Článek
Že vrazit dítěti do rukou tablet (případně mobil) nejpozději ve chvíli, kdy dovede samo udržet hlavičku, není úplně ideální počin a vrchol zodpovědného rodičovství, už dneska není žádným tajemstvím. Naopak. Už se o tom dokonce veřejně mluví i mezi normálními mladšími lidmi z řad laické veřejnosti (nikoliv jen mezi odborníky a „zapšklými“ starými fosiliemi, které na tento problém upozorňují už roky). A to je super. Vážně jo! JENŽE… Jedna věc je o tom opatrně mluvit a úplně jiná je chápat a připouštět si, jak moc velký problém to ve skutečnosti je a jak obrovské škody na zdravém dětském vývoji to umí napáchat.
A to se obávám pořád ještě až děsivě velká skupina lidí podceňuje a odmítá přijmout. Přičemž jedním z nejčastějších argumentů, proč to vlastně zas až takové zvěrstvo není, je právě v názvu zmiňovaný přístup… Přístup, že „dřív děcka místo tabletu čučela na televizi a i když odborníci taky bili na poplach, vyrostli z těch dětí vesměs normální a zdraví lidí a k žádné celospolečenské tragédii to nevedlo“ (OK, většina lidí s tímto názorem to asi neumí sdělit takhle sofistikovaně, ale nechtělo se mi je tu doslovně citovat, protože nerada používám jen jednoduché věty, nesrozumitelné doprovodné zvuky a vulgarismy). Ti největší „frajeři“ pak na stejnou úroveň s tablety nestaví jen televizi, ale i čtení knih, které prý bylo „stejnou drogou pro „předtelevizní“ generace“ ale o tom se už odmítám bavit úplně, protože jestli někdo nevidí rozdíl mezi knihou a tabletem, tak… No, radši nic.
Nicméně i když zůstaneme jen u toho tvrzení, že „tablet rovná se malá televize“ a není tudíž třeba jeho vliv na malé děti nijak dramatizovat… Tak ne, ani tohle není pravda. A já si vždycky, když tohle někde čtu nebo slyším prostě musím klást otázku, zda dotyčná osoba vůbec disponuje funkčním mozkem, nebo jestli má v hlavě jen provázek, který kdyby se přetrhl, upadnou jí obě uši. Tablet a televize (v dobách minulých samozřejmě, ne dnešní smartTV s tunou streamovacích aplikací) fakt není to samé. Dokonce bych řekla, že v otázkách dopadu na zdravý a přirozený vývoj našich nejmenších (myšleno dětí ve věku od jednoho do cca šesti let-protože to je to nejzásadnější období vývoje) je to jako nebe a dudy. A důvodů k tomu je celá řada:
1) Naprostá izolace versus sociální katalyzátor: Ano, ačkoliv se to možná na první pohled nezdá, zatímco tablet je svět sám pro sebe, který izoluje jeho aktuálního uživatele od všeho a všech ostatních a činí z něj slepou a hluchou zombie, televize v minulosti fungovala jako takový „náhradní domácí krb“. A byť to byla náhražka dost chabá (no uznejte sami, buřta si na obrazovce neupečete), v té sociální rovině poměrně fungovala. Konec konců, rodiny tehdy měly většinou jen jeden televizní přijímač (familiárně zvaný „bedna“) a tím pádem se kolem něj pravidelně a rády scházely a ta blikající krabice tak tvořila jakési jádro většiny běžných domácností. Slézali se u ní jak rodiče, tak děti a speciálně ty (zvláště ve věku, kdy ji samy ještě ani nedovedly zapnout a ovládat) díky ní trávily mnohem více času obklopení dospělými členy své rodiny.
