Článek
V posledních dnech je už zase moderní vyjadřovat se k tématu klesající porodnosti a tak si to střihnu taky, i když už jsem pár textů dotýkajících se tohoto tématu napsala. Ale tentokrát si nebudu brát servítky a napíšu to narovinu…
Porodnost ve vyspělých zemích strmě klesá? No sláva, už bylo na čase!
A jo, vím, že je to kacířská, nehumánní a nepopulární myšlenka a už slyším ty panické výkřiky ve stylu: „Jak by to mohla být sláva a něco pozitivního? Vždyť VYMÍRÁME! UÁÁÁÁ! Kdo bude vydělávat na důchody?“ A víte co? Je to oprávněná námitka. Ano, vyspělejší části světa díky klesající porodnosti (které navzdory mnoha dnešním až hysterickým tvrzením opravdu není žádnou doménou naší republiky a nemá tudíž prakticky žádnou souvislost s děním a stavem konkrétně v naší zemi-sorry, odpůrci Babiše, Fialy, Pavla… a já nevím koho všeho) skutečně pomalu vymírají. A ano je to rozhodně problém do budoucna (a to nejen stran udržitelnosti sociálního důchodového systému). Fakt jo. Vím to. Jsem s tím srozuměná a nerozporuju tu. A přesto si současně stojím za tím, že to dává perfektní smysl a při aktuálním stavu naší společnosti je to jedině dobře, protože jakékoliv jiné alternativy jsou jen a jen horší.
Proč? Nu, protože pravda je taková, že zatímco zoufale (a dost možná i trochu dětinsky) hledáme toho jednoho jediného pravého viníka, super-záporáka a globálního nepřítele, který za snižující se porodnost může a pátráme po něm s usilovností Sherlocka Holmese, jeho identita není žádným tajemstvím ani těžko odhalitelným a nepochopitelným mystériem. Naopak, navzdory mnoha protichůdným článkům, rádoby-výzkumům a diskuzím z poslední doby, připisujícím vinu prakticky každému, kdo je zrovna po ruce (od náročných žen, přes nevzdělané a nespolupracující muže až po sobecké nehlídající prarodiče), pravda je mnohem, mnohem prostší… Viníkem jsme my všichni!
Konkrétně (a hlavně) aktuální generace potenciálních (a budoucích) rodičů, na jejichž bedrech nyní leží osud celého lidstva (jo, já vím, to znělo pateticky-pardon, ale ono to tak vlastně je, ne?). Akorát, že ten samotný problém netkví až v otázce jejich rodičovství, ale jeho zárodek je třeba hledat daleko dříve. Kde přesně? No přeci v oblasti jejich romantických vztahů (potažmo vztahů obecně). Tam je ten skutečný zakopaný vlkodav, o kterém všichni předstíráme, že ho nevidíme a můžeme jeho existenci vesele ignorovat, protože „je jiná doba“ a „svět se mění“. Vždyť co by se mohlo pokazit, že? Nu… všechno, bohužel.
A že to stále nevidíte? Že pořád nechápete, co je na dnešních vztazích špatně? Fakt? No, tak po lopatě… Víte, jak se malým dětem říká, že aby vzniklo miminko, musí se mít dva lidé hodně rádi, že jo? No… tak to je právě ono! Dneska už se totiž mladí lidé (čest výjimkám) rádi prostě nemají. A když jo, tak jen krátce, dočasně, problematicky a s milionem podmínek, které jakmile nejsou do puntíky splněny, je po „lásce“ (a hlavně po vztahu). A i když tím rozhodně neříkám, že má každý to, brát co je a trpět, jen abychom se množili a že lidé nemají právo najít si takového partnera, se kterým jim bude dobře, tak co je moc, to je zkrátka příliš. Dnešní doba se posunula od extrému „co bůh spojil-člověk nerozlučuj“ k extrému „pokud není tvůj vztah naprosto perfektní, pohádkový a bezproblémový, utíkej!“ A to fakt není nějaký můj subjektivní pohled na svět, ani zkostnatělost, „škarohlídsví“ a přehnané dramatizování a nafukování problému. To je prostě a jednoduše ověřitelný fakt podpořený statistikami.
Podle nich končí rozvodem v dnešní době prakticky každé druhé manželství a to mluvíme opravdu jen o těch oficiálně sezdaných párech. U párů nesezdaných, kterých je ve společnosti čím dál tím více (a pozor, ani tady netvrdím, že je to špatně, jen že je třeba s tím počítat), jsou ta čísla ještě daleko děsivější. A nejhorší je, že naděje na zlepšení při zachování aktuálního „statuto Quo“ prakticky neexistuje, neboť by vyžadovala opravdu zásadní společenské i systémové změny, které jsou v nedohlednu. Mladí a dospívající lidé se dnes zkrátka nechtějí vázat, stále více a více se uzavírají do sebe, žijí hlavně ve virtuálním světě a navazují „vztahy“ místo s jinými lidmi, raději s AI, která po nich nic nechce, nic neočekává, vždycky je po ruce a nemá problém být taková, jakou ji zrovna potřebují. A i když vedle takovýchto asociálních individuí tu pořád ještě máme i spousty mnohem aktivnější zástupců mladé generace, čím dál tím více z nich místo budování vztahů dává přednost kariéře, cestování, seberozvoji nebo plnění svých snů. A i když to (na rozdíl od těch prvních tragédů) není vyloženě špatně, nelze popřít, že ani tento přístup pevným a dlouhodobým vztahům příliš nenahrává.
