Článek
Hned na úvod bych ráda napsala, že článek na který odkazuji, mě, jako pedagoga, který s dětmi intenzivně pracuje už celé roky, vlastně v jádru velmi potěšil a výjimečně tak nepíšu reakci proto, že bych s ním nesouhlasila, ale spíš abych poskytla jiný pohled na věc a objasnila a vypíchla některé zajímavé informace skryté v podtextu. Rozhodně bych proto ráda na úvod začala tím, že jeho autora pochválím hned za několik věcí:
V první řadě určitě za to, že neignoruje snahy učitelek o péči o jejich malé svěřence i mimo půdu školky a nevnímá ji jako obtěžující tlak, na který nemají ty „diktátorské megery“ právo (což jsme tu řešili poměrně nedávno v řadě rozhořčených článků na téma: „Jak si ty neschopné a protivné učitelky mohou vůbec dovolit po rodičích něco chtít, rozhodovat o tom, co mají dělat ve volném čase a honit si tak na nich ego“). Ve spojitosti s tím je také na místě pochvala za to, že se autor celkově vůbec zajímá o to, co se píše na školkové/školní nástěnce či v kalendáři a snaží se tak mít o životě svých dětí přehled (což je dnes bohužel u moderních rodičů také spíše výjimkou, než pravidlem-viz. např. rodiče, co si nejsou schopní ohlídat, že jejich děcko jede dvakrát ročně na školní výlet a místo se sbaleným batůžkem ho pošlou do muzea či na výšlap do přírody se školní aktovkou).
Za druhé bych velice ocenila to, že se i on a jeho partnerka (matka dětí) do školkové akce aktivně zapojili a vychytali tak obrovskou mezeru, kterou má stále spousta dnešních rodičů ve svém stylu výchovy (ať už je jakýkoliv). A to je opomenutí či odmítání vlastního příkladu, protože právě chování rodičů je to hlavní, co dětem ukazuje, jaký by život měl být a co je v něm vhodné a co ne. A čím menší je dítě, tím menší má pochyby o tom, že „tak jak to dělají máma s tátou je to správně“ (a tím větší pak je i riziko fatálních škod do budoucna a nezvratně poškozeného zdravého vnímání reality, mezilidských vztahů i vlastního chování).
No a za třetí určitě stojí za vyzdvihnutí i určitá míra sebereflexe a schopnost vidět pozitiva, přiznat si chybu a akceptovat, že tak, jak jsme to dělali doteď, to možná nebylo úplně ideální. A že všichni, kdo říkali, že by bylo vhodné na našem počínání něco změnit, měli možná pravdu a nechtěli jen někomu „kecat do života“. To je také u moderních rodičů, kteří si nechtějí od nikoho v ničem nechat poradit a jakoukoliv snahu o kritiku a korekci svého destruktivního výchovného stylu (často i ze stran profesionálů a zkušených osob) hází do jednoho pytle s nápisem „Nevyžádané rady-neposlouchat!“, vzácná vlastnost.
Ale abych jen nechválila a dostala se vlastně k jádru pudla a všem důvodům, proč píšu tento článek (a proč, ještě jednou opakuji-rozhodně není kritikou původního textu ani jeho autora). On má totiž i řadu alarmujících prvků a hlavně z něj, díky tomu, že jde o text autentický, psaný někým se skutečnými a nejen teoretickými zkušenostmi, krásně vyplývá, proč je dneska rodičovská „multimediální slepota“ (tedy neschopnost přiznat si, že obrazovky jsou „zlo“ a hlavně neochota toto „zlo“ jakkoliv potírat) takový problém. V první řadě je to vlastně už samotný fakt, že to musela být až školka a paní učitelky, kdo autorovi a jeho rodině tak nějak „otevřel oči“ a vůbec jim vnukl myšlenku, že by bylo fajn občas obrazovky odložit a hledat si jinou zábavu. V dnešní době, kdy si o nebezpečích těchto zařízení a hlavně o jejich absolutní nevhodnosti pro malé děti, přečtete alarmující článek, studii či diskusi doslova na každém internetovém rohu, je to velmi smutná ukázka toho, že to stejně nestačí. A že nějaká plošná, neadresná „osvěta“ a „prevence“ má smysl pouze tehdy, když je cílová skupina ochotná naslouchat. Což v tomto případě bohužel spíše není, než je.