Teprve později se začaly objevovat v rodinách televizory další, z nichž mnohé byly umístěné i přímo v dětských pokojích, ale i tam je předškolní dítka jen výjimečně sledovalo zcela o samotě (to byla spíše doména dětí na prvním stupni a výš). Mnohem obvyklejší bylo společné sledování „obývákové televize“ a i když někdo možná namítne, že v takových chvílích patřila převážná část pozornosti všech shromážděných dění na obrazovce (a bude mít pravdu), pořád tu díky tomu byl i velký prostor pro řadu vzájemných interakcí. Jinými slovy, lidé sice možná „seděli a zírali“, ale zatímco u tabletu „sedí a zírají“ každý na něco jiného, zde svůj zážitek sdíleli a logicky tak o tom, co na obrazovce vidí, mluvili. Děsili se, divili se, smáli se, vyměňovali si postřehy i názory, hádali se, rozčilovali se… a celkově prostě „žili“ a na sebe i na svět kolem sebe pořád nějak reagovali. A to se u tabletu, ke kterému se děcko doslova přilepí a rezignuje na celý vesmír tak důkladně, že by vedle něj klidně mohla nepozorovaně vybuchnout atomovka, bohužel neděje…
2) Přesně zacílený, konkrétní program versus všeobecný přehled: Dalším velice zásadním rozdílem, mezi tabletem a televizí je to, že na obrazovce tabletu se děje jen to, co chceme a schválíme. Respektive to, co chce (a má schváleno) dítě. A i když to možná zní pozitivně, protože pak nad ním máme rodičovskou kontrolu a jeho nic nerozptyluje, nerozčiluje ani nenudí, v případě takto malých dětí to spíš znamená, že se jim před očima děje téměř zásadně něco, co je prakticky ničím neobohacuje a co jim my schválíme prostě proto, aby „na chvíli daly pokoj“. Veškeré prospěšné programy a aplikace totiž vyžadují součinnost dospěláka, a tak to, na co děti čučí samy, je většinou jen hezké, barevné, hlasité, primitivně uspokojující a podbízivé. A jakkoliv pohádkově tohle může unavenému rodiči znít… Není to ani trochu dobře. Tohle totiž není ráj, to je maskovaná past. Past, ze které není úniku, protože tyhle děti ještě neumí ani psát ani číst, a neexistuje tak prakticky žádná šance, že by se mohly samy z téhle bubliny vymanit. A je fuk, jestli to je bublina pohádek, písniček, primitivních her, nebo stupidních klipů, které jim jen vymývají mozek… Hlavní je, že algoritmus se vždy postará, aby toho všeho měly dostatek a nemusely se zajímat o nic mimo tenhle „dokonalý svět“.
Televize takhle nikdy nefungovala. V ní prostě bylo všechno. Pohádky a pořady pro děti byly prokládané zprávami, debatami, sportovními přenosy, reklamami, soutěžemi, naučnými pořady, filmy, seriály, hudebními, vzdělávacími i zábavnými programy… Prostě všehochuť. Nikdo si nemohl vybrat (maximálně z pár programů), nikdo neměl možnost zvolit si jen jeden styl a druh a už vůbec nebylo možné program zastavovat, vracet či opakovat. A děti tak koukaly na vše, co zrovna běželo nebo minimálně sledovaly to, na co koukali další členové rodiny, protože „když už to hraje, tak proč bych šel pryč“. A jasně, bylo toho často moc, zdržovalo je to od jiných aktivit, nepodporovalo je to v pohybu, a ne vždy to pro ně bylo vhodné, natož aby je to vždy stoprocentně bavilo a zajímalo. Ale jelikož mozek takto malého dítěte je jako houba, všechno to, co se na obrazovce dělo, jistým způsobem nasával. A když pomineme zhoubný vliv reklam nebo skutečně nevhodného obsahu, bylo to ve výsledku často vlastně celkem prospěšné, protože tyhle „televizní“ děti, které koukaly klidně i na zprávy nebo pořady o vaření (minimálně proto, že po nich měla běžet pohádka, film nebo seriál pro ně) už od nejútlejšího věku věděly o světě daleko víc, než vědí ty dnešní.