Lidí, co by vůbec měli zájem navazovat klasické vztahy a zakládat rodiny je tak rok od roku méně a to je spolu právě s tou rozvodovostí a „extrémně krátkým poločasem rozpadu“ moderních vztahů doslova vražedná kombinace. Nemluvě o tom, že i když chcete, nemáte přehnané nároky a snažíte se nezůstat single, najít si dnes vhodný protějšek, který s vámi vydrží déle, než do chvíle, než mu v břiše vychcípají všichni motýlci (tj.než skončí fáze zamilovanosti a růžových brýlí, mozek přestane být omámený hormony a chemií a začne na vás vidět i chyby), je čím dál tím větší sci-fi.
A opět, to není žádný můj vlastní, ničím nepodložený názor. To je prostě fakt, který se projevuje tak, že mladí lidé vlivem všeho výše zmíněného začínají daleko více žít sólo a být dlouhodobě dobrovolně (i nedobrovolně) single. Jen tady u nás v ČR už je takových domácností až alarmujících 40 %, přičemž většina nejsou opuštění senioři, jak se někteří zaslepenci snaží tvrdit, ale právě mladí lidé v produktivním věku. Takoví ti, co prostě nechtějí nebo nemůžou najít stabilního partnera a spokojí se s životem bez něj, nebo jen krátkodobými a účelově nezávaznými vztahy typu „kamarádství s výhodami“. A jinde ve světě to není o moc lepší…
Společnost se následkem toho mění od základu a postupné vytlačení zájmu o rodičovství na samotný okraj všech priorit nastupující generace, je tak vlastně naprosto normálním, přirozeným vývojem. A můžeme donekonečna spekulovat o tom, do jaké míry za to může i její pohodlnost, lenost a existenční a finanční nejistota (a jasně, tohle všechno má určitý vliv a nějak to v problematice figuruje), ale to nic nemění na tom, že až příliš často vše začíná a končí u toho, že bez stabilních párů prostě není stabilní rodina. A ruku na srdce… ani by neměla být. A o to mi právě jde. Proto si stojím za tím, že snižující se porodnost je dnes vlastně správně a díky bohu za ni. Rodit do takových vztahů-nevztahů další a další děti a ukazovat jim, že takhle je to normální, prostě není správná cesta. Prostě… ne.
Vlastně je to spíš silně nežádoucí směr a dokud ho nezměníme, je naše pomalé vymírání z tohohle úhlu pohledu nejen logické, ale i naprosto v pořádku a slouží k ozdravení lidstva i celé planety. Na dítě prostě mají být dva… Ale ne jen na jeho udělání, ale i na to všechno, co přijde pak… Ne míň, ale ani ne víc (zdravíme patchworkové rodiny, kdy "moje děti a tvoje děti bijí naše děti"). A pozor, než někdo začne vykřikovat něco o tom, že dřív taky děti vychovávala „celá vesnice“ nebo „celý kmen/tlupa“, tak ano… Ovšem. Na pomoc s výchovou ať je klidně těch lidí celý vagon, ale rodiče má mít dítě prostě dva a hotovo. Jakákoliv jiná varianta je matoucí, problematická a doopravdy funguje jen v promile případů (a v televizních seriálech, samozřejmě). Takovým dětem chybí hlavně funkční a rozmanité vzory, stabilita a pocit, že někam patří. A je fuk, zda jsou to odložené děti z DD, potomci samoživitelek, které na ně už z principu nikdy nemají dost času, nebo děti z rozvrácených a zas a znovu slepovaných rodin (které nedej bože tráví každý týden jinde, jinak a s někým jiným). Prostě to není to „pravé ořechové“.
A „příroda“ to ví a proto je ve světle toho jen a jen dobře, že se víc a víc lidí rozhoduje děti raději nemít (nebo to za ně rozhodne jejich situace). Však si upřímně položte otázku, kolik znáte mladých, stabilních, fungujících párů, které mají velkou naději spolu zestárnout a skutečně svým dětem zajistit kvalitní zázemí i start a přesto děti nemají, i když je chtějí? Já moc ne. Vlastně skoro žádné (když nepočítám ty, co mají zdravotní problém a nedaří se jim počít nebo dítě donosit, ale to je jiná otázka). A proč? No protože takovéhle „perspektivní“ dvojice buď děti normálně mají (a někdy i víc než dvě) a nebo se dohodnou na tom, že je z různých subjektivních, nevynucených důvodů nechtějí.