Navíc je to i důkaz toho, že i poměrně zodpovědní a zcela jistě milující rodiče můžou tuto „slepotu“ chytit a nevědomky tak svým dětem ubližovat a sebe i je uvrhnout do záludné pasti, z níž se budou v budoucnu jen horko, těžko vyhrabávat ven. Nemluvě o tom, že článek obsahuje i pasáž týkající se rozhovoru s dětmi na téma „rodiče a obrazovky“, což je něco, co by dozajista mělo proběhnout mnohem dříve, než ve chvíli, kdy děti již nějakou dobu chodí do školky. Protože obrazovky v rukou a v životě svých rodičů vídají prakticky od plenek a je nutné s nimi o tom mluvit hned, jak jsou schopné vnímat, co jim říkáte (což ostatně platí i o všem ostatním, jako je například bezpečnost, jejich povinnosti, následky jejich činů nebo zásady slušného chování-což všechno dnes řada rodičů mylně považuje za témata, která patří až do předškolních let a s mladšími dětmi není vhodné ani nutné o nich mluvit, protože je stejně nikdy nemůžou „pochopit a zvládnout se podle nich chovat“).
Dalším ne úplně pozitivní prvkem celého textu je též množství a hlavně zařazení aktivního používání obrazovek v životech zmiňovaných dětí, které je prezentováno jako malé, okrajové a vlastně bezpečné. Protože je mi líto, ale není. Samozřejmě to může být mnohem, mnohem, mnohem horší a ve velkém množství rodin to i takové je (malá, předškolní děcka dnes běžně visí na mobilech a tabletech prakticky nonstop a při jejich odebrání propadají hysterickým záchvatům a čelí reálným abstinenčním příznakům). Ale to jaksi neznamená, že když to jinde dělají ještě hůř, tak to vlastně my dělám dobře. Kéž by to bylo tak prosté, ale není. Především pak zapínání televize před spaním není vůbec vhodné a příliš to nezachrání ani to, že autorovy děti u ní přímo neusínají (což je pro jejich mozek a zdravý spánkový režim totální apokalypsa), ale po jejím vypnutí ještě následuje i nutný „před-usínací“ rituál (např. s knihou či aktivním zapojením rodičů-uspávačů a ukladačů). Prostě by to bylo lepší úplně bez televize, nebo jen ve velmi malých dávkách.
A stejně tak bych postupně odbourala (nebo spíše v první řadě vůbec nezaváděla) ranní sledování televize u snídaně a před odchodem do školky. Je to zbytečné, děti to rozptyluje, celou rodinu to zdržuje a hlavně to zbytečně ubírá všem přítomným čas na sebe navzájem, což při zaměstnanosti dnešních rodičů znamená, že aktivně strávený čas s jejich dětmi se smrskává skutečně jen na pozdně odpoledních až večerních pár desítek minut. A to je prostě strašně málo! A to ani nemluvím o následném komplikovanějším přechodu na školní docházku, protože vám můžu zodpovědně říct, že poradit si první hodinu s dětmi, které ještě napůl sní, je poměrně snadné (stačí nějaké aktivizující hry a činnosti, nebo třeba krátká rozcvička). Ale zklidnit, zpacifikovat a připravit na přijímání vědomostí smečku děcek rozjetých jak vlak, protože celé ráno nasávaly v článku trefně popsané pološílené pohádky z Netflixu nebo Déčka, to je prakticky nadlidský úkol. A kombinace obojího, kdy část ještě spí a část málem leze po stropě, spolehlivě zabíjí celou první hodinu, ne-li více. Jinými slovy, pak se divte, že tolik dnešních dětí má problémy s učením, nerady chodí do školy a mají „vypěstovanou“ hyperaktivitu (protože světe div se, hyperaktivita není vždy vrozená kompletní diagnóza, někdy je to i jen pouhý symptom jiných potíží- a jako takový bývá často uměle způsobený nebo přiživený).