Dnešní batole či předškolák jen výjimečně tuší, že např. existují cizí města a země, zná nějaké kulturní a známé osobnosti a má alespoň tucha o časech dávno minulých, o sportech, o politice, o umění… a tak dále a tak dále. Tuny a tuny informací dnes k malým dětem vůbec nedoputují, protože rodiče ani nenapadne je s nimi aktivně seznamovat (myslí si, že jsou na ně ještě malé, nebo je to pro ně nevhodné nebo to nevědí ani oni sami) a jejich všeobecný rozhled se tak dramaticky snižuje. Dřív se tohle vše dostávalo k dětem automaticky a ony se odmalička učily být ve střehu, ukládat si informace a vnímat své okolí. A také se ptát, což nás vede k dalšímu bodu…
3) „Poraď si sám“ versus možnost zjistit víc: I když dětský mozek připomíná houbu a rád a ochotně nasává vědomosti, pořád je také silně závislý na pomoci a podpoře dospělých. Občas si totiž s něčím neví rady, něco nechápe, něčemu nerozumí, něco potřebuje rozvést a doplnit… A když se to „něco“ děje na obrazovce, je sakra velký rozdíl, zda jde o obrazovku tabletu, u kterého trčí úplně samo (maximálně ve stejné místnosti, kde se rodič věnuje něčemu jinému), nebo o tu televizní, kde hned vedle něj sedí máma, táta, babička, děda nebo starší sourozenec.
Zatímco v prvním případě má takové dítě prostě smůlu, protože vygooglit si to ještě neumí a na pokročilého, hlasem ovládaného AI chatbota, integrovaného do každého tabletu si musí ještě počkat, ve druhém se mohlo ptát do aleluja (nebo minimálně do chvíle, než to rodiče přinutilo mu zacpat pusu). A moci pružně reagovat a ptát se na to, co právě vidím, je jeden z nejlepších způsobů učení, protože dětský mozek potřebuje také zpětnou vazbu a tu opět v případě tabletu nemá. U televize ji mohl mít, pokud měl zájem (a ochotné rodiče samozřejmě, ale tak to je podmínka za všech okolností). Holt „Verba docent, exempla trahunt“ (Slova učí, příklady táhnou) a to i v televizním a digitálním věku.
4) Nulový nárok na udržení pozornosti versus trénink soustředění a trpělivosti: Další bod se týká něčeho, co by měla být obrovská výhoda tabletu a streamovacích služeb (a pro nás dospělé vlastně je), ale ve výsledku je to spíš obrovská pecka přímo na solar dětského vývoje. Děti se totiž nerodí se schopností soustředit se, udržet pozornost a dotahovat rozdělané věci do konce. To všechno se musí teprve naučit, protože naše společnost to vyžaduje a život bez těchto schopností je v ní komplikovaný, nepříjemný a chaotický. A učit se to musí začít takřka od narození, protože začínat s tím až někde v pěti letech v přípravné třídě ve školce, nebo ještě o rok později ve škole (a hrozně se divit, že to děcko chvíli neposedí a vůbec netuší, co má dělat, protože se neumí soustředit ani tak dlouho, aby dovyslechlo větu paní učitelky do konce), je poněkud pozdě. A televize tomuhle procesu učení paradoxně dost nahrávala (minimálně v porovnání s dnešními možnostmi, protože samozřejmě např. v porovnání s knihami prohrávala na plné čáře).
Dříve totiž nejen, že si děti musely hlídat, kdy jim dávají jejich oblíbenou pohádku, film či další epizodu seriálu (OK, tohle předškolákům většinou někdo hlídal, ale musely si o to alespoň umět říct). Ale také se v tu konkrétní chvíli musely dostavit k obrazovce a po dobu vysílání sedět, mlčet, dávat pozor a pamatovat si, co viděly, jak se jmenovaly jednotlivé postavy, o čem příběh byl i jak dopadl. Jinak věděly kulové, neměly si o čem povídat s vrstevníky a byly naprosto a zoufale out. Program nešel vrátit, přetočit ani zastavit. Nedalo se koukat na celý seriál v podobě maratonu. Neexistovaly kanály, u kterých je jedno, jestli na ně najedete v půl třetí v noci, v osm ráno, nebo v deset večer, protože na nich pořád najdete obsah pro děti. A už vůbec nebyly k dispozici tuny doprovodného materiálu a bonusů, které jsou jen jedno kliknutí daleko. Jasně, někdo určitě namítne, že to je přece pokrok. A ano, je. Bohužel ale na úkor procvičování mozku, paměti, zodpovědnosti, trpělivosti a pozornosti, protože nic z toho dnešní děti už nepotřebují a stejně mají k dispozici neomezené množství okamžité zábavy a algoritmy jim rády přihrávají další a další, aniž by hnuly prstem.