Oproti tomu, ti co nejvíce křičí, jak by děti hrozně chtěli, ale „nemůžou si je dovolit, protože…“ (následuje výčet vesměs zcela irelevantních důvodů, které nikdy v historii lidstva skutečně odhodlaným a stabilním párům v pořízení dětí nebránily-např. soužití v malém bytě s další generací, nedostatek financí nebo nejistá doba), ti mají většinou největší problém sami se sebou a se svým vztahem. A jasně, sem tam se asi najde někdo, pro koho to nejsou jen plané řeči a kdo se i přes fakt, že mu to doma klape, nechá přesvědčit, že když nemáte vlastní rozlehlý byt, neberete nadprůměrný plat a máte vítr z hrozících válek a klimatických změn, je OK děti radši nemít. Ale… I tady se tak trochu tlačí do popředí otázka, zda to od nich vlastně není dobrá volba, protože jací rodiče by takhle uvažující lidi asi tak byli (a fakt by je někdo dobrovolně chtěl mít doma)?
Nicméně, když pominu tyhle extrémy, ve většině případů jsou to prostě jen výmluvy, za kterými stojí vždy jeden a ten samý společný jmenovatel… A to je nejistota ohledně volby partnera, jakožto vhodného otce/matky mých potomků. A je to naprosto přirozené, zdravé a máme to v genech, protože množit se, když nemám s kým, nebo nevím, jestli jsem našel/našla vhodný protějšek, je prostě neúměrné evoluční riziko (no, když nemám s kým je to spíš nereálná, ale chápete jak to myslím). Riziko, které (díky bohu!) stále víc a víc lidí nechce podstoupit a raději volí vyčkávání nebo bezdětnost. A to jak vědomě, tak podvědomě (často aniž by si to sami přiznali a neobelhávali se zástupnými problémy-znáte to, "kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody").
To je prostě celá věda. Nic víc a nic míň a už bychom si to asi vážně měli začít říkat na rovinu a neztrácet čas a energii snahou o objevení nějakého jiného „magického“ důvodu, který mávnutím kouzelné hůlky vyřešíme a lidi zase začnou rodit o sto šest. No jo, ale co teda s tím? Máme s s tím prostě smířit, nechat civilizace, kterých se to týká, pomalu vymřít a dál nic neřešit? No… ne tak úplně, protože, tohle se tímto textem fakt říct nesnažím. Naopak, to, že je něco běžné (normální), dává to smysl a je to podložené argumenty ještě fakt nemusí znamenat, že je to správné a mělo by se to akceptovat. Jenže když je někdo „nemocný“ (a naše společnost na poli budování zdravých sociálních vazeb prostě „nemocná“ je), nemůžete léčit a potírat jen příznaky. To byste dopadli jako ti nezodpovědní pitomci, co když dostanou chřipku, cpou do sebe volně prodejné léky na potlačení symptomů, cítí se díky tomu relativně dobře… A pak skončí ve špitále se selhávajícími orgány, které prostě neunesly ten nápor, kdy musely i při nemoci podávat stejné výkony jako zdravé tělo (protože jejich majitelé necítili potřebu odpočívat).
Musíme léčit skutečnou příčinu a tím správným lékem je tudíž v tomto případě právě snaha pracovat na obnovení zdravých a funkčních romantických vztahů, ve kterých hledáme cesty a kompromisy a nevzdáváme se při prvním náznaku problému. Prostě musíme víc hledat, víc se družit, více dělat kompromisy a méně se uzavírat a opíjet utopickou představou nedosažitelné dokonalosti. A i když to samozřejmě neznamená pořídit si dítě (v horším případě několik dětí krátce po sobě) s kdejakým „jakž takž“ snesitelným individuem a to ideálně dříve, než ho stihnu skutečně poznat a připustit si i jeho chyby a nedokonalosti, určitý posun je prostě nutný. Bez něj bude dětí čím dál tím méně, protože mladí lidé s alespoň špetkou zodpovědnosti si je prostě pořizovat nebudou. A tak možná nakonec inkriminované národy nevyhynou, jen budou jejich populaci tvořit hlavně potomci těch, pro které jsou „svědomitost“ a „stabilita“ sprostá slova. A víte, co se stane pak? Inteligenčně, ekonomicky i sociálně všichni klesneme na úroveň rozvojových zemí, kde se rodí bez přemýšlení a v otázce „výroby“ dětí se jede na kvantitu, nikoliv na kvalitu. A to snad nikdo, kdo má v hlavě alespoň půlku mozku, nechce.
Tak už přestaňte neustále řešit porodnost a předstírat, že ta je hlavní problém a že když zlevníme bydlení, zařídíme dostatek jeslí a školek a budeme ve velké podporovat mladé rodiny, něco se zásadně změní. Nezmění. Možná trochu. Možná dočasně. Možná u jednoho páru z deseti. Ale dřív, nebo později budeme zase tam, kde jsme teď, nebo na ještě daleko horším a temnějším místě. Investujme proto raději čas, energii i peníze do zlepšení duševního zdraví a kvalitnější socializaci dětí a mladistvých. Zocelujme je, učme je žít v realitě a ne na sítích. Ukazujme jim empatii, naučme je slušnosti, komunikativnosti, kompromisu, odpuštění a lásce bez přehnaných nároků a podmínek… A pak možná… možná budou porodnice zase o něco plnější a další generace už budou vědět, čeho se vyvarovat.
