a pak (možná) jejich potenciální dítě. Ono zkrátka holt nic jako ten bájný „maminkovský jednorožec“, který zvládá levou zadní vše, od péče o děti, přes seberozvoj až po super kariéru neexistuje. Hodně se o něm mluví… Hodně se o něm píše. Hodně lidí zná někoho, kdo zná někoho, kdo takovou osobu zná… A občas se dokonce objeví nějaký „nezřetelný“ záběr takového „jednorožce“ na instagramu či facebooku, ale jakmile se podíváte blíž… Zjistíte, že je to vždycky je další obyčejný nafintěný kůň (nebo spíš „kobyla“, která si myslí, že někoho oklame duhovým přelivem a nohou od stolu přilepenou izolepou k hlavě). A taková iluze funguje jen chvíli. Než se takové „dámě“ její „dokonalý“ život rozpadne jako domeček z karet a ona skončí v nejlepším případě v rozvodovém řízení a na AD.
Takže co z toho na závěr tohoto článku vyplývá? Že chcete-li znát trik na spokojené mateřství, které vás nesežere zaživa, není třeba v tom hledat žádné složitosti, magii ani bezbřehou životní moudrost á lá Gandalf! Je to prostě… Prostě jen fakt chtějte děti! Chtějte tu být pro ně. Nechtějte být matka! Nechtějte aby tu vaše děti byly pro vás (na to máte dost času, až vyrostou, osamostatní je, vybudují si život a pak se o vás v seniorském věku z lásky postarají-ne proto, že "musí"). Buďte realistka a vždy čekejte spíš méně, než více, ať můžete být příjemně překvapená. Občas volný wellness víkend s partnerem či kamarádkami, pár hodin týdně času jen pro sebe a své koníčky, ve vhodnou dobu (ne příliš brzy!) nenáročná dovolené s vašimi dětmi, později něco více času pro sebe a nějakou smysluplnou práci (ne zářnou vrcholovou kariéru!) až vám začnou děti chodit do školky a pak školy… Jo, to je realita, která může klapnout. To je ten skutečný bonus, který vaše mateřství prozáří. Cokoliv víc, je jen sen, který se (na 99 procent) nesplní a můžete o něm maximálně blouznit, ne ho chtít nebo dokonce vyžadovat…
A pokud to není nic pro vás a taková realita mateřství vám nevyhovuje, tak OK. Není to povinné (naštěstí). Prostě si děti nepořizujte. Tečka. Najděte si jinou životní cestu… Nebo zkuste počkat pár let. Buď dozrajete a pochopíte, jak to má fungovat… nebo prostě vyčkáte, až AI a robotika ještě trochu pokročí a pořídíte si krásné umělé dítě se zárukou, které bude přesně takové, jaké si vysníte. Pohlaví, oči, vlasy, vzhled, chování, názory, zájmy, možnosti… To všechno si necháte vyrobit a naprogramovat přesně podle sebe a svých očekávání… A až vás to třeba jednou omrzí, odpojíte baterku a lupnete tu věc na chvíli do skříně. A vaše „mateřství“ bude konečně takové, jaké se dnes tak vehementně propaguje. Bude v první řadě o vás a vašich přáních a potřebách a ničeho se kvůli němu nebudete muset vzdávat… A vašemu „AI děcku“ to bude u jeho plastového zadečku. Ideální, ne?