5) Občasný koníček versus všudypřítomná posedlost: Jako předposlední z těch nejzásadnějších odlišností bych ráda uvedla něco, co samozřejmě všichni vidí na první pohled, ale už ne každý chápe, o jak významný rozdíl jde. Zatímco televize je věc statická a nepřenosná a vždy byla „jen“ doma v obýváku (teoreticky ještě v pokojíčku, nebo třeba někde u babičky), kde představovala jen jednu z volnočasových dětských aktivit, tablet je s ním všude a vytváří jakýsi kapesní vesmír, který si děti mohou vzít naprosto kamkoliv. Ale fakt kamkoliv! Večer do postýlky, ráno k čištění zubů, dopoledne ke svačině, odpoledne do auta či autobuse, na návštěvu, na výlet, na hřiště… Prostě nonstop dostupná dimenze okamžitého potěšení a neustálé průtrže vjemů a podnětů, které ale v konečném důsledku dítě spíše ubíjejí a zahlcují, než stimulují.
A tak zatímco sledování televize byl jen jeden z koníčků, vedle něhož se děti věnovaly ještě řadě dalších aktivit, tablet jim to všechno prakticky stoprocentně nahradí a je po ruce vždy a všude. Zajímají se o fotbal či hokej? Tablet jim ho nabídne jak v podobě hry, tak různých videí. Chtějí si malovat či vybarvovat? Ts, na co riskovat zašpinění barvami a zbytečně spotřebovávat papír, když tablet je se svou malovací aplikací čistší a ekologičtější? Chtějí si hrát s panenkami? Se stavebnicí? S autíčky? Ale no tak, na co dělat binec a roztahávat hračky, vždyť na všechno už jsou hry a aplikace, kde můžete stavět co chcete, oblékat virtuální panny nebo závodit ve formuli jedna. A to všechno hned, bez čekání, bez pomůcek, bez pohybu, bez zapojení těla i fantazie…
Stačí vám jeden nebo dva prsty a můžete si „hrát“ nejen s čímkoliv, ale taky kdekoliv! „Tabletové děti“ už nikdy nemusejí samy vymýšlet čím se zabavit, interagovat s okolím a učit se sebezklidňovat, když musí např. trávit čas někde, kde je nuda (v čekárně, na poště, na úřadu). Nikdo už po nich nechce, aby se při cestování dívaly z okénka, komunikovaly a nasávaly informace o světě kolem nich (žádné „podívej, to je pejsek“ a "koukni, támhle jede červené autíčko"). Prostě je rodiče uzavřou do „akvária“, ve kterém mají na dosah všechny hry, hračky, pohádky i písničky, jaké existují. A jejich dětský svět se tak definitivně odstřihává od toho našeho. Už to není společný svět, je to náš svět a ten jejich. Dětský, bezpečný, nereálný, nenáročný, bez výzev, bez tlaku, bez propojení…
6)Zlozvyk versus původce nebezpečné závislosti:A na úplný konec tu máme rozdíl, který je asi tím nejhrozivějším ze všech. V podstatě by se dal přirovnat například k rozdílné úrovni nebezpečnosti alkoholu a cigaret, přičemž alkoholem je myšlena televize a cigaretami tablet. Jasně, na první pohled se může zdát, že alkohol je vlastně mnohem nebezpečnější než kouření cigaret a v případě závislosti je to patrně i pravda, protože duel „alkoholik versus náruživý kuřák“ má jasného „vítěze“ (byť obojí je samozřejmě na houby). Oba si sice ničí zdraví, ale zatímco kuřák maximálně štve a pasivně ničí své nejbližší, alkoholik je rovnu ztrácí a aktivně ohrožuje. JENŽE… to už mluvíme o naplno propuknuté závislosti a patologickém stavu, ale když se na to podíváme z odstupu, tak máme před sebou trochu jiný obraz… Mezi lidi, kteří v určité míře konzumují, nebo třeba jen občasně zkoušejí alkohol totiž zapadá drtivá většina populace, přičemž těch skutečně závislých se z nich stane vlastně minimum (ano, furt je to až moc a nemělo by se to dít vůbec, ale…).