Jako poslední bych se pak ráda vrátila k závěru textu, kde autor píše o tom, že jeho rodina byla nakonec jedna z mála, která celou akci vyzkoušela a že ostatní rodiny se o to často ani nepokusily, nebo nevydržely. A to je fakt smutné, protože šlo o jeden den. Jeden jediný den! Bohužel to ale není ani nečekané ani tak šokující, jak by asi mělo být, protože to pouze podporuje to, co jsem již psala výše. Stále až děsivě mnoho dnešních rodičů si neuvědomuje, nebo odmítá přiznat, že obrazovky jsou problém, který se může snadno zvrhnout v katastrofu a ovlivnit celý jejich budoucí rodinný (a často i partnerský) život. A z pohodlnosti, nevědomosti nebo prosté neochoty se omezovat a ztrácet čas a energii hledáním alternativ a kvalitnější a důslednější výchovou, před tímto faktem raději zavírají oči. A dělají to tak dlouho, až už je pozdě a něco, co se mohlo snadno vyřešit prevencí, přerůstá v nestvůru, která ničí životy i vztahy v mnoha dnešních rodinách.
A tak, zatímco děti se nám už od prvního stupně ZŠ hromadně ztrácí v digitálním světě a čelí v něm izolaci, nereálnými očekáváními (viz. "mami, tati, až vyrostu, budu youtuber a budu bez práce vydělávat miliony"), tlaku na dokonalost i vážným nebezpečím typu kyberšikany, stalkingu nebo přímo útoku digitálních predátorů, jejich rodiče jsou bezradní a marně hledají jakoukoliv pomoc, které je v tu chvíli již nesmírně složitá. A jako shnilou třešničku na tomhle plesnivém dortu se titíž rodiče často ještě cítí dotčení a nepochopení. A tváří v tvář svým potomkům, kteří odmítají jakékoliv jiné aktivity, neumí a nechtějí budovat vztahy, nehýbou se a celkově rezignují na vše mimo digitální svět, se často ještě diví „kde se to sakra vzalo“ a „kde jako udělali chybu“. A odpověď přitom slyšet nechtějí… Ta by totiž znamenala, že musí přijmout zodpovědnost a to se dnes nenosí. Oni chtějí lži a chlácholení, že to není jejich vina, že se to samo zpraví a že je „taková je doba“, což prostě není pravda. Je to jejich vina, nic se samo nezpraví a ano, doba je sice jiná, ale není to doba „rezignace jakékoliv snahy o nápravu“. Ta snad ještě nenastala! Zvlášť, když je v sázce fatální poškození jejich vztahu s vlastními dětmi i spláchnutí do kanálu veškerých jejich nadějí na kvalitní život.
A to bohužel je, to není ten teatrálnost a přehánění, protože ruku na srdce, dítě, co je už před desátými narozeninami totálně závislé na mobilu (tabletu, televizi, to je jedno, protože to už je dneska to samé a hlavně televize už dneska vůbec není ta televize, kterou jsme z dětství znali my a která byla sice taky problém, ale zdaleka ne takový-viz. můj starší článek na toto téma) je prostě závislé. A asi jen těžko prodělá v pubertě bezpracný, spontánní a zázračný přerod a přes noc se změní v populárního, vyrovnaného, šťastného a úspěšného teenagera a později mladého dospělého s vlastní kariérou, domovem a rodinou (takovou magii by nezvládl ani Harry Potter).
Takže závěrem bych dala znovu za pravdu autorovi původního článku, který dobře radí všem rodičům školkových (a ideálně i mladších) dětí… Běžte a zkuste si to. Hned. A na plno. A nejen vaše děti, ale i vy (on vám ten jednodenní detox fakt neublíží). Nebojte se nudy, nebojte se křiku a odporu, nebojte se prázdnoty… Protože nic z toho nepřijde, nebo se to nějak zvládne. Máte přeci jeden druhého a vaše rodina, to je ta nejlepší sociální síť, video, pohádka i hra na světě! Co víc potřebujete?