Ale schválně, kolik znáte lidí, kteří kouří jen sem tam jednu cigaretu a klidně můžou na několik týdnů nebo měsíců přestat, tak jak to dělají normální lidé, co si dají maximálně v létě pár piv a v zimě přípitek na silvestra? Já prakticky žádné. Kouření rovná se prakticky vždy alespoň lehká (ale spíše středně těžká až těžká) závislost, které se minimálně špatně zbavuje (pokud to vůbec dotyční dokážou). Nu a s televizí a tabletem u malých dětí je to obdobné. V mojí generaci (cca dnešní pětatřicátníci) koukaly na televizi prakticky všechny děti, a přesto těch skutečných závisláků, kteří by bez zapnuté obrazovky propadaly hysterii, neuměli v klidu jíst nebo se jakkoliv jinak zabavit, bylo naprosté minimum. Ale jakmile dáte batoleti do ruky tablet, stačí pár hodin a je (někdy i definitivně) ztraceno. Odnaučit ho domáhat se tabletu vždy, když je vzhůru a znovu v něm zažehnout zájem o běžné dětské aktivity je zatraceně složité a spousta rodičů na to dokonce po pár pokusech fatálně rezignuje. A závislost se jen prohlubuje a prohlubuje…
Další body, dokazující, že televize je oproti tabletům pořád jen „malé zlo“, už myslím uvádět netřeba. Televize prostě byla pro malé děti problém… Ale tablet je problém násobně větší, protože nejen, že v sobě kombinuje prakticky všechny negativní aspekty sledování televize (a vůbec žádná její pozitiva, která nastupují teprve až s vyšším věkem dětí a násobí se s jejich schopností ho aktivně používat, samostatně se s ním vzdělávat a hravou formou si na něm rozšiřovat obzory), ale ještě přidává mnohá další. Stává se tak jakýmsi jejím „zlovolným potomkem“. Pokračovatelem zvráceného rodu, kterého bychom neměli podceňovat jen proto, že jsme se s jeho „předky“ kdysi jako děti dobře bavili. A jasně, tablet jako takový za to vlastně vůbec nemůže… Není to žádný „ďáblův nástroj“, stejně jako jím není třeba nůž, nebo oheň. Vždy záleží na tom, jak, kdy a kým se používá, a hlavně na okolnostech jeho použití. Pro malé děti samozřejmě může být i přínosem, protože se díky němu mohou vzdělávat a rozvíjet, ale VŽDY k tomu potřebují dospělou osobu, která jim s tím pomůže. Samy to prostě nedovedou…
A tak bych na závěr tohoto článku ráda řekla toto: Rozhodně jsem neměla a nemám v plánu tímto textem omlouvat a bagatelizovat přílišné sledování televize malými dětmi. Natož, abych naznačovala, že šoupnout je před telku a mít je tak z krku, bylo, je nebo někdy bude v pořádku. Ne! Televize vždy byla a je fajn sluha a občasný koníček, ale sakra špatný pán, kterého je samozřejmě nutné regulovat. Spíš bych byla moc ráda, kdyby si dnešní rodiče, kteří tohle zacházení („zapni si televizi a mlč“) sami zažili, díky mému článku uvědomili, že to, co dělali s pomocí televizní obrazovky kdysi jejich rodiče jim, není totéž, co oni dnes dělají svým dětem pomocí tabletu. A nebude to mít ani stejné následky a dopady na jejich budoucí život. Bude to horší a bolestnější. Mnohem horší a bolestnější, a to pro všechny zúčastněné… A to je přeci škoda ne?
